Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Srdcový spodek

Kapitola devátá

 

Dlouhý temný rok smutku - pak se někdo rozhodne, že je čas poctít Roklinku svou návštěvou.

 

Poznámka autorky: před mou emailovou schránkou se shromáždil lynčující dav, mával sekerami a vidlemi a dožadoval se svého šťastného konce. Fajn! Dobře! Už přichází!

Zvláštní poděkování patří mým fantastickým betám, Magické kryse a Eveiyi a všem těm něžným, vidlemi-mávajícím duším, které mi napsaly po osmé kapitole a vyptávaly se na můj duševní stav.

* * *

Snila jsem o tom, že jsem přebývala v mramorových sálech
s poddanými a služebnictvem po boku,
a že pro všechny shromážděné uvnitř těch hradeb
jsem byla nadějí a pýchou.

Měla jsem nespočetné bohatství
a vážené jméno.
Ale taky jsem snila, což mě potěšilo nejvíc,
že mě miluješ pořád stejně,

že mě miluješ,
miluješ pořád stejně,
že mě miluješ,
miluješ pořád stejně

„Marble Halls“ - Enya

* * *

Konečně přišlo jaro. Květiny nesměle vykukovaly ze země, ptáci se vrátili a Lothlórien se předváděl v novém, zeleném hávu. Zlatý les vypadal, jako by byl namalovaný, ale ještě ne dokončený, s holými stromy mezi těmi zelenými, ale Galadriel si byla jistá, že se její říše nakonec zotaví. Velice si užívala pocit svěží, mladé zelené trávy pod svýma nohama a poprvé po mnoha letech měla v srdci mír.

Šla cestou k místu, kde bývalo její Zrcadlo, jako už mnohokrát, a rozjímala nad svou minulostí. Nejprve si myslela, že se jí zastaví srdce, když Rúmil Zrcadlo zničil, ale docela brzy pochopila, že jí prokázal laskavost. Galadriel se cítila velmi zahanbená a provinilá kvůli svému jednání a obviňovala se, že neprohlédla zradu Zrcadla.

Většina jejího lidu jí její jednání neměla za zlé, neboť byla vždy mírná a shovívavá vládkyně, ale bylo mnoho těch, kteří opustili Zlatý les a odpluli na Západ, což trápilo Galadriel velice, neboť by dala vlastní život, pokud by to přivedlo padlé Galadhrim zpět. Kupodivu ten, o kterém si myslela, že ji nenávidí nejvíc, byl tím, který zůstal.

Když se Rúmil vrátil do Lothlórienu a přinesl zprávy o smrti svého bratra, Galadriel očekávala, že ji bude nenávidět, a ze začátku to tak skutečně vypadalo. Rúmil dokonce plánoval, že také odpluje na Západ, ale jak měsíce plynuly a on se začal vyrovnávat se svým žalem, došel k závěru, že ten, kdo je opravdu zodpovědný za smrt Orophina, je ten, kdo otrávil Zrcadlo tím prokletým prstenem. Elfové, Ištari, trpaslíci i lidé zkoušeli rozluštit tuto hádanku, ale v žádné knize nebyla nalezena jediná zmínka o dalším Prstenu moci, bylo to, jako by neexistoval, a přece existoval. Kdo ho vykoval? Komu patřil? A kdo mohl mít prospěch z tohoto bezohledného činu?

Rúmil, jako vždy praktický, objednal u nejzručnějších mistrů trpaslíků truhlu vyrobenou z kamene. Zvedl prsten špičkou svého meče, vložil ho do ní a nakonec vše zapečetil mithrilem.

„Nemůžeme ponechat prsten tady, má paní,“ vysvětloval, „Zlatý les je slabý a vy se teprve začínáte zotavovat z temnoty; s odchodem pána Celeborna odešla i polovina síly Lothlórienu a nemůžeme znovu riskovat propadnutí kouzlu této prokleté věci.“

Galadriel naslouchala a nijak nekomentovala fakt, že Rúmil stále nazývá Celeborna svým Pánem - což dělal pořád a tvrdohlavě, vyzývavě na ni přitom hleděl. Čím víc ho poznávala, tím víc viděla, jak moc byl z Celebornovy krve. Udivující - celá ta tisíciletí měl Celeborn syna, žijícího přímo pod jeho nosem, a nevěděl to. Ne že ona by to věděla, jenže ona celý život předstírala, že si nevšímá manželových mimomanželských aktivit.

Rúmil, doprovázen jednotkou Galadhrim, přivezl prsten do Roklinky. kde zůstal, přísně střežen v tajné místnosti pod Posledním domáckým domem, na místě, o kterém vědělo jen pár vyvolených jedinců. Jediný klíč měl lord Elrond osobně a dokud nepřijde čas, kdy bude záhada vyřešena, nikdo se nesmí k zlověstnému šperku přiblížit.

Zatímco Galadriel stála na mýtince, ztracena v myšlenkách, něco dopadlo na její hlavu. Vzhlédla a chytila sladce vonící bílou květinu. Přivoněla si, usmála se a točila stonkem mezi prsty.

