Labyrintem slov...

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Zatímco ostatní opouštěli ošetřovnu, Charlie sledoval Draca. Draco měl v očích podivný zamyšlený výraz, když sledoval odcházejícího otce. Poté co se dveře konečně zavřely, obrátil mladík ten modrý pohled na něj; byl plný hněvu, ublíženosti a kdesi hlouběji i zoufalé naděje, že by to Charlie mohl dát nějak do pořádku. Když Charlie uviděl ten pohled, poznal, že teď má vhodnou příležitost, aby dal jejich budoucnosti směr, aby spolu mohli být šťastní. Už žádné podvody či intriky, žádná podvědomá reakce shrábnout to, co chtěl, než to získá někdo jiný. Musí mluvit upřímně nebo rozbije něco, co je křehké a zřejmě neopravitelné.

Přitáhl si židli k okraji postele, na které seděl Draco, a posadil se před mladíka. Matka mu vždycky říkala, že pravda je jediná spolehlivá cesta v jakémkoliv vztahu, a vzhledem k jejímu mnohaletému manželství odhadoval, že věděla, o čem mluví. Hledal slova a ke svému překvapení si uvědomil, že už ví, co chce říct.

„Když mi bylo dvanáct let, jedna stará věštkyně mi předpověděla, že se jednoho dne ožením s drakem, kterého bude chtít zhltnout vlk,“ začal Charlie. V Dracových očích cosi bliklo, ale zůstal zticha.

„Samozřejmě,“ pokračoval Charlie s ironickým úsměvem, „v té době jsem to proroctví bral doslova a ten nápad mi přišel trochu odporný - oženit se s oheň vydechujícím ještěrem by se většině lidí nezamlouvalo. Nakonec jsem si uvědomil, že pravděpodobně mluvila v metaforách. A pak jsem se setkal s tebou a pochopil jsem, že ty jsi ten drak. A díky zásahu tvého otce se tě právě doslova chystal sežrat vlkodlak.“

Při tom Draco zbledl, ale stále mlčel a pečlivě naslouchal Charlieho slovům. Charlieho pohled přeletěl mladíka a zaznamenal napjatá ramena, bledost tváří, hořké zamračení rtů. Ale především viděl osamělost a zmatek v jeho očích.

„Zeptal jsem se sám sebe, jak bych tě mohl zachránit,“ řekl mu Charlie něžně. „Moje rodina nemá prostředky, které by překonaly Pokrevní listinu Malfoyů nebo Blacků. Dokonce ani kdybys nebyl zaslíben Siriovi, nepovažoval by mě tvůj otec za přiměřenou partii. A pak mě zasáhla myšlenka, že když jsi měl být doslovně pohlcen vlkodlakem, proč tě jednoduše skutečně neproměnit v draka.“

Draco ztuhl, jeho rysy se napjaly, jako by se jeho vztek vrátil. Sevřel pěsti a odvrátil hlavu, ať už v zahanbení nebo hněvu, to Charlie nevěděl. Impulsivně se natáhl a jednu pěst přikryl svou rukou, a přestože se neotevřela, Draco se z jeho dotyku neodtáhl. Našel v tom jisté povzbuzení.

„Ale pravda je, Draco, že proroctví se nikdy nesmí brát doslovně. Ty nejsi drak, navzdory zlatu na tvém krku. A současná situace s Remem je spíše náhodná, protože on není ten vlk, který hrozí, že tě pohltí. Je tu vlk u tvých dveří, Draco, temný a děsivý, který tě sní zaživa. Dokonce i tvůj otec to vidí a svým vlastním podivným způsobem se tě před ním pokusil zachránit tím, že tě chtěl oženit se Siriem.“

Draco se při těch slovech zklidnil a pohlédl na něj, oči ostražité. „Myslíš Temného pána,“ zašeptal a znělo to jak vystrašeně, tak vyčítavě zároveň.

Ale Charlie zavrtěl hlavou: „Ne, nemyslím.“

Draco zaskočeně zamrkal, na tváři se mu odrážel zmatek. Tohle očividně nebyla odpověď, kterou očekával.

Charlie si povzdychl a stiskl Dracovu ruku, než ji uvolnil. Vstal a pomalu začal přecházet u nohou postele, jak se pokoušel najít slova, jež by vysvětlila, co má na mysli. „V posledních letech se stalo hodně věcí, Draco,“ začal klidně. „Tahle válka se může vléct po desetiletí s obrovskými ztrátami na obou stranách. Voldemort by mohl vyhrát a zotročit všechny své nepřátele. Naše strana by mohla vyhrát a zabít nebo uvěznit všechny Smrtijedy. Nebo by mohly obě strany naprosto zničit svět a nevyhrál by nikdo. Ale bez ohledu na výsledek války tě onen vlk bude stále požírat.“

Charlie se otočil a mladíka studoval. Dracovy oči byly široce rozevřené, sledovaly každý jeho pohyb a Charlie si byl jist, že pozorně naslouchá každému jeho slovu. „Stejně jako nebyl míněn doslova drak, není ani vlk. Ta věc, která čeká, aby tě pohltila, Draco, není vlkodlak nebo Temný pán. Je to vlk uvnitř tebe. Ta temná část, která tě přiměla si myslet, že se tě tvůj vlastní otec pokouší zabít.“

