Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

Albusova pracovna byla, kvůli jednání o vyloučení ze školy, tak přeplněná, jak ji Severus nikdy neviděl. Byli tu všichni učitelé, a i pár bystrozorů. První byla růžovovlasá dívka, jež je spřízněná s Blackem a nyní má vztah s Remusem. Vysoký, pohledný Kingsley Pastorek byl druhým bystrozorem. Upoutal Severusovu pozornost, mrkl na něj a nenápadně se usmál. Pastorek a Severus prožili krátký románek, když bylo Severusovi něco málo přes dvacet. Bylo to v nevinnějších časech, potom kdy byl Voldemort dočasně poražen a předtím, než Severus zahořkl; rád na tu dobu vzpomínal. S druhým mužem udržoval spíše nezávazné, přesto však dlouhotrvající přátelství.

Několik starších žáků zde bylo také. Poněvadž si tu přáli být a Albus byl toho názoru, že jsou na to dost staří. Ostatně, dva z nich byli napadeni v noci, kdy probíhala oslava, a to všechny znepokojilo a popudilo, velice popudilo.

Draco seděl naproti Severusovi. Jeho modřiny byly stále jasně viditelné. Po jeho pravici seděl Seamus. Vyhlížel sám trochu zdrchaně, ale pevně svíral Dracovu ruku, jako by nikdy nehodlal druhého hocha pustit. Ron s Blaisem seděli hned u nich. Objevili se také trochu domlácení, ale zdaleka ne tak zle jako Nott a jeho kumpáni, jež vypadali, jako by si dali několik kol s jedním z Hagridových velkých mazlíčků.

Chybělo jen pár lidí. Jedním byl Farid, jehož Severus poprosil, aby nechodil. Měl o něj strach, protože od doby, kdy se probral, byl hodně zamlklý a uzavřený. Druhá nepřítomná osoba byl, samozřejmě, Sirius Black. Severus a Remus se mezi sebou rozhodli, že bude nejlepší vůbec nepouštět Blacka na řízení, zvláště když Black přísahal, že kdyby narazil na někoho z těch kluků, kteří napadli jeho kmotřence, rozerval by jim hrdla vlastními zuby. A právě kvůli nim se ani nechtěl přeměnit do Tichošlápka, protože lidské zuby uškodí víc než většina zvířecích a je mnohem pravděpodobnější způsobit závažnou infekci a trvalou újmu.

Takže byli samozřejmě spolu. Nějakou dobu trvalo přesvědčit Farida, aby si šel zalétat s Blackem. Nepřel se. Farid se nikdy se Severusem nepřel. Humorem a jemným přesvědčováním však Severuse dostával z jeho prudších nálad. Severus byl vždycky vznětlivý a Farid nevypadal, že mu to vadí; toleroval Severusovu povahu. A přesto si Severus nemyslel, že chlapec někdy dělal něco, co sám nechtěl – přinejmenším od jejich příchodu do Bradavic. Severus o něj rád pečoval a rozmazloval ho. Stalo se to jen před několika málo týdny, kdy pouto nezadržitelně zesílilo, kdy žárlivost a nedůvěra se vkrádala do Severusovy mysli; už nevnímal Faridovo nadšení jako radost a začal nesnášet přátele, jež si našel.

A byla to právě Faridova schopnost se přátelit, jež mu zajistila naprostou podporu, kterou jim oběma kouzelnický svět projevil za posledních pár dnů. Stovky dopisů a dárků dál přicházelo, aby podpořily Farida a daly mu vědět, že je milovaný. Všechny ty věci také podporovaly Severuse.

Nikdo mu nedával za vinu, co se stalo. To, že byl očarován magickým donucením, bylo zřejmě pro většinu lidí dostačující. Severus se nejvíce obával Blackovy reakce; ale jeho někdejší nepřítel ho prostě hrubě objal jednou rukou a prohlásil, že jakékoli zlostné jednání z jeho strany, by bylo stěží oprávněné.

„Po tom, jak jsem se k němu choval v prvních dnech, co byl tady, nemám žádné právo tě kritizovat, Seve. To by pak bylo, jakoby konvice nazývala kotlík černým, ne?“

Severus tak z toho lehce vyklouznul, pokud se kouzelnického světa týče; vůbec jej nevinili za to, co se stalo Faridovi. Potíž byla v tom, že Severus si vinu dával.

Vinil se, že si Farid zase skousává ret. Že je tak poslušný, jako v době, kdy ho Severus prvně zachránil. Že záblesky štěstí, smíchu, čiré veselosti, tolik typické pro Farida, se ztratily; a Severus měl vážné obavy, že to všechno nadobro zmizelo.

Včera, když skončilo to šílenství a Farid se zklidnil, Severus jej zavedl do postele. Hoch v ní tiše ležel a roztáhl nohy, když čekal, až si ho Severus vezme. Mnohokrát v minulosti by to prostě udělal, jenže Severus už nemohl. Nemohl zneužívat Farida jen pro své vlastní potěšení, jako to dělal při mnoha jiných příležitostech. Věci se změnily.

V prvních měsících, které Farid strávil s ním, Severus na něj pohlížel jako na svého; aby od něj dostával potěšení, aby ho jeho hračka uspokojovala. Pak však zjistil, že svádět Farida a přivádět ho k výbušnému vyvrcholení, bylo mnohem lepší, mnohem více vzrušující. Přišel na to, že přinášet někomu potěšení, komu se něco takového v životě nedostávalo, přinášelo Severusovi také skoro nepředstavitelnou rozkoš. Podporovat ho, aby si našel přátele, a aby rozvíjel své záliby, mu také přinášelo neskonalou radost. Farid byl vždy pro něj víc než jen poslušný otrok. A Severus si uvědomil, že většina toho nyní zmizela.

Farida pronásledovalo to, co se stalo. Nedávné znásilnění zřejmě otevřelo hráz vzpomínek a Farid v nich tonul. Remus prohlásil, že se dříve či později mohlo něco takového stát. Že vlastně po tom všem, čím si prošel, se Farid musí se vzpomínkami vyrovnat nebo by se skutečně brzy vážně nervově zhroutil.

Když však Severus viděl dnes ráno Farida paralyzovaného strachem, málem ho to zničilo. Našel chlapce stát v obývacím pokoji, strašně se třásl a upřeně hleděl na cosi bílého na podlaze před ním. Tohle ho patrně ochromilo hrůzou. Ta věc byly slipy, právě takové, jimiž mu byla ucpaná ústa. Severus je v mžiku odstranil a skryl. Nejméně hodinu po té se však Farid nepřestal třást nebo zírat do prázdna uštvanýma očima. Zůstal tak až do příchodu Blacka, jenž vzal zdráhavého hocha ven se proletět.

A nyní Severus seděl naproti klukům, jež zapříčinili Faridovi tolik bolesti a utrpení. Nott se tvářil lhostejně a ti ostatní dva, co seděli proti němu, si dělali starosti jen o svou vlastní špinavou kůži a byli chladní vůči škodě, kterou napáchali v jeho životě, ve Faridově.

Nott měl ve tváři vzpurný výraz a ti druzí hoši se tvářili jen ustrašeně. A určitě byl Nottův vzdor jaksi narušen monoklem a opuchlým rtem. Protože se Ron skvěl podobným monoklem, byl si Severus jistý, že v tom má zrzek nějak prsty.

Všichni se už v tuhle chvíli dohadovali přes hodinu. Ačkoli každý věděl, co ti kluci provedli Faridovi a dokonce Dracovi, neexistoval žádný přímý důkaz. Nott trval na tom, že jim Severus dal ten pergamen, jež dával pokyn, aby jim Farid dovolil dělat, co chtěli, kdežto Severus ohnivě popíral, že by něco takového byla pravda. Jenže nebylo jak to dokázat? I když vzpomínky toho, co se muselo přihodit, mohou být vytaženy z lidské mysli, jak by mohl člověk dokázat to, co se nestalo?

Nott a ti dva kluci, Colburn a Johnson, byli moc mladí na to, aby jim bylo podáno Veritasérum a nikdo nemůže být přinucen poskytnout výpověď přes myslánku proti své vůli. Jediná možnost, jak vytáhnout tyto vzpomínky proti vůli subjektu, je za pomocí nitrozpytu a pak výtažek těchto vzpomínek odstranit z nitrobrany. Tato metoda je však považována za neetickou, a také jsou na to příliš mladí. Jejich údajné zločiny nejsou považovány za natolik těžké, aby byli přinuceni, i když otázka etiky může být prolomena.

A samozřejmě všichni tři popírali, že zranili Draca.

Severus si už pohrával s myšlenkou, že pohrozí rezignací. Jelikož nebylo možné, aby vystavil Farida možnosti setkávat se s těmito příšernými dětmi v každodenním životě v Bradavicích.

Náhle se ozvalo téměř neslyšné zaklepání na dveře. Albus byl též frustrovaný, a Severus viděl, jak je velice nešťastný kvůli tomu, co se stalo, nejen Faridovi, k němuž byl tento muž silně ochranitelský, ale také byl hluboce rozzloben tím, co se stalo Dracovi, něco, co chlapce samotného muselo nepochybně překvapit.

Avšak každý sebou cukl, když Brumbál, jenž málokdy zvýšil hlas, vykřikl příkaz: „Dále!“

Zpoza dveří vykoukla malá, tmavá hlava Esme Zabiniové.

„Promiňte, že vás vyrušuji, pane,“ ozvala se šeptavým hláskem. „Ale, hmm, někteří z nás byli tu noc u toho, když Draco a Farid byli, hmm, ehm, zraněni, a přemýšleli jsme, jestli, mysleli jsme si, že snad, bychom měli, hmm, přijít a říct vám, co jsme viděli.“

Nottovo zamračení se prohloubilo, zato Brumbál se zářivě usmál: „Ale jistě, mé milé děvče,“ odpověděl. „Jen pojďte dál, rádi si vyslechneme, co máte na srdci.“

Esme otevřela dveře a vstoupila do pracovny. Severus nebyl jediný, kdo vydechnul úžasem, když ji následovaly dvě třetiny Zmijozelské koleje. Všichni prváci, druháci a třeťáci a většina ze čtvrtého ročníku zmijozelských dětí se hned za ní natlačila dovnitř. Bylo docela zajímavé, že malá pracovna zřejmě rozšiřovala svou kapacitu s dalšími příchozími.

Hned jak byly děti uvnitř pracovny, stály nervózně v několika řadách. Ty nejmenší, včetně Esme, stály vepředu. Šoupaly nohama, a přes řasy a ofiny pokukovaly po dospělácích.

Nottovo zamračení se prohloubilo, spíše ještě temněji, a procedil skrz zuby, natolik hlasitě, že ho Severus a děti slyšeli, ale natolik tiše, že většina lidí v pracovně si asi nebyla jistá tím, co vyslovil: „Za tohle tě dostanu, Zabiniová!“

Tento komentář však zřejmě jen utužil dívčino odhodlání, poněvadž se postavila prostě malinko rovněji, zahleděla se přímo do Nottových očí a bez dalších okolků se dala do svého vyprávění.

Trvalo věčnost, než děti přednesly svá svědectví. Občas byly zmatené a navzájem si odporovaly. Avšak ne v nejdůležitějších částech jejich vypravování o tom, co se stalo Dracovi a Faridovi, a kdo je za tohle zodpovědný. Na těchto faktech se každičké dítě shodlo. Teodor Nott, Alan Colburn a Stuart Johnson si přeměnili nějaké hábity, ze zmijozelských na havraspárské, a napadli Draca. Asi hodinu po jejich odchodu se vrátili do společenské místnosti celý od krve a vesele se chvástali tím, co provedli svému smolařskému chytači.

Pak, s omluvnými pohledy od několika dětí namířených k Severusovi, podrobně vylíčily, k čemu došlo onoho večera, jenž Nott zařídil a zinscenoval tak, aby sloužil k odvedení pozornosti. Skákaly si do řeči, přerušovaly se a dál dopodrobna popisovaly, co Severus řekl Faridovi, když přišel, a opakovaly jak křičel, a některé aspoň to, co řekl. Severus slyšel zalapání po dechu od některých lidí, když se ryzí krutost opovržení, jež ve své opilecké zuřivosti sesypal na bezbranného hocha, všem odhalila.

