Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Dvanáct dní v čase vánočním

Den jedenáctý: “Bratře, můj bratře“

 

„Je jedenáctý den vánoční a moudré by bylo, kdyby Thranduil
na obrovské překvapení se dobře připravil.“

 

Pro cestovatele byly tři způsoby, jak poznat, že se blíží k Temnému hvozdu:

- pokles teploty
- nedostatek spolucestovatelů
- dopravní značky hlásající, aby šli domů

Amaris zastavil svého koně a prohlížel si sedmou ceduli, kterou dosud minul a která stručnými slovy oznamovala těm, kteří cestovali touto cestou, že za tímto bodem nejsou vítáni, a povzdechl si.

„Vítej v Temném hvozdě," řekl, „v srdci a duši Středozemě."

Vypadalo to, že jeho kůň souhlasí a potřásl hlavou.

„No, drahý příteli, přinejmenším výrobcům značek se muselo za vlády mého bratra dařit dobře. Co myslíš, jsou dál po cestě padací dveře?"

Kdyby toho byl kůň schopen, pokrčil by rameny, a Amaris musel použít mnoho laskavých slov, aby zvíře přesvědčil k dalšímu pohybu.

Amaris jel asi patnáct minut a už byl obklopený temnými, starověkými stromy, které stály tak blízko sebe, že sluneční světlo nedokázalo dosáhnout na zem, a ptáci ustávali ve zpěvu.

Zrovna se chystal pronést ke svému koni další poznámku o slunném Temném hvozdu, když, zdánlivě odnikud, seskočilo ze stromů pět elfů a přistálo před ním, aniž by způsobili hluk nebo zanechali stopu ve sněhu. Jejich šípy nemířily na něj, ale nemohlo být pochyb, že jakýkoliv špatný pohyb by mohl mít fatální následky; jako jeden z nich to věděl lépe, než aby podceňoval lukostřelce z Temného hvozdu.

Mladý elf postoupil dopředu. Měl vlněný plášť a starý, hodně záplatovaný kabátec a uklonil se Amarisovi na pozdrav.

„Buď pozdraven, cizinče. Vstoupil jsi do království Temného hvozdu, tudíž předpokládám, že neumíš číst, protože jsi musel minout mnoho značek, oznamujících ti, abys ses držel dál. Kdo jsi, co tu děláš a na co to zíráš?"

Amaris povytáhl obočí.

„Jsem Amaris z Temného hvozdu a číst umím velice dobře - pouze dávám přednost ignorování písemného svědectví o zářivé osobnosti tvého otce. Jsem tu, abych ho otravoval, a zírám na větvičku, která se zachytila v jednom z tvých copánků, ačkoliv šmouha na tvém nose vypadá zajímavěji; v těchto dnech jeden stěží zahlédne ošumělého elfa. Ještě něco bys rád věděl, Legolasi?"

Čelist mladého elfa poklesla nad touto troufalou řečí a rychle si sáhl do zcuchaných vlasů - skutečně, větvička se tam musela zachytit, když předcházející den prolézal nějakým ostružinovým keřem. Jak trapné.

Legolas rychle odstranil obtěžující kousek křoví a střelil varovným pohledem po svých společnících, kteří měli problémy potlačit chichotání.

„Amaris z Temného hvozdu, hm?" odfrknul si a díval se na sličného elfa před sebou, který vypadal čistě a elegantně navzdory jeho jednoduchému oděvu, jeho vlasy byly úhledně spletené a spadaly po jeho zádech.

„S nesmírným potěšením sleduji, že máš takovou vynikající paměť, penneth. Protože to znamená, že si pravděpodobně budeš pamatovat cestu k Velké Jeskyni tvého otce a budeš mě tam moci doprovodit. Dlouho jsem jel, jsem unavený a potřebuji koupel, jídlo a urážky od tvého otce. Jsem si jistý, že přinejmenším to poslední může být poskytnuto bez potíží, tak co kdybys ukazoval cestu, sličný lístečku, a já tě budu následovat?"

Legolas byl rozpolcený mezi pobavením a pobouřením. Nikdy, na všech svých cestách, se nesetkal s elfem jako je tenhle. Druhý elf očividně neviděl víc než dvě století a bude nazývat jeho, Legolase, který byl tři tisíce let starý, "maličký"?

„Tak se na to podívejme, Amarisi," řekl Legolas a začal počítat na svých prstech. „Neznám tě. Ale zdá se, že ty znáš mě. Nikdo z mých přátel tady tě nezná. Jsi drzý, otravný a přechytralý, a myslíš si, že můžeš jen tak zčistajasna vjet do Temného hvozdu a navštívit mého otce, který odmítá přivítat dokonce i lordy a krále?"

Amaris se díval na svého synovce, na okamžik o otázce uvažoval a pak přikývl.

„Vlastně - ano. Můžeme teď jít?"

Legolas si poklepal na čelo. Nebyl si jistý jídlem nebo postelí, ale jednu věc tenhle elf od jeho ady jistě dostane, a to bude urážka. Osobně se nemohl dočkat, až to uvidí, tak kývl na své společníky a obrátil se.