Při těch slovech sebou Draco trhnul a něco hrozného a bolestného naplnilo ty modré oči a na chvíli jediné, co Charlie viděl, byl chlapec, který zoufale touží po lásce svého otce, jenž není schopen ji dát. Zřetelně mohl vidět, že mu mladík porozuměl - že vlk, který ho ohrožuje, je svět, ve kterém žije, chlad, krutost a neustálá obava, že právě ti lidé, kterým by měl věřit, jsou ti, kteří ho s největší pravděpodobností bodnou do zad. Tento vlk uvnitř Draca rozdrtí jeho duši a přetaví ji do něčeho strašlivého, aby si získal lásku a pochvalu od muže, kterého ve skutečnosti nemohl nikdy potěšit.

Charlie k němu vykročil, chtěje mu nabídnout nějakou útěchu, dokonce i když pronášel slova, o kterých věděl, že bolí. „Dnes tady byli oba naši otcové,“ řekl mu. „Ty jsi stál před svým otcem a třásl jsi se strachy, protože jsi věděl, že by tě udeřil, kdyby měl šanci. Ale já jsem věděl, že můj otec mě bez námitek podpoří. Právě tak vím, že má matka, mí bratři i moje sestra tě do rodiny přivítají.“

Draco při tom vehementně zakroutil hlavou. „Ne,“ popřel. „Nevěřím ti!“

Charlie se vedle něj posadil na postel. „Ach, nepochybuju, že se tomu Ron pořádně zasměje,“ cvrnknul jedním prstem do zlata kolem Dracova krku. „A nepochybuju, že kvůli tomu dostaneš pořádnou porci škádlení, i když po tvých komentářích vůči Harrymu, když se oženil, bych řekl, že si nějaké to dobírání na oplátku zasloužíš.“ Dracovy oči při tom zableskly a Charlie si nemohl pomoci, ale musel se usmát. „Ale také vím, že kdyby se to někdo pokusil využít proti tobě nebo ti kvůli tomu ublížit, bude Ron první, kdo tě bude bránit. Ani on ani Ginny by nezůstali stranou a nenechali by nikoho, aby ubližoval jejich švagrovi.“

Mohl vidět divoké emoce, jak v Dracovi víří, zmatek, nedůvěru. Také viděl, jak se v něm sváří šestnáct let předsudků - myšlenka, že rodina, ke které se chystá připojit, je poněkud pod jeho úroveň navzdory tomu, že mu mohou dát tolik citu, po kterém tajně touží. „Nerozumíš,“ povzdechl si Draco. „Nevíš, čemu budu čelit. Proč jsi prostě nemohl…“

„Ucházet se o tebe?“ zeptal se Charlie a soudě podle ruměnce, který zbarvil mladíkovy tváře, hádal správně. „My oba víme, že by mi to nebylo nikdy dovoleno.“

Hořké zamračení, které zkřivilo mladíkovy rysy, potvrdilo, že on vlastně zná pravdu. Neexistovala možnost, že by Lucius Malfoy vůbec někdy přijal žádost o ruku od Weasleyho.

Draco sevřel pěst kolem kousku zlata na svém krku. Vzhlédl na Charlieho, v očích syrové emoce, když mu položil otázku, na kterou, jak Charlie věděl, hledal nejnaléhavěji odpověď. „Musel jsi mě podvést?“

„Byl jsem zoufalý,“ přiznal otevřeně Charlie. „Bez toho zlata jsem neměl vůbec žádnou šanci dělat si na tebe právo. A bez Cedo smlouvy by mě tvůj otec zabil v okamžiku, kdy bys byl osvobozen od toho zlata. Je to to, co chceš, Draco? Chceš, abych zemřel?“

Draco ztichl a jeho pěst kolem zlata se napjala. Když neodpověděl, Charlie okamžitě pochopil, že pokud vůbec má mít s tímto mladým mužem nějakou budoucnost, musí nechat Draca, aby udělal konečnou volbu.

„Odstraním to dračí zlato hned teď, ale musíš si o to říct,“ zašeptal Charlie, opakujíc slova, která použil minulou noc. „Musíš o to požádat.“

Draco se k němu obrátil, oči rozšířené a jiskřivé, tělo napjaté, jako by na něco čekal.

„Odstraním ho,“ slíbil Charlie. „Budeš zase synem svého otce. Možná tě tvůj otec stále ještě bude chtít oženit se Siriem. Nebo možná pro tebe vybere někoho jiného, možná někoho z tvých zmijozelských spolužáků. Nebo tě možná opustí a nechá tě žít tvůj život, jak budeš chtít. Každopádně mě už nikdy neuvidíš.“

Charlie zvedl ruku a něžně pohladil jemnou pleť Dracových tváří, lehounce přejel špičkami svých prstů přes mladíkovy hebké rty. Draco se roztřásl. Charlie pomalu sevřel svou ruku kolem Dracovy pěsti, která stále ještě držela ten kousek zlata. „Odstraním to zlato, ale musíš o to požádat,“ zopakoval, a pak v obavách čekal na odpověď, jeho srdce mu v hrudi hlasitě bušilo.

