Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Autoři:  Zuzka a Kája
Beta-readers:  Severka S. Rougueová a Istar Halabába
Páry:  Je jich moc, ale když ono je tam moc lidí…
Varování:  Jako obvykle - slash, 18+
Shrnutí:  I takhle to třeba mohlo být
Varování:  Jako obvykle

 


„Proč se o mě tak staráte?“ zeptal se podezřívavě Tiberius.
Sirius se zarazil. „Vadí ti to?“
„Je to podezřelé. Přinejmenším.“
Pokrčil rameny. „Nevím. Asi proto, že jsem sám byl vězněm a vím, jak je to nepříjemné. Ale pokud tě svou pozorností nějak obtěžuji…“
„Ne,“ přerušil ho rychle Tiberius, snad aby si to Sirius nerozmyslel. „Jen jsem byl zvědavý.“
„Aha. No, ber to tak, že jsem byl dlouhou dobu sám. Jsem rád v něčí společnosti.“
„Kde jste byl? Schovával jste se?“
„Ne, to ne. Byl jsem v Azkabanu. A potom na jednom zvláštním místě.“ Tiberius přikývl. Viděl, jak se jeho společník zamračil, a tak už se raději dál nevyptával.
Ale po chvíli ho opět přemohla zvědavost a touha po rozhovoru. „Vy znáte toho… Harryho?“
Sirius se rozzářil. „Ano.“
„Jste milenci?“
Tak teď Sirius zalapal po dechu. „Jsem jeho kmotr,“ zavrčel, ale nepříliš podrážděně.
„Aha,“ zastyděl se Tiberius a trochu zrudl. „Jen mě zajímalo, proč se k vám ten Snape chová tak nepříjemně. Myslel jsem, že žárlí.“
Úšklebek. „Tak to tedy nevím. Faktem je, že se Snapem jsme prožili spoustu věcí, ale žádnou příjemnou. Obávám se, že on se takhle chová normálně. Připouštím, že já se k němu nechovám o nic lépe.“
Tiberius chvíli přemýšlel. „Vlastně jsme příbuzní, že ano.“
„Ano. Tvá babička z otcovy strany byla má sestřenice. Ale upřímně, doufal jsem, že mi nikdo tohle příbuzenství nepřipomene. Promiň, nemyslel jsem to zle. Ale my se prostě rozešli ve zlém. Myslím rodinu. Tedy já a rodina.“ Absolutně netušil, proč to mladíkovi vykládá. Ale něco ho k tomu nutilo a on se nebránil. Navíc, Tiberius vypadal, že ho to zajímá.
„Já vím, byl jste Nebelvír.“
Siriova tvář se rozjasnila. „To tedy byl. A jakpak ty to víš? Neříkej, že od Lucia.“
Mladík se usmál. „Četl jsem staré ročenky z Bradavic. Pomáhalo mi to zapamatovat si jména příslušníků významných rodů.“

* * * * *

„Nemusíte mi to jídlo nosit, slečno Weasleyová,“ řekl Lucius, když převzal od Ginny misku hutné polévky.
„Naprosto s vámi souhlasím,“ odpověděla ledově Ginny. „Bohužel, ostatní jsou jiného názoru. Zřejmě se obávají, že byste nám mohl za těch pár hodin, kdy jste mimo svůj dům, umřít hlady. Tak to koukejte sníst,“ zamračila se ještě víc.
„Dobře, tak ať mi jídlo nosí někdo jiný,“ navrhl smířlivě. „Vás to evidentně obtěžuje, tak proč se prostě nedohodnout?“
„S vámi se nedá dohodnout!“ vykřikla prudce.
Usmál se. Tak trochu shovívavě. „Mluvíte nesmysly, slečno Weasleyová. Ale chápu vás, ve vašem věku jsem byl stejně vznětlivý.“
„To bylo hodně dávno,“ sekla Ginny.
Nedotklo se ho to. Už si nějak zvykl, že mladé ženy o něm říkají, že je starý. „Mám dobrou paměť.“
„Já taky,“ zavrčela a odešla.
Lucius si pobaveně pomyslel, že tohle by tedy byla ženuška. Ještě, že je krvezrádcovství považováno za nedůstojné jeho rodu. Tuhle Weasleyovou by krotil nerad. Humor ho trochu přešel, když si vzpomněl, co tahle lasička provedla smrtijedovi, který ji dostal za odměnu. Otřásl se. Ne, tohle si určitě rád nechá ujít.

„Poslyšte, slečno Grangerová,“ obrátil se ke své průvodkyni, když mířil na místo, kde se všichni měli sejít. To místo bylo samozřejmě mimo sídlo buňky, nikoho ani nenapadlo vzít ho do jejich úkrytu. Ale mluvit s ním museli. A on s nimi.
„Hm?“ zeptala se zamyšleně.
„Neposílejte za mnou mladou Weasleyovou. Obtěžuje ji se mnou komunikovat a já už nemám náladu se tím bavit. Říkal jsem, že nepotřebuji ani jíst, ráno jsem snídal, do večeře vydržím. Co kdybychom se chovali, jako že tu vlastně vůbec nejsem?“
„No… abych pravdu řekla, Ginny o službu u vás požádala osobně.“
Překvapeně se na ni podíval. „Opravdu?“
„Ano. Zdůvodnila to tak, že vás chce mít pod dohledem. Což jistě chápete.“
„Samozřejmě, chápu. Takže svůj návrh beru zpět,“ ukončil hovor, protože už přišli na místo samé.
„Děkuji, že jste všichni přišli,“ zahájila Minerva. Malfoy si ji pozorně prohlížel. Stáří sice zanechalo své stopy na její tváři, ale duchem byla stále mladá. Brumbálova škola, zdá se.
„Z pochopitelných důvodů jsem svolala tuto poradu na neutrální místo. Pokud to ještě nevíte, tak vězte, že pan Malfoy se z osobních důvodů rozhodl pracovat pro nás.“
„Já mu nevěřím!“ ozvalo se ze skupinky kolemstojících.
„Ginny…“ snažila se ji utišit Hermiona.
„Ty mlč! Vždycky jsi měla slabost pro smrtijedy!“ pustila se do ní mladá žena. Hermiona zrudla. Neuniklo jí lehounké pousmání, které se mihlo Malfoyovou tváří.
„Slečno Weasleyová,“ ozvala se Minerva přísně. „Buďte tak laskava a nechte mě promluvit.“
„Omlouvám se, paní profesorko,“ řekla, ale moc omluvně to neznělo.
Ta si ji ještě chvíli přísně přeměřovala a pak pokračovala. „Protože ani já nevím, co přesně ho k tomu vedlo, požádala jsem někoho, aby nám to vysvětlil.“ Kývla stranou, kde se u rozložitého dubu dosud skrývaly dvě zahalené postavy.
Když došly blíž a sundaly si kápě, nastalo pozdvižení. Mýtinou se rozléhaly užaslé výkřiky. Harry, který byl až do téhle chvíle celkem klidný, náhle cítil, jak se mu roztřásla kolena. Očima přejížděl po tvářích svých přátel.
Severus se trochu stáhl. Nechal Harryho, aby se přivítal s ostatními. Nad jeho návratem nikdo nejásal. Snad s výjimkou Grangerové. Ostýchavě přišla až k němu, aby ho přivítala.
„Ráda vás zase vidím,“ řekla klidně.
Pozvedl obočí a opětoval její pozdrav. „Tak to jste zřejmě jediná.“
„To je vaše vina!“ popíchla ho.
„Prosím?“
„No, všichni víme, že nebýt vás, byl Harry už dávno po smrti. Nikdy by se nic nenaučil a nepřinesl by naději. Jenže stačí, když se na vás člověk podívá, a najednou nic z toho není až tak důležité. Třeba kdybyste…“ odmlčela se. Kdyby byl jiný, tak… Zavrtěla hlavou. „Ne. Buďte takový, jaký jste.“
Pozoroval Harryho, jak jde z náruče do náruče, klidně přikývl na pozdrav Removi Lupinovi a Minervě.
„Zvláštní. Myslel jsem, že čas bývá k vlkodlakům milosrdný.“ řekl, ale neznělo to příliš ironicky.
„Zpravidla ano,“ souhlasila Hermiona. „Remus není starý. Je jen zlomený.“ A na tázavý pohled dodala. „Žena a dítě…“
„Ach tak.“
„Bylo to zlé.“
„Dovedu si to představit.“ Zamyšleně se na něj podívala. Ale neřekla, co si myslí. „Pochybujete o tom?“
„Ani ne. Vypadáte, že víte, jaké to je někoho ztratit. Nemohl byste být tak uzavřený, kdyby ne. Umřel?“
„Proč myslíte, že on?“
„Já… Harry přece…“
„Jen shoda okolností. Nemohl jsem ho přece nechat tak samotného.“
Přikývla. „A zřejmě způsob, jak ho usměrňovat. Je to silná zbraň, když jde o mladého kluka…“ ušklíbla se.
Povzdechl si. „Poněkud dvojsečná, zdá se.“ Ještě chvíli nenápadně sledoval Lupina a pak, aniž by se k Hermioně otočil, dodal: „Zemřela.“
Otočil se, až když slyšel velmi dlouhé a velmi hluboké ticho. Hermiona se na něj dívala se zábleskem pochopení v očích. A pak se v nich objevilo ještě něco. „Harry by mohl být…“
„…neříkejte to!“ přerušil ji prudce, otočil se a zamířil k Minervě.
Ta ho přivítala s radostí v očích. „Doufala jsem, že jste to dokázal. Zvlášť když se nenašla vaše těla. Jen jsem vás čekala dřív.“
Severus se ušklíbl. Skoro stejně, jako pokaždé, když debatovali na křižovatce bradavických chodeb. „Znáte Pottera. Výuka prostě trvala o něco déle.“

* * * * *

„To pro vás váš vnuk skutečně tolik znamená?“ zeptala se Ginny, stále dost chladně, ale už trochu klidněji. „Musí to být výjimečný chlapec.“
Lucius jen přikývl. Nechtěl o tom mluvit.
„Kdo je jeho matka?“
„Rakouská šlechtična. Pochybuji, že byste ji znala. Umřela při jeho narození.“ odpovídal a snažil se o klidný tón. Celkem se mu to dařilo, na to, jak byl posledních pár měsíců mimo.
„Kdo ho vychovával?“ zeptala se naprosto bezděčně.
„Já.“
„A Draco?“
„Znala jste ho.“
„To ano.“
„Příliš jsem se v něm viděl. Byla to chyba.“
„U vnuka jste ji už neudělal?“
Tvář se mu rozjasnila. „Zdá se, že ne. Navíc musím přiznat, že alespoň Dracova žena byla dobrá volba.“
Zavrtěla hlavou a po chvíli posmutněla. „Máma vždycky říkala, že rodičovství je vždy naostro. Že si to nejde vyzkoušet a v případě nutnosti začít znovu.“
„Neměl jsem jinou volbu. Anne-Marie zemřela a Draco se věnoval svým zálibám. Tiberius zůstal sám. Možná jsem tu možnost začít od začátku dostal. Chtěl jsem se vyvarovat chyb, které jsem udělal. Draco vždy dostal co chtěl a spoléhal na to, že mu jeho jméno zajistí cokoli. Také měl zpočátku pravdu. Ovšem tím jsem ho nepřiměl k samostatnému uvažování. Nebýt ochranné ruky jeho kmotra, nikdy by v Bradavicích nevydržel. Nedokázal by tam přežít.“
„Kmotra?“
„Severus je Dracovým kmotrem… byl…“ posmutněl ještě víc. Pak se hrdě narovnal. „Omlouvám se, že vám to vyprávím, slečno Weasleyová.“
„Nemusíte. Jestli tohle někdo chápe, jsem to já.“
Chvíli tak seděli, pro tento okamžik spojeni poutem smutku.
„Ginny, pojď sem, prosím,“ ozvala se Hermiona a dívku odvolala. Bylo potřeba zahájit schůzi. Času je málo. Hermioně bylo jasné, že i když pro ně Harry znamená naději, nebude to jednoduché.

