| Zobrazeno: 2744
/ 3
Autoři: Zuzka a Kája
Beta-readers: Severka S. Rougueová
Páry: Několik
Varování: Jako obvykle. Všichni zúčastnění jsou plnoletí.
Shrnutí: Bylo třeba něco dokončit a posledně se to moc nepodařilo.
„Musíme si promluvit, Harry,“ zastavil ho Remus právě ve chvíli, kdy se Harry rozhodl vyrazit na tržiště. Zásoby povážlivě docházely a on zase zapomněl nakoupit. Nebo spíš zapomněl zkontrolovat, jestli Remus nezapomněl nakoupit. Remus se k domácím povinnostem stavěl poměrně liknavě. Nakonec si Harry připadal jako domácí skřítek. Nejdřív mu to nevadilo, poslední dobou však začal být na domácí práce alergický. Zřejmě se na tom podepsal Remův přístup, neboť Remus jeho práci přijímal jako něco samozřejmého. Harry zpočátku smutně vzpomínal na svého dávného profesora obrany proti černé magii, který zůstal někde v čase, a to, co tu teď před ním stálo, byl výsledek nelítostné války.
Jako ostatně všichni kolem. Harry měl pocit, že Voldemort přece jen zvítězil. Dlouhá válka s sebou odnesla lidská srdce a zanechala pouhé karikatury. Kolem Harryho se sice tvořily páry, ale neměl pocit, že by je spojovala láska. Snad jen Malfoy a Ginny, usmál se, když si na ně vzpomněl. Pak se zamračil. To když si vzpomněl, co se stalo ten den, kdy Sirius neudržel svou náturu na uzdě. Ginny málem umřela při předčasném porodu a z Malfoye se stal Malfoy. Pán z Malfoy Manor, jak si ho Harry dobře pamatoval. Jenže tentokrát mu to Harry nezazlíval. Ani výčitku pro něj neměl. Tak strašně mu rozuměl! Kdyby existoval nějaký Harry Potter, ke kterému by se mohl Harry vrátit, udělal by to s radostí.
„O čem chceš mluvit?“ povzdechl si Harry a přiměl se k úsměvu.
„O nás dvou,“ řekl Remus přesně to, co Harry slyšet nechtěl.
„Tak povídej,“ vybídl ho.
„Ty někoho máš?“ vystřelil od boku.
Harry nikdy nepochopil, jak je možné, že v tu chvíli nezrudl a nezačal koktat. „Ty.Se.Ptáš.Mě.Jestli.Někoho.Mám?“ odsekával podrážděně.
Remus se nenechal umlčet. „Od toho dne, kdy se narodil Artuš, jsi divný. Někde jsi byl. Když ses vrátil, divně jsi voněl. Už jsem to z tebe nikdy necítil. A od té doby se chováš jinak.“
Chovám se jinak už od té doby, co šukáš se vším, co jde kolem, chtěl zařvat Harry, ale nějak si to rozmyslel. Pokrčil rameny. „Dobře, možná bude nejlepší to celé ukončit,“ řekl klidně a snažil se obejít Rema, aby mohl konečně vyrazit na nákup.
Remus mu v tom zabránil. „Ode mne nemůžeš odejít, Harry...“ řekl takřka nechápavě.
„Mohu. Jsem totiž člověk. Jako takového mě ta tvá teorie o alfa samcích absolutně nezajímá. To si zkoušej na své zvířecí kamarády, mě vynechej.“ Odstrčil konsternovaného Rema a ztratil se mezi lidmi na budoucí ulici.
„Harry Pottere, pane,“ ozval se za Harrym skřehotavý hlas.
Vmžiku se otočil. „Kráturo!“ vykřikl nadšeně. Až ho to samotného překvapilo. Nikdy by ho nenapadlo, že ho tak moc potěší setkání s tímhle divným domácím skřítkem. Kdysi ho Krátura, navzdory všemu, uznal za svého pána. Teprve teď, když nadšeně plácal ušima a posmrkával do své haleny, Harrymu došlo, že ho zřejmě začal mít i rád. „Tak rád tě vidím. Co s tebou celou tu dobu bylo...“
Posmrkávání zesílilo. „Pan Harry Potter je hodný pán. Krátura má pro něj vzkaz,“ znovu si utřel oči do špinavé haleny a pak se hlasitě vysmrkal.
„Vzkaz?“ Harry mimoděk ztišil hlas a podezřívavě se rozhlédl.
Zakýval hlavou, až mu uši zaplácaly. „Od něj. Prý jde za ním.“
„Od něj? Za ním?“ Harrymu šla hlava kolem. Kdo si mohl dát tu práci a poslat mu takový vzkaz. Od něj, za ním, od něj, za ním... „Merline!“ vyhrkl, když mu to došlo.
„Poslyš, Kráturo...“
„Krátura nic jiného neví. Jen tohle.“
„Dobře. Děkuji,“ snažil se uklidnit. „Kde bydlíš? Máš co jíst?“
Krátura zase začal posmrkávat. „Pan Harry Potter je hodný pán. Krátura bydlí s Tanki.“
Harry se rozpustile usmál. „Máš dívku? Blahopřeji...“
Krátura se začervenal. „Kdyby něco Harry Potter potřeboval, stačí zavolat a Krátura přijde.“
„Děkuji ti. A pozdravuj Tanki,“ dodal ještě a pak byl sám. Mýlil jsem se, řekl si, když se spokojeně zahleděl na náměstí, které už začínalo vypadat jako skutečné náměstí a ne jako vykopávky. Láska ještě existuje.
„Harry!“ další vyrušení. Na kratičký okamžik Harry pocítil touhu utéct, ale pak si připadal hrozně směšný. Lucius ho už zahlédl, a i když by ho ve své nové róbě těžko pronásledoval, vypadalo by směšně, kdyby se mu Harry snažil teď vyhnout. Sledoval tedy stále ještě urostlého Malfoye, který k němu rázně kráčel. Lidé se rozestupovali, sami mu uhýbali z cesty. Harry si připadal jako před lety, když stál na školní chodbě u Brumbálovy pracovny a Malfoy se ho snažil zabít Avadou. Jen díky Dobbymu z toho tehdy sešlo. Časy se změnily, ale Malfoy vypadal téměř jako tenkrát. Za posledních pár měsíců, co ho Harry neviděl, se Malfoy změnil. Jeho oblečení bylo z přepychového materiálu, rukavice z jemně vydělané dračí kůže. V ruce nepostradatelnou hůl. Stále ještě husté, plavé vlasy zčesané z čela, pevný, pronikavý pohled ocelově šedých očí. Rty přísně semknuté. Výraz mírného pohrdání okolím ve tváři. Harry se přistihl při stejné touze šlápnout mu do tváře jako tenkrát. Jinak byl Malfoy dokonalý. Jako vždy. Nikdo by ho netipoval na sedmdesátníka a nikdo by ho netipoval na milujícího manžela, otce a děda.
„Lucie,“ pozdravil, když se setkali. Doufal, že to nezní tak, jak se cítil. Harry totiž záviděl. Jistě, mohl by si dovolit stejné oblečení, stejné šperky, jako Lucius. I když se vzdal části dědictví ve prospěch Siria (ostatně, byl to přece Siriův majetek), za vlády Voldemorta se skřeti nebývale činili a tak Harryho majetek téměř ztrojnásobili. Harry doteď nechápal, jak je možné, že Voldemort jeho účet nezlikvidoval. Jenže Harry věděl, že by to všechno nikdy nedokázal nosit s takovou elegancí jako Malfoy. Nikdo nedokázal nosit cokoli s takovou elegancí jako Malfoy. Snad jen Severus Snape, ale tomu bylo, pro změnu, lhostejné, co má na sobě. Hlavně když to bylo černé.
„Máš nějaký cíl, nebo se jen tak procházíš?“ zeptal se Malfoy, když si stiskli pravice.
Harry se zamyslel. Až teď si vzpomněl, že vlastně od Rema odešel. Přišlo mu hrozně směšné, že si na to vzpomněl až teď. I když to bylo spíš smutné. Nebo zoufalé. „Vlastně žádný cíl nemám,“ odpověděl tedy podle pravdy.
„Pak tedy neodmítneš pozvání na večeři. Ginny skvěle vaří a ráda by tě viděla.“
Chvíli přemýšlel, jestli ho nenapadne důvod, proč odmítnout. Nenapadl.
„Tak ty jsi získal místo na ministerstvu?“ zeptal se Harry na to, co už ho delší dobu zajímalo.
