Labyrintem slov...

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

„Mio, nešla bys se mnou do Příčné nakoupit nějaké sazenice a semínka?“ zeptala se Thea.
„Jistě, ráda,“ souhlasila Hermiona.
Dívky se rozloučily s duchem Brumbála, oběma mužskými kolegy a přemístily se k Děravému Kotli.

Dívky spolu procházely obchody, nakupovaly a bavily se. Obě byly samý smích a báječná nálada.
Letmé doteky míjejících se rukou, jak šli vedle sebe způsobovaly u obou lehké zachvění, kdykoli k tomu došlo. Když pak chytila Thea Miu za ruku a ta se nechala vést, bylo štěstí téměř hmatatelné.
Dopoledne uběhlo velmi rychle.
„Mio, domů to na oběd nestihneme, co kdybychom se šli najíst k Děravému Kotli?“ oslovila Thea přítelkyni, když zjistila, kolik už je hodin.
„Jistě, už mám pořádný hlad,“ usmála se Hermiona.
Vešly do hospůdky.
„Theo!“ zvolal kdosi.
Pohledy obou děvčat našli původce výkřiku. Byl jím mladý muž, sedící v rohu u stolku.
Mával na Theadoru.
Ta popadla Hermionu za loket a už ji téměř vlekla k tomu muži.
„Miono, to je můj přítel, ten z Denního Věštce,“ polohlasně vysvětlovala.
Hermiona se lehce zamračila. Nezdálo se jí, že Thea projevuje takovou radost ze shledání s tímto mužem.
„Jak se máš? Thomasi,“ oslovila Thea přítele. Nečekala na odpověď a přistrčila Hermionu před sebe.
„To je moje kamarádka Hermiona Grangerová,“ otočila se k Mioně, „a to je můj přítel Thomas Seymour,“
představila oba své přátelé navzájem. Hermioně píchlo u srdce, když slyšela, že jí označila Thea za „pouhou„ kamarádku, kdežto jeho, za svého přítele. Dobrá nálada byla fuč. Navenek ale nedala nic znát a natáhla k muži ruku.
„Těší mě, jak se máte?“
„Posaďte se ke mně, místa je tu dost,“ galantně odsunul Thomas dvě židle.
Hermiona si objednala jídlo a když viděla, že Thea je zcela zaujatá rozhovorem s Thomasem, objednala i jí.
Celou dobu, co jedli, Thea mluvila se svým přítelem a Hermina mlčela. Nedokázala se zapojit do hovoru, navíc taky o čem by si povídala s neznámým mužem, že.
Cítila se zraněná. Copak všechno, co dosud s Theou prožila, dokonce noc strávená v jedné posteli - i když ve vší počestnosti, nic neznamenala?
Ten muž, ač to byl velice pohledný mladík, se Mie vůbec nelíbil. Žárlila? Ano. Žárlila a nevěděla, co s tím.
„Proč tvá přítelkyně nic neříká?“ zeptal se náhle Thomas Thei.
„Hermiono, děje se něco? Proč jsi tak zamlklá?“ Thea byla viditelně překvapená Hermioniným chováním.
„Co by se dělo?“ snažila se Mia o normální tón řeči, „Když jím, tak nemluvím.“
Thea se na Hermionu zkoumavě zadívala. Proč je najednou taková? Vždyť do té doby, než přišli ke Kotli, byla normální a smála se.
Počkat! Než přišli ke Kotli? To by mohlo...ne, to... ona snad na Thomase...žárlí?
Thea se v duchu usmála. Slíbila si, že to všechno Hermioně vysvětlí, ale až doma. Před Thomasem nebude nic řešit. Snad se Miona moc neurazila.

Hermiona se neurazila. Jen se cítila špatně. Vždyť mezi ní a Theou nebylo řečeno ani slůvko o nějakém vztahu. Vždyť ona si nemohla dělat nároky na její pozornost. Nic se nestalo, nic si neslíbily. Co když je Thomas opravdu jen kamarád?
Pokusila se tedy trochu usmívat. Úsměv byl sice trochu křečovitý, ale pomalu se uvolňoval a Hermiona se i zapojila do hovoru.
Právě řešili ten nešťastný inzerát na domácí skřítky, když se objevil Dobby.
„Paní Hermiono,“ zatahal Mionu za hábit, aby si ho všimla.
„Dobby? Děje se něco?“ vylekala se Hermiona.
„Dobby neví, ale paní Molly poslala Dobbyho, aby vás přivedl.“
Thea se zasmála: „Paní Weaslyová má asi strach, abychom neumřely hladem.“
Rozloučily se tedy s Thomasem - ovšem musely mu obě slíbit, že se zase sejdou. Když si podávali ruce na rozloučenou, všimla si Thea, jak se Thomas dívá na Hermionu. Skoro se jí zastavilo srdce, nad pomyšlením, že by se ti dva mohli do sebe zamilovat a ona by o Mionu přišla. Ještě, že už jsou na odchodu.

„To je dost, že jste zpátky, teď abych ten oběd znovu ohřála,“ hudrovala Molly.
„Ale paní Weaslyová,“ smála se děvčata, „My jsme se byly najíst v Děravém Kotli.“
„To jste měly říct, já bych si nedělala starosti,“ ještě je naoko napomínala Molly.
„No tak nic, jestli už jste po jídle, máte jít za Harrym a profesorem Snapem. Jsou ve škole a čekají tam na vás. Mají překvapení. A já také.“ Láskyplně pohlédla na dva kufry, které stály u schodiště a kterých si dívky ještě nestačily všimnout.
„Charlie je tady!“ vypískla Hermiona.
„Ano, drahoušku, ale to není všechno. Tak už běžte, všichni jsou už ve škole,“ pobídla je Molly tajemně.

„Harry,“ řekl Snape, když holky odešly k Děravému Kotli, „myslím, že jsem vyřešil náš problém s šafářem.
„No ano, už jsem si říkal, jak to dopadne. Kdy dorazí?“
Snape stál v tu chvíli u okna.
„Právě dorazil,“ podotkl, když si všiml postavy stojící před hradem. „Půjdeme mu naproti.“
„Tak já se jdu připravovat na své předměty,“ odtušil Brumbál a prošel zdí.
Harry se zvedl a následoval Severuse dolů, kde na ně, v atriu, čekal nový zaměstnanec bradavické školy čar a kouzel.
Když zaslechl jejich kroky, otočil se čelem k nim. Harry si všiml, jak se usmál, když je uviděl. Ten úsměv ho poněkud zmátl. Sledoval oba muže, jak se přivítali. Co je na cizinci tak zvláštní?
„Harry, seznamte se. Tohle je Lobo Lycaon,“ učinil zadost zdvořilosti Snape. „Klíčník a šafář v Bradavicích.“
Muž podal Harrymu ruku a pevně tu jeho stiskl. „Harry Potter?“ ujistil se naprosto zbytečně. Harry přikývl. „Rád vás poznávám.“
„Já také,“ reagoval Harry. „Jste Řek nebo Portugal?“
Znovu ten zvláštní, z nějakého důvodu znepokojivý, úsměv.
„Tak trochu obojí. Otec byl Řek, matka Portugalka. Ale vyrůstal jsem v Rumunsku.“
Harry si Lycaona pořád prohlížel. Muž byl středně vysoký, středního věku. Dost hubený. Polodlouhé hnědé vlasy se lehce vlnily po ramenou. Na sobě měl odrbané džíny a košili, která zřejmě pamatovala lepší časy. Hábit byl rovněž poněkud ošuntělý, avšak čistý.
Harryho znepokojovala jistá důvěrnost, kterou z muže cítil. Jeho pohyby, pružné, rychlé, jisté…
„Něco je špatně?“ zeptal se Lycaon, když si všiml, jak si ho Harry prohlíží.
Harry se nadechl k odpovědi, když tu zachytil mírný, tázavý pohled jantarových očí.
„Oh…“ vydechl překvapeně a tázavě se podíval na Snapea. Teprve teď si uvědomil, že tak, jako on sledoval Lycaona, Snape sledoval jeho.
„Ano, Harry,“ reagoval Severus měkce. „Mají mnoho společného.“
Harry se otočil k novému kolegovi, který vše s klidem sledoval. „Vy jste…?“
Opět ten mírný, chápavý, smířlivý úsměv.
„Pokud se ptáte na to, na co si myslím, že se ptáte, tak ano. Jsem.“
Harry cítil, jak se mu nebezpečně stahuje hrdlo. „Promiňte, že jsem na vás tak zíral. Někoho…“ musel několikrát polknout, „někoho jste mi připomněl. Teď, když mě omluvíte,“ pohledem dal najevo, že se to týká i Snapea, „musím jít. Ještě něco musím zařídit.“
Zbytek už zadrmolil, otočil se a zmizel zpět ve škole. Už když běžel do svého kabinetu, cítil, jak mu začínají téci slzy z očí.

„Už jsem zažil různé reakce, ale tohle jsem nečekal,“ řekl po chvíli Lycaon.
Snape se stále díval za utíkajícím chlapcem. Pak si povzdechl a otočil se k muži po pravé straně.
„Přiznám se, že já asi ano. Měl ho moc rád.“
„Někdo z nás?“ ptal se překvapeně Lycaon.
„Remus Lupin,“ odpověděl temně Snape.
„Remus? Hm… možná nebyl nejlepší nápad mi to místo nabídnout. Pořád ještě můžeš najít někoho jiného. Nebudu se zlobit, vždyť víš.“
„Nepozval bych tě, kdybych si nemyslel, že jsi pro tuhle školu ta nejlepší varianta. Harry si bude muset zvyknout.“
„Jak blízcí si byli?“ pokračoval Lycaon v hovoru, zatímco následoval Snapea ke svému budoucímu bydlišti.
„Ne tak, jak myslíš,“ reagoval Snape a v duchu se pokáral za podráždění, které bylo slyšet v jeho hlase.
„Alespoň o tom nic nevím. Bylo to složitější. Lupin byl kamarád Harryho otce a kmotra. Potter umřel, když byl Harry malý. Black seděl v Azkabanu. Lupin tu rok učil obranu a tak se s Harrym seznámili. Potom, když tu učit přestal,“ nehodlal připustit, že to bylo jeho zásluhou, „scházeli se a ve výuce pokračovali.
Pak Black umřel a Lupin byl jediný z tehdejší party, kdo zůstal naživu. Byl pro Harryho vším. Netuším, jestli byli milenci, ale to, co k němu Harry cítil, dalece přesahovalo rámec prosté fyzické přitažlivosti.“
„Pak umřel i Remus,“ chápavě přikývl Lycaon.

Zastavili se před domkem, který tu pro budoucího šafáře vybudoval Snape osobně.
S původní Hagridovou chýší se nedal srovnat, byl to prostě domek se vším všudy.
Měl několik místností. Kuchyň, obývací pokoj, pracovna spojená s malou knihovnou, ložnice, koupelna a záchod.
Lycaon se okouzleně rozhlížel. Málokdy mohl něco tak pohodlného, hezkého a velkorysého považovat za své.
„A teď to nejdůležitější,“ pokračoval v prohlídce Snape a ukázal na nenápadné dveře v ložnici. Zamumlal kouzlo a ony se otevřely.
„Prosím,“ posměšně dal Lycaonovi přednost. Ten vešel do… klece. „Promiň, ale v zájmu bezpečnosti studentů jsem neměl jinou možnost,“ odpověděl na nevyřčený dotaz, zatímco se opíral o zárubně dveří, ruce zkřížené na hrudi.
„Samozřejmě,“ souhlasil Lycaon a jal se zkoumat pevnost mříží. Po chvíli zkoumání se začal smát.
„Jak geniální, Severusi. Myslím, že budu celou noc sedět uprostřed a ani se nehnu.“
„Jistě. Nápad použít na mříže čisté stříbro považuji za jeden ze svých nejlepších nápadů při stavbě tohoto domu.“
„Jeden z nejlepších?“
V tu chvíli se Snape samolibě usmál. „Ještě ses nepodíval do koupelny…“

Hermiona s Theadorou dorazily do školy a rovnou zamířily do sborovny. Přemýšlely, jaké překvapení je tam může čekat. A také přemýšlely samy o sobě a o té druhé. Ve svorném tichu se zastavily před dveřmi do sborovny a s hlubokým nádechem je otevřely a vstoupily dovnitř.
Místnost byla plná lidí, kteří mezi sebou hovořili na nejrůznější témata, ovšem vždy se jejich rozhovor stočil na školu a na to, co bude.
„Když dovolíte,“ ozval se klidný, chladný Snapeův hlas, „mohli bychom začít.“
„Nevěřím, že jsem na to zase kývla,“ zašeptala madam Hoochová své sousedce. Zmlkla pod Snapeovým přísným pohledem.
„Někteří se znáte, někteří ne. Možná bude nejlepší, když se každý představíte a zároveň sdělíte ostatním, co hodláte učit… Profesore…“ kývl směrem k Brumbálovi.
„Ehm…“ duch vyplul nad stůl, u kterého všichni seděli. „Mě asi všichni znáte. Budu učit kouzelné formule a dějiny čar a kouzel.“
Osazenstvo zahučelo úžasem. Brumbál důstojně odplul na své místo. Na své současné místo.“
„Charlie Weasley, péče o kouzelné tvory.“
„Molly Weasleyová, pečovatelka.“
„Hoochová, famfrpál a létání na koštěti,“ hudrovala.
„Theadora Woodová,“ znovu to zašumělo. Všichni ji považovali za dávno mrtvou.
„Bylinkářství a léčitelství. Vedu Mrzimor.“
„Hermiona Grangerová, starodávné runy, věštění z čísel a vedu Havraspár.“
Ozval se klapot kopýtek. „Firenze. Jasnovidectví a astronomie.“
Přátelsky kývl na úsměvy těch, kteří ho znali osobně.
„Lobo Lycaon. Mě kromě Severuse nezná nikdo z vás. Jsem váš nový klíčník a šafář… Jsem vlkodlak.“
Ticho, které se po tomto prohlášení rozhostilo, bylo zvláštní. Několik různých druhů tich jako by se smísilo do jednoho. Avšak žádné z těch tich neznačilo nedůvěru.
I když by to Lycaon nikdy nepřiznal nahlas, tohoto okamžiku se hrozně bál. Přestože ho do školy pozval Severus, věděl, že záleží i na mínění ostatních.
Tady, zdá se, nikdo proti jeho přítomnosti ve škole námitky neměl. Cítil potřebu to ticho rozehnat.
„Od té doby, co znám Severuse, nekoušu…“
Podařilo se. Jako první se začal smát Charlie, pak se přidali ostatní.
„To je skvělé,“ vykřikl nakonec Charlie. „Totiž… i vy jste tedy vlastně kouzelný tvor… takže bych vás mohl občas ukazovat…“
„No tak, Charlie,“ káravým tónem ho okřikla Molly.
„To je v pořádku, paní Weasleyová…“
„Molly.“
„Dobrá, Molly,“ Lycaon se usmál. „Samozřejmě že můžeš, Charlie. Severus mi postavil skvělou klec,“ loupl po Snapeovi pohledem, „ze stříbra. Navíc, každý měsíc mi nutí ty jeho hnusné lektvary…“
„Kde je vlastně Harry?“ zeptala se Hermiona, když se všichni opět zklidnili.
Už předtím si všimla, že tu není, ale když doteď nedorazil.
„Něco vyřizuje,“ odbyl ji Snape způsobem, jaký si dobře pamatovala z dob vlastního studia.
„Pana Pottera, předpokládám, všichni znáte. Alespoň z doslechu. Učí obranu proti černé magii, přeměňování a je ředitelem Nebelvírské koleje.“
Opět nezbytný šepot.
To nejlepší nakonec. „Já, Severus Snape, jsem ředitelem školy a zároveň ředitelem Zmijozelu. Vyučuji lektvary a… černou magii.“
Tak teď to ticho bylo fakt hnusný. Znovu se ozval šepot, ve kterém bylo spojení ‚černá magie' skloňováno ve všech pádech. Oči se obracely ke Snapeovi, výrazy v nich nebyly zrovna nejspokojenější.
„Byl to nápad Zlatého Pottera. Jeho argumenty jsem zvážil a souhlasil. Pokud máte námitky, projednejte je s ním, až se objeví,“ ukončil podrážděně Snape.

Harry seděl ve své nové ložnici.
Směšné. Vždy považoval svůj domek na pobřeží nedaleko Durness za příliš velký. Teď už měl tři ložnice, obývací pokoj, kuchyň… no, možná by mohl udělat ještě jednu místnost pod schody. Něco jako přístěnek u Durslayů, akorát mnohem větší.
Uprostřed postele už vyseděl důlek. V ruce svíral láhev nejlevnější ohnivé whisky.
Nehodlal zbytečně utrácet za drahý alkohol, když se stejně hodlal akorát přivést do bezvědomí.