Další květina spadla z nebe a pohladila její tvář, když lehce padala k zemi. Galadriel byla zasypána květinami, stovky překrásných křehkých květů pršely z nebe a v mžiku stála po kotníky v moři krásy.

Když se podívala nahoru, spatřila Rúmila, jak leží natažený na větvi nad ní, drží prázdný košík a usmívá se.

„Přeji vám dobré ráno, má paní. Doufám, že omluvíte tuto chvilkovou přeháňku, dokonalé počasí bude za okamžik pokračovat.“

S tím pustil poslední květ ze stromu a Galadriel ho chytila a zamávala na Galadhrima, který se díval dost samolibě.

„To bylo rozkošné, děkuji!“ řekla a Rúmil na ni mrknul.

„Ne rozkošnější než vy, má paní,“ odpověděl, pak seskočil z větve, elegantně přistál před ní a uklonil se v mírné nadsázce pozdravu.

„Mohu být tak troufalý a zeptat se mé paní, zda mi udělí tu velkou čest doprovodit ji zpět do královského talanu?“

Galadriel se uklonila, na okamžik předstírala zamyšlení a pak přikývla.

„Myslím, že s tím mohu souhlasit, mladý mistře elfe, ale jen tehdy, když slíbíš, že ze mě zase nebudeš dělat atrakci tím, že mě poneseš hlavní síní přehozenou přes své rameno.“

„Slibuji, ačkoliv s lítostí - určitě se díky tomu mělo u vašeho dvora o čem mluvit,“ šklebil se Rúmil, pak jí nabídl rámě a společně se vydali k talanu.

Chvíli šťastně štěbetali, pak Rúmil znovu zvážněl.

„Přišel jsem se rozloučit, má paní. Bude to už druhé výročí, co můj bratr padl, a já se v Roklince setkám s Haldirem, abychom uctili Orophinovu památku u jeho hrobu. Nebudu pryč dlouho. Mám předat nějaký vzkaz?“

Galadriel něžně pohladila jeho tvář.

„Vyřiď mé láskyplné pozdravy Elrondovi a mým vnoučatům, hlavně Elladanovi, neboť vím, že pořád velmi truchlí.“

„To udělám, má paní. A co pán Celeborn? Mám mu znovu vyřídit, že ho budete očekávat s taseným mečem, pokud se odváží překročit hranice, a necháte si naservírovat jeho hlavu na podnose, zdobenou petrželkou a krájenou cibulí?“

Galadriel o tom chvíli uvažovala a pak zavrtěla hlavou.

„Ne. Ne. To je příliš kruté a ta slova jsem vyřkla v okamžiku dětinského hněvu. Raději mu vyřiď, že vypustím lovecké psy.“

Rúmil se smál.

„Má paní - kolik let ještě hodláte udržovat ho takhle v nejistotě?“

Galadriel pokrčila rameny.

„Pomalu obnovujeme naše přátelství, Rúmile. Obnovit naše manželství zabere mnohem víc času. Nemůžeš slepit něco, co se rozpadalo několik století. Ani on ani já ještě nejsme připraveni na takový krok.“

„Chápu. Pak byste si možná prozatím měla pořídit zručného mladého milence. Osamělá srdce v noci chladnou.“

Zastavila se a viděla, že za škádlením se skrývá vážný návrh.

Povzdechla si a pohladila ho po tváři.

„To, drahý Rúmile, by bylo velice nevhodné.“

„Souhlasím. Ale také by to bylo velice zábavné.“

Na chvíli zavládlo trapné ticho. Nakonec si Rúmil povzdechl: „Má paní, vidím ještě další vážný problém.“

„A jaký?“

„Nemáte žádné lovecké psy.“

* * *

Pro Elladana se to stalo rituálem. Každý večer před soumrakem scházel úzkou stezkou za domem, která vedla do malého lesíka, ne víc než pár buků, a hodinu poseděl před nízkým pomníkem, který postavil pro Orophina. Nacházel se jen kousek od místa, kde hořela pohřební hranice - hranice hodná krále. Elladan, společně s Rúmilem a Haldirem, nasbíral dřevo a byl to on, kdo hranici zapálil.

Hořela téměř celý den, a když bylo po všem, z jeho milovaného nezbylo nic než popel. Místo zakryli zeminou a Elladan tam zasadil mladý buk jako symbol koloběhu života. Jeho otec s ním mluvíval; jemná slova, moudrá slova, slova, která měla utišit jeho bolest, ale zbytečně. Každý den doufal, že se probudí a bolest bude menší, místo toho ale byla stále silnější. Nebylo úniku - každé místo, každá věc v Imladris mu připomínala jeho milovaného, kterého ztratil.

Někdy se vzbudil uprostřed noci zmáčený potem a myslel si, že slyšel Orophinův zvláštní rezavý smích, nebo se mu zdálo, že běží do lesa, protože myslel, že viděl stříbřitě plavé vlasy zářící na slunci, ale našel jen Rúmila a Haldira, a pak se rozplakal a přesvědčoval sám sebe, že věci se zlepší, ale ony se nezlepšily. Ne pro Elladana.