„Ach ne!“ povzdechla si Ginny, ale znělo to spíš jako příkaz. Nebo zákaz. „Zase chceš pracovat?“ zeptala se přísně svého manžela. Harry využil veškeré své ovládání k tomu, aby udržel neutrální výraz. „Máme přece návštěvu...“
„Drahá, dlouho jsem Harryho neviděl a potřebuji s ním probrat pár důležitých věcí...“
Harrymu se nelíbilo, co viděl. Ginny se chovala... chovala se jako paní Malfoyová. Tohle nebyla ta Ginny, se kterou kdysi na chvíli chodil a kterou měl vždycky rád. Zavrtěl v duchu hlavou a přivolal si vzpomínku na zamilovaného Kráturu.
„Tím chceš říci, že mám jít pryč a hledět si svého.“
Kdyby to nebyl Malfoy, řekl by Harry, že v jeho tváři uviděl záblesk překvapení. „Jak jsi na to přišla? Nic takového říci nechci, jsou to důležité věci, rád bych, abys tu zůstala s námi. Jen chci vysvětlit, proč musíme pracovat.“
Teď by Harrymu k nehybnému obličeji nepomohl ani Stupefy. Prostě mu upadla čelist.
„Netvař se tak hloupě, Harry,“ napomenula ho nespokojeně Ginny. „Nejsem tady přivázaná v kuchyni s výběhem do ložnice. Chová se ke mně civilizovaně. Někdy by sis měl přečíst něco o slušném chování.“
„Promiň,“ sebral se trochu Harry. Dokud nebyl svědkem tohoto rozhovoru mezi manžely Malfoyovými, skutečně tak nějak počítal, že se z Ginny stal kříženec domácího skřítka a chovné klisny.
„Ale dneska tu s vámi nezůstanu. Slíbila jsem Artušovi, že mu budu číst před spaním z té nové knihy, co jsi mu dal,“ usmála se na Malfoye, pozdravila Harryho a odešla z obýváku.
Vynadal si za předsudky a pak už se soustředil na Malfoye.
„Nerozumíš, co ti říkám? Kdo myslíš, že dnes může říci, že je čistokrevný alespoň pět generací zpátky? Buď křupani, jako O´Really, kteří nevidí dál než za humna a nikdy nikoho nezajímali, ani Voldemorta a nebo bývalí Smrtijedi.“
Harry se cítil, jako by mu někdo uštědřil řádný políček. „Hlavně, jestli si jsi jist tím bývalí,“ vztekal se. Tohle skutečně nečekal.
„Harry,“ položil mu chlácholivě ruku na rameno, „já jsem přece stejný, jako oni. Nemůžeš teď rozpoutat hon na čarodějnice,“ ušklíbl se, „prostě proto, že by nás to smetlo všechny. Zaseješ sémě nedůvěry, soused začne podezřívat souseda, otec syna, bratr bratra...“
Prudkým gestem ho přerušil. „Říkáš mi, že mám akceptovat Radu složenou ze Smrtijedů...“
„...bývalých...“
„...možná bývalých, jen proto, aby byl klid? Chceš zase tvrdit, že jste byli všichni pod Impériem a za nic nemůžete? Nezabil jsem Voldemorta proto, aby jeho poskoci zase ovládli společnost.“
„Harry,“ řekl, ale tentokrát tak dotčeně, jak jen Malfoy může být.
„Promiň, ale víš, že mám pravdu. Co si o tobě mám myslet, když ti to přijde naprosto normální...“
„...že jsem raději v jejich společnosti, než když nevím, co právě dělají...“
Teď se vážně zarazil. Už jsem to zase udělal, začal si Harry nadávat. Jistě, byl přesvědčen, že má pravdu a že se Malfoy zbláznil. To ale neznamenalo, že musí okamžitě vypěnit. Co se s ním Severus natrápil.... Severus... sakra...
„Nevíš o nějakém bordelu?“
„Harry!“ ozvalo se dvojhlasně. Věděl, že by se měl zastydět před Ginny, která vešla do místnosti právě v tuhle chvíli. Ale nějak mu to nešlo.
„Co na mě tak koukáte? Když se na vás dva tak dívám, tak to děláte poměrně často.“ Teď se zastyděla Ginny. Teprve před pár dny zjistila, že je opět těhotná a zatím to, kromě Lucia, nikdo jiný nevěděl. „A to jste mnohem starší, než já. Mě je devatenáct. Co na tom, že už dvacet let? Mám potřeby jako každý v mém věku, nemám se kde odreagovat a všichni mě štvou. A co tak zíráte?“ Byl vážně vzteklý. Na ně, ale především na sebe. Netušil, co ho vede k tomu, že o svém sexuálním životě, resp. o jeho absenci, veřejně vykládá. Ostatně, mohlo to být horší, mohl to vyprávět na nějaké poradě nebo oslavě.“
„Máš přece Rema…“ ostýchavě špitla Ginny. Spíš lehce bázlivě, než ostýchavě. Měla najednou pocit, že se Harry co nevidět zblázní.
Začal se smát, ale brzy raději přestal, protože si uvědomoval, že by se také mohl rozbrečet. „Od Rema jsem dnes odpoledne odešel,“ sdělil tedy a teprve v tu chvíli mu to plně došlo. On je vážně úplně sám. „Nedívejte se tak na mě. Vím, že jsem hysterický a vím, že dělám dětinskou scénu, ale...“
„Nijak se na tebe nedíváme, Harry,“ ozval se Lucius a přistoupil k němu s pohárem v ruce. „Napij se.“
Harry už už poslechl, ale na poslední chvíli se zarazil. „Co je to?“ zeptal se podezřívavě a přičichl. „Fuj! Odkud máš ten hnus?“
Zavrtěl hlavou, jako by byl Harry malé dítě. Alespoň chováním k tomu měl dost blízko. „Na světě je spousta lidí, kteří umí připravit Bezesný lektvar. Patřím mezi ně. Musíš se uklidnit a z toho, co jsi říkal, doma moc klidu mít nebudeš. Takže to vypij a vyspíš se tady. Zítra si promluvíme.“
Věděl, že má Malfoy pravdu. Ale také věděl, že by měl něco namítat. Alespoň pro formu. Místo toho však do sebe obrátil pohár a vypil Bezesný lektvar na ex. Bylo to to jediné, co se s tím dalo dělat. Pak také vylít či vyzvracet, ale to by se asi v Malfoyově obýváku zrovna nevyjímalo. Ani jedno. Vrátil prázdný pohár. Bylo to ještě hnusnější, než v jeho vzpomínkách. „Nevěřil bych, že ještě někdo jiný dokáže vyrobit něco TAK odporného,“ zamumlal a pak už měl Malfoy co dělat, aby zachytil bezvládné padající tělo. S Harrym v náručí se pak znepokojeně podíval na svou ženu. Harry musel být opravdu hodně mimo, když lektvar tak rychle zabral.
Harry pročesával přidělený úsek lesa. Jistě, původně se snažil použít magii, ale okolní les byl stále ještě pln magie Voldemortovy, staletí velikáni se jí jen neradi a jen pomalu vzdávali. V důsledku toho pak výsledky pátrání byly v nejlepším případě nepřesné. Proto se rozhodli hledat osobně, celý les projít.
Dělali to příliš často na Harryho vkus. Mnoho lidí se v poslední době ztrácelo a Harry se marně snažil objevit nějaký funkční způsob, jak je najít. Téměř nespal, jak procházel staré knihy z Godrickovy knihovny, zkoušel své vlastní znalosti a schopnosti. Kdyby tu tak byl Severus, napadlo ho ten den snad po sté. Určitě by mu poradil. Jistě, Harry by musel vydržet pár vřelých slov stran svého intelektu (určitě), pár vřelých objetí (doufejme). Ale nějaké řešení by spolu určitě našli.
Když před pár týdny zmizel Remus, dost lidí to zamrzelo. Ačkoli byl jako partner nesnesitelný, jako člověk byl velmi oblíbený. Snad každý, kdo jej kdy poznal, si ho oblíbil. Jeho podíl na boji proti Voldemortovi byl nepřehlédnutelný. Harry se však o Rema nebál. Věděl, že za jeho zmizením stojí spíš ješitnost a uražená vlkodlačí pýcha, než nějaké zlo. Ostatně, v přírodě se jen obtížně našlo hlubší, děsivější zlo, než lykantropie. Časem se Remus určitě vrátí.