* * * * *

„Něco jsem ti přinesl, Tiberie,“ zahlaholil Sirius. Mladík zvědavě zvedl hlavu a snažil se zjistit, co to je. Už si zvykl, že se o něj Sirius stará, pečuje o něj a stále mu něco nosí. Co to bude teď? Ve skutečnosti mu to bylo jedno. Hlavně že tu byl s ním.
„Co je to?“ nevydržel to nakonec.
Sirius se usmál a vzápětí ukázal, co skrýval za zády.
„Whisky?“ zasmál se nadšeně Tiberius.
„Jo. A docela kvalitní. Dneska jsme si vzali na mušku sídlo rodu Arlingtonů.“
Mladík se usmál. Ne těm slovům. Ale tomu výrazu, který měl Sirius ve tváři, když otvíral láhev. Natáhl k němu ruce, aby se konečně zbavil pout. Už se potřeboval protáhnout. Byla to taková jejich nepsaná dohoda. Jakmile byli sami, Tiberius směl být volný.
„Tak mi trochu nalej,“ vybídl Siria.
„Ale skutečně jen trochu. Aby ses neopil.“
„Neopil jsem se ani nepamatuji,“ bránil se Tiberius, ale věděl, že to není tak úplně pravda. Neopil se totiž ještě nikdy.
„Tak s tím teď nezačínej,“ varoval ho přátelsky Sirius a vtiskl mu pohár do nastavené ruky.
Přitom pozoroval, jak si s ním mladík poradí. Opatrné upití mu řeklo vše podstatné. Pousmál se a pořádně se napil. Slíbil si přitom, že bude dnes večer pro jednou ten rozumný. Nechá Tiberia trochu se uvolnit, ale dohlédne na to, aby to nepřehnal.
„Jsem rád, že tu jste se mnou,“ řekl Tiberius, když natahoval ruku s prázdným pohárem pro další rundu.
„Všechno lepší než samota,“ podotkl Sirius. Tiberiovi dolil, ale sám stále upíjel z prvního poháru.
„Tak jsem to nemyslel,“ zavrtěl hlavou. „Myslím konkrétně vás…“
Sirius chvíli tiše sledoval mladíkovu lehce zčervenalou tvář a zářící oči. Možná to nebyl zrovna nejlepší nápad…
Bylo mu jasné, že si na něho mladík zvykl. A nedivil se i tomuhle projevu náklonnosti. Jen nevěděl, co s ním. Rozum mu říkal, že by bylo špatné využít Tiberiovy osamělosti. Ale jiný hlásek našeptával něco jiného. Ber, dokud život dává. Zítra už možná…
„Kolik ti vlastně je?“ zeptal se s tím, že na to půjde oklikou. Dá mladíkovi možnost se vyjádřit.
„Osmnáct. Vlastně mi bude devatenáct. Snad…“ zarazil se.
Sirius přisedl k němu a objal jej kolem ramen, aby ho utěšil. V tu chvíli opravdu neuvažoval o ničem jiném.
„Dopadne to dobře. Harry nedovolí, aby se ti něco stalo.“
Tiberius posmutněl. „Možná. Ale možná prostě nestihne zasáhnout. Já…“ odmlčel se. „Nalejte mi ještě,“ požádal.
„Už máš dost, Tiberie,“ odmítl mírně. „A teď mi řekni, co jsi chtěl říci?“
Mladík zrudl a ještě jednou pohlédl smutně na poloprázdnou láhev.
„Já… asi to není nejlepší nápad, ale líbíte se mi. Staráte se o mě. Je to fajn, když si večer lehneme a já se o vás můžu opřít. Cítím se tak trochu líp. Vím, že tohle všechno je jen dočasné a divné k tomu, ale proč toho nevyužít? Nemusí to nic znamenat. Prostě se jen budeme mít rádi.“
„Není to divné. Jsi tu věčně sám a najednou se objeví někdo, kdo je k tobě trochu milý. Na tvém místě by tak reagoval každý. Nemohu říci, že by se mi nelíbilo, co říkáš, ale když s tebou budu souhlasit a přistoupím na tvůj návrh, bude to ode mne dost ubohé. Prostě tě zneužiji. Tvé závislosti na mně, toho, že jsem jediný, s kým můžeš být…“
„Nikdo se to nedozví a já s tím souhlasím. Vážně…“
Sirius natáhl ruku a dotkl se jeho tváře. „Nikdy mi to nevyčteš?“
Mladík zalapal po dechu. To pohlazení bylo lepší než čekal. Lehce zavrtěl hlavou. „Ne, nikdy. Slibuji.“
Siria nikdy dřív nenapadlo, že bude ke rtům tisknout dlouhé prameny plavých vlasů patřících jednomu z Malfoyů. Tiberiův obličej byl krásný, ušlechtilý, postrádal charakteristickou povýšenost a aroganci svých předků. Zřejmě ještě neměl čas se zkazit. Mladík sténal a svíjel se pod jemnými doteky Siriových rukou. Sirius si ten pocit vychutnával. Objímal ho a laskal, dokud si nebyl jistý, že teď už mladík necouvne.
„Prosím…“ šeptal Tiberius, který se ve svých pocitech naprosto ztrácel. Tohle ještě nikdy nezažil.
Sirius ho pomalu svlékl. Sám se snažil ovládat se, aby věc neuspěchal. Kdyby šlo jen o jednu jedinou noc, přál si, aby byla dokonalá. Chtěl, aby mladíkovi na něj zůstaly jen hezké vzpomínky. Přitiskl se k němu. Jednou rukou ho hladil po zádech a druhou se ho snažil připravit.
Tiberius už ani neprosil. Neměl na to sílu. Jen sténal, občas tlumeně vykřikl. Jeho tělo v Siriových dlaních ochablo a on nechal se sebou dělat, co si starší kouzelník usmyslel. Sirius tu noc nedokázal usnout. Objímal mladíka, který upadl téměř do bezvědomí. Vnímal jeho zklidňující se dech a přemýšlel o tom, co se vlastně stalo. Teď, když jeho vlastní touha po zahnání samoty už odezněla, k němu přišly výčitky. A pocit, že mu to musí vynahradit. Postarat se o něj. Nejen tady. Ale i tam venku. Musí zajistit, aby přežil. Tiberius si ze spaní vzdychl a Sirius se k němu hned starostlivě sklonil. Ale byl to jen planý poplach. Blažený výraz na mladíkově tváři ho uklidnil. Zopakoval si, že je to dobré. Je spokojený. A snad to tak dlouho zůstane.

Ráno láskyplně upravil pouta na mladíkových pažích a nohách. Měl přijít Severus. Potěšilo ho, když Tiberius nejevil žádné známky rozpaků nebo výčitek. Byl šťastný, ale spolu s pouty přijal i svůj normální výraz. To trochu utlumilo Siriovy vlastní výčitky. Což ovšem neměnilo nic na tom, že zneužil mladíkovy obtížné situace.
„Klidně už můžeš jít. Jsem v pohodě.“ Sirius se usmál. Přikývl. „Ale přijdeš zase, že jo?“
„Ano. Kolem osmé. Co bys chtěl přinést?“
„Čokoládu.“
„Nic víc?“
„Noo, tak třeba ještě grilované kuře. A hrušky.“

„Tiberie!“ ozval se Lucius už ve dveřích. Tolik se na svého vnuka těšil, že odhodil malfoyovskou přetvářku. Téměř k němu přiběhl. Ostatně, měl důvod. Podle toho, co se od Voldemorta dozvěděl, nebude dlouho trvat a dojde k rozhodné bitvě. Buď zemře v boji, nebo ho zabije Severus. Proto si teď chtěl užít těch posledních chvil. „Co je to s tebou?“ zeptal se, když si ho pečlivě prohlédl.
„Co by mělo být?“
Severus se začal tiše smát.
Lucius zbledl. Pak začal rudnout vzteky. Otočil se k Severovi. „Ty hajzle! Tohle jsme si nedomluvili! Jak sis jen mohl dovolit na něj sáhnout?!“
Severus vztáhl ruce v obranném gestu. A raději trochu couvl, věděl, čeho je Malfoy schopný, když se rozzuří. „Jsi na špatné adrese, Lucie. Já se ho nedotkl.“
„Tak kdo?! Harry?“
„Jak to mám vědět?“ zeptal se trochu podrážděně. Vlastně dost. Ten Black je vážně idiot! „Co kdyby ses zeptal svého podařeného vnuka?“
Lucius se trochu zarazil. „Kdo to byl? Kdo se odvážil dotknout se tě?“
Tiberius se napřímil, jak jen mu to pouta dovolila, a klidně odpověděl. „Ať už to byl kdokoli, splnil tím mé přání.“
„Cože?“
I Severus zpozorněl.
„Ano. Chtěl jsem ho. Prosil jsem o to. Vysvětlil mi, proč ho vlastně chci. To o samotě a o závislosti na něm a také o tom, že mu to jednou vytknu. Přesto jsem ho prosil, aby se mě alespoň dotkl. Bylo to nádherné a chci to opakovat. Možná, dědo, je na čase, abys vzal na vědomí mé… mou orientaci.“
Severus to nevydržel a nechal je o samotě. Jinak hrozilo, že se začne smát nahlas. Takhle konsternovaného totiž Lucia už dlouho neviděl. Vlastně ještě nikdy ho tak neviděl. Ale nechtěl o tom přemýšlet. Nebyla to jeho starost. Místo toho se rozhodl, že se na chvíli proletí. Cítil se divně. Na jednu stranu měl radost, že v Blackově posteli neskončil Harry. Na tu druhou… všechno by se tak vyřešilo.
Každému tvrdil, že je to prostě tak, že si s Harrym na sebe vzájemně zvykli. Něco pravdy na tom bylo. Pak také, když opustili svůj úkryt a začali zabíjet, si poskytovali vzájemnou útěchu. Ale jejich vztah začal mít určité trhliny. Nepřinášel už tolik potěšení jako dřív. Možná si skutečně nebyli souzeni jako doživotní partneři.
Před časem říkal Harrymu pravdu. Nebyl gay. Byl bisexuál. Dokázal se milovat jak s mužem, tak i se ženou. Možná dvacet let prožitých s mužem vyžaduje jistou kompenzaci. Zamyslel se, znovu cítil pod bříšky prstů jemnou pleť Hermiony Grangerové. Před lety ji políbil. Netušil, proč to udělal. Snad to způsobilo něco v jejím pohledu, který na něj zoufale upírala… zdálo se mu, že svůj názor na něj nezměnila. Vyrostla z ní svým způsobem přitažlivá a sebevědomá žena. Ostatně, tomu se není co divit, po tom, co museli prožít… a hlavně přežít.
Jenže co s Harrym? Severus nechtěl být tím, kdo jejich vztah zruší. Ale taky se v něm nechtěl dál jen tak plácat. Řešit stále znovu ty drobné konflikty vyplývající z jejich rozdílných povah. Zatím to oba ignorovali. Jejich společný boj byl důležitější. Jenže Severus věděl, že to tak nebude věčně.