Žil ve světě šedi, neboť život ztratil své barvy. Už se nemohl těšit z krásy prvních jarních květin, protože Orophin už je nikdy nespatří. Nemohl si užívat Lindirův sladký zpěv, protože Orophin tu nebyl, aby s ním sdílel jeho potěšení. Občas sám sebe přistihl, jak míří k Orophinově komnatě, aby mu řekl to či ono, jen aby se náhle zastavil uprostřed chůze, když si uvědomil, že komnata je prázdná, že Orophin už není…

Bylo tohle všechno, co kdy měl prožít? Bude teď muset žít další tisíciletí s touto hroznou bolestí? To nemohl vydržet a věděl to. On, Rúmil a Haldir se semkli a spojili přísahou ve společné bolesti nad ztrátou jejich milovaného, a kdyby nebylo Orophinových bratrů, Elladan by se byl nejspíš vzdal.

„Elladane?“

Mladý elf zvedl hlavu, když zaslechl Erestorův měkký hlas a podíval se mu do tváře.

„Elladane, velice se omlouvám, že tě ruším v této hodině samoty, ale je zde někdo, kdo tě chce vidět.“

Elladan vstal a spatřil Galadhrima, který stál za poradcem. Měl na sobě barvy Lothlórienu a podle jeho copánků poznal, že cizinec měl mezi svými lidmi vysoké postavení.

„Můj pane - mé jméno je Turmíl. Sloužil jsem s Orophinem v bitvě o Tíngel.“

Pokročil vpřed a uklonil se. Elladan oplatil poklonu a pak kývl Erestorovi. Ten se otočil a nechal je o samotě, následován Glorfunklem, který ho brzy dohonil a usedl mu na rameno.

„Byl jste jeho kapitánem,“ řekl Elladan a Turmíl přikývl.

„Ano, byl, můj pane - ale byl jsem také jeho přítel. Doufám, že mi odpustíte mé vyrušení, ale já a mí příbuzní brzy odplujeme na Západ. Byl to můj přítel a já mu vděčím za svůj život, proto jsem chtěl uctít jeho památku, než odejdu.“

A bylo to tu znovu, trpká hrouda v krku, ale Elladan ji spolknul.

„Není třeba se omlouvat, mistře Turmíle. Je dobré vidět, že je postrádán mnohými.“

Elladan poklekl vedle pomníku a smetl pár suchých listů. Pak svým rukávem vyleštil Tirith, Orophinovo ostří, jež bylo vsazeno do kamene.

„Mrzí mě, že jsem ho nikdy neviděl zacházet s tímto mečem. Je to skvělá zbraň, hodná svého pána.“

Turmíl přikývl.

„To je pravda. Byl to velký, odvážný bojovník a bojoval statečně.“

Elladan si nemohl pomoci; určitě nebylo hodno dědice Imladris, aby plakal před cizincem, ale už nemohl nic dělat.

„Jednoho dne se musí slzy vyčerpat, nebo ne? Život jde dál, aspoň tak mi to každý říká, ale není to stejný život, jaký jsem žil dřív. Je to méně než život. Je to jen existence.“

Turmíl položil ruku na rameno mladého elfa.

„Můj pane - prokážete mu největší čest tím, že si znovu budete užívat života. Smát se, milovat - váš milovaný by chtěl, abyste byl šťastný a ne, abyste vybledl žalem.“

Elladan na to nic neřekl a na dlouhou chvíli oba elfové jen stáli před pomníkem beze slova, každý ztracen ve svých vlastních myšlenkách.

„Musím teď odejít, můj pane - děkuji vám, že jste mi dovolil dát mé sbohem a vzdát mu úctu.“

„Není zač děkovat, mistře Turmíle. Přeji vám bezpečnou cestu. Nechť se Valar postarají o vás a vaši rodinu.“

Oba elfové se uklonili a Turmíl odcházel po malé cestě zpět k domu.

Elladan si povzdechl a pak se také vrátil do Posledního domáckého domu, připravit se na další noc plnou nočních můr.

* * *

Jarní dny byly teplé, ale noční vzduch byl stále chladný, a tak Elrond seděl ve svém oblíbeném křesle, držel sklenici miruvoru a hleděl do ohně. Truchlil pro Orophina, samozřejmě, že truchlil, ale ještě víc byl zarmoucen bolestí svého syna. Elladan chodil po Posledním domáckém domě jako stín a nic, co Elrond nebo kdokoliv jiný řekl, nedokázalo vytáhnout toho mladého z jeho trápení. Elrond se velice obával, že by jeho syn mohl vyblednout. Vyčítal si, že podcenil lásku mezi Elladanem a Orophinem, nebral ji vážně, nebo ne dost vážně a zavrhl ji jako vrtoch. Teprve až když viděl svého žalem sklíčeného syna, sápajícího se po Orophinově těle, proklínajícího Valar a prosícího Mandose, aby ho také zavolal, Elrond pochopil, jak velmi hluboké byly Elladanovy city.