„Dobře tedy, půjdeme. Ujisti se, že nespadneš ze svého pěkného koně, Amarisi, nebo by si tě mohli dát pavouci k obědu."

„Jsem dojatý tvou péčí, Legolasi - a mimochodem, máš větvičku taky v druhém copánku."

S tím zamlaskal jazykem a kůň vykročil kupředu, takže všechno, co mohli Legolas a jeho strážní dělat, bylo následovat nevítaného hosta, který měl nehoráznou drzost začít teď zpívat.

Legolas, který se pokoušel držet krok s jezdcem, pomyslel na svého otce a na tváři se mu rozlil široký úsměv.

Tohle, usoudil, bude veliká legrace.

* * *

Jeho královská Výsost, Thranduil Jedinečný a Neopakovatelný, Milovaný a velmi Obdivovaný Král, Nejúžasnější a Nejobávanější vládce Temného hvozdu, Král z milosti Valar, Vládce dvou tisíciletí, Zářívá hvězda Nejzelenějšího ze Zelených hvozdů, Nejasnější ze všech elfů, Světlo Temného věku, Syn Orophera Velkolepého atd., atd., atd. seděl před krbem ve svých soukromých komnatách, uprostřed jmelí, bobulí, jedlových větviček a sušených jablek. Špička jeho jazyka odhodlaně trčela z levého koutku úst, a on opatrně opravoval nějaké bobule na své koruně.

To byla jedna z věcí, které na Vánocích miloval nejvíc - že může nosit svou oblíbenou korunu a tu, kterou si sám ozdobí. Jistě, čelenky byly krásné a vypadaly sličně, ale tahle koruna mu připomínala jeho dětství, když seděl se svými rodiči a sourozenci a měl tu čest zdobit korunu pro svého adu. Byl tehdy velmi mladý a jeho prsty ne příliš zručné, ale jeho starší bratr mu vždycky pomáhal, aniž by se musel cítit neschopný, a tohle byly nejlepší doby jeho dětství, na které vždycky rád vzpomínal.

Bohužel jeho vlastní syn nevykazoval vůbec žádnou uměleckou zručnost. Byl to válečník a lovec a těch pár pokusů, kdy se Thranduil pokoušel zaměřit Legolasův zájem na umění, končilo záchvaty hněvu, trucováním a špulením rtů, takže to po nějaké době vzdal. Miloval svého mladého, pohlížel na něj jako na nebroušený diamant a byl nesmírně pyšný na jeho úspěchy jako člena Společenstva devíti, které zachránilo Středozem před jistou zkázou.

Skřípěl zuby, když s sebou Legolas před dvěma lety dotáhl trpaslíka jako čestného hosta na vánoční oslavy, ale akceptoval to. Shledal Gimliho moudrým a zábavným, ačkoliv by raději zemřel, než by to připustil, a dokonce neztratil náladu, když trpaslík samolibě požádal o vyhlídkovou cestu po kobkách, o kterých mu jeho otec tolik vyprávěl.

Ale to byla vánoční minulost, teď musel dokončit tuto korunu a byl poněkud rozmrzelý, když uslyšel zaklepání na dveře, oznamující přerušení.

„Vstupte, když musíte," zabručel a závan studeného vzduchu mu prozradil, že jeho návštěvník vstoupil; neobtěžoval se vzhlédnout - poznal by tyto kroky mezi tisíci jinými.

„Legolasi - nečekal jsem, že se vrátíš tak brzy. Děje se něco?"

Thranduil ukousl konec nitě a vyplivl ji do ohně, který zasyčel.

„Ehm - našel jsem v lese něco zvláštního, ada, a teď si nejsem jistý, co s tím mám dělat."

Thranduil vzhlédl, všiml si šmouhy na Legolasově nosu, trhliny v jeho kalhotách těsně nad levým kolenem a neupravených vlasů a hluboce si povzdechl.

„Prosím, neříkej mi, že jsi našel další opuštěné vrrčí štěně nebo pavoučí mimino, Legolasi. Ať je to cokoliv: ne, nemůžeš si to nechat."

Legolas se zamračil.

„Nikdy jsem domů nepřinesl vrrka, ada!" protestoval a Thranduil přikývl a zápasil s nepoddajným kusem křoví.

„To je pravda, omlouvám se, synu. Vrrk přinesl domů tebe. Ale jsem teď velice zaneprázdněný, jak můžeš vidět, tak mi, prosím tě, pověz: o co jde?"

„Jde o tohle - o elfa, ada," řekl Legolas a Thranduil si dobře všiml, jak jeho syn protáhl poslední slovo, „našli jsme ho na cestě k Velké Jeskyni a on trval na tom, že bude přiveden k tobě. Co budeme dělat?"

Thranduil otráveně protočil oči.

„Ach, pro smilování lesního ducha, Legolasi - udělej to, co děláme vždycky, vyděs ho, uraž ho a vyhoď ho z mé říše. Nepřeji si mít tady cizince, aby dupali po mých sedmikráskách a kradli můj čas."

