Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Jak Erestor (ne)byl oddán

Link: http://erestor.wozupdoc.net/howerestor.html
Autor:   Master Erestor
Překlad: Samy
Beta-reader:  Pyriel
Párování:  Glorfindel/Erestor
Rating:  slash, 12+
Shrnutí:  Glorfindel touží po Erestorovi a dostane se mu nečekané pomoci...
Poznámky autorky:  „Jak ses dostala k psaní slashe?“ Tady je odpověď: celé je to Glorfindelova chyba. Tenhle malý příběh se odehrává ještě před tím, než se Erestor a Glorfindel stali párem – nicméně, dlouhodobí čtenáři poznají, že od té doby se atmosféra mezi nimi příliš nezměnila.

 

Pohádka od Master Erestor

Bylo nebylo, velmi, velmi dávno, na kouzelném místě zvaném Roklinka…

Ještě že papír nemůže cítit bolest, jinak by svitek, na který nyní Erestor psal, vykřikl bolestí. Se sevřenou čelistí, hlavní poradce pána Elronda tlačil na brk tak silně, že špička málem protrhla papír.

„A já říkám, že váš pravopis není správný,“ zopakoval Glorfindel své předchozí prohlášení, „je to ‘thor‘, ne ‘thôr‘, tak už to konečně opravíte, nebo musím chytit jednu z těch bestií, abyste se jí mohl osobně zeptat, jak se píše její jméno?“

Erestor tvrdě praštil brkem do stolu.

„Lorde Glorfindeli! Ráčil byste mě nechat dokončit mou práci? Já vím velmi dobře, jak se píše ‘thôr‘!“

Glorfindel, spokojený se svým malým zrádným manévrem, který vyvedl vážného poradce z rovnováhy, se culil za Erestorovými zády.

„Měl byste dbát na má upozornění a poslechnout mou radu, mistře Erestore. Špatný pravopis může mít hrozné důsledky. Já vím o čem mluvím - kdybych celý svůj život nepsal ‘balrog‘ se dvěma L, nikdy by se na mě tak nevyzuřil. Jen se starám o vaše blaho.“

Erestor zavrčel, což byl poněkud neobvyklý zvuk na elfa, ale Glorfindel ho považoval za velmi erotický. Jenže Erestor vrčel pouze, když byl rozzlobený, takže jediné, co Glorfindel mohl dělat, bylo pokoušet se ho rozzlobit co nejčastěji, a tak se jejich hádky staly běžnou záležitostí. Glorfindel by bezpochyby raději slyšel Erestora vrčet z jiného důvodu a za jiných okolností - nejlépe pod ním - ale, musel si teď povzdechnout, to se pravděpodobně nikdy nestane. Erestor dával najevo svůj nezájem o Glorfindela dost často a Fin občas přemýšlel, jestli by to neměl vzdát a najít si jiného elfa k uctívání.

„Pochybuji, že se ten balrog urazil kvůli vašemu pravopisu, můj pane,“ odseknul Erestor, „ale umím si představit, že jste ho vytočil tak, že ztratil rozum. Nakonec by nebyl jediný. Všechno, co mohu říci je ‘Temný hvozd‘.“

„Stále jsem přesvědčený, že Thranduil reagoval přehnaně.“

„Přehnaně? Ale samozřejmě,“ řekl Erestor a jeho hlas byl náhle medově sladký, „měl vás pozvat na skleničku vína hned poté, co vás a jednoho ze svých poradců našel dovádět ve své soukromé koupelně.“

„Oh prosím, mistře Erestore - jak jsem mohl vědět, že ten elf byl jeho milenec? A rozhodně to nebyla jeho soukromá koupelna. A my jsme nedováděli, my jsme se milovali.“

Erestor zaúpěl.

„Lorde Glorfindeli - nápis na dveřích vám dal jasně vědět, že ta koupelna byla určena pouze pro šlechtice a že vy jste tam tudíž neměl dovoleno vstoupit.“

Fin smetl smítko prachu ze svého rukávu a pokrčil rameny.

„To si opravdu nemyslím - konec konců, já jsem šlechtic.“

„A vy jste se nemilovali, vy jste měli sex.“

V okamžiku, kdy ta slova vyklouzla z jeho úst, si Erestor přál, aby se mohl skrýt někde v myší díře. Glorfindel se podle očekávání smál.