* * * * *

„Nemám mnoho času,“ naprosto nemalfoyovsky drmolil Lucius. Ujistil se, že stará čarodějka rozumí a chápe, co říká a pokračoval. „Za úsvitu nedaleko Etheburgu. Na jeho jižní straně. Budeme tam všichni.“
„Dobře. Ale jestli je to past…“ vmísil se do hovoru Remus.
Malfoy se téměř hystericky zasmál. „Past? Říkám, že tam budeme všichni. Voldemort chce využít Harryho snahy chránit mudly a chce zlikvidovat celé město, aby ho přiměl k boji.“
Hermiona a Remus se na sebe podívali. Ano, tohle vypadalo na pravý plán. Harry by nikdy nedovolil, aby kvůli němu umřeli nevinní. „Zmínil se ještě o něčem? Například, jak -.“
„Ne, Grangerová. Další odpovědi si už musíte najít sami. Už takhle mě podezírá. Musím jít.“ Nebránila mu v odchodu. Ani nikdo jiný. Strach, který byl patrný z každého jeho pohybu, je ochromoval. Pamatovali si jeho sebevědomí i schopnosti. Jestli se bojí on, pak to znamená, že dnešek skončí jen dvěma možnými způsoby.

Lucius odešel. Členové schůze se začali zvedat ze svým míst. Na tvářích některých z nich bylo patrné váhání. Hermioně se to nelíbilo. Rozhodla se to hned vyřešit. „Simonsi, chcete něco říct?“
„Ano, madam. Myslím, a určitě je to i názor ostatních, že bychom neměli jít všichni.“
Hermiona přikývla, že rozumí. „Chápu vás všechny. Nemluvte ale za ostatní, Simonsi. Každý z vás se bude moci rozhodnout, jestli do toho chce jít, nebo ne. Nehledě k tomu, že nemůžeme rozhodnout, dokud se to nedozví Harry.“
„Vynechal bych to o vyvraždění města,“ řekl lhostejně Remus. Ano. Lhostejně. Už dávno nebyl tím, kým dřív. Starostlivým Nebelvírem, připraveným umřít za své blízké. Tím byl ostatně i teď, ale jinak žil jen mstou.
„Samozřejmě,“ souhlasila Minerva. „Harry se to nemusí dozvědět dřív, než bude bezpodmínečně nutné.“
Simons se rozhlédl. „Nejde o to, že… prostě nejsem zbabělec. Ale máme rodiny. Jestli vsadíme všechno na Harryho Pottera, co s nimi bude, když neuspěje? Už jednou jsme v něj věřili. A on se schoval.“
Na to Hermiona neodpověděla hned. Znovu se jí vybavil ten večer. Ne, Harry by se nikdy neschoval doopravdy. Ale mají to oni vědět? Otočila se k Simonsovi. „To nevím. A myslím, že si dovedu představit, co se bude dít, když prohrajeme i tentokrát. Je nás čím dál míň. Zatímco řady smrtijedů jsou stále početnější. Jestli nevyhrajeme, tak šance na přežití jsou minimální.“
„Mohu něco říci?“ ozvala se Charlotte, která se na poradu vmísila po boku Rona, s nímž si poslední dny měli hodně co říci.
„Jistě,“ pobídla ji Hermiona.
„Francie nebude Voldemortovi pomáhat. Armáda půjde za mým otcem, a ten se dost naštval, když mě Voldemort a jeho mangemorts unesli.“
„Je pozdě ho zavolat. Navíc, do Anglie se nemůže přemístit.“
„Mon dieu, jak se to… mezi Anglií a Francií… pod mořem…“
„The Channel!“ došlo Hermioně.
„Ano. La Manche. Je zasypaný, ale dá se projít. Ženy a děti mohou odejít.“
Simons se podíval na mladou ženu a jeho výraz se začal pomalu rozjasňovat.
„A teď to někdo musí sdělit Harrymu.“ vmísila se opět do hovoru Minerva.
„Já myslím, že se to brzy dozví.“ řekl Remus, ale tak, že to překvapilo všechny kolem. Tak… nadšeně.
„Jak to víš?“ zeptalo se jich několik najednou. Jen ukázal směrem za Minervu, kam se po celou tu dobu díval. Teď všichni viděli, jak od nich utíká velký černý chundelatý pes.
„Reme, to…“
„Jo. Takhle vypadá jen jeden jediný pes na celičkém světě.“
Remus chytil Hermionu do náruče a zatočil se s ní. Ta se shovívavě usmála. „Pusť, to stačí.“
„Hermiono!“ křičel a z očí mu tekly slzy. „On žije…“
„Já vím, Reme. Předpokládám, že se brzy uvidíte. Ale teď už mě pusť, vážně, bolí to.“
Povolil ocelový stisk svých paží. „Promiň, já jen…“
„Rozumím ti. Ani nevíš, jak.“
„Jak se vrátil? To musel být Harry. Zřejmě je opravdu strašně mocný. Víc než Brumbál. Ten tohle nedokázal.“
„Nebo nechtěl,“ podotkla tiše Hermiona, ale než se stačil Remus zeptat, pokračovala. „Brzy se všechno dozvíš, ale teď musíme jednat. Pokud to byl skutečně on, brzy se objeví Harry.“
„Nebo Severus,“ dodal nadšený Remus.
„Nebo on. Půjdu zařídit pár věcí. Evakuace by měla začít co nejdříve.“
„Dobře. Já se zatím půjdu porozhlédnout na místě bitvy. Chci vidět, jaký je tam terén.“


* * * * *

„Harry, probuď se.“
Mladík pootevřel jedno oko. Nechtělo se mu vstávat. V noci se moc nevyspal. Nejdřív ty sny, a pak Severus. Bylo to fajn, ale -.
„Je tu Black.“
V příští chvíli byl Harry na nohou. „Co se stalo?“
Velký černý pes s rozběhem doskočil na Harryho postel a teprve tam se přeměnil v člověka. „Za úsvitu na jižní straně Etheburgu. Bude tam Ty- Voldemort a většina jeho armády. Možná celá. Rozhodl se, že je na čase bojovat.“
„Jak to víš?“ vmísil se Severus.
„Malfoy to přišel říci Minervě. Byl jsem se proběhnout a omylem jsem se dostal na místo jejich porady. Tak jsem to vyslechl. Bude to zlé. Malfoy měl strach. Říkal, že ho Voldemort podezřívá.“
„Jak rozhodla Minerva?“ zeptal se Harry.
„No, zdá se, že tam rozhoduje spíš Hermiona. Nicméně, nějaká Francouzka navrhla, aby ženy a děti odešly přes průliv do Francie, aby v případě… vždyť víte.“
„Jistě,“ přikývl stroze Severus a dal Siriovi znamení, aby mlčel. I Siriovi to došlo. Harry nemusel vědět o všech hrůzách, ke kterým může dojít. Dobře zaslechl radu svého dávného přítele. Skutečně nemusí vědět vše.

„Lucie,“ ozval se po chvíli Voldemort, „vezmeš svou družinu a družinu McErnyho, a zaútočíš na Harryho.“
„Pane?“ vydechl Lucius, ale poslušně se před Voldemortem skláněl až k zemi.
„Musíte ho oslabit. Zastavit.“
„Viděl jsem ho v boji, pane. Uděláme, co říkáš, ale nezastavíme ho… Zemřeme za tebe, ale zastavit a zabít Pottera musíš ty.“
„Lucie, ty, zdá se, nechápeš. Netuším, co všechno se Harry naučil. Ani kdo ho to naučil. Severus není tak dobrý, aby z chlapce vychoval to, o čem jsi mi vyprávěl. Nezasáhnu do boje, dokud si nebudu jist, kdo nebo co proti mně stojí.“
„Ano, to je… taktické, můj pane. Jen se snažím říct, že naše dvě družiny ho zdrží jen na okamžik.“
Voldemort neodpověděl. Pokynem ruky dal Luciovi najevo, aby se vzdálil.

Lucius se díval z okna svého přepychového apartmá ve Voldemortově hradě. Bylo lehce po půlnoci, od osudového okamžiku je dělily dvě tři hodiny. Na stolku sklenku červeného vína, v ruce pergamen a orlí pero se stříbrnou špičkou. Sepisoval závěť.
Oknem do místnosti vlétl nějaký pták. Klidně, jako by tu byl doma, se posadil na stolek proti Malfoyovi. Ten se ani moc nevztekal. Zvedl sklenku a připil ptákovi. „Co zíráš? Po tobě nikdo nechce, abys páchal sebevraždu,“ zavrčel na tázavý ptákův pohled. Pevně sevřel sklenku v ruce a ani se nehnul, když sklenka praskla. Oproti tomu pták poposedl, zdálo se, že dost znepokojeně. „Neboj, nezabiju tě,“ pokračoval Malfoy v podivném hovoru. „Zítra se bude zabíjet víc než dost. Vlastně už dnes, za pár hodin. A ty tu jen sedíš a sleduješ, jak se opíjím a píšu závěť. Jako by měla nějaký smysl. Zemřeme a můj dědic také. Ale všechno lepší, než tohle… Kdybys byl co k čemu, tak letíš za Tím-jehož-jméno-před-ostatními-nevyslovujeme…“ To řekl s tak dokonalou imitací Voldemortova syčení, až jemu samotnému naskákala husí kůže. Pták se ale ani nepohnul. „…a řekl jeho ochráncům, aby na něj zítra během bitvy dávali velký pozor… Co jsem řekl?“ zeptal se překvapeně, když pták zavřeštěl a odlétl ze stolku do okna. Tam se na okamžik posadil na okenní rám a naklonil hlavu k jednomu křídlu. Tím gestem Malfoyovi někoho připomněl. „Severe?“ zeptal se nedůvěřivě. „Už blbnu,“ dodal vzápětí. „Vypadni a nech mě soustředit se,“ řekl nakonec a hodil po ptákovi zbytek střepů, které dosud držel.
Netrefil se. Byl i docela rád. Díval se, jak se pták neslyšně vznesl a ještě krátce zakroužil před oknem. Pak už byl sám. Sedl si zpět ke stolu a pokračoval v sepisování. Měl dvě varianty. Ta jedna byl odkaz rodu Malfoyů. Ta druhá patřila Tiberiovi. Musel ji napsat. I když šance, že ji jeho vnuk bude někdy číst, byla vskutku mizivá.

* * * * *

„Já vím, že si zase nenecháš poradit, Pottere, ale tentokrát bys měl mou radu alespoň zvážit,“ začal Severus, když se všichni sešli. „Budou útočit především na tebe, aby odhalili veškeré tvé schopnosti, případně slabiny. Já, Black a Lupinova skupina se budeme snažit držet je od tebe, ale samozřejmě musíme trochu povolit, abys mohl i ty bojovat. Myslím, že když se budeš držet na úrovni sedm, bohatě to postačí. Temný pán nesmí zjistit, jak na tom skutečně jsi.“
„Rozumím,“ přikývl Harry.
„Ostatní skupiny prostě budou bojovat s tím, na koho narazí. Nebudu vám vykládat o tom, jak bojovat,“ řekl s pohledem na velitele ostatních skupin. „Víte to sami velmi dobře.“ Přikývli. „Myslím, že francouzské šiky, které přivedl Le Bris, by měly zůstat v záloze. Kdyby bylo hodně zle, nebo naopak velmi dobře.“ Další přikývnutí. „Nic proti ženám, ale alespoň některé z nich by měly zůstat v týlu, aby se mohly starat o zraněné.“
„Souhlasím,“ řekl Ron a podíval se na Charlotte a Hermionu.
„Ronalde!“ spustila Hermiona, ale Severus ji přerušil.
„Pane Weasley,“ Ron si zase začal připadat jako ve škole. „Nepodceňujte ženy. Mohlo by se vám to vymstít.“
„Ale jsou to ženy, sám jste řekl, že mají zůstat v týlu.“
„Jen proto, že jsou schopny ošetřovat zraněné a umírající lépe než muži. Něco vám řeknu, pane Weasley. Kdysi, ještě před prvním pádem Voldemorta, existovala žena, které se smrtijedi báli víc než svého pána. Říkali jí Zelenooká smrt. Nikdo nepřežil, když zaútočila. Byla to jen žena. Nakonec dokázala to, co by dokázal jen málokdo z vás. Obětovala se za své dítě. Jen žena! Nebo Minerva. I Albus Brumbál říkal, že by se s ní nerad dostal do křížku. Ginny, vaše sestra. Slyšel jsem, co udělala, aby se dostala na svobodu. Hermiona, vaše kamarádka. Nebýt jí, většina z vás nepřežila. Takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Můj návrh nevyplýval z nedůvěry vůči ženám, spíš z nedůvěry vůči mužům.“ Po jeho vášnivých slovech se rozhostilo ticho.
Promluvila až Minerva. „Hezká slova, Severe. Ano, schopnost bojovat nezávisí na fyzické síle. Ten návrh je však dobrý. Je potřeba pamatovat na ty, co nezemřou okamžitě.“