Poté děti vypověděly, co se událo dál. Nott zřejmě paměťový lektvar vařil dva dny předtím. Trojice plánovala dát Dracovi výprask, a bylo jim fuk, že ostatní děti uslyšely útržky jejich rozhovoru. To znásilnění podle všeho chlapci plánovali týdny. Jeden hoch řekl, jak Colburn vyrobil pergamen, jenž byl vlastně seznam poznámek na nedávném referátu, které Severus napsal. Jedna třeťačka mluvila o tom, že zaslechla Notta chlubit se ostatním, jak jeho otec, jenž zřejmě vyjednával s upíry jménem Voldemorta dlouho předtím, než je Severus navštívil, poslal svému synovi seznam slov k výcviku, jež upíři používali na své otroky. Farid se s ním asi nesetkal, ale Severus si to měl pamatovat. Copak je Draco neupozornil už týdny předtím na toto spojení?

Pak děti zašly do detailu, jak byl Farid svlečen do naha, a zaveden do jiné místnosti, a Esme šla hledat pomoc u svého bratra a později i u Severuse. Nakonec sdělily shromážděným posluchačům, jak Severus scházel po schodech, temný hněvem a vlekl svého hocha ze Zmijozelu, a jak se všichni strašně báli o Farida a strachovali se o Draca. A protože starší ročníky byly na nebelvírské oslavě, nevěděly, co si počít. Takže se odebraly spát, odhodlané to probrat, až se na to vyspí. Později se konečně rozhodly, že poví řediteli, co se stalo, ačkoli byly těmito událostmi vyděšené.

Rozhostilo se ticho. Chvíli nikdo nepromluvil. Naprostá hrůza z toho, čím Farid a Draco, museli projít té noci, byla všem zjevná. Severus toužil utéct z pracovny, padnout k Faridovým nohám a prosit o odpuštění. Ne, že by si ho zasloužil. Když však vzhlédl, zachytil Remusův pohled. Vlkodlak se na něj laskavě usmál a Severus se cítil šťasten i nehoden takové podpory.

Zničehonic byl však Nott na nohou a chrlil urážky na Esme Zabiniovou.

„Ty zasraná mrcho mrňavá!“ vyplivl. „Kam se poděla tvá loajalita ke koleji? Ty zasraná ku…“ Ať už chtěl říct cokoli, zaniklo to, protože se k němu dostal Blaise a jedinou dobře mířenou ranou do čelisti ho poslal rovnou k zemi.

Esme se ale zřejmě nenechala Nottem zastrašit, poněvadž se obrátila na svého bratra a pronesla: „To je dobrý, Blaisie, já se ho nebojím.“ Přešla Notta ležícího na břiše a postavila se nad něj. Zlostně se dívala na neforemnou hromadu u svých nohou.

„To ty jsi ten bez loajality ke koleji,“ prohlásila klidně. „Nevěděli jsme, že jste plánovali zbít Draca, když jsme zosnovali tu bitvu. Mysleli jsme si, že si jen chcete vystřelit z Nebelvírských. Draco je náš chytač a kvůli nám letěl ze všech sil. Vždyť bysme měli být s ním solidární, ne mu rozbít hubu.“ Několik lidí nato zalapalo po dechu, a Severus si řekl, že je to nejspíše nemístností takových slov, jež vyslovila drobná a slušně vychovaná Esme. Ale dozajista bylo v pracovně poskrovnu lidí, jež by s míněním jejích slov nesouhlasili.

„A pokud jde o to, co jste provedli Faridovi,“ pokračovala. „To je neodpustitelné. Vždyť jste ho znásilnili. Protože je normálně silnější než vy, zmanipulovali jste jeho a profesora tak, abyste mu ublížili, a to je pro nás opovrženíhodné. Všichni jsme se rozhodli, že už nejste členy Zmijozelské koleje!“

Shromážděné děti ji podporovaly šepotem a výkřiky. Když nechala Notta, jenž byl stočený na podlaze a držel si bradu, být, otočila se a vrátila se ke svým spolužákům, a čekali, co bude dál.

Albus jim poděkoval. Děkoval dětem, že měly odvahu říct pravdu a učinily to, co je správné. Řekl jim, jak je na ně pyšný a každému přítomnému dítěti udělil deset bodů a Esme padesát. Poněvadž tu byla asi sedmdesátka dětí, v tom okamžiku Severus tušil, že už vyhráli školní pohár. Protože taková bilance by určitě nemohla být poražena?