Legolas šoupal nohama.

„No, tohle není obyčejný cestovatel. Zdá se, že toho o nás dost ví a je velmi neodbytný. Říká, že se jmenuje Amaris a…"

„Amaris?" přerušil Thranduil svého syna a mladý elf byl trochu překvapený ostrým tónem v hlase svého otce.

„Ano," odpověděl, „říkal, že je z Temného hvozdu, ale to nemůže být pravda, znám tady každého elfa a nikdy jsem ho neviděl."

Thranduilova hlava začala bolet. Před okamžikem myslel na svého bratra, který tak dávno zemřel - další na tom proklatém Gil-galadově seznamu obětí - a teď tu byl tenhle cizinec se stejným jménem? Co to je - Thranduilův Národní den otravování?

Ale byly Vánoce, a víno, které se ohřívalo na nízkém ohni ve velké konvici, šířilo svou báječnou kořeněnou vůni celou místností a smyčky na korzetu, který držel Thranduilovo srdce pevně na místě, byly trochu povolené, tak pokrčil rameny a přikývl.

„Dobře tedy, přiveď toho elfa sem, ale zůstaň venku, a když tě zavolám, přijď a odkliď ho, nebo tohle nikdy nedodělám včas."

Legolas byl trochu překvapený reakcí svého otce, ale znal ho dobře na to, aby mu odporoval, vyšel tedy ven a Thranduil ho slyšel štěkat nějaké rozkazy. Dveře se zvonu otevřely a byly slyšet lehké kroky - zvuk, který Thranduilovi něco připomínal, ale nemohl si to vybavit, tak zvedl hlavu.

„Moc rád tě zase vidím, lístečku."

Někdo by si v ten moment mohl krále Temného hvozdu splést s mramorovou sochou, protože rozhodně vypadal, jako by se proměnil v kámen. Jeho ústa byla mírně otevřená, jeho oči hleděly na elfa před ním a nepohnul jediným svalem.

„Zavři pusu, Thranduile, vůbec se to nehodí k tvé jinak velmi sličné tváři."

Amaris si sundal plášť, elegantně se na něj usadil a se zájmem pohlédl na korunu, kterou Thranduil držel ve svých nehybných prstech.

Tohle, usoudil Král Temného hvozdu, musí být nějaký sen, nebo si s ním lesní duchové pohrávají, nebo vypil příliš mnoho svařeného ročníku 2948 Druhého věku.

Tohle nemohl být Amaris, protože Amaris byl mrtvý. Amaris byl velice mrtvý a Thranduil si dobře pamatoval dvojnásobnou bolest ze ztráty svého otce i svého milovaného bratra - bratra, který, navzdory svému mladému věku, prokazoval velkou moudrost a inteligenci, který odporoval přísným způsobům jejich otce všemi možnými způsoby a který vydal knihu frivolního a velmi delikátního obsahu nazvanou “Temnohvozdská tajemství lásky", čímž králi Oropherovi málem přivodil infarkt.

Ne - tohle nemohl být Amaris, který byl vykázán ze svého domova, když se rozhodl následovat Gil-galada do bitvy, který oprostil rodinu od nějakého ztřeštěného uctívání hrdiny, který si zvolil Velekrále místo své rodiny, zanechávaje za sebou svého bratra samotného a plačícího.

To nemohl být Amaris.

Ale byl. Byla to ta samá milovaná tvář, uštěpačný hlas, vůně rozmačkaných lístků máty, dlouhé, elegantní prsty.

Vrátil se? Bylo to možné?

Thranduil se díval přímo do očí druhého elfa. Amaris opětoval pohled a Thranduil viděl smutek, bolest, osamělost - ale také lásku, vřelost - a strach? Byl to strach?

Na okamžik, který se zdál jako celá věčnost, Thranduil zadržel dech. Pak natáhl dvě třesoucí se ruce a nabídl Amarisovi napůl dokončenou korunu a větvičku s bobulemi.

„Nemůžu to opravit. Můžeš mi pomoct?"

Amaris vzal obě věci, aniž by přerušil oční kontakt se svým mladším bratrem.

„Samozřejmě, že můžu, lístečku. Tohle není nic, co by se nedalo opravit."

Thranduil sledoval, jak Amarisovy hbité prsty připevnily bobule ke koruně a viděl také, jak špička jazyka jeho bratra byla odhodlaně natlačená v koutku úst.

Na okamžik zaváhal, pak se natáhnul, pohladil Amarisovu tvář a jeho bratr vzhlédl a věnoval mu svůj nejvřelejší a nejoslnivější úsměv.

„Máš pravdu Amarisi - není nic, co by se nedalo opravit."

A pak společně korunu dokončili.

* * *

„Dvanáctý den vánoční už je velmi blízko
a přivede zpátky všechny naše blízké."

 

 

Den desátý: “Dary a přítomnost“

Den dvanáctý část první: “Nálezci - majitelé“

 

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat