Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  RaeWhit
Originál:  The Sensible Garden - nedostupný

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape
Vedlejší postavy:  Bill a Fleur Weasleyovi, Molly Weasleyová, originální postavy, další

Následující pondělní ráno stál Severus u plotu přední zahrady a, s čímsi podobnému úlevě, odvazoval z nohy advokátovy sovy pergamen. Právě ve chvíli, kdy se chystal prohlédnout jeho obsah, zaslechl dívčino prozpěvování, jak se vynořila na vrcholu hřebenu. Papír pečlivě složil, naklonil se nad plot, a zatímco si nebyla vědoma jeho přítomnosti, sledoval, jak jde po cestě.

Zřejmě se ztratila ve svém světě šestiletého dítěte, když v rytmu nějakého popěvku, jejž si prozpěvovala, napůl šla, napůl poskakovala a šněrovala si to z jedné strany cesty k druhé. Občas se zastavovala, aby se podívala na luční květinu nebo nějakou po cestě utrhla, aby si ji prohlédla. Celou dobu si pochopitelně dávala pozor, aby neponičila velký květní stvol, který nesla. Severus už činil své závěry, než si ho všimla a stvol si kvapem strčila za záda.

„Haló!“ zavolala, když ho uviděla a upustila od svého loudání, aby konečně došla k němu k plotu. S úsměvem se zeptala: „Vy na mě čekáte, pane Snape?“

Stála před ním jako studie v růžové, od šatiček po ponožky, od stuh ve vlasech po botky. V duchu si pomyslel, že ta květina, již dnes přinesla, celou podobu docela pěkně podtrhovala. „Kdepak, zrovna když jsem obdržel svou ranní soví poštu, slečno Weasleyová, dala jsi bujaře na vědomí svou přítomnost. Takže jsem se zájmem čekal,“ dořekl, „abych viděl, jestli tvá květina přežije tvůj sestup.“ Najednou sebou cuknul na stranu a z vlasů si odháněl včelu; když se potom podíval zpátky - jeho návštěvnice se hihňala.

„Vy se bojíte včeliček,“ měla tu troufalost ho s úsměvem nařknout.

„Samozřejmě, že ne, ale je rozumné respektovat a vyhýbat se všemu, co může způsobit bolest,“ vysvětlil jí přísně se zamračením, „ačkoli to je patrně lekce, kterou se musíš ještě naučit.“

Pokukovala po něm, Severus skoro slyšel, jak se jí při zamyšlení přetáčí kolečka. „Ale někdy vám to ublíží, ať děláte cokoli,“ vysvětlila mu s očima upřenýma do jeho, zatímco ušli poslední metr k brance. „Jen se musíte přes to přenést,“ pokračovala. „To znamená ‚smířit se s tím‘,“ poznamenala s nemalou dávkou blahosklonnosti.

Severus skryl úsměv a pustil ji dál. „Ohó, a z jakého hrůzostrašného zážitku ve svém krátkém zato barvitém životě ses naučila tuto lekci, smím-li se zeptat?“ Dívka ho následovala ke křeslům pod voskovníkem a posadila se na okraj toho naproti němu. Jelikož neodpovídala, jen nervózně mnula stvol květu, nyní neskrývaného, Severus ji pobídl: „Nuže?“

S očima ulpěnýma na květ malinko smutně zamumlala: „To říká strýček Harry. Vlastně…“ oči na něj vzhlédly, „mi to řekl zrovna dneska, než odešel.“

Severuse v těch očích překvapil záblesk trápení, než však měl možnost odpovědět, Winnie mu podala květinu s dlouhou lodyhou. „Je to jen jedna květina, ale je ohromná a modrá je krásná, nemyslíte?“ Pohnula rty nahoru, Severus poznal, že hra započala.

Opatrně si ji převzal a prstem pohladil jeden z hořcově modrých plátků. Samotný květ byl velký a poměrně jemný. „Hmm, jsem překvapen touto volbou, Winnie. Anchusa azurea je v této zemi poněkud vzácná. Rostla ve vaší zahradě, nebo ji tvůj strýček přinesl ze své?“ zajímal se, nepodivoval se, když kývla na to druhé. Schválně už nic neřekl a pobaveně se díval, jak se ošívala, když čekal.

„Ale znáte i její jiné jméno?“ pokračovala netrpělivě.

Severus květinu položil mezi ně na stůl. „V podstatě je ze stejné čeledi jako pomněnka, ale vlastně za ni není považována… v podstatě,“ zopakoval, když viděl její skleslou tvář. „Vlastně pomněnka je mnohem menší květina a roste ve shlucích, ale květy má velmi podobné.“ Přitom ho pojednou napadlo, že je potřeba ji ujistit, jak je Harryho výběr vhodný. Ačkoli, hloubal v duchu, Harry musí vědět, jakou vyjádřil nepatrnou souvislost a nepochybně očekával, že Severus odpoví pravými pomněnkami. Krátce se v duchu bavil, potom ho trochu vyvedla z míry jeho vlastní reakce a ne poprvé by rád věděl, co to oba provádí s tímto tancem květin.

Zavedl ji do chladného domu a poté, co ji usadil ke stolu se sklenicí limonády, obdivně sledovala, jak na květ poklepal hůlkou a zamumlal uchovávající kouzlo. Posadil se zpět do svého křesla a pozoroval, jak vykřikla nad vázou květin vystavenou na jeho sekretáři. Když se konečně zklidnila, Severus se vrátil k jejich předchozímu hovoru.

„Pověz mi tedy, Winnie, proč ti tvůj strýček potřeboval poradit, aby ses ‚s tím smířila‘. Zakusila jsi snad nějaké zklamání nebo překážku ve svých plánech stát se Opičí královnou?“ popichoval. Modré oči na něm poznenáhlu ulpěly, jejich překvapivá střízlivost Severusovi napověděla, že něco zcela opominul.

„Strýček Harry je smutný, protože Graham umírá,“ odvětila bez váhání či rozpačitosti, její oči ho sledovaly zpoza okraje sklenice.

S čím by měl začít? Přemítal. S tím, že Graham umírá, nebo smutkem strýčka Harryho kvůli tomu? Chvilku měl pokušení zabručet zaklení na počest nepřítomného nebelvíra, jenž tak velkomyslně ponechal tento problém na jeho prahu… kdepak, v jeho obývacím pokoji.

Pohlédl do jejích očí a mírně kývl. „Vždy je těžké přijít o ty lidi, jež přirostou k srdci, zvláště když taková osoba nežila dlouhý a plnohodnotný život, jako Graham. On a tvůj strýček,“ odmlčel se při hledání slov, „se stali dobrými přáteli a prožili spolu mnoho šťastných okamžiků a událostí. Je jen přirozené, že strýček Harry je smutný z možnosti, že o něj přijde.“ Nepohodlně si poposedl v křesle, zatímco se díval na dívku pojímající jeho slova.

Rarášek s kývnutím poznamenal: „Umírání je součástí života. Každý musí umřít,“ vysvětlila, v té chvíli se mu srdce nepřirozeně rozbušilo. „Ale nechápu, proč Graham umírá teď. Ani není tak starý jako můj tatínek,“ povzdychla si.

