Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

 

 

„Přišel jsem si promluvit,” řekl Severus, když vešel do Lobova domku a přijal nabízenou židli.
„Prosím, my jsme připraveni,” kývl Nicolae a jeho děti na souhlas zamručely.
„Potřebuji znát vaše schopnosti, ale i,” přimhouřil oči, v očekávání, že následujícímu požadavku nebude vyhověno, „slabiny.”
Jakoby Lycantodescu věděl, co si Snape myslí, odpověděl:
„Ano, zajisté, ukážu vám, že jsme hodni stejné důvěry, jakou chováme k vám. Tedy je to tak, Constantin je můj prvorozený a má naprosto stejné schopnosti, jako já. Fyzická síla, přesný odhad vzdálenosti, perfektní zrak, schopnost přijmout jak podobu vlka, tak podobu netopýra. Slabinou je stříbro, prudké světlo do očí a bohužel sourozenecká a synovská láska.”
Constantin se postavil a uklonil se.
„Ileana,” pokračoval Nicolae, „Je pravá vlčice. Lidskou podobou téměř pohrdá a tráví v ní velmi málo času. Je neuvěřitelně rychlá a její čelisti jsou smrtící. Stříbro jí dokáže pouze zdržet. Je ze všech mých dětí nejvíce odolná. Ovšem sdílí společnou slabinu nás všech. Tou je ona oddanost k sourozencům a ke mně.”
Ileana vstala, uklonila se a okamžitě se přeměnila, spokojená, že již nemusí být v lidské podobě. Mohutná, šedá vlčice temně zamručela a lehla si svému otci k nohám.
Severus nepřerušoval monolog upírodlaka, jen bedlivě poslouchal, mnul si bradu a pokyvoval hlavou. Jeho černé oči však nepropustili jediný náznak jakékoli emoce, ačkoli vše, co slyšel bylo ohromující.
Nicolae představoval dalšího svého potomka.
Iancu je z velké části upír. Dokáže se měnit ve vlka, ale raději má svou netopýří podobu. Má dokonalý sluch a přesný odhad vzdálenosti. Ovládá dokonale boj zblízka. Stříbro má na něj smrtící účinky, také ho dokáže zbrzdit zranění osikovým dřevem. A opět tu figuruje vzájemné pouto rodiny.”
Iancu se uklonil a opět se posadil.
„Mircea a Daciana jsou dvojčata. Nerozlučná dvojice, všechno dělají spolu. Preferují vlčí podobu, ale zuřiví se mění v obrovské černé nestvůry. Jejich řádění unikne málokdo. Slabiny stejné, jako já a Constantin.”
Dvojčata se představila také.
„Vskutku vyčerpávající,” pronesl přemýšlivě Snape.
Pár okamžiků bylo ticho.
„A co ostatní Kříženci?” zeptal se Severus.
Nicolae pokýval hlavou.
„Ano, ostatní...jsou velice nebezpeční. Zvláště ti, co vznikli zkřížením mé a Voldemortovy DNA. Velká většina jsou šílené, krvelačné a neovladatelné zrůdy. Jediné, co je dokáže zabít, je oheň. Stříbro je maximálně zdrží.”
„Myslel jsem si to,” zamumlal Snape.
„Máme plán a potřebujeme, abyste v něm figurovali, jako návnada,” řekl na rovinu.
„Návnada? A jak si to představujete?” naklonil Lycantodescu hlavu na stranu a čekal odpověď.
„Že vylákáte Voldemorta a jeho armádu sem, před hrad,” pokračoval s naprostou přímostí Snape.
„Nechci vypadat nevděčně, ale doufám, že jste v tom plánu mysleli i na ochranu mých dětí,” následovala otcovská starost.
„Jistě, na to jsme samozřejmě mysleli,” přisvědčil Severus, „budete přesně vědět, kde jsou pasti, aby jste se jim mohli vyhnout,” pokračoval, „také vám můžeme nabídnout ochranu lektvaru nezranitelnosti, ale dosud nedokážeme určit, jak na vás bude působit, proto bych vás chtěl pozvat do hradu na testy,” vysvětloval dál.
„Dobrá,” souhlasil Nicolae, „kdy máme přijít?”
„Můžeme třeba hned,” navrhl Snape a zvedl se ze židle.
Lycantodescu ho i s „dětmi” následoval do hradu.

„Pane Longbottome, dovolte, abych vám představil Nicolaea Lycantodescu a jeho potomstvo,” s těmito slovy vešel Snape do laboratoře, kde Neville připravoval lektvar nezranitelnosti do zásoby. Neville se otočil po hlase.
„Buďte zdrávi,” podal si se všemi ruku, jen Ileana mu podala packu a otřela čumák o nohy.
„Provedeme testy,” řekl ještě Snape.
Následovaly magické odběry krve, zkoušky působení lektvaru, malé změny v postupech výroby a tak dál, a tak dál. Vše probíhalo téměř beze slov. Sem tam se ozvalo jen:
„Větší oheň. Menší oheň. Přidat mandragoru. Pozor! Další vzorek...”
Občasné zaklení střídaly výrazy spokojenosti.
To, že už je hluboká noc, nikdo neregistroval. Nicolae i jeho potomci ochotně spolupracovali. Aby ne, vždyť všechno, co se zde dělo, bylo jen pro jejich dobro.
„Severusi,” strčil Harry hlavu do dveří.
„Harry teď ne, máme tu práci,” odbyl návštěvníka Severus.
„Ale měli byste se všichni vyspat,” zaprotestoval Harry.
Severus se narovnal od kotlíku.
„Teď ne, Harry, už jsme skoro u cíle,” upřel na Harryho vážný pohled.
„Ano, samozřejmě, chápu,” pokýval mladý Potter hlavou a nechal Severuse a Nevilla jejich práci.
„Tak a tohle je konečná,” oznámil Snape a držel v ruce lahvičku s výsledkem jejich práce.
„Bohužel to na vás nebude mít dlouhodobý účinek, ale pokud budete mít každý u sebe náhradní lahvičku, bude to fungovat spolehlivě.

*****

Ileana se probíhala v těsné blízkosti domku, ve kterém s ostatními bydlela. Harry se Severusem Lobův domek obklopili silnými ochrannými kouzly. Ovšem účinkovalo to oboustranně. Voldemortovi Kříženci sice nemohli dovnitř, ale Lycantodescuovy děti nemohly ven. Ale nestěžovaly si. Chápaly nutnost takového řešení.

Zvedla čumák a otočila hlavu směrem k hradu. Překvapeně se zarazila. Od hradu se k ní blížilo štěně. Na okamžik zvažovala, jestli je to někdo z Kříženců. To však brzy zavrhla. Tohle bylo skutečně štěně a takovou podobu na sebe nikdo z Kříženců nebral.
Ileana zakňučela. Štěně se tak roztomile plácalo a rovnou k ní.
Vlčice zůstala stát a vyčkávala, co ten maličký udělá. Pejsek se před ní posadil, zavrtěl ocáskem a kníkl.
Ileana se k němu sklonila a nasála jeho pach. Ano, tohle bylo úplně obyčejné štěně. Ale kde se tu vzalo?
Zkusmo štěně olízla a ono si lehlo na záda.
Tělem vlčice proběhlo zvláštní zachvění. To nikdy nepoznala. Bylo to podobné, jako to, co cítila ke svému otci a sourozencům, ale přitom úplně jiné.
Pocítila touhu být matkou. Rozhodnutí přišlo vzápětí. Opatrně vzala štěně za kůži za krkem a nesla do domku.
„Co to máš, dítě moje?” zeptal se Nicolae, když ji spatřil vejít.
Položila štěně k jeho nohám a zakňučela.
Nicolae se usmál, pohladil Ileanu po hlavě a řekl:
„To víš, že si ho smíš nechat,” vzal pejska na klín,” vítám tě v rodině, maličký.”
Pohladil ho po hlavičce, podrbal na bříšku a vrátil ten roztomilý uzlíček Ileaně.
Ta si ho opatrně odnesla do svého pelechu u krbu a tam se s ním mazlila. Byla šťastná.