Tak tedy ve škole mají nového šafáře.
Skvělé!
Vlkodlaka.
Další skvělé!
Který mu tak strašně připomíná Remuse. Do třetice skvělé!
Smrt. Každá smrt, není-li přirozená, je hloupá. A zbytečná. Podle Harryho byla Remusova smrt extrémně zbytečná. Umřel a atentátu při obrovské demonstraci proti globalizaci na Trafalgar Square se zabránit stejně nepodařilo.
Harry přišel pozdě. Držel Remuse v náručí, když umíral. Než zemřel, nasadil Harrymu brouka do hlavy. Neřekl „Mám tě rád, Harry.“ Řekl „Miluji tě, Harry.“
To chlapci vyrazilo dech, ale než se stačil zeptat, nebo jen nějak reagovat, Remus vydechl naposledy.
Proč sakra každý, na kom mu záleží, se svou smrtí počká, až se Harry dostaví? To si každý přeje, aby jeho smrt Harry viděl? Stejně jako Draco…

Pomalu se zakalující Harryho zrak padl na poloprázdnou láhev.
Draco… najednou se Harry zvedl a nejistým krokem zamířil do Severusovy ložnice. Tedy, do své ložnice, kterou přenechal, a to podotýkám velkoryse a bez nároku na náhradu, Severusovi.
Bez klepání otevřel. Snape ležel v posteli a kdyby nebyl Harry opilý, zřejmě by si všiml, kde měl ruku. Urychleně přes sebe přetáhl přikrývku a chystal se začít nadávat.
Když si však Harryho pečlivě prohlédl, vztek a sexuální frustraci nahradily obavy.
„Harry?“ zeptal se opatrně.
„Pro něco jsem si přišel,“ zavrčel Harry, který se už zřítil nedaleko skříňky, ve které nechal své osobní věci, které se nevešly do jeho nové ložnice. Chvíli se přehraboval v krámech, které postupně vypadávaly ven, jak je rozhazoval, aby se dostal k tomu, co hledal.
Nakonec to našel. Opřel se o skříňku a po několika pokusech se mu podařilo zvednout.
Snape v jeho náruči zahlédl… plyšovou hračku. Na tu vzdálenost si nebyl jistý, ale měl pocit, že je to něco jako drak. Tříhlavý drak z mudlovských pohádek… v malfoyovských barvách.
„Nenech se rušit,“ zamumlal Harry a opustil místnost. Snape chvíli přemýšlel, jestli to Harry myslel obecně, nebo jestli si všiml, co při jeho příchodu dělal.
Pak to hodil za hlavu. Vzrušení ho dávno přešlo, tak se zvedl z postele, vklouzl do pantoflí a zamířil do Harryho podkrovní ložnice.