I příroda plakala, když začal boj. Jistě, fráze, ale ti, kteří se bitvy účastnili, to tak cítili. Harry to nevnímal. Rozhodl se, že se po bitvě prostě se Severem pomiluje a všechno to zmizí. Pamatoval si jedno. Maximálně sedmá úroveň. Na většinu smrtijedů to stačilo. Všichni měli své masky. To ho trochu překvapilo, vždyť pokud věděl, v posledních dvaceti letech je nenosili.
Ale po chvíli přestal přemýšlet i nad tím. Jen bojoval. Rozhlédl se, když nebylo s kým. Čekal, jestli Voldemort zase uteče. Ale ten se tentokrát rozhodl bojovat.

„Harry!“ přilákal na sebe jeho pozornost a vzápětí poslal na Harryho Avadu. Za zkoušku nic nedá, že…
Harry uhnul. Stále ještě nechtěl ukázat, jak dopadlo jeho studium Merlinova štítu.
„Chyběl jsi mi, Harry,“ řekl Voldemort úžasně svůdným hlasem. „Copak jsi těch dvacet let dělal? A hlavně, s kým jsi to dělal? Hm…?“
„Rád bych si s tebou povídal, Tome, ale nemám čas. Co kdybychom to ukončili jednou pro vždy?“
Během jejich rozhovoru se po Harryho boku objevili Severus, Sirius a Remus odrážejíc útoky ostatních smrtijedů, kteří chtěli pomoci svému pánovi. Což na jednu stranu Harryho potěšilo, na druhou mu to ovšem ztížilo boj. Nemohl uhýbat Voldemortovým útokům, protože by zasáhly někoho z jeho přátel.
Čímž se to vlastně všechno rozhodlo. Harry před další avadou už neuhnul. Viděl, jak se Voldemortovi oči rozšířily překvapením, a pak mu Avadu vrátil. Ještě koutkem oka stačil zaregistrovat, že jeden ze smrtijedů se otočil a vyslal kouzlo proti Nagini.
„Vidím, že ses učil a…“ v tu chvíli Voldemortovi došlo, že Nagini zemřela. Naprosto nelidsky zavyl a vrhl se k ní.
„Volám duše zemřelých… volám duše živých… volám vítr, déšť, mlhu, sníh…“ Všichni se na okamžik zarazili. Jakmile totiž začal Harry vyslovovat starodávnou kletbu, všem naskákala husí kůže na těle. I Severus se oklepal, přestože četl tato slova mnohokrát. „Volám síly země i vesmíru…“
Voldemortovo vytí přerušovalo vítr, který se náhle zvedl. Už se ovšem netýkalo smrti Nagini. To sám Voldemort cítil, že jeho čas pomalu končí.
I když se úporně bránil, všechny nitky spojující ho se světem živých už byly zpřetrhány. Nemohl uniknout. S tváří zkřivenou vzteky a s ústy mumlajícími kletby, které ztratily veškerou sílu, vypadal příšerně. Ale i tenhle jeho obraz zmizel. Rozpadl se na prach. Na bojišti zavládlo ticho. Živly se utišily a lidé ještě nestačili pochopit. Jako první se pohnul Harry. Sklonil hůlku.
„Harry, ne!“ vykřikl Sirius a skočil před Harryho, aby zachytil kletbu, kterou proti němu poslal některý smrtijed. Nebyl sám, kdo to udělal, a tak se všichni tři, tedy on, Severus a Remus, úspěšně před Harrym srazili. Ten se mezitím probral. Když se pohledem přesvědčil, že třetina kletby ani jednomu z nich příliš neuškodila, obrátil se proti zbylým smrtijedům.

Netrvalo dlouho a většina Voldemortovy armády byla zničena. Zbytky jednotlivých skupin se zachránily včasným přemístěním. Všichni se vrhli k Harrymu, aby mu sdělili, co si o jeho vítězství myslí. „Postarejte se o raněné,“ řekl místo toho. Sám procházel okolím a zjišťoval, kdo přežil. „Reme!“ vykřikl a vrhl se ke starému příteli, který se právě věnoval… Harry tomu sám nemohl uvěřit. Remus totiž mučil jednoho smrtijeda. Celkem se v tom vyžíval. „Reme, nech ho být, už je po všem!“ křičel Harry a uchopil Rema kolem ramen.
„To je on!“ nenechal se Remus.
„Já vím,“ tentokrát šeptal Harry a nepouštěl ho ze svého objetí. „Nebuď jako on, prosím. Reme…“
Chvíli trvalo, než jeho slova došla pochopení. Harry mávl hůlkou a zmučeného smrtijeda zabil. Pak se znovu otočil k Removi a pořádně ho objal. „No tak, už bude dobře, uvidíš…“ tišil ho. A vlastně i sebe. Měl pocit, že se zřejmě co nevidět zblázní. Jen co uklidní Rema, musí najít Severa.
A Siria. Ale ať se rozhlížel, jak chtěl, ani jednoho už na bojišti neviděl. Zeptal se Hermiony.
„Kde je Severus nevím, Harry. Ale Siria jsem viděla přemístit se, hned jak Voldemort padl.“
Harry přemýšlel. Teď rozhodně nevypadal jako vítěz nad Voldemortem. Vypadal tak nějak zmateně. Pak ho něco napadlo. „Možná vím, kde je najít. Jen doufám, že jsem se spletl.“ Než se stačila zeptat, přemístil se.

Rozhlédla se, aby zjistila, kde je jí třeba. Zaujala ji Ginny, která se nedaleko skláněla nad ležící postavou a vypadala, že pokud nebrečí, nemá k tomu příliš daleko. Hermiona se znepokojeně vydala tím směrem. „Ginny…“ oslovila ji tiše, něco jí říkalo, že není vhodné příliš poutat pozornost ostatních.
Dívka sebou trhla, rychle si otřela tvář. „Dívám se, jak je na tom,“ řekla s pokusem o klid a ukázala na muže ležícího tváří k zemi u jejích nohou.
Hermiona na okamžik zaváhala. Ani ne tak kvůli tomu, zda pomoci či ne, ale spíš kvůli tomu, co si má myslet o Ginny. Raději se sklonila k zemi. Vytáhla hůlku a rychle jí přejela kolem mužova těla. „Otočíme ho…“