Zlo. Bylo tu a jen hlupák se mohl tvářit, že tomu tak není. Harry vnímal existenci zla každou buňkou svého těla. Minerva, pak i Lucius, mu, k jeho nesmírné lítosti, jeho domněnku potvrdili. Bylo tu, jen už se neprojevovalo tak, jako krátce po pádu Voldemorta. K poslednímu útoku v Anglii došlo před necelým rokem a od té doby byl klid. Ticho před bouří, nazval to temně Lucius, a Harrymu nezbylo, než souhlasit.
Bylo až k pláči, jak lidé zapomněli na prožité útrapy v područí Voldemorta. Nebo na to spíš toužili zapomenout a žít normálním životem. Tak se přihodilo, že i z původního Fénixova řádu a odboje zůstalo aktivních s bídou 40 až 50 lidí, kteří se shlukli kolem Minervy, Harryho, Siria, Malfoye a Charlotty.
Charlotte si vzala na starost přežití kouzelníků. Po pádu Voldemorta zůstalo v Anglii asi dvanáct čistokrevných kouzelníků s rodinami. Přičemž pojem čistokrevný je třeba chápat tak, že oba rodiče museli být kouzelníci. Harryho romantické představy o hromadných šťastných svatbách, které tato na první pohled křehká Francouzka organizuje, vzaly záhy za své. To když ho dívka s líbezným hlasem a nevinnou tváří seznámila s jedním kdysi aktuálním projektem, jehož smyslem bylo rozmnožit určitou skupinu lidí za každou cenu, a jeho aplikací na současnou situaci. Ne. Harry to nechtěl vědět.
Nasál do plic okolní vzduch a rozběhl se dál. Nevěděl přesně, jaký pach hledá. Když ho Sirius uprostřed noci vyburcoval a doslova ho vyštval z domu, aby se ujal pátrání po Tiberiovi, nenapadlo ho požádat o něco, na čem ulpěl chlapcův pach. Ale Harrymu to až tak moc nevadilo. Tiberius byl Malfoy a jako takový používal vždy kvalitní, velmi elegantní vůně, pro citlivý vlčí čich snad až příliš intenzivní. A pak ještě něco ze Siria. Levandule. To zní skoro jako klišé, a to dost nechutně. Skutečnost však byla ještě o něco horší. Sirius se v jedné mudlovské (!) povídce, Harry si nedělal iluze ani o obsahu, ani o zaměření, dočetl o jednom schopném zvěromágovi, který voněl po levanduli. Tento naprosto nemožný a nepravděpodobný kouzelník se tedy stal Siriovým vzorem stran hygieny. Brr! Ale Tiberius byl, zdá se, nadšen. On vůbec byl Tiberius ze Siria nadšen. A naopak. Ti dva se hledali, až se našli.
Oběhl březový háj a zamířil k poslednímu ostrohu na této straně lesa. Nepředpokládal, že by Tiberia našel zrovna tady, ale byl připraven projít celý les, aby mohl alespoň vyloučit Tiberiovu přítomnost zde. Pak ovšem nezbude, než... Prudce se zarazil, přední tlapy se mu probořily do směsi rašeliny a březového listí, kůry, větví, jak se tady mísila různá kultura. Větvičky zapraskaly, ale to jen vyplašený, rozespalý hlodavec nejasného druhu přišel díky Harryho spěchu o střechu nad hlavou. Harry znovu nasál vzduch. Nechal ho procházet po čichových buňkách a pak se rozběhl tam, odkud byl Tiberius cítit. Nejen Tiberius. Nezaměnitelný pach krve byl velmi výmluvný.
Byl tam. Ležel pod skalnatým výběžkem, jen několik stop od vody. V první chvíli měl Harry pocit, že je Tiberius mrtvý. Pak ale studeným nosem, kterým se dotýkal mladíkova krku, ucítil slabý puls. V mžiku se vrátil ke své lidské podobě. „Wingardium leviosa,“ zavelel tiše a doufal, že tentokrát se zatvrzelý les neobrátí proti němu a nebude jeho kouzla potměšile rušit. Nechtělo se mu mladíka vláčet po celém lese na zádech.
Les byl milosrdný.