Povzdechl si. Možná nebyl Elladanovi tak dobrým otcem, jak si myslel. Dokonce ani teď pro něj nemohl nic udělat. Elladan truchlil mlčky a odmítal s ním mluvit o tom, co se stalo. Nechtěl mluvit dokonce ani s Elrohirem.

„Těžko se ti usíná, mellon?“ zeptal se jemný hlas za ním.

„Celeborne - ano, spánek se mi dnes v noci vyhnul.“

Pokynul ke křeslu vedle sebe a Celeborn se posadil.

Chvíli oba elfští páni pozorovali hru plamenů, dokud Elrond neprolomil ticho.

„Moc se bojím o Elladana. Žal ho pohlcuje a já patrně nejsem schopen se k němu dostat. Obávám se, že jako otec jsem selhal - měl jsem si všimnout dřív, jak moc mu Orophin přirostl k srdci.“

Celeborn točil svou sklenicí v rukách.

„Neobviňuj se, Elronde. Některé věci… se prostě stanou, bez něčího přičinění. My všichni jsme selhali - nikdy jsem neměl dovolit, aby se situace v Tíngelském hvozdu tak vyhrotila, Galadriel ho tam především neměla posílat a - ai, Elronde, je tu tolik 'kdyby', ale pomůže nám to? Pochybuji.“

Elrond pokrčil rameny.

„Orophin sloužil mé rodině mnoho let,“ řekl nakonec a zíral do plamenů. „Zachránil život mých dětí, střežil je dobře - až do konce. Ale přece jsem ho neznal. Vždycky se držel stranou, nikdy nemluvil o své rodině. Ale získal lásku mého syna.“

Celeborn se navzdory své bolesti pousmál.

„Och, bylo to divoké dítě, Elronde. Teď, když je mrtvý, ti to můžu říct, ale dokud žil, byl jsem vázaný přísahou. Pravda je, že jsem ho dostal z vězení a přivedl do Zlatého lesa.“

Elrond povytáhl obočí.

„Vězení? Jak nějaký elf skončí ve vězení?“

„Pochybuji, že byl tehdy elf. Byl unesen jako dítě a prodán do otroctví. Prvních 70 nebo 80 let svého života prožil jako otrok v kovářské dílně.“

„Otrok? Kdo se odváží vzít elfa jako otroka?“ vykřikl Elrond, rozhněvaný při pouhé představě.

Celeborn usrkl další doušek sladkého a silného vína.

„Způsoby smrtelníků jsou jiné než naše, mellon-nîn.“

„Tak mi prosím tě řekni - proč byl ve vězení?“

Celeborn se tiše uchechtl, když si vybavil špinavé, vyzáblé elfátko, které našel v té kobce.

„Byl to zloděj. A zranil dva strážné, kteří ho chytili, nebo tak nějak mi to bylo řečeno.“

„Zloděj? Orophin?“

„Ano, zloděj. Povolání, kterého se nevzdával lehce, to tě ujišťuji. Amrun a Mya měli těžkou práci, než ho naučili slušnému chování. Jednou dokonce ukradl mého koně - tedy aspoň se o to pokusil, ale to zvíře ho samozřejmě shodilo.“

Elrond zavrtěl hlavou.

„Takže můj syn byl zamilovaný do bývalého otroka a zloděje koní?“

Celeborn přikývl.

„Záleží na tom, Elronde? Mohl si Elladan vybrat lépe?“

Elrond se nad tím zamyslel. Pak zavrtěl hlavou.

„Ne. Myslím, že ne.“

„Pak se shodneme.“

Páni opět seděli v tichu, až si Celeborn všiml, že se Elrond dívá na obraz Celebrían v životní velikosti, který visel nad krbem.

„Byla to báječná dcera a myslím, že by byla velmi pyšná na svého manžela a své syny,“ řekl nakonec Celeborn a díval se na Elronda, který kroužil vínem ve sklenici.

„Ano, byla hvězdou mezi naším lidem. A přesto uměla klít jako gondorský voják!“ pokračoval a věnoval letmý pohled Elrondovi, který se usmál, navzdory svým starostem.

„Oh, ano, to vskutku uměla! Měla ohnivou povahu a znala historky, ze kterých se dokonce i Glorfindel červenal.“

Celeborn se ušklíbl.

„Samozřejmě - všechny je slyšela ode mne.“

Pozvedl číši k obrazu.

„Na Celebrían, nejlepší dceru, jakou elf mohl mít, a na její důvtip.“

Teď také Elrond pozvedl sklenici.

„Na Celebrían, mou nejdražší manželku, která mě nikdy za celá léta našeho manželství nenutila spát na pohovce.“

Celeborn se široce usmál.

„Na Celebrían a její příšerný smysl pro módu.“

Elrond protočil oči.

„Na Celebrían a její experimentální kuchařské umění.“

Celeborn se otočil k Elrondovi s rozpustilým zábleskem v očích a pozvedl k němu svou sklenici.

„A na Celebrían - která měla bezvadný vkus, co se týče výběru manžela.“

Pán Roklinky se začervenal a proklínal za to sám sebe.