Co tam našel ho překvapilo. A znepokojilo. Opilý Harry ležel v posteli, v jedné ruce láhev ohnivé whisky, druhou objímal plyšového dráčka a brečel.
Snape chvíli postával u dveří, pak se rozhodl a sedl si k Harrymu.
„Co se děje, Harry?“ zeptal se tiše a položil dlaň na jeho rameno.
„Všichni jsou mrtví, co by se dělo?“ odsekl Harry. „Zbytečně. Všichni umřeli zbytečně. Kvůli jednomu idiotovi jsou všichni mrtví. Remus, Sirius, Draco a další. Jinak je mi fajn, cos myslel?“
„Harry, já myslím…“ začal Snape, přičemž se snažil vykroutit láhev z Harryho ruky. Přitom se snažil nedívat na plyšovou hračku.
„Tak nemysli a dělej,“ zavrčel Harry, odhodil láhev a volnou rukou chytil Snapea za vlasy. Prudce ho k sobě přitáhl a vášnivě ho políbil.
Trvalo chvíli, než se Snape vzpamatoval. Než si zakázal polibek opětovat. Než si připomněl svou ušlechtilou povinnost, které možná bude litovat. Ono s cizím hbitým jazykem v ústech se obtížně vzpamatovává. Odtrhl se od Harryho.
„Co si myslíš, že děláš?“ obořil se na něj.
„Líbám tě, to je snad zřejmé. Neříkej, že se ti to nelíbí. Na koho jsi myslel před chvílí? Viděl jsem, jak si ho honíš. Na mě, že… pořád se na mě tak díváš, svlíkáš mě pohledem. Chceš mě šukat, chceš slyšet, jak křičím tvé jméno, jak tě prosím, abys mi to pořádně udělal…
Tak co je s tebou? Nebo ti vadí představa, že nejsi první? Že jsem třeba něco měl s Dracem? Nebo s Remusem? Či snad dokonce Sirius?“ tady se Harryho hlas trochu zlomil.
„Bojíš se, čí jméno bych nakonec vykřikl? Že by to byl Draco…“ oproti předchozímu téměř křiku jméno mladého Malfoye něžně, láskyplně zašeptal.
„Kde je tvá snaha neustále dokazovat, že jsi nejlepší?“
„Jsi opilý, Pottere,“ odbyl ho znechuceně.
„Jsem. A bude hůř!“ přikývl Harry a znovu se sápal na Snapea.
Ten se zvedl a Pottera od sebe odstrčil.
„Doufám, že brzy vystřízlivíš a tohle už se nebude opakovat. Zkus se chovat, když ne jako Nebelvír, tak alespoň jako člověk.“
Tolik sarkasmu, pohrdání… za které skrýval svou bolest.
Sebral se a odešel.

Jen Ssslissilisssi znepokojeně syčela ve svém teráriu a raději zavřela všech šest očí.

Ráno se Harry probudil a měl pocit, že se přes něj přehnalo stádo divokých kentaurů.
Celé tělo ho bolelo, hlava se chystala explodovat, bylo mu špatně od žaludku, měl žízeň a navíc měl neodbytný pocit, že něco podělal.
Když si částečně vzpomněl, co podělal, bylo mu ještě hůř. Rukou sáhl na své oko, aby ho otevřel.
Na nočním stolku zahlédl nějakou sklenici. Měl takovou žízeň.
Natáhl se pro ni… podle čichu poznal lektvar proti kocovině.
Díky bohu za profesora lektvarů, zamumlal si pro sebe a obsah sklenice do sebe obrátil na ex. Zašklebil se. Příšerná chuť lektvarů byla daní za blahodárný účinek.

Trvalo dlouho, než došel dolů do obýváku.
Měl za sebou sprchu, obtížné oblékání, i když díky lektvaru to nebylo tak strašné. To, co ho zdrželo, byl stud. Začal si totiž vybavovat, co přesně včera podělal.
Zlé tušení ho nezklamalo. Snape seděl v obýváku a něco psal.
„Děkuji,“ řekl Harry polohlasně a sledoval Snapea krhavým pohledem.
„Rádo se stalo,“ zareagoval Snape, aniž by zvedl pohled od práce. „Přátelská výpomoc,“ dodal s jízlivým úšklebkem.
„Já-já… omlouvám se,“ řekl Harry a začal se červenat.
„Jsi schopen práce? Slíbil jsem Theadoře, že půjdu s jejími dětmi k Olivanderovým. Někdo se musí postarat o domácí skřítky, kteří dorazí do školy za půl hodiny. Z objektivních důvodů bych to nerad svěřil Hermioně,“ odmítl jeho omluvu.
„Severusi…“ zkusil to znovu.
„Stačilo, Harry,“ přerušil jeho snahu chladně.
„Za tři dny začne škola, měl by ses do té doby trochu sebrat. Už musím,“ dodal a odešel.

Harry stál a zíral na prázdný pracovní stůl, u kterého si zvykli pracovat, jíst a vůbec tak posedávat. Tak ho našla paní Weasleyová.
„Něco jsem podělal, paní Weasleyová,“ oslovil ji tiše.
„To ano…“ odtušila naštvaně. Jako ostatně vždy, když se její lidé chovali jinak, než by měli.
„Vy to víte?“ vyděsil se Harry.
„Když pominu to, že jsi v noci křičel na celý dům,“ tentokrát Harry zbledl, „tak ano. Vím to. A nelíbí se mi to, abych byla upřímná.“
Otočila se a nechala nešťastného Harryho o samotě.