| Zobrazeno: 3159
/ 1
Dvanáct dní v čase vánočním
Den čtvrtý: “Pokoj s výhledem“
„Čtvrtou noc vánoční se zdá,
že Elrohir velice příjemné sny má.“
Elrohir ležel na zádech s rukama za hlavou a zíral do stropu. Zíral tak už spoustu hodin, sledoval vzory bledého měsíčního světla na vyřezávaných dřevěných trámech, čtyřikrát přepočítal knihy v horní řadě poličky a spánek pořád nikde.
Po celý život pro něj bylo dvanáct vánočních dní časem radostného očekávání a vzrušení, až na poslední dva roky, které byly ztemnělé Elladanovým žalem. Takže když se Orophin a Gil-galad vrátili ze Síní čekání a všichni byli šťastní, očekával, že znovu pocítí to velmi postrádané a známé chvění a jiskření – ale to se nestalo.
Pravdou bylo, že se Elrohir cítil opomíjený. Valar ví, že byl šťastný za svého bratra i za otce, který se od Gil-galadova návratu nasmál víc, než za posledních pět tisíciletí, ale cítil se podivně odříznutý od jejich životů. Všichni ostatní “někoho“ mají - on nemá. 'To tedy není pravda,' peskoval sám sebe, 'máš svou roztomilou temnohvozdskou dívku.'
Ale Eldanorien se na svátky vrátila domů a Elrohir hluboko ve svém srdci věděl, že dřív nebo později se tam vrátí nadobro – láska se změní v přátelství a jednoho dne bude volání domova silnější než její touha zůstat.
Elrohir si povzdechl. Být nadbytečný pro něj byl nový zážitek, a ne zrovna potěšující. Jistě, polovina dvora ho stále poslouchala na slovo, hlavy se otáčely, když prošel kolem, a věděl, že víc než jedna jemná duše po něm v noci roztouženě vzdychá, ale to nebylo to, co hledal. Teď už ne. Obdiv ztratil svůj půvab, sladká slůvka začala být povrchní a on se obával dvanáctého večera, kdy bude muset sedět mezi šťastnými tvářemi a milujícími dvojicemi a kromě sklenky svařeného vína se nebude mít čeho držet.
Právě když si Elrohir začal užívat svou sebelítost, tak ožil – od okenního parapetu se ozval nějaký šramot. Otočil hlavu a málem spadl z postele.
„Co tady děláte?“ sykl, přimáčkl se k pelesti své obrovské postele a přikrývku si pevně omotal kolem pasu.
„Ptáš se mě na to samé pokaždé, když se naše cesty zkříží, dítě. Myslel jsem, že jsi víc nápaditý.“
Námo, Hlasatel soudu Valar, lidem i elfům známý jako Mandos, potlačil zívnutí a Elrohir jako vždy musel, ač neochotně, obdivovat jeho elegantní pohyby.
„Proč to děláte?“ zeptal se Elrohir trochu kvílivě. „Proč mě pronásledujete? Proč mě stíháte? Co jsem vám udělal, že mě tak trestáte?“
„Trestám?“ Námo povytáhl obočí, posadil se na kraj postele a pohodlně se natáhl. Elrohir si nemohl pomoct, ale všiml si, že Vala jako by nic nevážil, pokrývka se nepomačkala a, což bylo ze všeho nejvíc zneklidňující: Vala nevrhal žádný stín.
„Proč bych tě měl trestat? To není má povinnost. Já jen pozoruji. To je všechno, co dělám. Nepřekážím, nezasahuji, jen – sleduji.“
Temný elf poslední slovo protáhl, usmál se na Elrohira a v temných vodách jeho očí problesklo rošťáctví.
„To tedy sledujete – nepochybně,“ bručel Elrohir, přitáhl si pokrývku ještě výš a zápasil s horkostí, která se mu rozlila po tváři, když si všiml Námova uznalého výrazu.
„Přeješ si, abych odešel, dítě?“ zeptal se Námo.
Elrohir chtěl říct “ano, hned, okamžitě!“, ale kupodivu zavrtěl hlavou.
„Ne – ano – ne, asi ne.“
„Spánek se ti vyhýbá už mnoho nocí, dítě,“ řekl Námo, „Irmo, Pán snů, postrádá přítomnost tvého ducha ve své říši, a tak jsem se přišel podívat, jestli se něco děje.“
Elrohir si povzdechl.