„To říkáš teď, Celeborne,“ mumlal, „ale já si vybavuji naprosto živě jednoho elfa, který spílal a nadával a prohlašoval, že by raději provdal svou dceru za trpaslíka než ji dal půlelfovi, a který se objevil na svatbě jen proto, že mu jeho manželka dala uspávací lektvar a donesla ho tam.“

Blonďatý elf přezíravě mávl na Elronda.

„Ai, Elronde - tohle jsou staré historky, skoro tak staré jako Glorfindelův Příběh o balrogovi. V průběhu let jsem si tě začal vážit.“

Celeborn letmo pohlédl na Elronda, pak postavil sklenici na opěradlo křesla, postavil se a přešel k elfímu pánovi.

„Vlastně jsem si tě, drahý Elronde, začal v průběhu let vážit mnohem víc.“

S tím se nahnul k Elrondovi, který na něj zíral jako králík čelící hadovi, a jemně ho políbil.

Než mohl Elrond cokoliv říct nebo udělat, knihy začaly poskakovat ve svých regálech, nadělaly ohlušující randál a oba elfští páni polekaně vzhlédli.

Portrét Gil-galada spadl ze zdi.

* * *

„Amarisi! Viděl jsi to?“ zavyl válečník a ukazoval na palantír.

„Vskutku, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl elf se zlatými vlasy, který seděl naproti němu a věnoval se šachové partii, „právě jste přišel o svou královnu.“

„O tom jsem nemluvil!“

„To je dost dobře možné, Vaše Veličenstvo, nicméně jste ztratil hru. Šach.“

„Hru, hru - Celeborn jde po Elrondovi!“

„Ano, Vaše Veličenstvo. Nanejvýš nevhodné. A mat.“

„Nevhodné? To je nejzdrženlivější vyjádření tisíciletí. Je to odporná urážka. Nesnesitelný čin provokace!“

„Ano, Vaše Veličenstvo. Plně souhlasím.“

„Takže, co s tím budeme dělat?“

„Co prosím?“

„Snad NEČEKÁŠ, že budu sedět tady a drbat se na zadku, zatímco se ta lothlórienská coura pokouší vklouznout do Elrondovy ložnice, nebo snad ano?“

„Ne, Vaše Veličenstvo. Samozřejmě, že ne. To by rozhodně bylo velice nevhodné spojení.“

„Velice nevhodné.“

„Nicméně bych doporučoval, abyste nereagoval příliš impulzivně, Vaše Veličenstvo.“

„Kdo - já? Byl jsem někdy impulzivní, Amarisi?“

„Ne, Vaše Veličenstvo. Ne během posledních deseti sekund.“

„Teď jsi ironický?“

„Možná.“

„Jednoho dne, Amarisi, si najdu jiného poradce.“

„Bez obav mě propusťte ze svých služeb, Vaše Veličenstvo.“

„Do Mordoru, jestli to udělám. Jsem na tebe zvyklý. A kromě toho to jde Oropherovi na nervy.“

„Jste příliš laskavý, Vaše Veličenstvo.“

„Já vím. Nicméně si přeji, abys věděl, že jsem dospěl k závěru, že je čas opustit tohle domácké místo.“

„Vaše Veličenstvo - se vší úctou, my nemůžeme odejít.“

„A proč ne?“

„Za prvé proto, že to nemáme dovoleno a za druhé proto, že jsme mrtví.“

„To je překážka, ale ne důvod.“

„Jak říkáte, Vaše Veličenstvo. Ale jste si vědom toho, že vaše fëa bude znovuzrozena jako hovnivál, jestli na to Mandos přijde.“

„Hovniválové jsou vysoce inteligentní živočichové, drahý Amarisi. Zmizíme tohle odpoledne, až bude zaneprázdněný registrací nově příchozích.“

„Ale Vaše Veličenstvo - nemůžete jen tak bez dovolení projít branou - to je proti všem pravidlům.“

„Pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Ale jestli se bojíš, můžeš tady klidně zůstat.“

„Já se nebojím. Pouze považuji za svou povinnost informovat vás o rizicích. Jsem váš poradce.“

„Já vím, já vím. Takže, připojíš se ke mně nebo zůstaneš tady?“

„Mé místo je po vašem boku, můj vladaři. Mimo to, mé sympatie k lordu Celebornovi byly vždy přinejlepším vlažné.“

„Tak jsme tedy dohodnuti?“

„Jistě, Vaše Veličenstvo.“

„Dobře. A - Amarisi?“

„Ano, Vaše Veličenstvo?“

„Myslím, že tady tohle by byl roztomilý suvenýr ze Síní Mandosu.“

„Tohle? Jste si jistý?“

„Navrhoval bych to jinak?“

„Ano.“

„Zapiš si má slova Amarisi: když se nezván objevíš na slavnosti, budeš vřeleji přivítán, pokud s sebou přineseš dar.“

„V každém případě je tohle lepší než ta nevkusná socha, kterou jste dal králi Oropherovi k narozeninám, Vaše Veličenstvo. Ta s těmi nahými nymfami.“

„Mám rád nahé nymfy.“

„Máte rád všechno, co je nahé. Vy především jste byl ten důvod, proč jsme začali nosit šaty. Než jste přišel do naší říše, byli jsme šťastná partička rozpustilých nahých lesních elfů.“

„Jednoho dne budeš moje smrt, Amarisi.“

„Mohu vám připomenout, Vaše Veličenstvo, že vy už jste byl moje?“

„Velice vtipné, Amarisi.“

„Temnohvozdský humor, Vaše Veličenstvo. Jsme hodně veselí.“

* * *

„Můj drahý Glorfindeli, vypadáš dost unaveně,“ poznamenal Elrond, když si sedal vedle bojovníka do trávy. Bojovník měl kruhy pod očima, které by dělaly čest i krajovému mývalovi.