Harry se k jeskyni přemístil právě včas. Vběhl dovnitř a na poslední chvíli zabránil tomu, aby Severus vyslal kletbu.
„Expelliarmus!“ vykřikl proti oběma mužům. Přitom zapomněl, že nedrží v ruce hůlku. Nenechal se však její absencí nijak zvlášť omezovat. Oba muži odlétli od sebe a vzápětí se jejich hůlky ocitly v Harryho rukou. „Vy jste se oba zbláznili!“ vykřikl potom. Nenechal se přerušit ani jedním a pokračoval. „To vás tolik mrzí, že Voldemort umřel, že tak rychle hledáte nového nepřítele?“
„Chtěl zabít Tiberia!“ žaloval Sirius jako první.
„Nesmysl! Kdyby Black přemýšlel hlavou a ne koulema, věděl by, že k tomu nemám důvod.“
„Ty…“
„Dost!“ přerušil je. „Sirie?“
Sirius přikývl, polichocen tím, že dostal možnost vyjádřit se jako první. Ještě však hodlal Snapeovi říci své. A Harrymu také. „Přemístil jsem se sem hned po smrti Voldemorta. Věděl jsem, že ho Snape přijde zabít. Také že ano. Vtrhl sem s hůlkou v ruce…“
„Severe?“
Nehodlal odpovědět. Pak však změnil názor. „Nemám v úmyslu ho zabít. Přišel jsem se zeptat, kde je Lucius. A teď přestaň s těmi hloupostmi.“ Otočil se a rázně odešel.
Ani si nevzal od Harryho hůlku. Mladík chvíli zmateně koukal na Siria, jak rozvazuje jejich bývalého vězně. Tiberiův výraz byl víc než výmluvný. Harry ještě chvíli stál a díval se na Siria, jak se má k Tiberiovi. „No, já půjdu. Tvoje hůlka, Sirie a… promiň…“
„V pořádku, Harry. Něco z toho, co jsi říkal, bude pravda.“
„Tak já jdu…“
Už mu neodpověděli.

„Severe, počkej…“
Harryho to tak trochu zabolelo. Samozřejmě, ten jeho ani ne vztah se Siriem byl před hrozně dávnou dobou, ale i tak nečekal, že si za něj Sirius po svém návratu tak rychle najde náhradu. A teď ještě Severus. Harry o něj nechtěl přijít, ale na druhou stranu, byly s ním samé problémy.
„No tak, Severe,“ zopakoval, když muže dohnal u vstupu do jejich stále-ještě-útočiště. „Nemusíš se hned vztekat.“
Neodpověděl.
„Severe,“ zazmatkoval Harry. Znal už Severa v nejrůznějším rozpoložení, ale ne v tomhle. „Ty se na mě zlobíš?“ řekl způsobem, který vždy zabral.
I tentokrát vytrhl Severa z jeho podrážděné zadumanosti, ale ne tak, jak si Harry představoval. Jen se posadil do křesla a pátravě se na mladíka zadíval. Tak pátravě, až Harry začal být nervózní.
„Co tu chceš?“ zeptal se nakonec. „Měl bys oslavovat.“
Tohle se Harryho dotklo. „Přinesl jsem ti hůlku,“ řekl tedy a položil ji na stolek vedle křesla.
„Pottere!“
Ten zvuk mu zježil všechny chloupky na těle. Neslyšel ho už přes dvacet let.
„Pane?“ odpověděl tak, jak nutně musel.
Severus se jen ušklíbl. „Proč jste se učil být zvěromágem, když jste to nikdy nevyužil?“
Harry se trochu usmál. „Protože mě to bavilo.“
„Pojď sem.“
Harry se proklínal, že se prostě nedokáže vzepřít. Že… když on Severus umí být tak… přesvědčivý. Za pár minut se už neproklínal. Severus měl pravdu jako vždycky. Tohle oba potřebovali.

Věděl, že by to měl říci. Věděl, že…
„Harry?“
Zvedl hlavu z teplého hrudníku. „Hm?“
„Už bys měl jít.“
Skutečně to zaznělo.
Harry se zvedl. Začal se pomalu oblékat. „Ty, Severe?“ oslovil ještě muže, který přes sebe zatím přehodil župan. „Nebudeš se teď chovat jako dřív, že ne?“
Severus si ho prohlížel velmi pozorně. Viděl na mladíkovi, jak strašně mu na té odpovědi záleží. Ne na odpovědi. Na tom, aby se nechoval, jako… no jako idiot, připusť si to, Severe, zašklebil se v duchu pro sebe.
„Harry, to se stává, že vztahy končí. Ten náš skončil celkem dobře. Není důvod chovat se jako…“ idiot, idiot, řekni to... pomyslel si „…jako dřív.“
„Děkuju,“ řekl Harry a trochu vzlykl. Objal Severa a na chvíli se k němu přitiskl. Pak odstoupil. „Přijď mezi ostatní. Je to především tvá zásluha, že jsme zvítězili. Pokud se tam neobjevíš, řeknu, že jsi zbabělec, který se bojí společnosti,“ škádlil ho.
Severus cítil za přátelským dobíráním smutek. Proto se nenaštval. Vlastně by se nenaštval ani jinak. „Dobrá, ale teď už běž.“

* * * * *

„Harry, nepij tolik. Já vím, že je to oslava, ale…“ Mladík zdvihl tvář a zadíval se Removi to očí. Ten strnul. „Co se ti stalo?“
„Nic, jen -.“
„Severus?“
„Jo. Je po všem.“
Remus zaváhal. Má ho utěšovat? Přesvědčovat, že se to třeba ještě spraví? Nevěděl. Raději Harryho objal.
„Nedělej to, nebo začnu být hysterický,“ varoval ho Harry.
„Klidně buď, ale ne tady,“ varoval ho Remus, který si byl vědom pohledů, jež k nim občas zalétly. Určitě by jich bylo víc, kdyby to Hermiona nějak nezaonačila.
„Nechci. To bude dobré. Jen jsem se trochu víc napil. Mohl bys mě prostě někam uklidit? Někam, kde si neutrhnu pořádnou ostudu?“
„No, mám vlastní místnost tam dole,“ ukázal na zem. Harry už v podzemí několikrát byl, věděl tedy, že je to docela dobře možné. Ale nechtělo se mu tam. Chtěl být venku. Pod širým nebem. Svobodně se nadýchnout.
„Promiň, Harry,“ ozvala se Hermiona. Chtěla pokračovat, ale když viděla, v jakém stavu Harry je, měla se k odchodu.
„Co se děje?“ nenechal ji Harry odejít. Starat se o cizí problémy bude pořád lepší, než zůstat sám se svými myšlenkami.
„Mám starosti s Ginny,“ řekla tedy nejistě.
„Co je jí?“
Hermiona potřásla hlavou. „Brečí…“
Harry se zvedl od stolu a málem srazil láhev. Byl to Remus, kdo neštěstí zabránil. „Stalo se jí něco?“
„Mám pocit, že brečí kvůli Malfoyovi,“ vyslovil Remus to, co ho už delší dobu zajímalo. Hermiona přikývla.
„Ten má přece Siria,“ odsekl hořce Harry. Teprve tázavý, lehce znepokojený pohled obou ho vzpamatoval. „No, alespoň mám ten pocit.“ snažil se to změkčit.
„Kvůli Luciovi,“ upřesnil tedy Remus.
Harry téměř vystřízlivěl. „Jak je na tom?“
„Snad bude dobře… pokud se bude snažit,“ řekla dost neochotně Hermiona.
„Nerozumím.“
„Asi to vzdává. Ví, že ho Severus zabije, takže se ani moc nesnaží.“
„Nezabije, to by…“ Harry se zamračil. „Nechci říci, že jen přes mou mrtvolu,“ všichni se usmáli trochu veseleji. „Ale budu Lucia bránit. Zachránil mi před časem život, když zabil Draca. Dnes, tedy vlastně už včera, to byl on, kdo zabil Nagini. Zničil tak poslední viteál a umožnil mi Voldemorta definitivně zničit. A proč brečí Ginny?“
„Ty jsi naprosto mimo, viď, Harry,“ ušklíbl se přátelsky Remus.
„Hm, asi jsem. Vůbec jsem si nevšiml, že by ho měla ráda. Spíš se mi zdálo, že ho hlídá.“
„To je asi její velký problém. Také se jí zdálo, že ho hlídá. Dokud teď o něj málem nepřišla. Harry, mohl bys tam jít?“ začala ho přemlouvat Hermiona.
„Já?“ vyděsil se Harry. „A co mám jako dělat?“
Pokrčila rameny. „Já nevím, Harry. Pořád ještě je to Ginny. Vždyť jste se měli rádi. Určitě přijdeš na to, co říci nebo udělat.“
„To není špatný nápad, Harry,“ přidal se Remus.
Harrymu se nešlo dobře do místnosti, kde ležel zraněný Lucius. Ale nebylo to požitým alkoholem. Ten vyprchal velmi brzy. Spíš nejistotou.

