Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

Hermionu s hlavou zabořenou do pergamenů našla ráno její přítelkyně Theadora. Jemně ji vzala za rameno a zatřásla s ní.
„Hermiono, vstávej!“
Hermiona vyskočí. „Merline, já tu usnula!“
„Vypadá to tak,“ smála se Thea, „prosím tě cos tu dělala?“
No víš, mám pro tebe skvělou zprávu...“
Hermiona zaníceně vyprávěla své přítelkyni vše, co se v noci stalo a co se chystá.
„Myslíš to vážně? A to opravdu... Snape?“ chrlila na Mionu otázky Thea.
Hermiona trpělivě všechno převyprávěla a nakonec sdělila své kamarádce, že jsou očekávány na první poradu.

„Já věděl, že toho budu litovat,“ vrčel podrážděně Snape, když Hermiona načala druhou hodinu svého výkladu a stále ještě to nevypadalo, že by chtěla skončit. Tři tázavé pohledy. Rezignovaně vydechl.
„Slečno Grangerová. Nepamatuji si, že bych požadoval zrovna na dnešní schůzku…“ odmlčel se. Být na jeho místě jiný člověk, možná by se právě trochu pousmál. Snape však jen zavrtěl hlavou.
„Pokračujte, prosím…“
„No, už toho moc nemám,“ nervózně si prohrábla vlasy, které jí při jejím ohnivém výkladu vyklouzly z copu.
„Tohle byly jen návrhy, ale samozřejmě záleží na tom, na čem postavíme výuku…“
Všichni tři vážně přikývli.
„Já-já bych měl návrh,“ zajíkl se, zcela nezvykle, Harry. Vysloužil si tím stoprocentní pozornost. Když však promluvil, pochopili jeho rozpoložení.
„Myslím, že je nutné vyučovat černou magii.“
Ssslissilisssi zaregistrovala napětí a zvedla hlavy, dosud pohodlně položené na smyčkách svého svalnatého těla.
„Pochopte,“ začal hájit svůj názor dřív, než mohli vyjádřit svůj nesouhlas, „je moc hezké učit se obranu, ale když nevíte, proti čemu… Já… když mě, když jsem se naučil zaklínadlo Patrona, bylo to fajn, dokud jsem to nemusel použít proti skutečným mozkomorům. Málem nás tenkrát zabili. A…“
„Harry,“ ozvala se Thea, „když budeš vyučovat černou magii, je velká pravděpodobnost, že…“
„V něčem s Potterem souhlasím,“ vložil se do hovoru Snape. „Ti, kteří inklinují ke zlu, si cestu najdou. V bitvě s Temným pánem,“ dodnes nedokázal jeho jméno vyslovit; nikdo by si však nedovolil nějaké posměšky, „bylo žalostné sledovat, jak nejlepší studenti prohrávali jen proto, že nevěděli, proti čemu jdou…“
„Ano, ale když začneme černou magii vyučovat…“ nedala se Thea.
„Můžeme je zavázat Velkou Přísahou,“ navrhla Hermiona, čímž si vysloužila, ne přímo pochvalný, nicméně alespoň uznalý, Snapeův pohled.
„Co je to Velká Přísaha?“ nezklamal Harry. Tentokrát byl pohled znuděný.
„To je moc závažná přísaha, Harry. Pochází z dávných dob, původně ji skládali druidové, když ukončili své vzdělání. Svědky té přísahy jsou Měsíc, Slunce, Vítr, Oheň, Voda a Země, později se přidali ještě Morgana a Merlin,“ vykládala zaujatě. „Mnohem důležitější je to, co se stane, když tu přísahu porušíš…“
„Omyl, slečno Grangerová. Pokud by některý ze studentů tuto přísahu porušil, dozvím se to. Nebude mít čas zjistit, co by mu udělali oni…“
Úsměvy na tvářích ‚dětí' nevypadaly příliš upřímně.
„Pokud někdo takovou přísahu poruší, zemře. Prý dost nepříjemným způsobem. A nejen on. Jeho rodina, jeho přátelé.“
Harry s pochopením přikývl. „Ano. Takže když bychom vyučovali černou magii až od určitého věku, nejprve je zavážeme touto přísahou, že nic z toho nezneužijí a teprve potom začneme s výukou.“
Podíval se postupně na všechny tři své kolegy a počkal na souhlasné přikývnutí. Usmál se.
„Myslím, že je zřejmé, kdo ji bude vyučovat, že, pane řediteli?“