„Ano, je mladý, Winnie,“ přitakal. „Mudlové podléhají nemocem a chorobám, s kterými se kouzelníci nemusejí potýkat. Sice je to nešťastné,“ odmlčel se, „ale v Grahamově případě bych řekl, že dospěl do bodu, kdy už nemá moc chuť žít. Je již dlouho vážně nemocný, bez šance na uzdravení.“

Třaslavým hláskem hlesla: „Dafné bude chybět, pane Snape.“

Severus svraštil čelo. „Dafné?“

Modré oči se třpytily neprolitými slzami. „Dafné, jeho holčička - má šest, jako já. On možná už nemá chuť žít, ale co ona? Bude jí chybět ještě víc než strýčkovi Harrymu.“ Vzala si kapesník, jenž jí Severus podal, a osušila si oči. „Ještě bude mít svou maminku a vím, že ji strýček Harry bude pořád často vídat, ale ona má taky moc ráda svého taťku. To není fér.“

Severus na ni chvíli upřeně hleděl, v duchu s tím souhlasil, ano, je to nespravedlivé, uvažoval, jak ji nejlépe utěšit. „Inu, jak jsi řekla, Winnie. Nedá se tomu vyhnout - věřím, že jí bude hrozně chybět, ale ještě bude mít svou matku a kamarády ze školy a občas i tvého strýčka. Grahama nikdo nenahradí, ale abych ocitoval tvého strýčka, který ti jistě tato slova vložil do úst, umírání je součástí života, částí, kterou je třeba přijmout stejně jako část žití. Ačkoli je škoda, že se to dovídá v takovém nízkém věku.“ Jeho oči potemněly. „Tohle je něco, co bych určitě nechtěl, abys zažila ve svém věku, i když jsi předčasně vyspělá,“ řekl jí laskavě.

Vystrčila spodní ret, okamžik přemýšlela o jeho slovech, poté odsunula sklenici před sebou a poposedla si v křesle dopředu. „Pane Snape, vy neumřete, že?“ zeptala se, po straně orosené sklenice kreslila vzory a vyhýbala se jeho očím.

Severus si povzdychl, ale potom se usmál. „V to jistě doufám, Winnie. Ale jestli tomu dokáži zabránit, tak ne v blízké budoucnosti. Kouzelníci žijí mnohem déle než mudlové a já jsem zdravý, silný a paličatý. I kdepak,“ ubezpečoval ji, natáhl se a chytil ji za ruce, čímž ji přiměl se na něj podívat, „bohužel se mě dlouho nezbavíš, jak předpokládám. Vlastně,“ přidal s tónem trpělivého sarkasmu, „bych řekl, že mě budeš navštěvovat každé léto, budeš mi vyprávět historky o tvých prohřešcích v Bradavicích, zahrnovat mě tvými statečnými výkony ve famfrpálu a, nedej Merline, příslušníky opačného pohlaví ucházejících se o tvou přízeň.“ S úlevou se díval, jak slabý úsměv povytáhl koutek jejích úst, poté vynesl svou poslední, ohromující kartu. „A nepochybně uvidím, jak se vdáváš a přivádíš na svět další nesnesitelná ryšavá dítka, která budou v létě navštěvovat a neustále útočit na mou zahradu.“ Když se chichotala, rozcuchal ji vlasy, překvapil jej nečekaný knedlík v hrdle.

Děvče ho popadlo za ruku a sevřelo ji. „Slibujete?“ zeptala se.

Ale ne. Severus jí stiskl ruku. „Ne, to neslíbím, Winnie, poněvadž zítřek není slíben nikomu a já bych ti nelhal. Ale zákon pravděpodobnosti hraje v náš prospěch,“ dodal při pohledu na její tvář, protočil oči. „Nejspíše se tyto věci stanou přesně tak, jak jsem je popsal, nehledě na tvou schopnost na každodenní pohromy,“ upozornil ji. „Jistě mě v následujících letech budeš zatěžovat svou přítomností, ty otravné dítě,“ dělal si legraci, zatímco si vymanil ruku.

Winnie ji však zase chytla, jak se odtahoval, upřela na něj upřímný modrooký pohled slibu a s jistotou pronesla: „Také slibuji, pane Snape.“

***

Toho rána se zdržela déle než jindy, a i když Severus věděl, že Weasleyovým nevadili její návštěvy, nakonec vstal a vedl jí za ruku za dům, aby vybral odpověď na Harryho anchusu.

Nůžkami odstřihl půl tuctu štíhlých stonků, Winnie při žnutí klečela vedle něj. Při práci vysvětloval: „To jsou myosotisy, Winnie, pravé pomněnky. Povšimni si, že květy jsou skoro shodné s těmi u tvé anchusy, jen mnohem menší a modrá je jen trošku tmavší. Kytice pomněnek jsou obvykle dávány jako drobná připomínka, že dárce si nepřeje, aby se na něj zapomnělo, třebaže je odloučen časem a vzdáleností.“

Dívenka to bez ptaní přijala, nebo si to tak myslel až do chvíle, kdy ji nechal projít brankou na cestu. Zastavila se tváří k němu, očima si prohlížela ty jeho, zatímco se dotýkala svazku kytiček; tudíž se v duchu připravoval na nevyhnutelný rozbor toho, proč Harry a on se rozhodli k výměně takovéto mnohoznačné květiny, podruhé toho rána si však uvědomil, že se mýlil.

Opatrně ze středu kytice vytáhla jeden stonek, chvilinku si ho přidržela u nosu a podala mu ho. „Nate,“ povídala bez úsměvu, „přeji si, abyste na mě myslel, když se na ni podíváte. Vím, že ty ostatní jsou pro vás jako vzpomínka na strýčka Harryho, ale tato je pomněwinnienka, že?“ Tvář se jí rozzářila úsměvem, když mlčky kývl, potom se otočila a křivolace se vydala na cestu.

Severus si šetřil odpověď na chvíli, kdy se obrátila na hřebeni, aby mu zamávala. „Jako bych někdy potřeboval něco, abych si tě připomínal, Winifred Weasleyová,“ zamumlal, a než se otočil, pohybem popohnání ji nechal jít dál.

***

Veškeré myšlenky na Winnie a pomněnky byly brzy zapomenuty, když se Severus nakonec uklidnil, aby si prostudoval požadavky na šestý a poslední lektvar. Všechny pochyby a výhrady, jež měl při těch prvních pěti, se vydraly na povrch, jakmile zvážil, co je po něm nyní žádáno.

Jednalo se o další odvar, tentokrát vařený ze směsi baldriánu, balzamíny a opět třemdavy. Tento lektvar může být bezesporu skutečně smrtelný; množství baldriánu by samo o sobě na to stačilo, kdežto balzamína má silné sedativní a narkotické vlastnosti. Tyto dvě složky pospolu by zvedlo obočí každému mistru lektvarů, jenž za něco stojí, avšak byla to ohromná spousta třemdavy, jež ho vpravdě namíchla.

Přešel ke stolu a lektvarové knize, aby si ověřil, co už znal: třemdava byla požadována ve třetím týdnu, kdy vyráběl tinkturu z oměje a hvozdíku, u ní však předpokládal, že je použitá jako magický prostředek pro zvýraznění účinku, to je její účel ve standardních lektvarech. Leč množství požadované pro tento odvar bylo málem absurdní. Severus si právě kvůli tomu hned uvědomil proč; třemdava ve značném množství nejen zvýrazňovala účinek, ale i zastírala známky po jiných přísadách v lektvaru.