Lucius otevřel oči, když Harry s Hermionou a Remem přišli. Díval se z jednoho na druhého, pak jeho pohled spočinul na Ginny. Harry si všiml, jak ten pohled na okamžik zjihl. Najednou věděl, co říci. „Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale… jsem vám vděčný, pane. Nebýt vás, nezvítězil bych. Nebo alespoň ne natrvalo.“
„Nerozumím,“ pokusil se Lucius o nezúčastněný, lehce povýšený tón.
Harry se rozesmál. „Víte, tohle vám chci říci už strašně dlouho. Vlastně od toho dne na hřbitově. Máte příliš krátkou kápi u masky. Jsou vám vidět vlasy.“
Něco jako úsměv přeběhlo po Luciově tváři.
Harry vztáhl ruku a položil ji na Luciovo rameno. Zavřel oči a začal tiše odříkávat nějaká staroaramejská slova. Když skončil, všiml si, že se na něj všichni kolem dívají poněkud šokovaně. „No, chtěl jsem se ujistit, že bude v pořádku,“ dodal na vysvětlenou. Pak vysílením upadl. Jen taktak, že ho Remus zachytil.
Z přítomných jen Lucius věděl, co konkrétně Harry udělal. Nevěděl, co si o tom má myslet. Kouzlo, které Harry provedl… Jestli se ho Severus teď pokusí zabít, Harry se o tom dozví.
Cítil vděčnost. Odjakživa se o sebe staral sám. To byla součást jeho jména. Nikdy o pomoc neprosit a nikdy ji neočekávat. Nelíbilo se mu to heslo, ale dodržoval ho. Teď byl rád, že se ho konečně může zbavit.
Znovu pohlédl na Ginny, která vypadala tak… tak nějak zvláštně. Dech se mu zatajil poznáním. A pochopením. Ta zvláštní žena, jejíž rodina ho celý život z principu popuzovala, kvůli němu plakala. Jiné vysvětlení není.
„Pojďme,“ řekl tiše Harry a otočil se na Rema a Hermionu. Neprotestovali a za okamžik zůstali Ginny a Lucius sami. Remus odvedl Harryho k sobě. Bylo na něm ještě znát, jak náročné kouzlo před chvílí provedl. Hermiona se rozhodla nechat je o samotě.

Harry se rozhlížel. Nepřekvapilo ho, že celá místnost působila útulně. Prohlížel si obrázky na zdi, byly to mudlovské fotky, nehýbaly se. Viděl krásnou mladou ženu, která se usmívala na Rema. Kdyby se mohla pohybovat, určitě by mu mávala. Pak tutéž ženu s dítětem v náručí.
„To…“ zaváhal Remus, „byla moje rodina…“
Harry se otočil od stěny. „Já vím, Hermiona mi to říkala. Promiň.“
„Ne, to ty promiň. A díky, že jsi mě zastavil. Teď si pojď lehnout, jsi vyčerpaný. Vzbudím tě, až přijde někdo, kdo by tě mohl zajímat.“
„Znáš ten pocit,“ ignoroval Harry jeho radu, „když víš, že něco chceš, ale vlastně nevíš co? Jsi tím protivný i sám sobě, natož pak ostatním a…“
„Ano. Babička tomu říkala být umrněný.“
Harry se tiše zasmál. „To by mohlo být. Tak já jsem zrovna teď umrněný, až to bolí.“
„Povídej,“ vybídl ho Remus.
„Vlastně není co,“ začal Harry. V duchu sice Remu litoval, ale prostě se potřeboval vypovídat. „Mám pocit, že když jsem ho zabil, už mě nikdo nepotřebuje. Sirius má Tiberia, Severus mě vyhodil… no dobře, ne tak doslova, ale najednou mám pocit, že se mnou byl jen proto, že… že si myslel, že to potřebuji. Víš, jako abych byl v pohodě. Teď už to není nutné, tak mě prostě nechal… Navíc, ono mě to zase až tak nemrzí a… a už žvaním. Promiň. Jdu spát,“ ukončil svou podivnou zpověď. Prošel kolem Rema a v příštím okamžiku už byl zalezlý v pohodlné posteli.

Hermiona došla až na kraj mýtiny. Tady to měla ráda. Byl tu klid. A ticho. Sedla si na omšelý pařez a objala si rukama kolena. Potřebovala útěchu víc než kdykoli předtím.
Události začaly nabírat nějak podivný směr. Najednou byl mír. Jistě, ne dokonalý, určitě budou ještě problémy s těmi, kterým se podařilo utéct. Ale Voldemort byl mrtvý, a tak to byla už jen otázka času. Jen… najednou jí připadal život prázdný. Zbytečný. Když tu nebyla ta ustavičná povinnost vydržet. A věčná otázka: co bude teď? Kolem ní se tvořily páry. Nepochybovala, že i Remus a Harry si k sobě cestu najdou. Pak Lucius a Ginny. Ron a Charlotte. Prý Sirius a Tiberius… hm, Hermionu ten chlapec zajímal. Prý je úplně jiný, než byl Draco. Zajímavé… A ona? Celý svůj život zasvětila boji. No dobrá, ještě jedné maličké vzpomínce. Jenže co teď? Prostě si připadala zbytečná.
Zavřela oči. Nechtěla se dívat, jak příroda po vydatném dešti ožívá. Ušlo jí tak, že už na mýtině není sama. Drobná poštolka se snesla na zem kousek od ní.

 

Poštolka - část čtvrtá

Poštolka - intermezzo

 

 

Vyhledávání

Štítky