„Aha! Teď se dostáváme k věci - to je to, co vás štve, že ano, můj drahý mistře Erestore? Vy žárlíte! Ale pohleďte - milovat se a mít sex je to samé.“

„To teda není,“ trval na svém Erestor, „jsou to dvě velice odlišné věci.“

„Oh ano, samozřejmě - na poli tělesných potěšení jste vy expert. Měl byste víc chodit ven, mistře Erestore a radovat se ze svého vlastního života, tak byste stále necítil potřebu plést se do životů ostatních!“

Erestor vstal a bouchl pěstí do stolu, až se inkoustová lahvička nebezpečně přiblížila k okraji.

„Kdyby váš ´malý pán´ zůstával na svém vlastním zámku místo toho, aby navštěvoval jiné, životy všech by byly mnohem snadnější!“

„Prosím, všimněte si, že můj ´malý´ pán není vůbec malý, ba naopak, a…“

Klepání na dveře přerušilo další vystupňování výměny názorů a na Erestorovo vyštěknutí „Vstupte, jestli musíte!“ vešel dovnitř Melpomaen.

„Mistře Erestore - velice se omlouvám, doufám, že jsem nepřerušil důležitou schůzi…“ začal, ale Glorfindel jen mávnul rukou.

„Ne, nepřerušil. Jen jsem s mistrem Erestorem hovořil o velikosti mého přirození.“

Erestor zíral na Glorfindela, který se drze usmíval a pak věnoval pozornost mladému poradci, jehož tvář se zbarvila do ruda.

„Jak ti mohu pomoci, Melpomaene? Máš problémy s překladem svitků?“

Melpomaen se poškrábal na hlavě: „Ne, ne, mistře Erestore. Jen… máme návštěvu a nejsem si docela jistý, co s ní dělat. Tvrdí, že vás zná a tak… no, abych řekl pravdu, myslím, že nejlepší bude, když si s ní promluvíte sám.“

Erestor demonstrativně pohlédl na Glorfindela, ale bojovník nejevil sebemenší známky odchodu. Místo toho se posadil do Erestorova nejoblíbenějšího křesla a zvědavě se díval na dveře.

Poradce si povzdechl.

„Nuže dobrá, mistře Melpomaene - ať vstoupí.“

Dveře se otevřely a malá, černě oděná žena vešla dovnitř. Na první pohled si Erestor myslel, že by mohla být hobitka, ale pak viděl, že neměla velké ani chlupaté nohy. Elfka, možná? Nebo trpasličí žena? Ne, chyběly vousy. Tedy smrtelnice. Spíše těžkopádného vzhledu - ne všichni byli sliční jako elfové.

Erestor sklonil hlavu v pozdravu, pak ukázal na druhé křeslo naproti Glorfindelovi a žena se posadila. Její nohy byly příliš krátké, aby dosáhly na podlahu, tak se jí chodidla klimbala ve vzduchu. Byl to legrační pohled, ale Fin stihl úsměv skrýt včas.

„Má paní - kdo jste, co vás přivedlo do Roklinky a jak vám mohu pomoci?“

„Oh, mistře Erestore! Děkuji vám za váš čas. Já jsem autorka tohoto příběhu a přišla jsem sem proto, že teď chci napsat konec a myslela jsem si, že byste v tom měl mít nějaké slovo.“

Na chvíli bylo ticho. Erestor zíral na ženu a jeho levé obočí se zvedlo k jeho vlasové lince.

Pak potřásl hlavou: „Odpusťte mi, má paní, ale myslím, že vašim slovům dost dobře nerozumím.“

Žena si povzdechla: „Jsem spisovatelka. Píšu o životě v Roklince, o dobrodružstvích vašich, lorda Glorfindela, pána Elronda a dvojčat. Taky trochu píšu o Orophinovi a jeho bratrech. Synech. Kterýchkoliv.“

Glorfindel si promnul krk, a pak si přitáhl své křeslo trochu blíž: „Vy píšete příběhy o nás? Ale kdo by je chtěl číst? Smrtelníci? Neumím si představit, že ‘Velmi nudný život mistra Erestora z Roklinky‘ by někoho mohl zajímat.