S klapnutím knihu zavřel a opřel se v křesle, zamyslel se nad tím, oč byl žádán: uvařit smrtelnou směs ze dvou možných smrtících přísad, poté skrýt jejich přítomnost ohromným množstvím třemdavy. Ostatně chápal, že tento lektvar zůstal na konec. Původce této smlouvy musel vědět, že nastanou otázky, a že by snad každý mistr lektvarů s mravním přesvědčením ustoupil od žádosti k umíchání něčeho takového.

Znovu knihu otevřel a pečlivě přezkoumával, co vařil týden po týdnu. Jistě jsou i jiné lektvary, k nimž má otázky. Proč to musí rozebírat zrovna teď, a ne když byl požádán, aby připravil k užití oměj nebo čemeřici či dokonce asfodel? Usoudil, že to je tou zatrolenou třemdavou, jež učinila, že se tomuto kouzelnému nápoji žádný jiný nevyrovná a právě tím záměrem, jak si uvědomil, něčím, co se od počátku rozhodl záměrně ignorovat. Knihu pomalu zavíral a přemítal o svých možnostech: konečně může požadovat od CF&W satisfakci na použití těchto lektvarů a vymínit si podmínku na dohotovení tohoto; může odmítnout dokončit smlouvu; může přemoci své výhrady a dokončit, co začal. Ve dvou těchto scénářích by se dozajista připravil o platbu a to by mrzelo. Pět týdnů odváděl pečlivou práci a zaslouží si být kompenzován, jak bylo přislíbeno. Na druhou stranu, podepsal smlouvu, v níž, byť nejistě, souhlasil se zachováním anonymity klienta a CF&W ho ubezpečila, že tyto transakce budou zcela legální a legitimní.

Frustrovaně si povzdychl, jak si vykopl nohu na stůl a civěl do stropu. Vždyť jen spekuloval. Užitý v dostatečně malém množství by žádný z těch lektvarů, včetně toho posledního, nemusel být smrtelný. V koutku mysli mu však v takových případech jeho instinkty našeptávaly něco zcela odlišného…

Nakonec se rozhodl, že dokončí, co začal, i kdyby jen proto, že si naplánoval, jak vynaloží každý z těch pěti set galeonů. Jakmile vsunul lektvarovou knihu do jejího pouzdra, přesto se rozhodl, že advokátům dá dostatečně najevo, aby už znovu nevyhledávali jeho služby pro tohoto určitého klienta. A aby to považoval za slušné ukončení celé záležitosti, bude muset hned druhý den navštívit Cleckera - dokonce i ve svých bohatě zásobených skladech nemá dostatek třemdavy v prášku na tento zatracený odvar.

***

Severus toho večera seděl na verandě a pozoroval bouřková mračna valící se z jihu. Domníval se, že to bylo Winniími dětskými prohlášeními o smrti a jeho vlastního dosaženého kompromisu z odpoledne, co zapříčinilo jeho rozladěnost a následné zamyšlení o podstatě odpovědnosti. Ačkoli ze svého Smrtijedského období věděl, že pravomoc může být postoupena, též se brzy naučil, že odpovědnosti se svéhlavě drží odpovědná strana jako druhé kůže. Ne že by byl zcela odpovědný za to, k čemu došlo při té poslední bitvě. Nikoli, s Harrym se na té věci takříkajíc podíleli stejnou měrou. Napil se vína a vzpomínal na večer, na tu noc, kdy se bez jakýchkoliv pochyb vyjevilo, že mají jako partneři spolu vkročit do neznáma; rád by věděl, jak to teď Harry vnímá, co si doopravdy myslí o skutku, k němuž se nakonec odhodlali, kdy neměli jinou možnost, než ho uskutečnit.

Grimmauldovo náměstí, číslo dvanáct, bylo ten večer prázdné, až na trojici mužů sedících kolem stolu. Artur Weasley těkal pohledem ze Severuse na Harryho a zase zpátky, v jeho ustarané tváři se rýsovala skepse, zatímco si pohrával s ouškem šálku čaje.

„Nevím, co na to říci. Přinejmenším je to šok, Harry,“ připustil a obezřetně si prohlížel Severuse. „Rozumím tvému důvodu utajení, ale i tak jsi s tím mohl přijít ke mně trochu dříve. Řád by určitě -“

Severus ho uťal: „Arture, pro případ, že jsi to hned nepochopil - to životy nás obou jsou tady v sázce, nadto naše schopnost nalézt a zničit ty proklaté věci, aniž odhalíme, co chystáme. Co se stalo, stalo se, a teď nemáme čas o tom diskutovat. Ostatní členové Řádu by s tebou jindy jistě souhlasili, ale v tuhle chvíli jsou k projednání daleko naléhavější problémy.“ Na Harryho vrhl temný a znechucený pohled. „Čas střetu se blíží. Neptej se mě, jak to vím, ale o tuto informaci se smíš podělit s Řádem. Během týdne zasáhne ve škole, protože jsem ho už upozornil, že Harry Potter souhlasil, že se v září vrátí do Bradavic učit.

Muž se narovnal a zahleděl se na Harryho. „Harry? Je to pravda? Neumím si představit, že to správní rada schválila, když jsi ani nedokončil -“

„Pane Weasleyi,“ přerušil ho Harry klidně, „zadržte a chvíli poslouchejte, dobře? Je to habaďúra, to je všecko. Akorát jsem musel říct Brouskovi, že chci dočasné místo, ministerstvo do toho zakročilo a postaralo se o to. Vědí, že se ho snažím vylákat, jenže nemůžou nic oficiálně urychlit a schválit, protože nemůžou ukázat, jak životy studentů vrhají do nebezpečí. Alespoň bylo varováno bystrozorské oddělení a chceme, aby o tom Řád taky věděl. Do rána to zjistíte, protože Kingsley to musí od nynějška vědět.

„Ale Harry,“ namítal muž rozrušeně, „proč najednou takový šílený spěch? Měli bychom si dát čas na plánování, možná najít nějaké místo, které by -“

Harry ho zvednutím ruky zastavil. „Pane, se vší úctou, už jsme čekali dlouho. S každým dalším dnem umírají další lidé,“ prohlásil tvrdě, „teď máme zajištěné stejné podmínky. Viteály jsou pryč, takže to je jen o něm a o mně.“ Opřel se v židli a naklonil hlavu k Severusovi. „Vím, že na to další máš jiný názor, Severusi, ale povíš mu to ty nebo mám já?“

Severus se na něj zlostně podíval, potom ale jeho výraz lehce zjemněl, jakmile si všiml Arturova překvapení nad Harryho použitím jeho křestního jména. Sám si na to již dávno uvykl. „Arture, nevidím zhola žádný dobrý důvod, proč by ti tato informace měla být poskytnuta předem. Vlastně Harry a já jsme o tom zevrubně diskutovali, a kdyby bylo známo, co doopravdy zamý-“

„Severusi,“ zabručel Harry, „krucinál! Už jsme se na tom dohodli, ne? Po těch všech blbostech, co jsem musel od tebe za těch posledních osmnáct měsíců snášet, je tohle to jediný, o co jsem tě prosil a je to drobnost, takže nežvaň a smiř se s tím!“