„Tak co, šmejdko, pořád věříš, že tě přijde někdo zachránit?” posmíval se Voldemort Theadoře, která klečela v pomalu zasychající kaluži vlastní krve. Mlčela.
Rány na jejím těle byly zacelené. Voldemort nemohl dopustit, aby vykrvácela. Ještě ji potřeboval.
„Řekni, šmejdko, jak se dostanu do hradu?” štěkl otázku.
Thea zvedla hlavu a zašeptala:
„Nikdy se tam nedostaneš.”
Voldemort uhodil Theu do obličeje, až jí vytryskla krev z nosu. Obcházel dokola její zhroucenou postavu a jeho obličej ovládl Skrkův tik. Vlastně to byl Skrkův obličej, který díky přítomnosti Voldemortovy duše nabral strašidelné podoby a rudě zářící oči.
Něco zamumlal. A ještě jednou. Pak vykřikl:
„Přestaň Skrku, nebudu ji zabíjet! Ne teď! A ani ti ji nedám! Ne!”
Thea nevěděla, jestli má být ráda, že ji hodlá nechat naživu a nebo být zoufalá, že se bude opakovat mučení a znásilňování. Při vzpomínce na tu zrůdu, Krveslava, se otřásla hnusem. Nebyl to ale jen Krveslav, kdo ji týral a znásilnil. Bylo jich víc. Ne, nepočítala je. Snažila se uzavřít se ve své mysli, a oprostit se od svého týraného těla. Myslela na Hermionu a na jejich lásku.
Voldemort se právě hádal se Skrkem. Nadával a skučel, syčel a obličej se mu různil podle toho, kdo z obyvatel těla měl právě navrch. Thea to sledovala zpoza sklopených očí. Byla Skrkovi skoro vděčná, že jí tímto poskytl pár minut, kdy ji nikdo neubližoval.
Věřila, že ji v tom Harry nenechá. Vždyť už tu jednou byl, viděla ho...Nebo se jí to jen zdálo? Nebyl to jen přelud ve chvílích jejího utrpení a ponížení?
Ne, nebyl. Rozhodla se držet naděje.
V tu chvíli se Voldemort plně ujal vlády nad tělem Bartyho Skrka a vrátil se k zajatkyni.
„Šmejdko, kolik kouzelníků je v té vaší škole?” znovu zahájil výslech.
„Víc, než by ti bylo milé,” odpověděla Thea. Stejně si vysloužila další ránu do obličeje a s ní rozražený ret.
„Nehraj si se mnou, ty malá odporná mudlovská mrcho,” zuřil Pán Zla.
Kopl klečící čarodějku, jako by byla prašivý pes.
„Jak to, že se vám podařilo v Prasinkách uniknout Dragostevovi?” další otázka.
Thea nečekala nic, než rány a tak sebrala veškerý vzdor, jehož byla právě schopná a procedila skrz nateklé a zkrvavené rty:
„Schopnosti, o kterých nemáš ani tuše...” nedopověděla, protože ji další rána zajistila pár okamžiků bezbolestné ztráty vědomí.
„Dejte to pryč,” opovržlivě hodil hlavou k omdlelé ženě. Přiskočili dva Kříženci, popadli Theu za ruce a odtáhli jí do sklepní kobky.
Hodili ji na holou ledovou zem a ještě na ni vylili kbelík ledové vody.
Thea se probrala. Kříženci zavřeli dveře a zamkly. Okamžitě se aktivovalo kouzlo, které znemožnilo vidět dveře cely, ani slyšet jakýkoliv zvuk zevnitř. Bez hůlky a oslabená výprasky se Thea nedokázala z vězení sama dostat. Namáhavě se stáhla do nejzazšího rohu, objala si skrčená kolena a klepala se zimou. Po tvářích jí jen tak, bez charaktristických vzlyků, stékaly slzy a zdálo se, že nikdy nepřestanou. Byla zraněná, nahá, nešťastná a tak sama...

