| Zobrazeno: 1877
/ 3
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
„Před dávnými a dávnými časy…”
„Ach, prosím tě.”
„Ztichni, Pottere! Je to moje historka a je mi jedno jestli je to klišé. Nikdy dřív jsem žádnou nevykládal a tohle je způsob, jak mi vyprávěli příběhy, když jsem byl malý, takže trp potichu… vole!”
„Promiň, lásko. Pokračuj. Slibuju, že tě už nepřeruším.”
„Dobrá. Bylo nebylo, žil malý chlapec, který věřil různým věcem. Věřil, že jeho matka je ta nejkrásnější a nejpůvabnější žena, která kdy existovala, že nikdo nikdy nebyl mocnější nebo skvělejší než jeho otec, a že celý svět byl očividně stvořený k tomu, aby ho činil šťastným, protože to bylo jediné, co znal. Žil v nádherném sídle a hrál si v zahradách, které se táhly na celé míle daleko. Z jiných rodin přiváděli děti, aby si s ním hrály, a každý s ním jednal s respektem, protože jeho rodina byla tak milovaná. Nebo si to aspoň myslel.
Jednoho dne pozvala jeho rodina do sídla velké množství hostů a děti si hrály v zahradě. Byly to narozeniny toho malého chlapce. Sedmička je kouzelné číslo a nádherný věk. Jedno z dětí, které přišly na chlapcovu oslavu, bylo jeho oblíbencem. Líbily se mu jeho vlasy, které byly výjimečně tmavé a jeho úsměv, který byl velmi krásný. Skupina dětí se pustila dál do zahrady a usadila se do kruhu, aby si hrály hru. Byla to jedna z těch her, které končí tak, že si děti dávají navzájem pusu, a malému chlapci ta představa, že by políbil svého kamaráda vůbec nevadila. Ve skutečnosti si myslel, že není nic normálnějšího než políbit někoho, kdo se mu tolik líbí. Nic lepšího si neuměl představit.
Jeho otec se objevil ve chvíli, kdy chlapec svého kamaráda líbal, a než si ten malý chlapec uvědomil, co se děje a proč, byl odvlečen pryč a zavřený zpět do svého pokoje v sídle. Jeho otec byl příliš rozzlobený na to, aby dokázal mluvit, a když konečně promluvil, rozkřičel se. Stáhl malému chlapci košili ze zad a ztloukl ho svou hůlkou. Potom se všechno změnilo.
Malý chlapec věděl jen, že není dokonalý, a že jeho otec dokáže být velice krutý a také to, že jeho rodina ho bude mít ráda jedině, když se už nedopustí dalších omylů. Dostalo se mu nesčetných ponaučení o ‘vhodném mužném chování’ a ‘povinnosti k tradicím’ a ‘úctě ke svým předkům’. Jeho otec a matka ho neustále pozorovali, hledali jakýkoliv náznak, zda by je mohl znovu zklamat. Malý chlapec to dobře pochopil. To, co udělal, bylo nezdravé, špatné a zlé. Řekli to jeho rodiče a ti se přeci nemohli mýlit. On byl příliš mladý na to, aby znal něco lepšího.
Když se jeho kamarádi teprve učili zacházet s hůlkou, on už studoval kouzla a učil se létat na koštěti. Snažil se jak jen mohl, aby jeho rodiče byli šťastní, ale stále měl pocit, jako by čekali, že neuspěje. Když jim udělal radost, rozmazlovali ho dary, ale kdykoliv se domnívali, že by se mohl sebeméně odchýlit od toho, co od něj očekávali, byl potrestaný.
Začal chodit do školy, kterou vychodili jeho rodiče a byl zařazen do koleje, ve které studovali i jeho rodiče. Viděl je jen během svátků a prázdnin, ale naučil se udržet svá tajemství ve škole i mimo ni. Snažil se být navenek hrdý, protože uvnitř byl vyděšený. V té koleji byla slabost jediným hříchem, a když se některé z dětí ukázalo zranitelné, ostatní děti k němu byly velice kruté. Chlapec měl spojence, ale nemohl jim důvěřovat. Měl sluhy, ale neměl přátele. Měl peníze a vliv a pověst moci, ale neměl nic jiného. Neustále se snažil připomínat si, že je lepší než ostatní. Kvůli svému dědictví, kvůli svému vzhledu a kvůli svému nadání ke kouzlení. Ale to nestačilo.
Vždycky věděl, že je slabý. Měl strach, že prohraje, měl strach ze svého otce a matky a měl strach, že mu ostatní ublíží kvůli tomu, kým skutečně byl.