Severuse zpražil pohledem, otočil se na Artura a dopáleně prohodil: „Kristova noho, měl bych dostat Merlinův řád už jen za to, že s ním vydržím. Poslyšte, pane Weasleyi, Severus a já pracujeme na něčem, o čem si myslíme, že může fungovat, víte, na zabití Voldemorta, až přijde čas, ale je to nebezpečné.“ Přešel Severusovo odfrknutí. „Jen jsem vám chtěl dát dopředu vědět pro případ, kdyby se mi něco stalo, protože nechci, aby byl Severus za něco obviněn, pokud tady nebudu. Bude mít těžké vysvětlit… ehm, další věci.“ Odmlčel se, pohlédl krátce na Severuse a pokračoval: „Narazili jsme na jistý rituál, o kterém věříme, že fakt zabere. Sice je k tomu potřeba naše spolupráce, aby se to podařilo, ale chtěl jsem mít jistotu, že se postavíte za Severuse, kdyby se něco pokazilo. Nemusí k tomu dojít, ale tato možnost tu vždy je. Takže, chápete, o čem mluvím, pane Weasleyi? On je ten, kdo na to přišel, ale k ničemu mě nepřemlouval. Půjdu do toho s otevřenýma očima. V tomhle jsme parťáci, takže chci, abyste mi slíbil, že zajistíte, aby o tom každý věděl, kdyby něco.“

Artur si promnul bradu, v očích přemítavý pohled. „Dobrá. Rozumím, Harry. Stanu se tvým svědkem, pokud věci nevyjdou podle plánu.“ Zamračil se na Severuse. „Jsi si tím vážně jistý, Harry? Mnoho znalejších kouzelníků než ty má pochyby tady o tvém společníkovi,“ domluvil, stále pohledem upřeným do Severusových očí.

„Jo, no, Brumbál zanechal některé docela přesvědčivé vzpomínky, které mi to vyjasnily. Až ten čas přijde, najdete je v mým školním loďáku - je u Hermiony. A pane Weasleyi? Rituál, co Severus našel, je ten, co pro nás Brumbál označil, abychom použili - o tom není pochyb.“ Harry se zadíval na pořád se kabonícího muže vedle sebe a slabě se pousmál. „Teď, když to máme za sebou, nechtěl bys mu to prostě vysvětlit? Nebo to musím taky já.“

Severus zakroutil hlavou. „Ne, pokud chceme dodržet plán. Vysvětlím to já, jak jsme se dohodli,“ zdůraznil jízlivě a raději se pootočil na Artura Weasleyho.

„Jedná se o starobylý rituál, Arture, před dlouhou dobou jsem ho nalezl v textu černé magie, který náležel Nicolasi Flamelovi. Tento text mi poskytl ředitel, v té době jsem ho jen prolétl, ačkoliv jsme o tomto brzy nato hovořili. Ale odložil jsem ho a zapomněl na něj až do chvíle, kdy jsme s panem Potterem vypátrali poslední viteál. Začal jsem uvažovat o budoucnosti a nezáviděníhodném úkolu pana Pottera, když mě znovu napadl ten rituál.“ Odmlčel se, s pohledem na Harryho pokračoval: „Když jsme našli knihu a rituál, ohromila nás osobní poznámka od Albuse na okraji stránky. Vůbec jsem netušil, kdy ji mohl napsat, bylo však jisté, že tuto věc zvážil.“

Artur měl oči doširoka otevřené a zeptal se: „Takže, rituál, který chcete použít, je ten, na který Albus upozornil? Tohle by mi určitě zbystřilo pozornost.“

Severus kývl. „Chvíli mi trvalo, než jsem se přesvědčil, že zabere, nakonec jsem usoudil, že velice dobře může. Je velmi starý a,“ odmlčel se s pohledem na své nehty, aby se připravil na námitky, jež se jistě objeví, „vůbec nevyzkoušený. Proto je stejně tak slibný jako znepokojující. Ačkoli můžeme předvídat výsledek, nemůžeme si být jistí, zda zapůsobí, nebo jestli se objeví jiné dopady při jeho použití.“ Zarazil se, na okamžik se zahleděl do prázdna, naléhavě si přál, aby dokázali lépe předvídat výsledek a pokračoval s úšklebkem potom, co si Harry několikrát odkašlal.

„Jak jsem uvedl, nikdy nebyl vyzkoušen, Arture. Je to triáda lektvaru, zaříkávacího kouzla a kletby. Lektvar mi trvalo připravit měsíce: několik přísad je velice vzácných a příprava si vyžadovala pečlivé plánování a důkladné načasování. V průběhu přípravy na sebe váže magická jádra spoluúčastníků.“ Při pohledu na Arturův výraz váhavě dodal: „Ale jen dočasně - totiž jen během trvání jediného seslání jediného kouzla.“ Seděl bez hnutí, pozoroval emoce míhající se tváří staršího muže a čekal na neodvratné ohrazení.

„Vy jste si svázali magická jádra?“ žasnul Artur nevěřícně s pohledem na Harryho. „Harry, musím ti říct, že ani nevím, jestli jsi měl. Svázání magie k druhé je mimořádně závažné. Totiž, ministerstvo to striktně zakazuje bez jeho výslovného svolení a -“

„Už je moc pozdě, pane Weasleyi,“ přerušil ho Harry tiše ale rozhodně. „Tato část rituálu je už hotova.“ Očima krátce zalétl na Severuse. „Přesněji, od včera. Na zaříkávadlo dojde těsně předtím, co budeme muset použít to kouzlo.“ Chvilkově zaváhal při pohledu na Arturovu tvář, poté patrně nabyl nového odhodlání k dokončení. „Zaříkávadlo bude, jako když odjistíte mudlovskou zbraň, pane Weasleyi, a tím umožní našim svázaným magickým jádrům zasadit společnou smrtící kletbu.“

„Se zasazením této kletby,“ ujal se Severus popisování, „se pouto rázem zpřetrhá. Je jen jediná možnost k úderu, Arture. V tom tkví nebezpečí, dalo by se říct.“

Po Arturově tázavém pohledu Severus vysvětlil: „Moc kletby se značně zvýší, nepochybně exponenciálně. Je možné, že Harry i já skutečně přijdeme k nějaké osobní újmě, usoudili jsme však, že to je přijatelné riziko.“ Předklonil se v židli, aby dosáhl Arturovy plné pozornosti. „Nikoli, nebezpečí, Arture, je možnost, že možná selžeme. A kdybychom zasáhli Temného pána smrtící kletbou desetinásobně silnější, a on to přesto ustojí…“ Jeho oči plály, jak dal muži čas, aby si vyvodil závěr a oznámil: „…no, tak Merlin s námi.“ Opřel se, pohroužen do vlastních myšlenek v tichu kuchyně.

Artur pomalu kroutil hlavou. „Určitě musí být jiná možnost. Harry, vím, že to je něco, o čem máš pocit, že musíš udělat, ale Řád pracuje na několika scénářích, které bys měl zvážit. Harry, jsi hodně mladý a nezkušený a nemělo by to padnout jen na tvá ramena.“

Harry letmo pohlédl na Severuse a váhavě podotkl: „Pane Weasleyi, je jistý důvod, proč to musím být já. Víte, existuje věštba, o níž mi pověděl ředitel po bitvě na odboru záhad a Severus -“

„Ne, Harry,“ zakročil Severus. „Není to moudré, přinejmenším ne v tuto chvíli.“

Harry se zatvářil, jako by chtěl protestovat, ale pak pusu najednou zavřel, kdežto Artur na ně zmateně hleděl.