Draco nervózně polkl, v očích mu problikávaly tisíce rozdílných pocitů. „Jsem Malfoy,“ prohlásil prostě. „Nikdy se nevzdáváme svého zlata.“ Pomalý, něžný úsměv, který mu Draco věnoval, ujistil Charlieho, že by časem ten temný, hladový vlk mohl od jejich dveří uprchnout.

- - -

Pocit úlevy, který Harryho ovládl, když mu Hermiona řekla, že jsou Remus a Sirius osvobozeni od požadavků Pokrevní listiny, způsobil, že se rozesmál tak, jako už se dlouho nesmál. Sedl si na nebelvírský stůl doprostřed trosek Velké síně, zatímco se studenti a učitelé kolem něj pokoušeli ten nepořádek uklidit. Nikdy si nepomyslel, že by mohl cítit takovou vděčnost k Dracovi Malfoyovi - a nevadilo, že, vzhledem k jeho výbuchu vzteku, byla jeho pomoc nevědomá.

Hermiona mlčky čekala, zatímco se spolu s dalšími smál, a dívala se na něj s pochopením. Ale na Rona a ostatní nebelvírské chlapce zahlížela poněkud nesouhlasně. Neville, Dean a Seamus se pořád ještě nekontrolovatelně chechtali, ačkoliv Neville se aspoň pokoušel uklidit špínu z cákanců jídla a talířů na stole.

„No tak, Hermiono,“ prohlásil nakonec Ron, když si uvědomil, že jeho přítelkyně se nebaví. „Musíš přiznat, že to je legrační. Nebelvír oklamal Zmijozela.“

„Předpokládám, že shledáváš zábavnou představu, že je Draco Malfoy zotročený a vydaný na milost tvému bratrovi?“ rozzlobila se Hermiona.

Ron okamžitě vystřízlivěl, jeho pohled ztvrdl způsobem, který Harryho překvapil. „Co to o mém bratrovi naznačuješ?“ dožadoval se.

Jeho slova Hermionu překvapila. „Cože?“ zeptala se popleteně a nejistě zalétla pohledem k Harrymu. Harry sám byl trochu zaskočený prudkostí Ronovy otázky.

„Naznačuješ, že si myslíš, že by můj bratr zneužil někoho, kdo je pod jeho ochranou?“ naléhal Ron.

„A není to důvod, proč jste se smáli?“ zeptala se Hermiona zmateně. Harry sledoval výměnu mlčky. Neville ztichl a Dean se Seamusem se utišili navzájem, když zjistili, že se Ron už dál nesměje.

„Ne!“ protestoval Ron a vypadal tak pobouřeně, jak ho Harry ještě nikdy neviděl. O chvíli později zaměřil Ron svoje pobouření na něj. „Je tohle důvod, proč jsi se smál?“ naléhal.

Překvapený Harry zavrtěl hlavou. „Jenom se mi ulevilo kvůli Siriovi a Removi,“ přiznal. Upřímně, o Dracově osudu nijak nepřemýšlel. Tolik jeho pozornosti bylo zaměřeno na Rema a hrozbu jeho smrti z rukou ministerstva, že nebyl schopen myslet na další věci. Kdyby Ron viděl minulou noc Rema, ležícího jako mrtvola v chladné, tmavé Tajemné komnatě, vůbec by mu takovou otázku nepoložil.

Ron se otočil ke zbývajícím třem chlapcům. Neville vystřízlivěl stejně rychle jako Ron, ale Seamus i Dean vypadali tak zmateně jako Hermiona a Harry.

„To není to, proč jsme se smáli?“ zeptal se Dean nejistě. Harry měl zřetelný dojem, že jejich mudlovský původ zase jednou způsobil problémy. Jedině oba čistokrevní čarodějové vypadali naštvaně, Ron i Neville se zdáli být tou představou šokovaní.

„Počkej minutku!“ přerušila je Hermiona, než mohl Ron cokoliv říct. „Musíš uznat, že vzhledem k tomu, jak čarodějové jednají s domácími skřítky, není žádný div, že jsem dospěla k takovému závěru?“

Ron se k ní obrátil. „Už jsi mě někdy viděla kopnout domácího skřítka?“ naléhal. „Viděla jsi někdy kohokoliv z mojí rodiny kopnout domácího skřítka? Viděla jsi někdy mého otce vynadat některému z jeho dětí nebo udeřit jeho manželku? Viděla jsi někdy někoho z nás, že by týral mudly nebo měl svou paži označenou Znamením zla?“

Všichni při tom ztichli. „Nenaznačila jsem nic z toho, Rone,“ řekla Hermiona tiše.

„Vlastně jsi naznačila, Hermiono,“ opravil ji Neville. Když se všichni obrátili a civěli na něj, plachý chlapec jenom pokrčil rameny. „Nevím nic o dračím zlatě, ale tvrdit, že by Charlie zneužíval draka, kterého ovládá, nebo nějakou osobu či stvoření, které je k němu magicky připoutané, je na stejné úrovni jako to všechno, co řekl Ron.“

„Myslel jsem si, že máš Charlieho ráda?“ zvolal Ron a vypadal opravdu nešťastně.