Byl tam jeden chlapec, ještě známější než ten první. Ten chlapec měl tmavé vlasy, které ho nikdy neposlouchaly a jasné zelené oči. Říkalo se, že je v kouzlení velmi mocný a lidé tvrdili, že má výjimečný osud. Kdokoliv, kdo prvního chlapce zbavil světel reflektorů byl okamžitou hrozbou a on podle toho reagoval. Zkoušel všechno co se dalo, aby dokázal, že je lepší, nadanější a mocnější než ten nový chlapec, ale nic to nepomohlo. Ať udělal cokoliv, hrdinou byl ten druhý chlapec. Ne pro každého, ale pro mnoho lidí, takže to bylo všem zřejmé. Ceny a trofeje a sláva tomu hrdinovi prostě padaly do klína. Ne proto, že by o ně stál, ale protože okolnosti se vždy spikly, aby ho vtáhly a učinily součástí každé velké události.
Jednoho dne se navrátilo zlo, o kterém se věřilo, že bylo zničeno. Otec prvního chlapce byl mezi sluhy té moci a neztrácel čas, aby svého syna poučoval. Popravdě řečeno, začal s tím už před lety, když mu vštěpoval hodnotu čistokrevnosti a od přírody odpornou povahu mudlů. V době, kdy zůstávala u moci současná vláda, neměl ten chlapec šanci na proslulost nebo chválu, a tato nová moc mu nabídla změnu a významné místo v jejích službách, stejně jako respekt všech jejích následovníků... za cenu.
Chlapec chtěl udělat radost svému otci. Chtěl, aby se na něj dívali s obdivem a úctou. Chtěl si sám vybudovat místo ve světě, kde na něj nikdo nebude pohlížet jako na slabého nebo vystrašeného. Měl si to lépe rozmyslet. K Temné moci se připojil zprvu dost dobrovolně, ale neměl představu, jak moc to bude bolet nebo jaké to bude později.
Jeho otec byl chycen, když byl ve službách Temného pána a byl odsouzen do Azkabanu. Jméno jeho rodiny bylo zneuctěno pro obě strany konfliktu, který nabýval na síle rychleji a více, než si ten chlapec kdy představoval a všichni lidé na něj pohlíželi s podezíravostí a despektem. Byla mu svěřena mise. Věděl, že je téměř nemožné ji dovést do konce, ale neměl jinou možnost než souhlasit. Temný pán měl v blízkosti chlapcovy matky neustále umístěny své sluhy. Kdyby se mu zachtělo, jediným slovem ji mohl nechat zabít. Pokud by neuspěl, ona by zemřela a ten chlapec sám by nepředstavitelně trpěl, kdyby byl po svém neúspěchu polapen. Bojoval o čas, zkoušel různé věci, aby svého pána udržoval v domnění, že se snaží co nejlépe, a že má úspěch na dosah ruky, ale, popravdě byl sotva schopný pochopit, co dělá. Bylo snadnější, když na to nemyslel… nemyslel na to, co by se mohlo stát, kdyby skutečně uspěl. Tak se soustředil na svůj úkol a dělal, co mu bylo řečeno.
Jeho učitel ve škole, profesor, kterého nejvíce obdivoval, se snažil získat chlapcovu důvěru, nabízel mu pomoc a snažil se přijít na způsob, jak zajistit jeho bezpečnost, ale v jejich srdcích byla nedůvěra. Byl to prostě způsob, jakým byli naučeni žít. Nátlak na chlapce, aby uspěl, byl větší než kdy jindy a těch pár sdělení, která dostal, bylo vždy prošpikováno skrytými výhrůžkami, neustálá připomínka, že život jeho matky závisel na splnění jeho úkolu. To bylo téměř víc, než mohl snést a uchovat si zdravý rozum.
Jen jediný člověk viděl toho chlapce se zhroutit… ten chlapec, kterého nenáviděl, protože byl pro každého hrdinou. Jediný člověk, o kterém se snažil přesvědčit ostatní, že on sám je silnější… byl jediný člověk, který toho chlapce viděl plakat, v jeho nejslabší chvilce. Ve slepé nenávisti a studu na toho mladíka použil kletbu, ale on byl rychlejší a nelítostnější. Naštěstí učitel toho chlapce nebyl daleko, protože jinak by zemřel přímo tam. Kdyby býval věděl, co se blíží, byl by si nepřál nic jiného.