„Věštba o tobě?“ zeptal se Harryho napjatě.

Harry si chvilku žvýkal spodní ret, jak trpěl pod Severusovým pronikavým pohledem. „Jo, věštba, ale řekl bych, že to je něco, čemu bych se pro teď vyhnul. Promiňte.“ Pokrčil rameny a odvrátil se.

Severus vstal a čekal, zatímco další dva následovali jeho příkladu. Pokynul Harrymu k letaxu, obrátil se na Artura a rozloučil se slovy: „Vše se brzy dovíš, Arture. Nyní je několik věcí, které musí zůstat nevysloveny, z bezpečnostních důvodů.“ S krátkým kývnutím šel za Harrym do krbu.

Severus poklepával po sklenici vína a díval se na posledních pár krůpějí soustředěných na okraji, než dopadly na zem. Už nastala úplná tma, půlměsíc šel sotva vidět skrz protrhané mraky táhnoucí nebem. Zachvěl se, jako občas ve chvílích, kdy spatřil srpek měsíce; i když nevěřil na předtuchu nebo předzvěst, z pohledu na půlměsíc visící na nebi dnes v noci mu v zádech přeběhlo mrazení strachu. Oné noci se stal jeho svědkem na Věži… a na oné osudné pasece… a od té doby, co ho spatřil, ho vybízel, aby se nezastavoval a ať ho nechá.

***

Úterní rozednění bylo pošmourné a sychravé, proto se Severus, jemuž nebylo dobře vinou velkého množství vína, jež vypil předešlou noc, strávil většinu rána přípravou přísad, které měl po ruce. S blížícím se polednem cítil zvyšující se teplotu, jak se slunce prodralo nízkým mlžným závojem halící údolí.

Nepřekvapilo ho, že se Winnie nepovedlo ukázat, vzhledem k dešti, rozhodl se však, že půjde aspoň k rozcestí, kdyby ji náhodou uviděl přicházet ke hřebeni, tak aby si ho všimla.

Šel pomalu, košile se mu ve vysoké vlhkosti lepila na zádech. Poté, co dospěl k rozcestí, zastavil se a zahleděl se na cestu. Chvíli přemýšlel, zda jít dál, snad až ke hřebeni, aby ji viděl, kdyby se objevila od statku. Zarazil se a částečně znechucen sám sebou se otočil k cestě vedoucí do vesnice - málem překopal svůj pracovní den kvůli možnosti potkat svou šestiletou sousedku. Harry má pravdu - oba nás okouzlila. Ušel krátkou vzdálenost, nakonec se dnes rozhodl, že nejrychlejší bude nejlepší, vzhledem k dusnému parnu. Přemístil se přímo před Cleckerův krámek.

Zvonek jako vždy oznámil jeho příchod, Severus však viděl při cestě k pultu, že Clecker se věnuje dvěma jiným zákazníkům. Úkosem se na ně podíval, když se postavil na vzdálený konec pultu, aby počkal; v obou rozeznal členy zdejšího kouzelnického obyvatelstva, ačkoli si nevzpomenul na jejich jména. Při prohlížení čerstvě nasbíraných bylinek, rozprostřených na pultu, nechtěně zaslechl útržky jejich živého rozhovoru.

„No, není to překvapivé,“ povídal Clecker. „Posledně, když tu byli, o všechno se hrozně zajímala. Divže jsem nepřišel o bedýnku s rotulicemi, když uvolnila západku.“

Následujícímu šeptání Severus nerozuměl, pak ale uslyšel konce vět od jednoho z mužů. „…našli a ani nevěděli, že byla venku… strašný šok… hystericky… Léčitel dával jasné pokyny…“ Hlas se snížil tolik, že Severus už neslyšel, stoupla však u něho zvědavost, proto se trochu přiblížil k nim.

„Předčasná smrt, zvlášť…“ slyšel mluvit Cleckera, ale zbytek zanikl, když ho přerušil předchozí hovořící.

„Nedá se nic dělat… je to moc smutné. Za léčitelem zašel Harry Potter… příliš pozdě, ale nakonec matka potřebovala nějakou péči, takže…“ Hlas byl opět nezřetelný.

Teď to nebyla zlá předtucha, nýbrž ledový, silný strach, jenž proťal Severusovu hruď, proto zanechal jakéhokoliv zdání odposlouchávání a šel těžkopádně na konec pultu.

Skupinka mužů k němu zvedla oči, jakmile přistoupil, Clecker ho pozdravil: „Severusi, právě mluvíme-“

„Co se stalo?“ hlesl Severus bez úvodu.

Muži se po sobě podívali a Clecker opět promluvil: „Znáte ty Weasleyovi, kteří mají statek přes kopec od vás, že? Asi si to nechávají pro sebe, ale-“

„Ano, znám je,“ přerušil ho úsečně. „Co se stalo?“

Znovu kolečko pohledů, jeden z ostatních mužů mu odpověděl: „Dnes ráno došlo k nehodě, zřejmě ta holčička spadla ze stromu. Nějakou dobu už byla mrtvá, když ji našli. Doslechl jsem se, že ani nevěděli, že byla-“ zamumlal hlas, to už ale Severus nevnímal.

Sice si podprahově uvědomoval hlas, jenž mluvil dál, zvuk mu však burácel v uších, jak mu v ústech najednou vyprahlo a srdce mu bušilo v hrudi. Jen stál s rukou svírající pult, pak až nastalé ticho ho probralo.

„Severusi?“ ozval se Clecker znepokojeně. „Jste v pořádku?“

Pohlédl na muže, stěží byl s to se soustředit na jeho obličej. „Jsem v pořádku, Christiane.“ Polkl a gestikuloval na ty dva další muže. „Promiňte, mám tu u Cleckera objednávku.“

***

S balíčkem s dvaceti pěti gramy třemdavy pevně svíraným pod paží Severus stál před krámkem, zhluboka dýchal a přemístil se. Avšak nezamířil rovnou domů. Učinil jednu zastávku v mudlovském podniku, kde si opatřil několik lahví ročníkového Dalmoru.

Stál hned za brankou, skoro ho oslepilo odpolední slunce. Rozhlédl se po své zahradě, přemýšlel o práci, s níž hodlal dnes skončit a zachmuřeně šel do domu. Balíček odhodil na pracovní stůl, obrátil se, aby si ze sekretáře přivolal sklenku. Ztuhnul, když stanul před uchovávanou kyticí vystavenou v baňce. Šel k ní a láhve položil vedle, nebyl s to chvíli z ní odtrhnout oči. Kochal se barvami - modrou delphinia a hortenzie, bílou konvalinek, oranžovou ukázkové jiřinky - dokonalé v jejich pozměněném stavu… nenávratně mrtvém. Nalil si sklenku a počal přecházet po celé místnosti.

Naplnila jej iracionální touha přemístit se přímo na statek - dokonce se k tomu několikrát chystal, ale udržel se. Úplně tak nerozuměl, proč má takové naléhání se tam dostat; žádné šokující detaily, ani jeho přítomnost by nic nezměnila. Pojednou pochopil, že to je potřebou být s těmi, kdo jsou v podobném stavu, zármutku, snad, zároveň si však uvědomoval, že by tam nyní nebyl vítán. Celý klan Weasleyových je jistě přítomen, nebo jsou přinejmenším na cestě. Kdepak, na těch pozemcích nemá teď bohužel místo. Harry tam však určitě je a musil si přiznat, že to je on, koho chce doopravdy vidět. S emocemi, jež sám prožíval, si ani neuměl představit, čím muž musí procházet… někdo, jemuž bylo značnou měrou svěřeno její opatrování.

