Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Autor: Jean-Paul
Web:
 http://jean-paul-slash.narod.ru/otrechenie.html
Překlad:  Pavel
Beta-reader:  Istar Halabába, Mandragora
Párování:  Sherlock Holmes / John Watson
Rating:  slash, 18+

 

Ve chvíli, kdy mě oslovil jménem, jsem pochopil, že už mě nemiluje.

Ten večer bylo teplo a noc byla dusná. Vracel jsem se z doků. Byl jsem tam celý den, ale nic moc jsem nezjistil. Sir Roderic skutečně odešel z domu v převlečení. Skutečně zamířil do „Long and Short“, kde prodal briliant z náhrdelníku své matky a poté byl spatřen v docích, kde jsem se přes den zdržoval. Viděli ho, jak si chtěl najmout loď, ale nepodařilo se mu to. Proto se obrátil po proudu řeky a zmizel tím směrem. Dnes jsem se ho snažil sledovat, ale bezúspěšně. Ztratil se. Ostatně, já také.

Sedí u krbu, oči zavřené. Ruka mu visí podél křesla. Je nádherný, když tak podřimuje v mihotavém světle ohně. V temnotě ložnice jeho krása tak nevynikne.Jdu do koupelny, musím se pořádně umýt. V noci neteče voda, ale stojí tu vědro s chladnoucí vodou od večera.Svlékám se do naha a smývám ze sebe špínu. Je mi zima, tak rád bych se ohřál. Bylo by krásné, kdyby sem přišel za mnou. Příliš brzy zůstaly jen sny, ale nedokážu se jich zbavit.
Opatrně jdu k sobě. Hodiny odbíjejí půl. V obýváku slyším nějaké zvuky. Probudil se.
„Vrátil jste se, Holmesi?“ říká hlasitě. Není se co divit, že je vzhůru. Má lehké spaní.
„Ano.“
„Podařilo se?“
„Vůbec ne. Naprosté fiasko.“
„Skutečně?“ protírá si oči. Usmívá se, ale v těch očích vidím záblesk rozmrzelosti, nudy. Nelíbí se mi to.
„Jistě. Vrátím lordu z Hampshiru zálohu,“ řekl jsem klidně.
„Váš problém.“
Stojíme pod schody. Vzadu je má ložnice, jeho je nahoře. Mlčíme. Prohlíží si můj župan, já jeho tvář. Doufám. Jak hloupé.
„Je pozdě,“ říká.
„Napijeme se?“
„U vás nebo v obýváku?“
„Jak vám to vyhovuje,“ zdá se, že jsem jako první zamířil do mé ložnice.Skutečně tam mám pití. Příšerné. Zatímco nalévám do sklenek, slyším za zády šustění látky. Přikrývka padá z postele na zem, stejně tak polštář. Znám jeho zvyky.Proč se mi opět třesou ruce jako před měsícem? Už tehdy jsem cítil, že se něco děje. Jen jsem netušil co. I teď se ztrácím v dohadech. Chce něco říci? Vyzkoušet něco nového? Opustit mě? Nebo jsem už paranoidní? Třeba jen chce říci, že mu nestačí to, co mu dávám, že chce víc. Dám mu cokoli bude chtít.