„Navštěvujete každého elfa na Ardě, který trpí nespavostí, můj pane?“ zeptal se a Námo se znovu zasmál tím zvláštním, bezbarvým smíchem, který Elrohir cítil ve své duši, ačkoliv jeho uši ho neslyšely.
„Ne, mé dítě – jen ty elfy, kteří se tak málo bojí smrti, že mě napadnou holýma rukama.“
Mladý elf zčervenal jako řepa.
„Omlouvám se, můj pane – vím, že to, co jsem udělal, je neodpustitelné, ale…“
„Není třeba se omlouvat,“ přerušil ho Námo, „tvůj čin pro mě byl velice osvěžující a rozhodně zábavnější než reakce, se kterými se obvykle setkávám. Jediné tři bytosti se odvážily napadnout Smrt, jednou z nich byl Temný pán a pak ty, sličný Elrohire.“
Elrohir zaznamenal, že jeden Temný pán plus jeden sličný Elrohir jsou jen dva, ne tři, ale neodvážil se zeptat, kdo byl ten třetí, což bylo moudré rozhodnutí.
„Takže, mladý příteli – ty se cítíš opomíjený, neschopný užívat si atmosféru svátků a místo toho se utápíš v sebelítosti. Mimo to, tvá milá odjela navštívit svou rodinu, tvůj bratr se soustředí výhradně na svého manžela a ty se cítíš provinile kvůli svým malým fantaziím o…“
„Ne! NEŘÍKEJTE to!“ vykvikl Elrohir a znělo to jako jedna z Estorelových hraček.
„Proč ne?“ zeptal se Námo, „Je naprosto přirozené pro elfa tvého věku, že obdivuje ty moudré a zkušené a zajímá se, jaké by bylo…“
„Říkal jsem: NEŘÍKEJTE TO!“
Námo pokrčil rameny.
„Jak si přeješ, malý plamínku. Ale uznáváš, že mám pravdu?“
„O všem ostatním – ano, většinou,“ připustil Elrohir, bohužel se zamračeným pohledem.
„Musíš se naučit, dítě, že srdce těch, kteří tě milují, jsou jako domy s mnoha místnostmi. Byl jsi zvyklý bydlet v těch největších, ale teď tam bydlí jiní a ty se cítíš odstrčený. Ale věř mi, bydlet v menší komnatě může být právě tak pohodlné a hodnotné.“
„Co tím myslíte?“
„Že tvůj bratr a tvůj otec tě nemilují méně jen proto, že ti poskytli k bydlení jiný pokoj. Nemusíš se cítit odstrčený ani méně milovaný. Sdílej jejich štěstí a najdi si někoho, kdo bude mít ve svém srdci hlavní síň pro tebe.“
Elrohir si povzdechl a pak vzhlédl.
„Kdo přebývá v hlavní síni vašeho srdce, můj pane?“
Poprvé Elrohir cítil, že Valu zaskočil.
„Smrt musí být nezaujatá, a jak bych mohl být, kdybych měl srdce? Kdybych měl zalíbení a antipatie? Jak bych mohl přinést žal poctivým a statečným a ušetřit ty, kteří toho nejsou hodni?“
Elrohir se otřásl a těsněji se zabalil do přikrývky.
„To je – strašné, můj pane. Jak někdo může žít bez srdce?“
„Já nežiji, Elrohire. Já jsem Smrt, pamatuješ?“ připomněl Námo mladému elfovi.
„Musíte být velice osamělý,“ prohlásil Elrohir a Námo zvedl hlavu a znovu se usmál.
„Je čas, abys spal, malý plamínku. Máš před sebou vzrušující dny.“
Elrohir si zívl a najednou se cítil strašně unavený. Klesl do polštářů a už na půl spící viděl, jak Námo mizí.
„Postarám se, abych ze svého malého pokoje udělal pro Elladana a adu, co budu moct,“ zamumlal do prázdné místnosti, pak se jeho oči zamžily v zasnění a tvrdě usnul.
„Vím, že ano,“ řekl Námo, zvedl přikrývku a opatrně, aby se ho nedotkl, mladého elfa přikryl.
Pak se vrátil do Síní čekání a s velkým zmatkem si všiml, že kdesi v jeho hrudi se zažehl malý plamínek, když zjistil, že v Elrohirově srdci dostal volný pokoj.
* * *
„Den čtvrtý je u konce,
den pátý přichází,
v něm lord a král
budou se chovat jako blázni.“