Den strávil snahou pracovat v laboratoři, rychle však toho zanechal, poněvadž to nebylo možné a odešel do zahrad. Tady však též nedokázal s ničím začít, jen procházel mezi záhony, znervózněn duševní energií, jakoby nevyčerpatelnou. Všude, kam se podíval, ji viděl, poskakovat od jedné květiny k druhé, její prstýnky vlasů zářící na slunci; slyšel její švitoření, její melodické nadšení při každém novém objevu; cítil buclaté prstíky chápat jeho, jak ho táhla. Pak už nic z toho nedokázal unést a prchl do domu. Zde ho dosud čekala nedotčená láhev Dalmoru. Přinesl si ji se dvěma sklenkami na verandu, kde se usadil; s jistotou věděl, že nakonec bude mít s kým pít.

***

Usoudil, že jídlo nepřicházelo v úvahu, proto setrval na stejném místě, zatímco slunce začalo zapadat za vrcholky stromů. Díval se a čekal, proto ihned postřehl, jak muž přechází hřeben cesty. Nevstal, když Harry poté prošel brankou, jen ho pozoroval, jak pomalu kráčí po chodníku. Se skleslými rameny, propadlými lícemi, zarudlýma, opuchlýma očima mžoural na Severuse.

„Takže už o tom víš.“ Zůstal stát pod schody.

„Ano, stavil jsem se u Cleckera,“ přisvědčil Severus prostě a pokynul mu k druhému sedadlu na verandě. Sledoval, jak Harry těžce vychází schody a dosednul na místo.

Severus položil jeho sklenku na zábradlí a natočil se s křeslem tak, aby byl naproti druhému. Mlčky nalil sklenku a nabídl ji muži. „Pij. Zdá se, že to potřebuješ,“ pokynul, zatímco ji nabízel. Díval se, jak si k ní Harry přivoněl a jedním rázem vypil její obsah se zakloněnou hlavou, potom se opřel v křesle a prohlížel si zahradu.

„Až budeš připravený,“ šeptl Severus, „chtěl bych to vědět.“

Harry se předklonil s hlavou složenou do dlaní a lokty na kolenou. Začal, aniž vzhlédl, trápení patrné v každém slově: „Vstával jsem první, nebo jsem si to tak myslel,“ vyprávěl tiše, „takže jsem sešel dolů nasnídat se.“ Severus zaslechl jeho hluboký nádech, než pokračoval: „Potom dolů přišla Fleur a ptala se mě, kde je Winnie.“ Odmlčel se a vzhlédl na Severuse. „To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že není v domě. Bylo dost časně, myslel jsem si, že ještě spí…“ Severus se naklonil a dolil mu prázdnou sklenku, poté svou. „Ví, že nesmí z domu, dokud nevstaneme, tak mě ani nenapadlo, že by šla sama ven.“

Ustal, poklepával po sklence, ztracen v myšlenkách. Severus ho nepobízel, jen trpělivě čekal, až znovu začne. Harryho hlas zněl utlumeně, skoro přidušeně, když opět pokračoval: „Našel jsem ji v sadu. Vichřice musela srazit krmítko pro kolibříky na zem, vylezla na strom, přestože věděla, že to má zakázané - tohle jediné mě napadlo, proč by tam nahoru lezla. Krmítko leželo pod stromem.“ Odmlčel se, jeho výraz přiměl Severuse se připravit na to, co bude dál. Harry odvrátil pohled se slovy: „Musela se smeknout a spadla, jenže krkem se zachytila v rozvětvení kmene. Ona tam prostě visela, Severusi, a já věděl…“ utichl. Chvíli seděli v tichosti a Harry dopověděl: „Už byla mrtvá asi dvě hodiny, alespoň to říkal léčitel. Věděl jsem, že je to beznadějné, ale i tak jsem ho zavolal.“ Pokrčil rameny a dopil pití, opřel se v křesle, oči měl zastřené slzami nebo alkoholem či obojím.

Severus měl pocit, že nemůže dýchat, proto chvíli nebyl schopen slova. Uvědomoval si však, že se musí sebrat, poněvadž muž sedící naproti němu měl dost zdokumentovanou historii domnělé viny za jakékoliv neštěstí, jež mohlo postihnout všechny v jeho blízkosti. Podle Harryho výrazu by řekl, že už směřuje touto cestou. Než však promluvil, v duchu uvažoval: Čí je to vina? Je vůbec někoho? Dívenku znám méně než šest týdnů, přesto i za takovou krátkou dobu jsem byl svědkem jejího sklonu k pohromám. Být za ni zodpovědný musí být jako noční můra. Harry a Fleur na ni dohlíželi dvacet čtyři hodin denně. Ale stejně nemůže být šestileté děvče odpovědné samo za sebe. Nebo může? Určitě odlišovala správné od špatného, poslušnost od neposlušnosti. Dokonce i v šesti musela být sama částečně odpovědná za své bezpečí. Když si ji však v duchu představil, viděl bezmocné dítě, spontánní a lehkovážné, tvrdohlavé a odhodlané, jež snad nebylo ukázněné, jak by mělo kvůli svému zlobení. Teď už je to minulost, zdůvodnil si. Avšak nikdo z nich by nepředvídal takové hrozivé a nespravedlivé důsledky, nehledě na to, kdo je zodpovědný.

Severus vstal, opřel se o zábradlí verandy a otočil se k muži s hlavou složenou v dlaních. „Harry, pamatuješ si na ten rozhovor, který jsme spolu vedli v kuchyni na Grimmauldově náměstí? V tu noc, kdy tam byla Molly?“ Poté, co se mu nedostalo odpovědi, řekl důrazněji: „Harry?“

Muž na něj vzhlédl, tvář s praménky slz. „Jo, pamatuju, Severusi. Na tohle nikdy nezapomenu.“

Severus kývl. „A co jsem ti potom říkal, o odpovědnosti?“

Harry si prsty promnul čelo a ruku si položil do klína s hlavou skloněnou na stranu. „Že odpovědní lidé musí zvážit všechny možné následky a přijmout všechna přiměřená opatření, když hodlají něco vykonat.“ Slova odrecitoval, jako by byla vrytá do jeho paměti, přesně tak, jak v to Severus věřil.

Severus znovu souhlasně kývl. „Přesně. Ačkoli tyto okolnosti byly zcela odlišné, teď je to totéž. Winnie byla pěkné kvítko, ale je jasné, že ty a Fleur jste udělali vše pro to, abyste ji ochránili a poučili. Dívenka mi sama nejednou vyprávěla své špatné skutky, a jak bývala potrestaná. Jistě byla stará natolik, aby chápala, že má zůstat doma a vyhýbat se stromům, na které nesměla. Byla impulsivní, to ano, ale také velmi inteligentní a ve svém mládí si vybrala neuposlechnout, když se rozhodla opustit chráněné místo, které jste pro ni vytvořili. Jelikož byl její pokoj málo zabezpečený, nevidím nic, co by jí v tom bránilo.