„Severusi, mám to,” proplul Brumbál stěnou do ředitelny, kde seděl Snape na židli za stolem a zíral na pergamen s ultimatem.
Oslovený zvedl oči k duchovi.
„A?” zeptal se.
„No už vím, jak dostaneme slečnu Woodovou zpátky.” usmál se Brumbál a vzal si z misky na stole citronový bonbon. Strčil ho do úst, ale bonbon propadl jeho průsvitným tělem na podlahu.
„Škoda,” zalitoval.
„Albusi, tak na co jste přišel?” netrpělivě se dožadoval Severus Brumbálovy pozornosti.
„Pošleme k Tomovi Harryho ve snu,” řekl pomalu Brumbál.
„Cože? Albusi, vy jste se zbláznil, vždyť ho Pán Zla i tak může zabít, už se mu to jednou málem povedlo..” rozčileně vyskočil Severus ze židle, až se s rachotem převrátila.
„Jenže tentokrát ho budeme hlídat a včas ho vzbudíme,” klidným hlasem odpověděl Brumbál.
„Ne, to nedovolím. Nebudu Ha.. Pottera vystavovat takovému nebezpečí,” odmítal dál Snape.
„Já to ale beru,” ozvalo se ode dveří. Právě vstoupil dovnitř ten, o kom byla řeč.
„Tys poslouchal za dveřmi?” zamračil se na něj Severus.
„Ne,” odpověděl Harry, „právě jsem chtěl vejít, když jsem slyšel Brumbálův návrh,” vysvětlil ještě.
„Tak na to honem zapomeň, to vůbec nepřipadá v úvahu,” prskal Snape.
„Máš lepší nápad?” zeptal se Harry tiše.
Severus se nadechl, ale nic neřekl, jen se ještě víc zamračil.
„Tak vidíš. Musíme se alespoň pokusit.” mírně řekl Harry.
Do toho se vložil už i Brumbál, který vzdal veškeré pokusy o pozření citronového bonbonu:
„Mohu vás konečně seznámit s celým plánem na záchranu slečny Woodové?”
Na ta slova se na Brumbála upřely dva páry očí. Jedny, vztekle černé a druhé, pozorně smaragdové.
„Celá věc by měla proběhnout asi takhle,” začal Brumbál popisovat, co vymyslel.
„Díky Nahimaně víme, kde Tom je a kde vězní slečnu Woodovou. Takže požádáme Moodyho a jeho bystrozory o pomoc. Harry půjde ve snu k Tomovi. Severusi, namícháš mu lektvar pro snění podle přání. On pak odvede Tomovu pozornost a Moody dojde pro slečnu Woodovou. Budeš mu Harry muset půjčit neviditelný plášť,” Dokončil svou řeč Brumbál a očekával reakce.
Jako první se podle očekávání ozval Severus.
„Jak poznáme, kdy máme Pottera probudit? Co když se mu něco stane?”
Brumbál gestem umlčel Harryho, který chtěl něco říct a Severusovi odpověděl sám.
„Severusi, Harry je pod ochranou toho nejmocnějšího kouzla a tím je láska. K tomu přidej magické schopnosti, které jsem mu předal tehdy, na Astronomické věži, když...To je jedno. Prostě hned, jak uvidíme, že se něco děje a neboj se, že to nepoznáme, Harryho vzbudíme.”
Nevypadalo to, že by Brumbál Snapea přesvědčil, ale bylo vidět, že o tom nový bradavický ředitel už přemýšlí a že si zřejmě na celou tu věc poopravil názor.
„Jdu uvařit ten lektvar,” zabručel Severus a odešel.
V ředitelně zůstali Harry s Brumbálem sami.
„Jak jste to myslel, když jste řekl, že jste mi předal své magické schopnosti, Brumbále?”
zepal se Harry.
Brumbál se usmál.
„Copak si nevzpomínáš, že v okamžiku, kdy mě Severus...,”na moment se odmlčel, ale hned zase pokračoval, „ prostě, že najednou ses mohl hýbat i přesto, že jsem tě zaklel Petrificem?”
„No...Ano, toho jsem si všiml,” váhavě odpověděl Harry.
„A už se ti někdy před tím zdál sen takovým způsobem, jako tvá návštěva u Toma?” pokračoval Brumbál.
„Ne, to nestalo. Vždycky se mi zdály sny, do kterých jsem nemohl zasahovat, jen se dívat...” znovu přiznal Harry.
„A jak myslíš, že ses od Toma při té první nedobrovolné návštěvě dostal?”
„Ta záře,” vzpomněl si Harry, „Jen jsem chtěl pryč a ta záře najednou...”
„Ano, to je ono, Harry. Ještě se musíš hodně učit, abys dokázal veškerou mou moc využít,” kývl s úsměvem Brumbál.
„Ale naposled v tom snu, jsem nemohl mluvit, jak tedy Voldemort uvěří, že to jsem opravdu a fyzicky já?” vyslovil Harry první dotaz, který byl opravdu užitečný.
„To chce se plně soustředit, nenechat se vyvést z míry, Harry. Posledně si byl příliš šokován tím, cos viděl. Pojď, procvičíme to,” navrhl Brumbál.