„Unaveně? Já nejsem unavený. Jsem vyčerpaný. Strhaný. Vyždímaný.“ Glorfindel zaúpěl a padl na pokrývku, kterou měl rozprostřenou na trávě.

Elrond si znepokojeně prohlédl tvář svého přítele, jestli tam nejsou nějaké známky nemoci.

„Jsi nemocný? Je něco, co můžu udělat?“

Glorfindel se uchechtl.

„Ano, můžeš. Mohl by Erestor dva týdny spát v tvé komnatě?“

Elrondovo obočí se sunulo k jeho vlasové lince při zaslechnutí takového bezostyšného požadavku.

„Ty máš horečku?“

„Já? Ne. Jestli má někdo horečku, pak Erestor. Je to ta samá horečka, co měl minulý rok, ale letos má teplotu, která hrozí, že mě sežehne.“

„Ach,“ řekl Elrond, což nebylo moc, ale obsáhlo to všechno, co mělo být řečeno. „Zase tohle roční období.“

„Ano,“ povzdychl si Glorfindel, „zase to roční období. Pochop prosím, samozřejmě ne že bych si stěžoval - Erestor je nejsličnější bytost, jakou jsem kdy poznal, ale… Estoreli! Přestaň honit toho motýla!“

Elfátko, které se přinejmenším deset minut plížilo trávou směrem k motýlovi v beznadějném pokusu chytit to křehké stvoření, se zastavilo; bohužel příliš rychle, zakoplo se a přistálo přímo na svém nose. Následující dramatický křik měl kvalitu vytí Prstenových přízraků a oba elfové si zakryli uši.

„Estoreli, přestaň už!“

Glorfindel se zvedl, došel k dítěti a zvedl je. Estorel se samozřejmě tvářil trucovitě.

„Už ho skoro měl,“ řekla Ostružiní a vyčítavě se na Glorfindela zahleděla.

„Od vás dvou se nepředpokládá, že budete chytat motýly, drahoušku. Nechtěli byste je radši nechat létat, aby rozjasnili váš den? Nemůžou to dělat, když je honíte.“

„Ale sia říkal, že je dobré začít s motýli.“

„Ach, ano, a už je to tu zase,“ povzdechl si Fin a všudypřítomné uctívání Králíka jako hrdiny mezi roklinskou mládeží mu přišlo stále víc unavující. „A když ti sia řekne, abys skočila z mostu, taky to uděláš?“

Ostružiní se podívala na Fina a pak vážně prohlásila: „Ano.“

Elrond se rozesmál.

„Nemůžu se dočkat až Estorel začne dospívat, předpovídám roky a roky bezmezné radosti a mučení!“

Fin udělal grimasu slabě připomínající úsměv.

„Viděla jsi Erestora?“ zeptal se dívenky a ta ukázala směrem k jeskyni, kde žila se svými rodiči, Haldirem a Králíkem.

„Mluví se siou.“

„A o čem spolu mluví?“ zeptal se Fin.

Ostružiní svraštila čelo a usilovně se snažila vybavit si, jaký zvláštní předmět diskuze to byl.

„Erestor je v říji.“

Elrond zavyl smíchy a doslova se válel v trávě, čímž si vysloužil ošklivý pohled od Glorfindela.

„To není tak legrační, Elronde. Nemáš tušení, jaké - požadavky musím uspokojit. Od soumraku do svítání… ai, nemáš ani ponětí,“ zaúpěl Glorfindel a potřásl hlavou.

„No tak, podívej, drahý příteli - proč jednoduše neustoupíš a nemáte další dítě? Ty bys mohl v noci zase spát a pohovka v knihovně by nebyla opotřebovaná víc než už je.“

„Elronde!“ protestoval Fin. „Ne před dětmi. A mimo to, nikdy jsme to na pohovce nedělali.“

„Oh - ne? Ale Melpomaen říkal…“

„Melpomaen se může prohlašovat za šťastlivce, když dokáže rozeznat svůj zadek od lokte, můj pane. Vím naprosto jistě, že jsme nikdy nic na pohovce v knihovně nedělali.“

„Ne?“

„Ne. Používali jsme tvůj stůl.“

* * *

Elfové projížděli ulicemi Roklinky. Kovář, který vyšel před svou kovárnu na krátkou přestávku a závan svěžího vzduchu, viděl, že museli ujet velmi dlouhou cestu, neboť byli pokryti prachem z cest. Jejich tváře byly zpola zakryté kapucemi plášťů, které je chránily před lehkým jarním deštíkem. Nikdy předtím je neviděl, tak se domníval, že musejí přicházet z jiné říše - možná Lesní elfové.