S úsměvem mu nesu sklenku pití. Sedí na kraji postele, tak se posadím vedle něj. Mlčky popíjíme. Po chvíli odloží sklenku na podlahu a rozváže pásek na svém županu. Pod županem má tenkou košili. Dopíjím zbytek. Jeho sperma chutná mnohem lépe než tohle pití. Chci ho vypít. Do dna. Snad mi to dovolí.
„Svlékni se,“ šeptá.
Přikývnu a svlékám se. Mé tělo je čisté, na rozdíl od něj. On se večer nemyje a neholí. Když mu řeknu, že to jednodenní strniště na jeho tváři mě škrábe, jen pokrčí rameny. Je mu to jedno. Vzal mě za ramena a položil do postele. Jeho ruce jsou netrpělivé. Polštář se vrací z podlahy zpět na své místo – do postele. Pod mé břicho. Chtěl jsem to jinak, ale to nevadí. Možná později ho o to poprosím.Bolí mě to, ale je to sladké. Postel skřípe, brzy to skončí.
„Dotkni se mých koulí,“ šeptá.
Protáhnu pod sebou ruku, uchopím je a jemně se s nimi mazlím.Hlasitě vrčí. Ještě chvíli a bude…
„Ty kurvo!“ vzdychá za okamžik, těsně před vyvrcholením.Přitiskl jsem se k němu a vyšel mu vstříc, aby se dostal co nejhlouběji, ale zároveň mi příliš neublížil. Když mi takhle říká, znamená to, že je mu dobře. Znamená to, že nad sebou ztratil kontrolu. Dovedl jsem ho k šílenství. Neuvědomuje si, kdo jsem. Nádherné!
„Děvko!“ zasyčel a zarazil mě hluboko do matrace. „Sherlocku!“
Ještě několik pohybů a pak to přestalo. Špatně se mi dýchá. Slezl ze mě a lehl si na záda, oči si přikryl rukou.Ležím tak, jak jsem ležel dosud. Mám pocit, že mi pukne srdce. Co se stalo? Proč to řekl? Proč si uvědomil, že je se mnou? Myslel snad před tím na někoho jiného a pak vyslovil mé jméno, aby si uvědomil, že to dělá se mnou? Něco jsem udělal špatně?
„Stalo se něco?“ nic lepšího mě nenapadlo.
„Nerozumím,“ odpovídá klidně. Ani ruku z očí nesundal.
„Totiž…“
„Nic se nestalo,“ natáhl se pro deku a přikryl se.
„Skvělé,“ usmívám se nešťastně, ale stejně to není vidět. Dotýkám se rukou jeho tváře. Chci se ho dotknou. Strpí to, ale vidím, jak mu cuká nerv ve tváři pod mým dotykem.
„Jděte do koupelny,“ říká hluše. Tak nezvykle u něj. Má pravdu, samozřejmě. Musím se umýt. Rychle vstávám a jdu do koupelny.
Nechci se vracet. Hloupé, že. Tak jen vpřed, co tu budu stát. Studená dlažba na zemi není zrovna nejlepší místo, kde se dá stát. Snažím se být klidný. Nehádat se. Otevírám dveře do ložnice s úsměvem, ale zůstávám zaraženě stát na prahu.
„Nebude vám vadit, když půjdu k sobě?“ sedí na posteli. Oblečený. Z jeho tváře nevyzařují žádné emoce.Netuším, proč se tak chová. Špatně se mi dýchá.
„Když řeknu, že mi to vadit bude, stejně odejdete?“
„Bude to tak lepší.“
„Dobře, jděte.“
Stojím u dveří. Blíží se ke mně, předpokládám, že mi z tváře vyčte vše, o čem právě přemýšlím. Chvíli mi hledí do očí, pak ale sklopí pohled. Už téměř prošel dveřmi, když jsem ho chytil za ruku. Nedokáži se zastavit.
„Proč?“
„Co?“
„Proč odcházíte?“
„Bude to pohodlnější. Nevejdu se do té vaší postele, jestli jste si nevšiml.“
„Dřív jste se vešel,“ jsem naivní, že…
„Už je pozdě, Holmesi,“ vytrhl se z mého sevření. Nešel do koupelny, rovnou zamířil po schodech do své ložnice.Zůstal jsem stát dole, v hlavě zmatek. Chci, aby se vrátil. Za každou cenu. Až na to, že mu už nemám co dát.
„Která to je?“ řekl jsem, snad až příliš hlasitě.
„Která?“ zůstal stát na předposledním schodě a otočil se. Vidím, že se usmívá. „Proč máte pocit, že někoho mám?“
„Protože… protože…“ Nemám žádný důkaz. Žádný. Ani náznak.
„Dobrou noc, Holmesi.“
Ustoupil jsem zpět do své ložnice a přitom se uhodil hlavou o roh dveří.Ani tahle noc, ani ty příští nebudou dobré.Jsem jako omráčený, oslepený. Nemohu přemýšlet, nemohu pracovat. Věděl jsem, že to nemá smysl. Proč mi to udělal? Svedl, využil. Padl jsem mu k nohám. Dal jsem mu všechno, svou čest, sám sebe. Co vlastně chce? Vždyť to není ještě ani rok, kdy se to stalo poprvé. Věčná láska, kterou jsem mu přísahal, ho tedy nezajímá? Nic pro něj neznamená? Nevěří mi? Vysmívá se mi? Ne, to není logické. Ale on také není logický. Nebo jsem příliš slabý? Nebo nezkušený, a tak prostě nic nechápu? Nebo si se mnou jen pohrává, abych žárlil? Tak to se mu podařilo.

Nikdy jsem nevěřil, že je možné zabít pouhým slovem. Tím spíš mě. A stačilo jedno a jsem mrtvý. „Sherlock.“ Mé prokleté jméno. Proč?

 

KONEC

 

 

 

Vyhledávání

Štítky