„Mám!“ protestovala Hermiona. „Ale on někoho zotročil.“

„Dobře, a co myslíš, že se chystá s ním udělat? Přeměnit ho na Weasleyovského domácího skřítka nebo ho možná zamknout do klece po zbytek jeho života nebo mu sebrat hůlku? Nenapadlo tě, že má možná dobrej důvod, proč to udělal?“

Hermiona zrudla a Harry věděl, že je to proto, že pravděpodobně přesně tohle ji napadlo. „Jaký jiný důvod by mohl mít, aby ho zotročil?“ dožadovala se.

Ron na ni nedůvěřivě zíral. „No, očividně má toho malýho smrkáče rád a chce ho pro sebe.“

Harry věděl, že po Ronových slovech vypadá stejně tak šokovaně jako Hermiona, a oba si vyměnili zaražené pohledy.

Ron vypadal ještě víc pochybovačně. „Neříkej mi, že sis nevšimla těch pohledů, které si nedávno vyměňovali?“

Harry si nevšiml, ale Hermiona zřejmě ano. „Tys to zpozoroval?“ vyptávala se svého obvykle nevšímavého přítele.

„Jak bych to mohl minout? Ta malá fretka se další den červenala při hodině. Co jsi čekala, že udělají? Utečou a vezmou se potají?“ posmíval se, jako by ta představa byla ta nejlegračnější věc, jakou kdy slyšel. Harry, Hermiona, Dean a Seamus si vyměnili zmatené pohledy. Očividně jim tu něco zásadního uniklo.

„Můj strejda utekl,“ nabídl Dean užitečně.

„Stejně tak i můj bratranec,“ přidal Seamus.

„Je to Malfoyův dědic,“ připomněl jim Ron. „Když hlava Domu nesouhlasí, tak nedojde k žádnému sňatku - bez ohledu na to, kdo by ho mohl chtít.“

„Myslíš, že by mohl Lucius manželství zpětně anulovat?“ vykřikla Hermiona.

Ron na ni jenom civěl, jako by se zbláznila. „Jestliže může použít pokrevní magii, aby zabil jakéhokoliv člena svého Domu, který mu není po chuti, tak myslíš, že něco tak jednoduchého jako sňatek mu bude dělat problémy?“

Hermiona si povzdechla a jen protočila oči. „Fajn,“ zavrčela. „Ale pořád ještě nevidím, že zotročit někoho je řešením.“

„Máš taky problém s domácími skřítky,“ poukázal Ron, jako by to úplně vysvětlovalo její postoj. Harry se přikrčil - tohle nebude pěkné.

Hermioniny oči ztvrdly. „Jsou to živé bytosti, Rone! Nezaslouží si, aby byli zneužíváni a zotročováni.“

„Jsou to domácí skřítci!“ trval na svém Ron. „To je to, co dělají! Mám na mysli, podívej se na Dobbyho, pro Merlina!“

„Přesně!“ zakřičela Hermiona triumfálně, jako by Ron právě zahrál bod v její prospěch. „Chtěl být svobodný. Jakmile uviděl první příležitost pro osvobození - chopil se jí a utekl!“

„A běžel přímo k Brumbálovi a požádal ho, aby ho zaměstnal jako domácího skřítka!“ dokončil Ron její sdělení za ni. „Jsou šťastní, jenom když dělají svou práci.“

„Dostává zaplaceno!“ protestovala Hermiona.

„Penězi, pro které nemá využití,“ připomněl jí Ron. „Domácí skřítci si nekupují věci. Dobby není nic víc než kuriozita s podivným fetišem k oděvům. A nedej se oklamat celou tou záležitostí se svobodou. Jestli si fakt nemyslíš, že je připoután k Harrymu, pak jsi nedávala pozor.“

Harry otřeseně vyprskl. „Hele, počkej!“ protestoval. „Co myslíš tím, že je ke mně připoutaný?“

Ron povzdechl. „Harry, kdybys Dobbymu řekl, aby si vyžehlil ruce, udělal by to?“

Harry se zamračil a chvíli o tom uvažoval. „Jo, asi jo,“ připustil neochotně. Skřítek byl podivně horlivý, aby ho potěšil.

„Tak jste spojeni,“ trval na svém Ron, jako by to byla uzavřená věc.

„Je tohle to, co se chystá Charlie udělat?“ naléhala Hermiona. „Přimět Draca, aby si vyžehlil ruce?“

Ron na ni nevěřícně zíral. „Nařídil snad Harry někdy Dobbymu, aby si vyžehlil ruce?“

„Jistěže ne!“ posmívala se Hermiona.

„Tak proč si myslíš, že by můj bratr mohl chtít přimět Draca, aby to udělal?“

„Protože je otrok - zvíře!“ vykřikla Hermiona.

Ron na ni jen rozzlobeně civěl, a pak nakonec odmítavě zakroutil hlavou. „Tak je to,“ uvedl. „Beru ti Křivonožku. Očividně musíš trávit všechen svůj volný čas tím, že potají tu ubohou kočku týráš.“

„To bych nikdy neudělala“ zaječela Hermiona pobouřeně.

„Proč ne!“ přerušil ji Ron. „Je to jen zvíře!“

„To by bylo zvrácené!“

„Přesně tak!“ zavrčel Ron a pak se otočil a vyrazil ke dveřím z Velké síně a místnost opustil.