Koně zastavili před ním a vysoký, působivý elf s modrýma očima se uctivě před kovářem uklonil.

„Mae govannen, mistře kováři, jak nádherné je setkat se s přátelskou tváří v tento báječný, klidný jarní večer. Mohl byste nám prosím ukázat cestu k Poslednímu domáckému domu? Jak velmi oceňuji slunce v jeho tekuté podobě, tak bych se nezlobil, kdybych se dostal do sucha a tepla.“

Kovář odpověděl na pozdrav a pak se poškrábal na krku.

„Přicházíte za lordem Elrondem? Je zlý čas, mí přátelé - Elrondův dům truchlí. Přinášíte špatné zprávy našemu drahému Pánovi?“

„Právě naopak, můj příteli, naopak. Přinášíme velmi dobré zprávy,“ odpověděl elf, zatímco druhý se zlatými vlasy, který jel po jeho boku, si odfrkl.

„Dobré zprávy jsou nepochybně velmi vítané a velmi potřebné v těchto temných dnech,“ povzdechl si kovář a myslel na smutné oči mladého pána. „Jeďte nahoru touhle ulicí, napravo je tam Aromaterapeutický obchod a přímo naproti najdete Poslední domácký dům.“

„Děkuji, příteli,“ řekl elf a pak všichni pobídli koně ulicí nahoru.

Než vstoupili do nádvoří, vysoký elf zastavil svého koně.

„Pěkné místečko si tady Elrond zařídil, Amarisi.“

Plavovlasý elf se pokoušel smést část prachu ze svého pláště a nakrčil nos při pohledu na zablácenou louži na cestě.

„Zajisté, Vaše Veličenstvo. Okouzlující malá říše.“

„Prosím, nezačínej být příliš nadšený.“

Další odfrknutí z pod kapuce a víc zuřivého oprašování.

Teď se z hloubi křoví vynořili dva strážní, luky skloněné, ale stále v pohotovosti.

„Vítejte v Imladris, přátelé. Povězte nám svá jména a jaké je vaše přání.“

Vysoký elf sklonil hlavu.

„Mae govannen, příteli. Jsem unavený pocestný ze vzdálené země a přináším zprávy lordu Elrondovi, který, jak mi bylo řečeno, přebývá uvnitř těchto zdí.“

Strážný si ho prohlédl, viděl, že nemá žádné zbraně, a shledal, že je neškodný.

„Koně můžete nechat tady, podkoní se o ně postarají.“

Cestovatelé sesedli ze svých koní a sluha rychle přiskočil, vzal otěže a vedl koně pryč. Mezitím šel jeden ze strážných dovnitř, aby ohlásil návštěvníky, a brzy nato se objevili Elrond, Erestor, Glorfindel, Elladan a Elrohir, aby je uvítali jak se sluší a patří, a také byli zvědaví, kdo by tito neohlášení návštěvníci mohli být.

Ti pomalu kráčeli směrem ke schodišti, vedoucímu ke vchodu. Nejdřív Elrond neviděl jejich tváře, protože byli příliš daleko.

„Zajímá mě, jaké zprávy můžou přinášet, můj pane,“ řekl Erestor a přimhouřil oči, aby líp viděl.

„Mě taky,“ odpověděl Elrond a zastínil si oči, protože právě v tom okamžiku slunce znovu prorazilo mezi mraky.

Teď byli v dohledu a Elrond zavrtěl hlavou. Jaký odporný klam tu vytvořila hra světel?

Vysoký elf shodil kápi a záplava černých vlasů mu spadla přes ramena. Sluneční paprsky zdůraznily nepatrný odstín zrzavé v černých kadeřích.

Elrond vytřeštil oči. Jen tam stál a zíral, ústa pootevřená, tvář zbavenou veškeré barvy. Ani slovo neopustilo jeho rty.

„Ada, je ti něco? Ada?“ zeptal se Elladan, tahal za Elrondův rukáv a dělal si starosti s otcovým zvláštním chováním, ale Elrond nereagoval, prostě jen dál zíral.

„Jaké nadšené přivítání, co říkáš, Amarisi,“ poznamenal černovlasý elf a obrátil se na svého společníka.

„Vskutku, Vaše Veličenstvo. Hraničí to až s hysterií,“ přišla suchá odpověď od elfa po jeho levici, který také shodil kapuci a odhalil záplavu zlatých vlasů. Ještě pořád si hrál se svým rukávem a mumlal nějaká ne příliš přátelská slova.

Byl tam ještě třetí elf, stále ukrytý pod kápí, který nepřišel blíž, ale kymácel se, jakoby si nebyl jistý na vlastních nohách. Elladan, přestože se ještě obával o svého otce, na něj pohlédl okem ranhojiče.