Konec toho příběhu zná každý. Co ten chlapec udělal a co se kvůli němu stalo, komu ublížil. Ale byla zde jedna věc, kterou nikdo nevěděl, na kterou se nikdo nikdy nezeptal. V té koupelně, kde byl přistižený při pláči protože neuspěl, si přál jednu věc tak zoufale, že mu to trhalo srdce. Přál si přítele, kterému by mohl věřit, nebo někoho, v koho by mohl věřit. Něco… cokoliv, v co věřit. Když spatřil tvář svého soupeře, v které se zračil soucit, ztratil nervy. Ale co si ve skutečnosti přál, bylo… bylo… požádat o pomoc.”
Harry tiše poslouchal, vědomý si způsobu, jakým se Dracova paže okolo něj v některých chvílích svírala, a jak se Dracův hlas postupně stával tišším a měkčím, jak se jeho vyprávění přiblížilo ke konci. Harry byl zajatcem magie Dracova úhlu pohledu. Nepřestal si představovat, jaké to muselo být, být na Dracově místě, nebo jakému tlaku musel Draco být vystaven. Určitým způsobem, i přes všechny peníze a přepych, bylo Dracovo dětství stejně prázdné a strašné jako jeho vlastní.
Dracův hlas byl trochu ochraptělý, jak dojetím, tak délkou vyprávění.
„Harry. Pořád ještě se nějakých věcí bojím. Bojím se, že to, co dělám, je špatné, nebo že se rozhodnu nesprávně a jiní lidé za to zaplatí. Někdy vím přesně, co chci, ale nikdy nevím, jestli je správné, že to chci. Ale vím jednu věc. Už nechci být zase sám. Už nikdy. I kdyby být s tebou nebylo správné, pak chci být pomýlený navždy.”
Harry ovinul prsty okolo ruky na svém hrudníku, přitáhl si ji ke rtům a políbil střed Dracovy dlaně, což za ním vyvolalo malé, překvapené zajíknutí.
„Na tom není nic špatného, být vystrašený, lásko. Říká se tomu zdravý selský rozum. Díky němu dokážeme přežít. Nedokážu ti říct, kolikrát jsem se sám málem pomočil, když jsem bojoval s Voldemortem. Věř mi, ty nejsi slabý. Tohle není o tom, že máš strach... je to o tom, že stejně dokážeš dotáhnout věci do konce. A ty to dokážeš lépe než kdokoliv, koho znám. Mám všechny důvody, abych tě miloval. Věř mi to. A… věř, že už nikdy nebudeš tak sám. Už nikdy. To je něco, co ti mohu slíbit.”
Draco povzdechl, zachvěl se a pak se za Harrym zcela uvolnil. Kdo ví? Za den, dva, možná dokáže být tím, kdo bude schoulený v Harryho náruči místo aby to bylo obráceně. Tak jak to bylo, Harryho slova mu byla úlevou a on se cítil podivně lépe, jen proto, že se zbavil několika strachů. Ještě toho bude více. O některých plánoval mluvit s Molly, o dalších jen se Snapem, ale jestliže to bylo takhle, jak dobře se cítil potom, co ze sebe shodil jen několik závaží, mohl si jen představovat, jaké to bude, až jich neponese více než pár.
------------------------------------------------------
Rodolphus LeStrange upil vína a otočil se ke svým pomocníkům. Lehce se ušklíbl na zkrvavenou hromádku hadrů u MacNairových nohou.
„Hmmph. Skutečně, MacNaire. Nemohl jsi aspoň očistit tu plachtu, co jsme použili minule? Ubohé. Stejně dobře, že z této páchnoucí díry odjíždíme. Domnívám se, že je čas, abychom se včas vrátili do Londýna, že?”
Hyde-Pratt se usmál, zatímco MacNair jen zavrčel na souhlas.
„Hyde-Pratte. Přivez sem auto. MacNaire. Nalož to svinstvo do kufru. Až to uděláš, zabalíme si věci a vyrazíme. Načasování je skoro perfektní. Jestli se po cestě zbavíme našeho posledního ‘projektu’, ujistíme se, že pan Potter bude ve správné náladě, aby přijal naše případné pozvání.”
Hyde-Pratt se poklonil a odešel a MacNair si hodil schoulené tělo jejich poslední hračky přes rameno a odešel také. Rodolphus si otevřel poslední výtisk Denního Věštce a listoval stránkami, až se se zubatým úsměvem konečně začetl do společenské rubriky.
‘Jak báječně ironické. Můj drahý synoveček se dokáže dostat na ta nejneobvyklejší místa. Z objetí jednoho Temného pána do náruče toho dalšího. Oč bude tato ironie sladší, až bude pozorovat, jak se jeho poslední objev stává jeho pánem. Možná, pokud se náš nový Pán bude cítit laskavý, mohl by mého postrádaného oblíbence navrátit do mé péče. Ach, Rodolphusi. Není čas na roztržitost. Čas na rituály je před námi a my musíme být připraveni na zimní slunovrat. Je čas znovu vyrazit, ale tentokrát směrem k domovu, a než k naší kauze získáme pana Pottera, najdeme si poslední hračku.’