„Měl jsem ji dát na pokoj ochrany,“ hlesl Harry a svíral boční stranu křesla.

„Hmm, možná, ale pak by byl pokoj jako ptačí klec. A tys neměl žádný důvod si myslet, že by něco takového zkoušela, zároveň, když byla většinou bezpečně zachumlaná ve své posteli.“ Díval se, jak nad tím Harry přemýšlí, téměř roztržitě dodal: „V obou případech - v tom jednom jsme se spojili a to neštěstí - nebyla to nedbalost, jen výsledek, který nešel předvídat, a proto se na něj nedalo připravit. Nechte ji jít,“ poradil laskavě, „ty i Fleur, použij veškerý vliv, co na ni máš, protože ji musíte oba nechat jít. Nemohli jste to vědět.“ Severus si však uvědomoval, že to ani pro jednoho nebude snadné.

„Je div, že jí nedokázala ochránit její magie,“ dumal Harry. „Vybavuji si, jak se ta moje objevila, když jsem byl v jejím věku.“

Severus zakroutil hlavou. „Jenže by to byla divoká, nezamýšlená a nezkrotná magie, a neměla by ani tušení, jak ji soustředit.“

Odvrátil se, pozoroval západ slunce, v duchu si říkal, jak tu seděl předchozí večer a díval se na něj, blaženě nevědomý strašné události, jež jimi všemi otřese v tutéž dobu následující večer. Podíval se zpět, Harry měl hlavu svěšenou na hrudi, Severuse nepřekvapilo vidět, že muž usnul. Nechal ho tam, kde je a sešel na zahradu; některé květiny již na noc zavřely své květy, kdežto jiné zůstaly rozvinuté, jejich barvy potemněly v soumraku. Bezděčně si pomyslil, jakou květinu by dnes vybral v té květinové hře, pak však rychle myšlenku zapudil, když jen pouhé uvažování o tom vyvolalo představy raráška s rukou za zády.

Už padla tma, když konečně obešel dům z druhé strany. Harry tam ještě spal, slabě se však zavrtěl při zvuku Severusových kroků po schodech.

Poklekl si před podřimujícího muže, dal si chvíli, aby si prohlédl jeho tvář, než ho probudí. V mdlém světle proklatého půlměsíce rozpoznal vystupující lícní kosti a dlouhé peříčkové tmavé řasy spočívající v půlkruzích na jeho lících. Bezmyšlenkovitě se Severus natáhnul a opatrně odrhnul vlasy z čela, aby odkryl jizvu. Přejel ji prstem, a ruku oddálil, když se oči náhle otevřely. Sledoval, jak se výraz v nich proměnil z milosrdného zapomnění do krutého uvědomění.

„Proboha,“ zasténal Harry, „byl to jen okamžik, zapomněl jsem.“ Oči znovu zavřel, Severus čekal, stále na koleni před ním. Když je zase otevřel, poznal, že je Harry úplně vzhůru.

Severus vstal a čekal, zatímco se Harry ztěžka postavil, potom ho rychlým pohybem popadl za ramena, když se zjevně zakymácel a ztratil rovnováhu.

„Co jsme to pili? Asi jsem to trochu přehnal,“ zamumlal Harry, lehce nesvůj, jak se pokoušel udržet na nohou.

Severus spustil ruce se slovy: „Dalmore, a nebylo ho tolik, pokud tě to znepokojuje, vzpomínám-li si správně,“ prohlásil suše a o krok ustoupil.

„Promiň, je to dvakrát během dvou týdnů, kdy jsi mě takto viděl,“ omluvil se a rukama si odhrnul vlasy z tváře. „Měl bych se vrátit - budou si o mě dělat starosti.“ Nejistě nakročil ke schodům, Severus se ve zlomku sekundy rozhodl a rukou na rameni jej zastavil. Když se Harry pomalu otočil a podhlédl na něj, Severus nepatrně potřásl hlavou.

„Nejsi ve stavu na přemístění. Asistovaným tě přemístím před vaši přední branku,“ prohlásil rozhodně.

„Ale já se nechtěl přemístit, Severusi.“ Usmál se na něj slabě a smutně. „‚Nejrychlejší není vždy nejlepší‘, nebo takhle mi to bylo řečeno,“ dodal a s překvapeným pohledem na Severusovu tvář poznamenal: „Ona tě zbožňovala, Severusi. Vyprávěla mi všechno, o čem jste mluvili, řekl bych do posledního slova. Víš,“ svěřoval se nyní s přídechem pobavení v hlase, „občas jsem si myslel, že se nás dva snaží dát dohromady. Taky jsi to tak pochopil?“

Severus se při vzpomínání usmíval. „Ó, byla kvůli tomu asi tak nenápadná jako slon v porcelánu.“ Jeho úsměv zmizel, když si všiml, že Harry zavřel oči a znovu se zakymácel. „Tak tě tedy doprovodím.“ Jednu ruku mu položil kolem ramen, druhou ho uchopil za nadloktí a opatrně sešli schody. Jakmile byli v zahradě, stále ho držel a vedl ho k cestě.

Jen co minuli branku, Harry poznamenal: „Pohřeb se koná ve čtvrtek. Tou dobou tady budou všichni. Rozhodli se ji pohřbít zde než na pozemku rodiny Weasleyových. Mám za to, že na tom Fleur trvala proto, že to tu Winnie milovala. Molly se zlobí, ale není to na ní a Bill v tom podporuje Fleur.“ V cestě pokračovali v tichosti, poté se Harry zastavil a obrátil se k němu. „Fleur si přeje, abys tam byl, Severusi, a vím, že by si to Winnie také přála. Přijdeš?“

Severus zakroutil hlavou. „Domnívám se, že bych pro jednou neměl chodit, Harry. Bude to velice emotivní den a má přítomnost by byla jen rušivá. Věřím, že by to Winnie pochopila.“

Harry se hned rozhněval a vyhrkl: „Je to jediná chvíle, kdy by měli brát ohled na to, co by si Fleur a Winnie přály. Je mi z toho hrozně na nic, Severusi.“ A než se Severus nadál, Harry klopýtl dopředu, spočinul čelem na Severusově hrudi a sevřel jeho ramena.

Severus na okamžik stál nehybně jako socha, potom, co ucítil, jak se muž chvěje a vzlyká mu na hrudi, ovinul kolem něj paže a rukou ho držel za zátylek. Trvalo to jen pár minut, když však Severus pocítil, jak Harry zvedá hlavu a tiskne se k jeho krku, pustil ho a zlehka zato rozhodně ho odstrčil.

„Ne, Harry, opil jsem tě, což si nemyslím, že bylo dnes špatné. Ale také jsi zlomen žalem.“ Rukou mu pozvedl bradu, čímž Harryho přiměl se na něj podívat. Zjihl, jak ho vzal za uslzený obličej. „To není odmítnutí, rozumíš? Ale nemáš jasné myšlenky, ostatně ani já.“ Poté, co Harry sklíčený kývl a utřel si nos o holou ruku, Severus vytáhl svůj kapesník a podával mu ho s rozpačitými slovy: „Tu máš. Teď tě doprovodím domů, můžeme?“

Pomalu mířili ke hřebeni, a pak na druhou stranu, Severus ho podpíral pevným stiskem Harryho paže, aby zabránil jeho klopýtání. Když nakonec dospěli k brance, Severus se zeptal: „Zvládneš to dál sám?“

Harry kývl, natáhl se a na kratinký okamžik se dotkl Severusovy tváře, poté se otočil a vybral si cestu přes záhony zahrady. Severus se na něj díval za plotem až do chvíle, kdy spatřil někoho vycházet ze statku, a jak Harryho doprovází po schodech a do domu.