Položil mladíka na podlahu. Jeho pohled se střetl s Malfoyovým. Věděl, že on jediný dokáže v tom nic neříkajícím pohledu zahlédnout zoufalství, zlobu a... naději? Ne. Harry nechtěl o naději nic vědět. Nikdy neměl léčitelské vlohy a děsilo ho, že by si mohl Lucius myslet, že když dokázal Harry zabít Voldemorta, dokáže stejně dobře uzdravovat. Měl strach z toho, co od něj lidé očekávají, ať už jde o zabíjení nebo o uzdravování.
„Harry…“ ozvalo se, vlastně ani ne příliš překvapivě, odjinud.
Chtěl odmítnout. Věděl, že by bylo správné, kdyby odmítl. Tiberius byl z jejich pohledu už mrtvý. Ještě tu sice byl, ale přimět ho, aby se začal uzdravovat… Cítil tíhu pohledů, které se na něj ze všech stran upíraly.
„Jděte pryč!“ zavelel, ale znělo to spíš jako předsmrtný chrapot. Váhavě poslechli. Poslední Malfoyův pohled byl extrémně výmluvný. Přesvědčil se, že skutečně zůstal sám. „Kráturo!“ volal tiše. Prásknutí, s jakým se skřítek objevil, mu znělo jako hrom těsně nad hlavou.
„Pan Harry Potter si přál…“
Přerušil ho. „Ty víš, kde je, že?“ Krátura se začal ošívat. Evidentně se mu do toho nechtělo. „Prosím, vyhledej ho. Řekni mu, že…“ s pohledem na umírajícího Tiberia se na okamžik zarazil. Pak pokrčil rameny. Vsadil na upřímnosti. „… řekni mu, že Tiberius umírá a že ho potřebuju…“
„Kde bereš tu drzost, Pottere!“ ozvalo se téměř v zápětí. Snape, o dost hubenější, snad i trochu starší, na chvilku měl Harry pocit, že v jeho černých vlasech zahlédl šediny… ale ne, to byl jen hloupý pocit, naprosto se skutečností nekorespondující.
„Severe…“
„Voláš mě k umírajícímu Malfoyovi!“ div, že vzteky neplival síru. Harry tentokrát trpělivě vyčkával. Věděl, že nic jiného nelze. Nechtěl Snapea ještě víc naštvat, jeho pomoc nutně potřeboval. „Tebe vůbec nezajímá, co si o něm myslím. Tebe vůbec nezajímá, co si myslím o vás všech. Nemyslím si totiž vůbec nic. Nemám čas. Na rozdíl od vás se snažím něco dělat, a ty mě prostě jen tak vytrhneš z práce kvůli nějakému Malfoyovi!“
„Tiše, Severe…“ snažil se utišit alespoň jeho hlas, když to nešlo s hněvem. Byl si jist, že všichni poslouchají za dveřmi. „Zatímco se rozčiluješ, on umírá.“
„Ať chcípne!“
Harry zavrtěl hlavou. Tohle nechápal. Severus byl vždy tak rozumný, tak uvážlivý… „Potřebujeme Lucia. Když umře Tiberius, ztratíme ho. Už teď se, díky Siriovi, chová jako debil.“
„Proč? Hádají se, kdo dočůrá výš a dál?“
„Prosím…“
„Ne. Ani se ho nedotknu…“
„Nemusíš. Buď se mnou…“ usmál se, téměř šťastně. Tohle byl ústupek. Věděl, že je to pro Snapea těžké a přemýšlel, jak …
„Volal jsi mě, protože potřebuješ sex?“ zeptal se Snape způsobem, že Harry začal vzpomínat, jaký úkol nenapsal, případně jaký lektvar zkazil. Zakázal si přitom rudnout a koktat.
„Všichni si myslí, že ho dokážu udržet tady. Ale nepředbíhají se v tom, kdo mi podá pomocnou ruku, až to budu potřebovat já…“
„Idealisto.“
Harry si připadal jako na tenise. Severus totiž začal přecházet po místnosti a Harry se bál spustit z něj oči. Tiše, jako pěna, čekal, jak se Severus rozhodne. Jen doufal, že si pospíší. Tiberius nevypadal, že by mu zbývalo moc času.
„Dobrá. Dělej, co musíš. A bůh tě chraň tam zůstat. Došel bych si pro tebe,“ řekl přísně a počínající přihlouplý úsměv na Harryho tváři zarazil vzápětí. “Nebo hůř, nechám tě tam.“ Sice vrčel, ale neodmítl Harryho, když se mu, na posilněnou, schoulil v náručí.