Rozrušená Hermiona se otočila na Harryho. „On to prostě nechápe!“ rozplakala se.

„Možná jsme to my, kdo nechápe, Hermiono,“ poznamenal tiše Harry a Hermiona na něj nechápavě zírala. Najednou si vzpomněl na muže a ženy v Bifrost Hallu, jak před ním klečí a skládají mu přísahu věrnosti. Jediným příkazem je mohl všechny poslat zemřít ve válce a oni by s radostí šli. Jak moc to bylo odlišné od příkazu bláznivému domácímu skřítkovi, aby si vyžehlil ruce? Možná tady šlo o něco víc - nějakou hlubší, prastarou magii, která přiměje osobu či stvoření tak ochotně složit závaznou přísahu někomu jinému?

„Pojďme, Hermiono,“ řekl laskavě. „Jdeme na hodinu. Jak Brumbál rád říká, věci se vyřeší samy.“

- - -

Profesor Kratiknot, který spolu s prefekty uklízel Velkou síň, se přihnal toho dne do třídy o několik minut později. Harry a ostatní nebelvírští se stále ještě usazovali - zmijozelští na druhé straně třídy se shlukli do skupinky a zuřivě si mezi sebou šeptali. Zatímco se Kratiknot probíral svitky na svém stole, dveře učebny se znovu otevřely a do třídy vešel Draco Malfoy. K překvapení všech vypadal chlapec stejně samolibě a arogantně jako před svým výbuchem vzteku. A kousek dračího zlata na svém krku nosil nápadně, jako by byl stále ještě dychtivý se s ním předvádět.

Na místnost padlo ticho, když povýšeně kráčel ke svému obvyklému místu vedle Pansy a posadil se, a všem připadal pořád jako tentýž nafoukaný blbec jako vždycky. Zmijozelští studenti očividně nevěděli, jak zareagovat, a tak zůstali nepřirozeně ztichlí. Byl to Harry, který si všiml Charlieho stojícího ve dveřích posluchárny. Starší Weasley se přes místnost usmál na svého bratra a udělal jakýsi nejasný pohyb rukou, než se otočil a odešel a dveře třídy se za ním zavřely.

„Zatraceně,“ zamumlal Ron pod vousy. Harry se k němu musel naklonit, aby zachytil jeho slova. „Chystá se s tím arogantním usmrkancem oženit.“

Harry pohlédl přes místnost na Malfoye - soudě podle výrazu na blonďákově tváři, byl vývojem událostí potěšen. Což pořád ještě nevysvětlovalo ten výbuch vzteku ve Velké síni.

Patrně nikdo vůbec nevěděl, co říct, proto se Kratiknot rozhodl jednoduše dění zcela ignorovat a vrhl se přímo na dnešní lekci. Tento týden studovali magické ochrany domů a maličký profesor začal přednášet teorii.

Zapadli zpět do obyčejné hodiny, studenti vytáhli svoje svitky a začali si dělat poznámky. Harrymu se ulevilo, že může dělat zase něco normálního po chaotických událostech minulých dní. Jeho úleva měla nicméně krátké trvání, když se o několik okamžiků později otevřely dveře a dovnitř vstoupil rudě oděný bystrozor.

„Omluvte mě, profesore,“ přerušil je bystrozor.

Kratiknot, stojící na desce katedry, odkud rád přednášel, se odmlčel a přes místnost se zadíval na bystrozora. „Ano?“ zeptal se zmateně.

„Je mi líto, že vyrušuji,“ omluvil se bystrozor. „Obávám se, že se musím zeptat vašich studentů, jestli některý z nich neviděl nedávno Rema Lupina.“

Harry cítil, jak mu srdce pokleslo. Hledají Rema Lupina. To mohlo znamenat jedinou věc - Lucius Malfoy získal příkaz k eutanazii. Jeho pohled rychle přeletěl místností a setkal se s Dracovým - kupodivu se chlapec mračil, místo aby se culil, jak Harry očekával. Zmijozel téměř neznatelně zavrtěl hlavou, ačkoliv co se mu pokouší naznačit, to Harry netušil.

Pansy Parkinsonová zvedla výtisk Denního věštce, který měla složený pod svými knihami. Tam, na titulní straně, byla fotografie Harryho, Rema, Severuse a Alrika, jak stojí ve Velké síni. „Všichni ho viděli přede dvěma dny,“ informovala bystrozora jízlivě.

Muž na ni vrhl naštvaný pohled. „Viděl ho někdo od té doby?“

Po místnosti se rozeběhl šum, jak se studenti otáčeli jeden na druhého, ale všichni kroutili hlavami.

„A vy, pane Pottere?“ zeptal se bystrozor a zaměřil svůj pohled na Harryho. „Viděl jste ho dneska?“

„Ne,“ odpověděl Harry upřímně. Od minulé noci Rema neviděl. „Plýtváte tady časem.“

„Tak mi to bylo řečeno,“ souhlasil bystrozor a pak věnoval Harrymu poněkud omluvný úsměv, jako by mu naznačoval, že v tom nebylo nic osobního. „Jenom dělám svou práci.“ Otočil se na profesora Kratiknota a pokývl mu hlavou. „Omlouvám se za vyrušení.“ A pak byl pryč.