„Mami,” přišel za Molly na ošetřovnu Ron, „Chtěli bychom se s Nahi vzít ještě dřív, než dojde k boji.”
Molly syna objala a rozplakala se.
„Rone, já mám o tebe takový strach. Ano, jistě, to víš, že se s Nahimanou vezmete.”
Ano Molly pochopila, proč se Ron rozhodl k takovému kroku. Kdyby se jednomu z nich něco stalo... Ne, nechtěla ani pomyslet. Vždyť už jí z celé té jejich velké rodiny zbyl jen on a Charlie. V Nahimaně viděla novou dceru a vážně nechtěla, aby se někomu z nich stalo něco...
„Mami, ale uděláme jen malou slavnost v kruhu nejbližších, ano? Víš v této době...”
Molly kývla a zašeptala: „ Někde je ještě ta čelenka po tetičce Muriel. Naposled ji měla Fleur...” znovu se jí oči zalili slzami, když si vzpoměla na vílu, která jim na chvíli vstoupila do života a která dokázala při bitvě s Voldemortem, že není tak křehká, ani taková slečinka, jak to na první pohled snad mohlo vypadat a že dokázala pevně stát Billovi po boku i ve chvílích nejtěžších. Zemřeli ve vzájemném objetí.
Ronovi v tu chvíli bylo matky líto. Když tenkrát ty její hodiny začali ukazovat jednoho Weasleyho po druhém, jako mrtvého, mrštil jimi vzteky o zeď. Teď ale byly opravené, přibyla tam jména všech obyvatel hradu a všechny ukazatelé se točili opět směrem ke smrtelnému nebezpečí, měl chuť to udělat znovu. Ale tentokrát nedovolí, aby se to celé opakovalo. Pokud dojde k přímému boji, postará se, aby už nezemřel žádný Weasley, včetně Nahimany, která už vlastně Weasleyová téměř byla.
„Ano, mami, Nahimaně bude ohromně slušet,” pohladil matku po tváři.
„Musím jít najít tu čelenku,” vzlykla a vymanila se z Ronova objetí.

Hermiona seděla u sebe v křesle a před sebou měla na stolku sklenku whisky. Přemýšlela, jestli se má opít hned a nebo pomalu a systematicky. Utápěla se ve vlastním bolu a ve vzpomínkách na Theadoru. V očích slzy a v srdci velkou, otevřenou ránu. Bála se, že už svou lásku nikdy neuvidí. Že ji nestihnou vysvobodit. Že ji Voldemort umučí a nebo že ji přinejmenším připraví o rozum, jako to udělal Nevillovým rodičům.
Kdosi zaklepal.
„Vstupte,” vzlykla Miona.
Do místnosti vstoupila Molly.
„Hermiono, drahoušku,” oslovila Molly mladou ženu. Pohled paní Weasleyové se zastavil o sklenku s alkoholem.
„Hermiono Grangerová,” řekla téměř přísně a to vytrhlo Miu z letargie.
Molly přiklekla k Mie a pevně se jí podívala do očí.
„Seber se děvče. Nikdy nikomu pláč a alkohol nepomohly,” snažila se jí přesvědčit.
„A co mám dělat?” hlesla Hermiona.
„Pro začátek zkus vymyslet svatební dar,” navrhla paní Weasleyová s mírným úsměvem.
Hermiona vykulila oči.
„Svatební...”
„...dar,” dopověděla za ní Molly a pokračovala, „Ron se bude ženit. Na jeho svatbě si s Theou zatančíte. Určitě. Neboj se. Harry a Severus se o to určitě postarají.”
Hermiona nevypadala příliš přesvědčená o tom, co Molly říkala, že bude tančit s Theou, ale alespoň už nebyla tak ztrápená. Dokonce dostala nápad a hned se s ním paní Weasleyové svěřila:
„Vykouzlím Nahimaně svatební šaty.”
„No, vidíš, Hermiono, to je ale nápad,” pochválila ji Molly.
„Tak se dej do práce, já musím jít vařit a péct...tohle nenechám na Dobbym a jeho partě...” povídala paní Weasleyová už při odchodu.
Hermiona si vzdychla, ale vzala svou hůlku, chvilku ji otáčela v prstech, ale pak ji namířila do kouta místnosti, pronesla formuli a na určeném místě se objevila krejčovská panna.
První šaty byly nádhené, měli jen malou vadu. Byly černé. Hermiona si vyčarovala několik krejčovských panen a zkoušela to dál. Jenže jakkoli se snažila, bylo znát, že se stále stejně trápí nad tím, co se stalo Thee. Každé další šaty, byť byly jedny od druhých krásnější, měly tentýž kaz. Černou barvu.

Nové Bradavice 19. Nové Bradavice 21.

Vyhledávání

Štítky