„Je váš přítel nemocný? Mám se o něj postarat?“ zeptal se, aniž by spustil oči z tiché postavy.

Černovlasý elf si promnul bradu.

„Oh, penneth, to vypadá jako ten nejlepší nápad. Souhlasíš, Amarisi?“

„Výborný nápad, Vaše Veličenstvo. Dokonce bych šel tak daleko a řekl: vynikající.“

Elladan sestoupil ze schodů a prošel kolem vysokého elfa, který kráčel k Elrondovi. Jakmile stál před Pánem Imladris, věnoval mu oslnivý úsměv.

„Pořád lehce roztržitý, že ano, můj drahý. No dobře. Vezmu to tak, že jsi šťastný, že mě zase vidíš.“

S tím vzal Elrondovu tvář do svých dlaní a vtiskl mu na rty vlhký, pevný a smyslný polibek.

Elrond zamrkal.

„Ereinion… ,“ koktal, neschopen uvěřit tomu, co vidí.

„Gil-galad?“ vyjekli Erestor, Glorfindel a Elrohir jednohlasně.

„Tihle elfové mají velmi rychlý způsob uvažování, drahý Amarisi.“

„Vskutku. Pozoruhodné, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl plavovlasý elf, doposud oprašující svůj plášť.

Elladan si příliš nevšímal rozruchu za ním, měl tu pacienta a byl vděčný za cokoliv, co ho zbaví jeho bolesti, i když jen nakrátko.

„Jsem Elladan, syn Elrondův,“ řekl a blížil se k postavě, „jsem ranhojič, takže pokud jste zraněný, pokusím se vám pomoci.“

Elf zavrtěl hlavou, a pak znovu, jako by se chtěl zbavit divného zvuku v uších, nebo možná nevěřícně. Nakonec zatáhl za kapucu a pomalu ji nechal sklouznout ze své tváře.

Elladan si rukama zakryl tvář. Jaký krutý žert přírody! Na okamžik si myslel…

Něžné ruce se natáhly pro jeho, stáhly je pryč z jeho obličeje a Elladan pohlédl do očí, o kterých si myslel, že už je nikdy znovu neuvidí.

„Elladane - tak strašně moc jsi mi chyběl,“ řekl elf a jeho hlas se třásl. O vteřinu později Elladan cítil, jak ho objaly silné paže, a teprve teď uvěřil tomu, co se tu stalo. Neptal se, jen zabořil svou tvář do záplavy stříbřitě plavých vlasů a všechny slzy, zadržované ty dlouhé, předlouhé měsíce, se nyní uvolnily a smáčely plášť druhého elfa, zatímco jemné ruce hladily jeho vlasy.

„Orophine,“ šeptal, „drahý, drahý Orophine.“

Za sebou uslyšel pobavený hlas vysokého elfa.

„Jsem rád, že oceňuješ náš suvenýr z Mandosu. Takže, Elladane - pokud jsi už skončil s uvítací ceremonií, mohl by ses postarat o svého otce. Obávám se, že omdlel.“

* * *

Poznámka autorky: Poprvé jsem dostala víc ohlasů, než zvládnu odpovědět. Nakonec odpovím, slibuju, ale soudě podle obsahu mailů, které jsem dostala, jsem se rozhodla, že budete pravděpodobně raději, když nejdříve dokončím tuto kapitolu, než abych se věnovala odpovídání mailů.

V první řadě se mně mnozí ptají, proč jsem nechala Orophina zemřít - ačkoliv mí ctění čtenáři věděli celou dobu, že se Orophin vrátí, mnozí si myslí, že nebylo nutné vystavovat Elladana takovému trápení.

Nyní slyšte následující: tohle je alternativní vesmír - velmi alternativní! Tady dvojčata nevysvobodila svou matku od skřetů. Ztratili ji ještě jako batolata, takže nikdy skutečně vědomě nezažili ztrátu někoho milovaného (což neznamená, že svou matku nepostrádali).

Myslím, že tenhle prožitek je pro Elladanův proces zrání mimořádně důležitý. Ztráty jsou součástí našeho života a elfové nejsou výjimkou.

Byla jsem mile překvapena tolika pozitivními ohlasy na Mandose. Opět, tohle je alternativní vesmír a on tu JE středozemským ekvivalentem Zubaté. Raduje se z dobré ‚sklizně', protože rád vidí elfy umírat? Ne. Je jen šťastný, protože dělá dobrou práci. Síně čekání nejsou ani nebe ani peklo, jak (si myslíme, že) je známe. Je to místo, kde duše elfa čeká na znovuzrození, což je, z Mandosova pohledu, očištění: znovuzrozená duše je zdokonalená a čistá. Tak proč by mělo být špatné zemřít? Pamatujte: elfové se zmiňují o smrtelnosti jako o 'daru'.

Rádi uslyšíte, že Mandos se vrátí - vlastně se naplno vrátí v sequelu k Srdcovému spodku.

Už jen tři kapitoly - vydržte, já vím, že to dokážete!

 

 

Srdcový spodek - Kapitola osmá

Srdcový spodek - Kapitola desátá

 

Vyhledávání

Štítky