Harry cítil, že se mu srdce trochu uklidnilo, ale jeho myšlenky byly stále v Tajemné komnatě u bezmocného muže, který tam leží. Komnata zůstávala skrytá po tisíc let - on a Voldemort byly jediné osoby, které ji mohly otevřít. Možnost, že by někdo Rema našel, byla nulová. Musí zůstat klidný - všichni byli v bezpečí. Ale nenáviděl představu, že dokonce ještě teď lidé jako Kornelius Popletal a Lucius Malfoy vystupují proti němu. Bude mu vůbec někdy dovoleno žít normálně, kdy budou on a jeho milovaní ponecháni na pokoji?

V době oběda se po škole potulovaly už stovky rozdílných pověstí o Dracovi Malfoyovi a Charliem Weasleyovi, žádnou z nich Draco přímo nekomentoval, ačkoliv měl Harry podezření, že některé vypustil on sám. Během poledního jídla seděl Draco jako vždycky u zmijozelského stolu a vypadal, jako by mu patřil svět - a před bdělýma očima učitelů si nikdo netroufl k němu přijít a klást mu otázky. Harry si všiml hrstky zmijozelských studentů, kteří si Malfoyova dědice podivně prohlíželi, jejich výrazy byly nepřátelštější než obvykle, ale nikdo mu nic neřekl. Harrymu bylo jasné, že jsou všichni zmatení z toho, proč se Draco nesnaží, aby skryl dračí zlato na svém krku nebo popřel postavení, do kterého ho uvrhlo. Způsob, jakým se jím nestydatě vychloubal, každého oklamal.

Posledním předmětem toho dne byla dvouhodinovka lektvarů se Zmijozelem, proto všichni zamířili do sklepení. Pokud mohl Harry říci, bystrozorové opustili hrad, nepochybně aby po Removi pátrali jinde. Uvažoval, kam ještě by se mohli podívat - nikdy se nezeptal, kde Remus žije. Předpokládal, že má někde dům, ale nic o tom nevěděl. Taky uvažoval, jaký druh práce by mohl dělat, pokud vůbec nějakou má - musí mít nějaký zdroj příjmu.

Všichni seděli na svých obvyklých místech a mlčeli, když do místnosti vstoupil Severus. Mávnutím jeho hůlky se na tabuli objevily instrukce na dnešní lektvar. Vytvořili páry - Nebelvír se Zmijozelem a k Harryho překvapení se Ron dobrovolně nabídl, že bude pracovat s Dracem.

Harry se přesunul ke stolu za Ronem a Dracem, spárovaný s Pansy Parkinsonovou. Studenti si mezi sebou mumlali, diskutovali o lektvaru a rozdělovali si práci - díky Severusovým hrozbám na začátku roku došlo letos ve třídě k překvapivě málo nehodám. Zatímco Harry vytahoval svůj kotlík, pečlivě naslouchal konverzaci, kterou vedli Ron a Draco - vlastně více než jedna skupinka studentů sledovala jejich činnost.

„Vítej do rodiny, Malfoyi,“ prohlásil Ron nevzrušeně.

Draco ztuhl, obrátil se a zíral na Rona, nedůvěra vepsaná v celém jeho obličeji. Neřekl nic -- jenom na něj civěl, jako kdyby se Ron najednou změnil na něco prapodivného a nepochopitelného. I Harry se cítil dost divně - nečekal, že Ron bude jednat tak dospěle, ale možná to byl nějaký kouzelnický zvyk, který se týká přijímání švagrů a švagrových do rodiny, o kterém nevěděl.

„Cože?“ Ron se zamračil a kouknul na Draca, zatímco Draco na něj dál zíral v chladném tichu a ještě neodpověděl.

Nakonec si Ron jenom povzdechl a podrážděně zakoulel očima. „Fajn,“ zavrčel. „Vítej do rodiny, ty malá fretko se špičatým obličejem. Je to lepší?“

„O moc,“ ušklíbl se na něj Draco na oplátku. Pak spokojeně pokývl hlavou. „Děkuji, ty zablešená ignorantská lasičko.“

Ron si jen něco zabrumlal pod vousy a vrátil se k práci na svém lektvaru.

Harry překvapeně zamrkal - a stejně tak Pansy. Po místnosti se šířilo zmatené mumlání, jak se zpráva o jejich výměně šířila mezi studenty. Harry nečekal, že by Ron přijal Draca tak ochotně - navzájem se nenáviděli. A zmijozelští byli úplně vedle - vůbec nevěděli, co si o tom mají myslet. Zdálo se, že to potvrzuje pověsti o tom, že Draco opravdu přijal nabídku k sňatku od Charlieho Weasleyho - ale nikdo z nich nedokázal pochopit proč.

Šeptané klábosení mohlo pokračovat jenom chvíli, než Severus na všechny zavrčel a místnost ztichla. Potom pokračovala třída mlčky - všichni zaměření na svoje lektvary pod bdělým dohledem mistra lektvarů.

Bylo to, až když hodina skončila a všichni si balili svoje věci, když Pansy konečně začala na Draca dorážet otázkami. Harry mimoděk poslouchal.