Věci pak nabraly rychlý spád. Mladší Zmijozelové byli posláni pryč a osud Notta, Colburna a Johnsona byl rychle projednán. Pastorek prohlásil, že by si měl promluvit s Amélií Bonesovou o této situaci a o dalším postupu. Poněvadž se domníval, že si ti hoši zaslouží mnohem tvrdší trest než vyloučení, a že navrhne trest odnětí svobody na základě obvinění z napadení a znásilnění. Také uvedl, že by se chlapci měli pro dnes vrátit do Komnaty nejvyšší potřeby a to se zvýšenou ochranou, jelikož ta dosavadní nebyla patrně dostatečná.

Severus se málem rozesmál, když zaslechl Rona, jak šeptal Nevillovi, že Komnata funguje bez chybičky, a že on a ostatní si přáli ‚pohovořit‘ s chlapci, kteří zbili Draca a znásilnili Farida. „Ale byli jsme férový,“ pokračoval. „Každý jsme si vzali jednoho, já, Seamus a Blaise. Nevrhli jsme se na ně tak, jako oni na Draca a Farida.“

„Proč si to vlastně nepamatujou?“ vyslovil Neville otázku, na niž se Severus chtěl zeptat. „No, měli jsme požadavek, aby zapomněli, kdo si s nimi pohovořil,“ odpověděl Ron. „Brumbál může vědět, že jsme to udělali my, ale nemá důkaz, a tak jako tak asi by se po něm ani nijak moc nepídil. Byl to Hermionin nápad, jak máme použít Komnatu. I když jsme ji nepustili dovnitř, protože vyhrožovala, že vydloubne Nottovy koule tupou, rezavou lžící. Ani si vlastně nejsem jistej, jestli to jde, ale pokud by to někdo zvládl, pak jedině Hermiona. Ta holka dokáže být pěkně děsivá, když chce!“

Severus si právě přál mít trochu Hermioniny vynalézavosti. Také si přál, aby mohl jít na krátkou návštěvu do Komnaty nejvyšší potřeby a počkat na návrat těch kluků. Ačkoli spíše zůstane u myšlenky, protože Albus uzavře každou skulinu, jež by Hermiona mohla nalézt. Což je škoda.

Severus však může čekat.

Jednou ty kluky donutí pykat za to, co provedli. Jeho pocity se musely zrcadlit ve tváři, poněvadž pohledem zachytil ten Johnsonův a viděl, jak kluk zbledl a roztřásl se. Žďuchl do Colburna a gestikuloval k Severusovi pohledem nelíčené hrůzy. Severus se na ně zašklebil a běžel prstem přes své hrdlo v gestu podřezání. Vskutku ho velice potěšilo, když spatřil, že se jejich hrůza vystupňovala. Neuškodí jim strávit příštích pár let přemýšlením o tom, kdy za nimi přijde, a co jim zamýšlí udělat, až se k nim nakonec dostane.

Nakonec setkání skončilo. McGonagallová, Kratiknot a oba bystrozoři vyprovodili trojici zmijozelských hochů z pracovny. Severus přemítal, jestli se zvládnou vrátit do Komnaty, aniž by byli prokleti, a jestli dospělí, jež je chrání, by se vůbec obtěžovali odrážet každou kletbu zamířenou na ně.

Co se stalo Faridovi a Dracovi pobouřilo celou školu. Severus se domníval, že unikl hněvu mnohých proto, že na něj bylo pohlíženo jako na někoho, kdo byl do takového chování vmanipulován. Mělo být tajemstvím, jak mocné a ovládající pouto je. Což samozřejmě znamenalo, jak Albus s oblibou říkal, že o tom věděla celá škola. Avšak stále shledával obtížným podívat se někomu do očí. Koneckonců se hluboce styděl za to, čeho se dopustil. Nyní, když jednání o vyloučení skončilo, byl čas se vrátit k Faridovi. Severus cítil hanbu za své chování, jež před ním na jednání tvrdě vyložila skupina dětí, a sžíralo to jeho vnitřnosti jako živoucí stvoření, proto co nejrychleji odešel, aniž by vůbec na někoho promluvil.

Za poskytnuté služby - 35. kapitola

Za poskytnuté služby - 37. kapitola