„Kde je Harry?“ zeptala se Ginny, když se všichni nahrnuli do místnosti, kde, sice v hlubokém spánku, ale živý, odpočíval Tiberius. Tím vzbudila pozornost i Lucia a Siria, kteří, každý po svém, prožívali obrovskou úlevu. Tedy, Sirius klečel na zemi, mladíkovu hlavu na klíně, opatrně odhrnoval dlouhé vlasy z milované tváře. Lucius stál vzpřímen nad tou nesourodou dvojicí a tvářil se jako obvykle. Jen to věčné pohrdání vesmírem, životem a vůbec se někam vytratilo, když pečlivě sledoval, zda se hrudník jeho vnuka skutečně zvedá v pravidelném životodárném rytmu.
Oba muži se rozhlédli, jako by snad chtěli Ginny usvědčit z oční vady či nepozornosti.
„Kde je Harry?!“ zopakoval nepříliš inteligentně Sirius. Opatrně (překvapivě) položil Tiberiovu hlavu zpět na smotaný kus látky sloužící momentálně jako podhlavník. Na Luciův nenápadný pokyn se objevili skřítci, kteří se o mladíka pečlivě postarali.
„Přemístil se,“ poskytl jedinou logickou odpověď.
„Odsud?“ zeptal se Sirius. Malfoye trochu překvapilo, že Black není opět hysterický. Asi je něco pravdy na tom, že přestal s pitím a začal se k životu stavět trochu odpovědně. Možná vliv Tiberiův.
„Asi ti ušlo, Blacku, že Potter je nejmocnější kouzelník od dob, které pamatuješ. Já nemohu vymyslet takové kouzlo, aby ho on nemohl obejít. Asi se chtěl vyhnout slovům díků,“ které ho ostatně neminou, jen co se vrátí.
Sirius něco zavrčel. Malfoy měl najednou opravdu zvláštní pocit. Jako by ho někdo pozoroval. Otočil se ke křeslu, které stálo v rohu. Nikdo tam, samozřejmě, nebyl. Ještě chvíli pozorně sledoval setmělý kout.
„On nás vidí,“ zašeptal Harry.
„Nevidí, cítí…“
Harry se na okamžik zamyslel. „Jako když jsem měl tátův plášť. Neviděl jsi mě…“
„Proč šeptáš? Nemůže nás slyšet…“
„Bude lépe, když půjdeme, Blacku. Jestli chceš vídat Tiberia, dám ti vědět, až se probere,“ otočil se Malfoy nakonec a zamířil ke dveřím.
„Jak dáš mi vědět?“ nezklamal Black a začal se rozčilovat. „Samozřejmě tu zůstanu…“
„Samozřejmě?“
Sirius se dostával do varu. „Samozřejmě. Nebo ho odnesu k sobě. Už není dítě. Bydlí se mnou. Bydlí se mnou, protože sám chce. Budu se o něj starat.“
Pohrdání bylo zpět. Malfoy nikdy nepřenesl přes srdce výběr partnera svého vnuka, jakkoli se zapřísáhl ho respektovat. Ale Black zosobňoval všechno, co se mu protivilo. Proto raději ustoupil, než by se s ním hádal. „Můžeš tu zůstat,“ uzavřel.
Ale Black ne. „Jak je možný, že tě má Tiberius tak rád? Chováš se k němu, jako by byl úplně cizí. To je u Malfoyů normální? To se nedivím, že byl tvůj syn takovej parchant. Spíš Tiberius je omyl. A bůh ví, jak dopadne Artuš. Ještě že se toho nedožili rodiče Ginny. Nechápu, jak si tě vůbec mohla všimnout, natož si tě vzít.“
„Chápu, že jsi mi vděčný, že tě nechávám pod svou střechou,“ že tě pomohl přivést zpět z toho tvého podivného zapadákova a že tě nechávám žít, „ale nemusíš to s projevy vděčnosti přehánět.“
Harry se zachvěl, když ten tón slyšel. Věděl, že pokud Sirius okamžitě nesebere rozum do hrsti, nebude mít kdo o Tiberia pečovat a on, Harry, aby se strhal.