„Nechápu, Draco,“ fňukala Pansy. „Co je to všechno za nesmysl s tím dračím zlatem?“

Draco, který věděl, že má dost velké publikum, jež naslouchá jejich rozhovoru, povýšeně pohodil vlasy. „Ale jdi, Pansy, už jsem ti říkal, že se mě můj otec pokusil přinutit, abych se oženil s někým, o koho nemám zájem,“ zvolal Draco, jako by to všechno vysvětlovalo. „Tak a teď nemusím.“

Teď na něj zírali i ostatní zmijozelští studenti. „Tvrdíš, že tohle --“ Pansy ukázala na dračí zlato na jeho krku, „byl tvůj nápad? Nějaký plán, jak se vyhnout nechtěnému manželství?“

„Samozřejmě!“ rozzlobil se Draco. „Jasně, že to byl můj nápad. To kouzlo nefunguje, když není dobrovolné. Copak o dračím zlatě nic nevíš?“

Víc než jeden Zmijozel vypadal popleteně. Byl to Blaise, který odmítavě zakroutil hlavou. „Tak co to bylo za výbuch vzteku dneska ráno?“ naléhal. „Když to byl tvůj nápad, proč jsi byl tak rozzuřený?“

„Jo tamto?“ Draco jen přezíravě mávl rukou, jako by to byla ta nejbezvýznamnější věc. „To nebylo nic víc než drobná milenecká hádka. Všechno se nakonec vyřešilo. On mě požádal o ruku a můj otec přijal. Dostal jsem tak všechny tam, kde jsem je chtěl mít.“ Sebral svou brašnu a zamířil ke dveřím.

„Ale Weasley?“ vyvřískla Pansy, jako by nemohla uvěřit, že se snížil natolik, aby se oženil do téhle rodiny.

„Lovec draků!“ opravil ji Draco povýšeným tónem. Pozvedl řetízek kolem svého krku a potřásl kouskem zlata, jako by všem připomínal, že tam je. Rudý kov ve světle pochodní zářil, hořel jako tekutá láva. Více než jeden pohled k němu byl nenasytně přitahován. „Bohatý lovec draků, se spoustou dračího zlata. Všechno jde podle plánu!“ Vyrazil z učebny, jako by byl znechucený jejich neschopností pochopit očividné. Zmijozelští studenti se hnali za ním.

Hermiona, která rozhovor vyslechla, pohlédla na Rona. „Charlie je bohatý?“ zeptala se tiše.

Ron jen pokrčil rameny. „Žije si slušně,“ odpověděl. „Ale neřekl bych, že je zrovna bohatý - přinejmenším ne podle Malfoyovských měřítek.“

Hermiona se jen zaculila a potřásla hlavou. „Věř tomu, že ten příběh obrátí vzhůru nohama. Zmijozelové,“ povzdechla si a podle úšklebku, který na ni vrhl Ron, Harry poznal, že jejich hádka z dnešního rána už je zapomenutá.

Zastrčil si poslední věci do své vlastní tašky, zamával na Rona a Hermionu a chtěl zamířit dolů do svých pokojů se Severusem. Když poslední student opustil učebnu, sledoval, jak muž sbírá ze svého stolu spoustu svitků. „Viděl jsem bystrozory prohledávající hrad,“ řekl mu.

Severus přikývl, jeho temný pohled rychle přejel po Harryho postavě. Jeho výraz byl nečitelný. „Nic nenašli.“

„Ale neznamená to, že už mají souhlas s eutanazií?“

Ale Severus zavrtěl hlavou. „Jenom příkaz k zatčení kvůli vyšetřování.“

„A Dracova záležitost s Charliem - znamená to, že si ho Sirius už dál nemusí vzít, že jo?“ naléhal Harry. „Neznamená to, že Remus--“

„Harry,“ přerušil ho Severus se zachmuřeným čelem a zvedl elegantní ruku, aby ho umlčel. Harry ztichl a znervózněl. Ze Severuse vycházela neznámá, napjatá energie a on nevěděl, jak na to reagovat. Byl muž ustaraný, rozzlobený, naštvaný? Přál si, aby ho dokázal lépe přečíst - i poté, co s ním žil několik posledních měsíců, pořád ještě uměl jen málo číst v jeho náladách.

Severus nastrkal svitky do vaku a pak pokynul Harrymu, aby vyšel před ním ven z učebny. Harry viděl, že se pokouší najít ta správná slova, jak mu to říct, proto kráčel po jeho boku mlčky, zatímco procházeli chodbami ke svému bytu. Když byli konečně bezpečně za vlastními dveřmi a oba odložili svoje zavazadla, Severus pokynul Harrymu, aby si sedl na pohovku před krbem. Mávnutím hůlky zapálil Severus oheň, který zahřál chladem prolezlou místnost.