***

Po návratu usoudil, že se spánku těžko dočká. Proto se usadil zase na verandu s tím, co zůstalo v láhvi Dalmoru. Pozoroval, jak měsíc pomalu pluje po nebi a záhy opět uvažoval o odpovědnosti. Říkal si, že je to zvláštní, že v uplynulých několika týdnech, kdy po tolika letech vídal Harryho, pomalu ve vzpomínkách znovu prožívá události, jež je nechtěně spolu svázaly. Myslel na Molly Weasleyovou a na to, jak dnes musela být rozrušená nad tímto novým neštěstím, jež postihlo její už tak tragédií stiženou rodinu. Nalil si poslední sklenku, opřel se, zavřel oči a v duchu si vybavoval onu noc na Grimmauldově náměstí zrovna potom, kdy byl Temný pán zabit, onu noc, kdy ho Molly poprvé nařkla,… že je za všechno odpovědný…

Severus s Harrym seděli vedle sebe u stolu a čelili Molly Weasleyové a Kingsleymu Pastorkovi. Žena plakala, kapesník si držela u tváře. Severus byl pořád v šoku, matně si byl vědom, že se hoch vedle něj třese.

„Takže,“ začal Kingsley, „to bylo něco, co jste oba spolu plánovali? Artur se o tom zmínil, ale nebylo to nic konkrétnějšího.“ Odmlčel se a zajímal se: „Co selhalo?“

Harry zavrtěl hlavou a zašeptal: „Netušili jsme, co se stane, pane. Kdybychom věděli…“ ustal, znovu zavrtěl hlavou a odvrátil pohled od stolu.

„Kingsleyi,“ zakročil Severus, „Temný pán je mrtvý. Tohle bylo řečeno. Ale to, co jsme použili, jsme nikdy nevyzkoušeli. Jsou pro to důvody, které jsou komplikované, ale tímto způsobem to muselo být. Nemohli jsme riskovat, aby byl Temný pán varován, nemluvě o tom, že se jednalo o rituál, který se mohl uskutečnit pouze mezi dvěma plnoletými kouzelníky.“

Harry kývl a natáhl ruku přes stůl k plačící ženě. „Panebože, paní Weasleyová, musíte věřit, že bychom to nikdy neudělali, kdybychom věděli, co se stane. Bylo to hrozně velké riziko - pan Weasley to věděl a do jisté míry i ředitel. Severus to zjistil, ale oba jsme došli k názoru, že to je jediná možnost.“

Molly konečně zvedla hlavu, její oči vyčítavě hleděly přes stůl, jak se zaměřila na Severuse. „Ty! Ty jsi našel ten rituál! Ty jsi to přiznal, Severusi. Ty jsi ten dospělý! Ty jsi nikdy neměl přijmout něco takového, něco tak nebezpečného, o co se nikdo nepokusil. Ty - ty jsi jediný odpovědný, ne Harry!“ Hlavu si položila na ruce na stole a naplno se rozvzlykala.

Severus ucítil, jak se vedle něj hoch ošil. „Paní Weasleyová, prosím vás, musíte mi věřit. Bylo to stejně tak mé rozhodnutí jako Severusovo. Paní Weasleyová, pochopte to. Už jsme déle nemohli čekat a věděli jsme, že jsme ten rituál museli podstoupit.“ Vrhl pohled na Severuse, ten na něj rezignovaně kývl. „Existuje věštba, paní Weasleyová, která říká, že jsem to musel být já, kdo ho zabije. Netušil jsem jak, ale Brumbál ano. Před lety ukázal rituál Severusovi.“ Těžce polknul a dodal: „A Severus musel být ten, kdo mi pomůže. Jedině on.“

Žena zvedla ruku a unaveně na oba pohlédla. „Můj manžel a syn jsou mrtví a mnoho dalších jen proto, že jste věřili nějaké věštbě?“ skoro ječela, když to dořekla. „Nezajímají mě věštby! Nezajímá mě Temný pán! Vše, co mě zajímá, je můj Artur a Ronald a oba jsou pryč, protože ani jeden z vás nebyl zodpovědný dost na to, aby si promyslel, co to děláte! A nezajímá mě, co říkáš, Severusi, ty bys to měl vědět nejlépe!“ Hlavu položila zase na ruce a plakala, zatímco Kingsley se na ně upřeně díval z druhé strany stolu.

„Co jsi myslel tím, ‚Severus musel být ten, kdo mi pomůže. Jedině on.‘?“ ptal se Kingsley Harryho a podezřívavě se podíval na Severuse.

Severus se temně zahleděl na Harryho a vážně odpověděl: „To proto, Kingsley, že jsem byl ten, jenž ‚měl moc, jakou Temný pán sám neznal‘.“

Severus vystřízlivěl, pochopitelně v duchu, neboť jeho tělo tomu bylo daleko. Seděl a přemítal o své minulé zkušenosti se smrtí: tváře probleskovaly jeho myslí, těch, jež viděl zemřít a těch, jež zabil. Jen několik z nich bylo blízko tomu, co se mohli nazývat přáteli; většina z nich byli nepřátelé. Mnoho z nich padlo někde uprostřed - oběti války, kde jich tolik zahynulo. Většina padla pro nic jiného, než k učinění prohlášení nebo k šíření strachu a ochromení. Tolik smrti… tak málo smyslu… tolik zbytečností.

Vstal a potácivě zamířil do domu, kde si s obtížemi došel na toaletu, a potom konečně vklouzl pod peřinu. Přetočil se na bok a zahleděl se do tmy. Přemýšlel o Albusovi a o důvodu, proč se obětoval pro větší dobro. Přemýšlel o těch všech, co leželi na bojišti, připravení o život, jakmile se konečně rozplynula mlha. Tolik zmařených… tolik obětovaných… a pro co? Pro boj slavomamského šílence.

Avšak nesmyslnost toho všeho, čirý zmar a zbytečnost veškeré smrti, již po léta vídal, se jevila nepodstatná vedle nicotné a nesmyslné smrti toho malého dítěte… toho děvčátka, jež málokdo znal, ale pro Severuse byl její nicotný, bezvýznamný skon tím, co ho nakonec srazilo na kolena.

Poprvé po mnoha letech Severus Snape plakal.

Poznámka překladatelky:

Obrázek Winnie - Odkaz na obr

Květiny:

česky – latinsky – slovensky

pilát modrý – anchusa azurea – smohla talianská – obr.
pomněnka – myosotis – nezábudka – obr.
baldrián – valeriana – valeriána – obr.
balzamína – impatiens – netýkavka – obr.
třemdava – dictamnus – jasenec – obr.
oměj – aconitum – prilbica – obr.
hvozdík – dianthus – klinček – obr.
čemeřice – helleborus – čemerica – obr.
asfodel – asphodelus – asfodel – obr.

Vnímavá zahrada - kapitola pátá - Lektvar pět

Vnímavá zahrada - kapitola sedmá - Lektvar šest / část druhá