Severus se začal smát. „Zdá se, že nejsem jediný, kdo má k tvému kmotrovi vřelý vztah…“
Harry pokrčil rameny. „Co na to říci.“
„Máš pravdu. Na to se mnoho říci nedá. Začínám cítit k Malfoyovi cosi, jako úctu. Nepatrnou. Ale nezabít Blacka vyžaduje určitou dávku sebezapření.“
Zavrtěl hlavou. „Já vím, že Sirius je divnej. Ale nemáš pocit, že tohle je i na něj příliš?“
Snape odolal touze přehodit si nohu přes nohu, protože by musel sundat Pottera. To se mu ale vůbec nechtělo. Zatímco sledoval, jak Malfoy za sebou a za Blackem zavírá dveře, zamýšlel se nad řečeným. Co ho napadlo, ho netěšilo. „Tohle se ale dalo čekat, Pottere. Způsob, jakým se Black vrátil… Nikdo ti nedokáže říci, v jakém stavu bude duše, když se vrací z tak divného místa, v jakém Black byl.“
Už dlouho si Harry myslel totéž, ale bál se na to zeptat. Tak teď to bylo venku. „Možná proto ho Malfoy toleruje a ještě ho nezabil.“
„Nebo proto, že ví, že jsi tady. Zdá se, že tě má Malfoy rád…“ řekl, jako by tomu sám nevěřil.
Harry nadskočil, až Snapeovi málem vážně ublížil. „Rád? Ses zbláznil, ne? Tomu snad sám nevěříš…“
Snape se uchechtl. „Neboj, Harry. Myslím, že před Luciem je tvá čest v bezpečí. Myslel jsem obyčejný lidský cit. Lucius poslední dobou dělá jednu překvapivou věc za druhou. Jsi stejně starý, jako byl jeho syn, ale oplýváš rádoby přednostmi, které Draco neměl.“
„Jako že si každé jídlo nakydám na košili? Jako že zapomínám kapesníky? Jako že…“
„Jako že jsi odvážný. Jako že jsi schopný. Jako že je na tebe spolehnutí…“
Harry zavrtěl hlavou a pak i celým tělem v nesouhlasu. „Malfoy by měl být přece úplně jiný, než já.“
„Odvaha i schopnosti se dají využít pro jakýkoli cíl. Když je nemáš, jsi zbytečný tam či jinde. Draco byl zbytečný. Vlastně byl nebezpečný sobě i svému okolí. Nebylo na něj spolehnutí. Byl prostě nikdo, který jen zlomyslnou hříčkou osudu nosil jméno Malfoy. Proto se Lucius tolik upnul k Tiberiovi. Avšak přesto, jaký Draco byl, byl to Luciův syn a on ho miloval. Nebylo by divné, kdybys tak trochu nahradil jeho místo.“
„Mohl bys něco se Siriem udělat?“ zeptal se místo uvažování nad odpovědí na tu nepravděpodobnost, co vypadla ze Snapea.
Snape si dopřál potěšení představit si, co všechno by mohl s Blackem udělat. S kdysi zakázanými kletbami by se rozhodně nezdržoval. Bylo tu několik lektvarů, několik… Odkašlal si a zahnal, ke své nesmírné lítosti, všechny ty úžasné představy. „Nemám čas. Zeptej se Lucia. Nebo třeba zkus přemýšlet.“
Harry se na chvíli odmlčel, ale nevydržel to dlouho. „Co mám dělat, Severe?“
Snape se ušklíbl. „Kdyby ses tolik nevyčerpal kvůli mladému Malfoyovi, věděl bych naprosto přesně…“
Užíval si těch úžasných doteků. Nebyl dalek toho, aby se Snapem souhlasil. Pak si povzdechl. Chtěl něco říci, ale nějak vlastně nevěděl…
„Pšššt, Harry. Teď si prostě odpočiň. Půjdeme do toho znovu, jestli máš odvahu vědět, co vím já…“
„Jak to myslíš?“ zeptal se znepokojeně.
„Teď spi,“ přikázal Snape. Harry si stačil uvědomit pouze to, že v tomto domě ho pořád někdo uspává a už byl v limbu.
Pozn: Tentokrát děkujeme sssnake, že se ujala betování, aby bylo možno zveřejnit tuto část co nejdříve.