„Přinejmenším by se z toho lidé mohli něčemu naučit, na rozdíl od ‘Nejhloupějších činů lorda Glorfindela z Gondolinu‘,“ zasyčel Erestor.

Glorfindel si odfrknul a obrátil pozornost zpátky k ženě: „Má paní, chápu, že píšete o mě, nakonec, jsem legendární bojovník. Můžou existovat i nějaké staré dámy, které si chtějí přečíst příběhy o Erestorově oprašování knih a o jeho říznutí do prstů o staré svitky. Ale proč v Elberethině jménu píšete o Orophinovi? Pokud já vím, je jen vedlejší postava, která trávila posledních 4000 let sezením na stromě v Lothlórienu a zíráním na východ a západ slunce.“

Pokrčila rameny: „Nevím. Snad kvůli lícním kostem. Ale mám velmi zaneprázdněný rozvrh, tak prosím, mistře Erestore, mohu vám dát pár otázek, abych mohla dokončit můj příběh?“

Erestor, příliš zmatený než aby protestoval, klesl do křesla a slabě přikývl.

„Fajn,“ řekla, usmála se a vyndala zápisník a pero.

„Mám v úmyslu napsat příběh o ‘Výroční konferenci elfích pánů‘. Má to být série malých humorných povídek a na konci bych vás, mistře Erestore, ráda viděla oddaného s krásnou elfí princeznou z Temného hvozdu.“

Glorfindel a Erestor si oba povzdechli ve stejném momentě.

„Ale já si nepřeji být oddán!“ protestoval Erestor a Glorfindel dodal: „A beztak v Temném hvozdě nejsou žádné princezny. Ani princové, pokud vím.“

Ona jen nad jejich protesty mávla rukou.

„Já jsem autor. Když napíšu, že v Temném hvozdě jsou princezny, pak tam budou. Tak, mistře Erestore - dal byste přednost světlovlasé nebo tmavovlasé? A kolik elfátek byste rád zplodil?“

„Vy jste se zbláznila?“ kvílel Erestor a jeho srdce téměř přestalo tlouct při myšlence na manželku a tři děti. „Nemůžete sem jen tak z čista jasna přijít a přepsat můj život!“

Žena se usmála.

„Ale samozřejmě, že mohu! Myslíte si, že byste tu byli, kdybych nenapsala tuhle scénu? Dobře, když se nemůžete rozhodnout, budeme se soustředit na světlovlasou. Dvě elfátka - ne, tři, tři jsou dobrá. Nějaké upřednostnění synů či dcer?“ zeptala se, zatímco spěšně škrábala ve svém zápisníku.

„Stáže! Stráže!“ křičel Erestor a Glorfindel vyskočil otevřít dveře.

Ale žádné stráže tam nebyly. Ve skutečnosti tam nebyl nikdo. A nic. Dveře nikam nevedly - za nimi bylo jen velké černé nic a Glorfindel měl štěstí, že se v posledním okamžiku zarazil, protože jinak by se propadl do nicoty.

„Co to je? Nebo není?“ lapal po dechu a v panice zíral na autorku.

„Fine sedni si a uvolni se. Není tam nic, protože jsem ještě nic nenapsala. Buď zticha nebo ti na krk pověsím žárlivou manželku a šest dětí.“

Tohle účinně zavřelo Glorfindelovi ústa, znovu se posadil a jeho tvář nesla výraz naprostého zmatku.

Erestor nevypadal o mnoho lépe - viditelně zbledl a jeho tělo se třáslo.

„Mistře Erestore, netvařte se tak smutně,“ pokusila se autorka utišit vyděšeného elfa, „všechno je to ve vašem zájmu. Podívejte - vezmete si krásnou princeznu a budete mít roztomilé děti. Také vám mohu napsat zámek, jestli chcete. A psa. Máte rád psy?“

Erestor potřásl hlavou, neschopný slova.

„Žádný pes tedy. Velmi dobře. Najdu vám jiného mazlíčka. Třeba kočku? Nebo poníka? Počkejte - ano, myslím, že mám všechno.“

Vstala, strčila zápisník do tašky a uklonila se Erestorovi i Glorfindelovi.