„Jen proto, že ta záležitost s Blackem se vyřešila, to neznamená, že jsou v pořádku věci s Lupinem,“ řekl Severus. „Zdivočel - to nic nenapraví, snad možná kromě Zmijozelova lektvaru. Nemůžeme riskovat a probudit ho, dokud nebude lektvar hotov. Musí zůstat, kde je.“

Harry si povzdechl a zklamaně civěl dolů na svoje nohy. Dost doufal, že tohle znamená, že by mohl vzbudit Rema a oznámit mu, že všechno je v pořádku - že ta zpráva samotná by Rema vyléčila. Jedna jeho část doufala, že nebude muset prozradit Siriovi, co se stalo, dokud se všechno nevyřeší a nevrátí do normálu. Ale teď to vypadalo, že to tak nebude. Uvažoval, co by udělal, kdyby byl Siriem? Jak by se cítil, kdyby věděl, že muž, kterého miluje, je zamknutý v Tajemné komnatě ve spánku podobném smrti? Zjistil, že zírá na svůj snubní prsten, kroutí zlatým kroužkem na svém prstu. „Miluje Charlie Draca?“ zeptal se zvědavě.

„Co na tom záleží?“ ušklíbl se Severus.

Harry vzhlédl a zadíval se na něj. Severus seděl ve svém obvyklém křesle, dlouhé nohy nedbale natažené před sebou navzdory té napjaté energii, která se v něm zdála být svinutá. Severus ho pozoroval dost upřeně těma zářícíma černýma očima a on si uvědomil, jak je to zkoumání zneklidňující. „Chystají se vzít,“ poukázal Harry.

Jedno temné obočí se pobaveně zvedlo. „Tak?“ zeptal se. „Co to má co dělat s láskou?“

Harry se proti své vůli rozpačitě začervenal. „Tedy, bylo mi řečeno, že takhle to funguje nejlépe - ne že bych to znal.“

„Vy Nebelvíři jste příliš romantičtí,“ přemítal Severus a oči mu zajiskřily.

„A vy Zmijozelové jste příliš…“ Harry vychrlil, podrážděný Severusovým dobíráním, a nebyl si vůbec jistý, jak to přijmout. Téměř to vypadalo, že se ho muž pokouší vytočit.

„Příliš?“ pobízel Severus a vypadalo to, že ho zajímá, jakou urážku by na něj mohl Harry vytáhnout.

„Chladní!“ odsekl Harry a vyskočil na nohy. Nemohl si pomoci, ale měl pocit, že byl nějak zesměšněn.

„Chladní,“ Severus to slovo téměř zavrněl a Harry ztuhl. Spíš než rozzlobený tou urážkou vypadal Severus tím slovem téměř potěšený. Muž se najednou předklonil a probodl ho svým temným pohledem. „Říká se, že moře je chladné, ono však horkou krví vládne,“¹⁾ citoval Severus měkce a jeho slova poslala do celého Harryho těla zachvění. Ústa mu vyschla, a když muž pomalu vstal, zůstal Harry zamrzlý na místě a nebyl si vůbec jistý, jak se s touto neznámou náladou vyrovnat.

„Zamýšlel jsem se tě na něco zeptat, Harry,“ prohlásil Severus, pomalu vykročil a zastavil přímo před ním. Z nějakého důvodu se Harrymu srdce v hrudi rozbušilo. „Chceš se naučit umění meče?“

„Co?“ zeptal se Harry, zatímco popleteně vzhlížel na muže. Proč u něj stojí tak blízko? Hezky voněl, jako nějaké exotické koření smíšené s teplou zemí. Harryho tělem pomalu postupovala vlna horka.

„Meč, pane Pottere,“ opakoval Severus a na jeho rtech si pohrával nepatrný úsměv. Jak zvláštní, že se muž tak často nyní v jeho přítomnosti usmívá - před čtyřmi měsíci by přísahal, že to ani neumí.

„Budeš mě učit?“ zeptal se Harry a přál si, aby jeho srdce mohlo přestat tlouct jako o závod. Severus jenom naklonil hlavu v odpověď. „OK,“ vydechl Harry.

Severusovýma tmavýma očima se cosi mihlo a pak odstoupil a vykročil přes místnost. „Dobrá,“ oznámil přes rameno. „Za hodinu se sejdeme v Komnatě nejvyšší potřeby. Potom začneme.“ A se zavířením róby zmizel ve své pracovně, zavíraje za sebou dveře.

Když byl Harry zase sám, tep jeho srdce se vrátil do normálu. Zvedl jednu ruku ke své tváři a až nyní si všiml, jak horká je jeho kůže. Dobrý bože, pomyslel si. Co jenom tohle všechno mělo znamenat? Na chvíli měl skutečně pocit, jako kdyby… jako by… ne, zakroutil hlavou. Není absolutně možné, aby s ním Severus Snape flirtoval. To se právě nestalo.

A pak pomyslel na to, s čím zrovna souhlasil. Meč? Chystal se ho naučit, jak používat meč? Harry polkl v nervózním vzrušení. Och, Merline! Do čeho se to právě dostal?

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky: Na celou tu záležitost s Dracem bylo tolik ohlasů, že dokonce ani nevím, kde začít s komentáři. Možná, že tyto poslední dvě kapitoly odpověděly za mě. Vím, že to byla sporná záležitost - myslím, že je to jenom svědectvím toho, jak moc všechny tyto postavy milujeme.

Poznámka překladatelky:
¹⁾ Citát z básně od D.H.Lawrence - Whales weep not (Velryby slzy neroní). Originál naleznete ZDE. Nepoužily jsme český oficiální překlad, ale naše speciální díky za překlad patří Jezince.

 CEDO - 47. kapitola

Tanec - 49. kapitola