Rodolphus složil noviny a několika pohyby hůlky smetl do truhlice svůj majetek. MacNair vstoupil se spokojeným úšklebkem a poklonil se.
„Auto je připraveno. Truhlice je naložena. Co teď, šéfe?”
„Domů, MacNaire. Jedeme domů. Londýn, jak říkají, je dáma a mně se po ní velice stýská. Po cestě se zbavíme našeho ‘nákladu’, ale pamatujte si, že musíme zůstat nepozorováni. Ještě není čas, abychom odhalili naši přítomnost. Náš úkol je téměř splněn, ale ještě je potřeba něco málo udělat. Tak vyrazíme na cestu, že?”
S tímto byli ze dveří zchátralého venkovského domku, který poslední týden obývali, a znovu se ocitli na anglických silnicích. Rodolphus se zlomyslně culil, zatímco dumal na sedadle spolujezdce.
„Říká se, že Smrt jezdí na plavém koni. Hmmmf. Kdyby měla vůbec nějaký vkus, vybrala by si černého Rolls-Royce.”
------------------------------------------------------
Než Draco tu noc skončil vyprávění, byl celý ochraptělý. Promluvil si o samotě s Molly a vyjádřil některé ze svých obav ohledně Harryho a ohledně své budoucnosti v domácnosti Weasleyových. Než to bylo všechno hotovo, bylo mu jasně řečeno, že je skutečně vítaný, aby zůstal tak dlouho, jak si bude přát. Molly byla dojatá a chvíli plakala, zatímco Draca popisovala laskavými výrazy, ze kterých se červenal, a byl vděčný, když se uklidnila, i když jen proto, že on už byl stejně citově přetažený jako ona.
Snape byl tvrdší oříšek a čelit jeho jedovatému zkoumání, zatímco přiznával své nejhorší obavy, že by zradil Harryho, bylo vyčerpávající. Snape byl neúprosný, i přesto, že byl laskavější než obvykle. Neobviňoval ho ani nebyl povýšený, ale tlačil na Draca a nutil ho, aby zkoumal své city, které by on raději nechal bez povšimnutí. Rozebrat téma jeho zajetí jim zabralo celé hodiny a vzpomínky na jeho krátké týdny v Londýně byly strašné. Snape si to všechno musel vyslechnout. Obvykle nepoddajný a lakonický mistr lektvarů udělal občas téměř neznatelnou grimasu, což v případě Snapea znamenalo, že byl zhrozen nad všechna svá očekávání. Alespoň to bylo perverzně uspokojující. Znamenalo to, že jeho bývalý učitel přinejmenším uznal, že emoce, které se objevily s Dracovými zážitky, byly stejně hrozné jako představy, které v Dracově mysli právě spatřil.
Bylo už po půlnoci, když Draco doklopýtal zpět do svého pokoje a svlékl se. Harry již spal spánkem spravedlivých, i přesto, že si očividně plánoval zůstat vzhůru, dokud se Draco nevrátí. Draco to poznal podle způsobu, jakým byly přikrývky na jeho straně poskládané a podle způsobu, jakým Harry téměř seděl opřený o polštáře. Tiše si navlékl pyžamo, cudně otočený zády k Harrymu.
Přikrývky na jeho straně byly studené a okno bylo lehce olemováno jinovatkou. Aspoň, že Harry zahřál část postele tím, že v ní posledních pár hodin ležel. Draco dumal, zda by se měl nebo neměl přitisknout blíž, a pak zahodil opatrnost a starosti do větru. Zítra nebude ve stavu, aby měl z čehokoliv požitek a žaludek mu už kručel stížnostmi na hlad. Mohl si tedy aspoň dopřát pocit, pokud ještě mohl, jediného pohodlí, které mu bylo po několik příštích dní ponecháno.
Otočil se na bok, tváří k Harrymu, ovinul mu ruku okolo břicha a zavrtal si obličej do jeho hrudníku, hned pod jeho paží. Spánek ho přemohl snadno a rychle, i přes těžké myšlenky, které musel za celý den snést. Zahalený v teple a vůni Harryho jako v příjemné mlze, Draco se odevzdal noci a jeho sny byly milosrdně pěkné.
Zatímco obyvatelé Doupětě spali hlubokým spánkem, anglickou nocí se hnal černý Rolls-Royce, rychlý a úhledný, který směřoval k Londýnu jako by se za ním rozpoutalo peklo.