„Moji páni - děkuji vám za váš čas. Teď už můžu dokončit svůj příběh a slibuji vám, že budete žít šťastně a spokojeně až navěky. Oh - není třeba ukazovat mi cestu, najdu jí sama.“

S tím opustila místnost a dva naprosto zmatené elfy.

Bylo ticho.

„Já si musím vzít princeznu z Temného hvozdu a zplodit tři elfátka,“ řekl Erestor a Fin mohl říct, že poradce nebyl daleko od slz.

„Přál bych si, abych mohl…“ začal Erestor, ale dřív než mohl dokončit námitku, Glorfindel vyskočil, otevřel dveře a spěchal za ženou. Dostihl jí v chodbě vedoucí k pokojům pána Elronda (a jen Valar ví, co chtěla tam!) a těžce oddechoval.

„Má paní, jestli je to pravda a vy píšete naše životy, bylo by možné podat návrh?“

Dívala se na něj, zvažujíc záležitost, a pak přikývla.

„Ano, myslím že ano. Také bys rád měl manželku a elfátka, Glorfindeli?“

Vyndala znovu svůj zápisník, ale Glorfindel ji zadržel.

„Ne. Já chci - já chci Erestora.“

„Erestora? Mistra Erestora?“ zamrkala.

„Ano. Za elfátka bych se nezlobil, ale - já chci Erestora. Já ho miluji už mnoho, mnoho let a slibuji, že ho učiním šťastným.“

„Ale… Erestor je muž… a já nepíšu slash…,“ koktala, ale Glorfindel jen mávl rukou.

„Oh, to jsou drobnosti. Muž, žena - kdo se stará? Na konci dne, má drahá paní, jediná věc, na které záleží, je láska.“

„Láska. Chápu.“ Poškrábala se na hlavě a povzdechla si.

„Fajn. Zkusím to. Ale nedělej si přílišné naděje - nemohu ti nic slíbit. Tohle bude velice nudné.“

Fin pokrčil rameny.

„Můj život byl plný dobrodružství - dokonce moje smrt byla poněkud bouřlivá. Myslím, že bych právě teď potřeboval tichý rodinný život. Jsme dohodnuti?“

Bojovník natáhl ruku a po chvilce váhání ji autorka přijala a tak byla smlouva zpečetěna.

„Jen je mi líto, že teď budu muset ustřihnout pokračování, chtěla jsem ukázat jak si Erestor poradí s rodičovstvím.“

Glorfindel ji plácl do zad až málem přepadla.

„Já bych to taky velice rád viděl,“ smál se, „ale jsem si jistý, že vy nějaký způsob najdete - nakonec, jste spisovatelka a tohle je to, v čem by měl být správný spisovatel dobrý. Jen mi prokažte jednu laskavost - nepište psa nebo kočku na úkor staré vrány. Jsem alergický na jejich srst.“

S tím se uklonil a vracel se s povyskočením mezi chůzí a s pískáním malého popěvku do Erestorovy pracovny. Pohled autorky sledoval vysokého, pohledného elfa do okamžiku než se otočil za roh a zmizel jí z dohledu.

„No nazdar,“ povzdechla si a smutně hleděla na krásně zdobenou podlahu pod svýma nohama.

„Chtěla jsem psát milý romantický příběh s milou elfí princeznou a co se stane? Jsem zničena.“

Setřela slzu, když náhle cítila, jak něco škrábe na její kotník. Podívala se dolu a ke svému velkému překvapení spatřila krysu, která měla modrý, špičatý kouzelnický klobouk. V malých tlapkách držela zápisník, ne příliš odlišný od jejího vlastního a hlodavec kouřil velký doutník a vyfukoval kouřové obláčky do vzduchu.

„Drahoušku,“ řekla krysa a potřásla vousky, „můžeš o ně pečovat, hýčkat je, pěkně česat, můžeš o nich psát kýčovité příběhy, ve kterých si vezmou krásné princezny, ale na konci dne vždycky skončíš u dvou homosexuálních elfů. Udělej z toho to nejlepší, co můžeš.“

S tím hlodavec zmizel v díře ve zdi.

„Děkuju ti za radu, Paní Kryso!“ volala za ní autorka, „to udělám!“

Pak spěchala domů, horlivá začít nový příběh a jen se cestou zastavila v lékárně ‘Estorel‘ koupit lék na bolest hlavy.

A všichni žili šťastně až navěky…