Snape si odkašlal. „Pak ovšem navrhuji, abychom my dva, vzhledem k tomu, že budete vyučovat obranu, společně vypracovali osnovy.“
„Ano. A… ještě něco bych měl,“ nenechal se Harry umlčet, přestože i tentokrát nezněl jeho hlas příliš jistě. „Totiž… no… bylo by vhodné nějak upravit eee vztahy mezi lidmi ve škole,“ vyhrkl.
Snape se zamračil. „Nerozumím. Co chcete upravovat?“
„No, totiž,“ Harry trochu zrudl. Thea, které to došlo jako první, se začala smát. Nejdřív potichu, ale brzy to nevydržela a začala se smát nahlas. Brzy se k ní připojila i Hermiona.
„Co je na tom k smíchu?“ ohradil se nerudně Harry. „Vzpomeň si, Miono, sama na sebe ve třeťáku,“ no ano, musela připustit. Profesor Lupin byl velmi okouzlující, „nebo ty,“ kývl ke druhé dívce.
„Nebo třeba Parvati…“
I Snape už pochopil. „Který můj nešťastný kolega se stal středem zájmu slečny…“ nedořekl, když si s hrůzou uvědomil, že se všechny pohledy stočily k němu.
„Ach tak. No…“ odkašlal si, „to je skutečně zajímavý návrh.“
„Tohle je závažná otázka, profesore,“ Harry už mluvil, jako dřív. „Pořád stavíme na starodávných základech, prý již staří Řekové… Ale tehdy byly takové vztahy běžné. Takže buď řekneme ano, pak musíme přesně stanovit, za jakých podmínek, nebo řekneme ne a pak také musíme říci, co se stane, když by k tomu došlo.“
„Možná by to šlo stanovit tak, že se nesmí potkat v jedné třídě. Kvůli prospěchu…“
Harry zavrtěl hlavou. „To se mi nelíbí, Theo. Představ si, že by to nebyla Parvati, ale třeba Miona,“ nevšiml si lehké nevole ve tváři ředitelky Mrzimoru. Snape si ho však všiml a pečlivě uložil do paměti.
„Přece ji nevyhodíš z lektvarů, ve kterých měla výtečně…“
„Ukecala mě…“ zamumlal Snape.
Harry si přerušení nevšímal. „…jenom proto… no, to je směšný. Navíc, zkoušky se vždy dělají u jiných lidí, než kteří vyučují…“
„Tady to ale nepůjde,“ už zcela seriozně zasáhl do hovoru Snape. Potter měl pravdu. Mezilidské vztahy v jakékoli podobě mohly ohrozit cokoli. Ne nutně ohrozit. Vznést zmatek.
„Mezi mistry lektvarů provedl Temný pán velkou čistku. V Anglii už není nikdo, kdo by dokázal ohodnotit to, co jsem já naučil. Totéž bude u černé magie i u obrany a…“ odmlčel se. Mlčeli i ostatní. Měl pravdu. Ztráty byly značné. Ale dokud to takhle neřekl, vlastně si to až tak syrově neuvědomovali.
„Nechme tuhle otázku zatím otevřenou, můžeme se k ní kdykoli vrátit,“ řekla po chvíli Hermiona.
„Teď je čas na oběd. Harry, máš tu něco, co by se dalo použít?“ Obávala se použít slovo ‚jídlo'. Znala Harryho stravovací návyky.
„Nemusíte se obávat, slečno Grangerová. Tentokrát jsem nakupoval já. Měla byste v kuchyni najít něco civilizovaného.“

Z Harryho domku na pobřeží se stal hlavní stan jejich čtyřky. Scházeli se tu pravidelně a pomalu dávali původní Snapeově myšlence tvar a podobu. Snape musel připustit, že volba byla dobrá. I když samozřejmě pořád něco kritizoval, byl spokojen. Nikdy se vyloženě nehádali, ale ‚děti' mu nikdy nezůstaly nic dlužny. Jak Harry, tedy Potter, tak obě dívky dokázaly své názory jasně vysvětlit a podpořit důkazy. Pokud s nimi Snape nesouhlasil, čekal ho tvrdý boj, ve kterém musel pečlivě vysvětlit veškeré své argumenty.

Snape sám se k Harrymu prostě nastěhoval. Hermiona se smála a říkala něco o kartáčku na zuby. (Může tam mít cokoli, ale jakmile tam má kartáček na zuby, je to vážný…) Když zjistil, oč jde, v duchu se usmál. Přesně tak to bylo u něj. Ne že by se prostě jednoho krásného dne objevil s kufry u Potterových dveřích. Prostě občas přespal a když už přespával, přinesl si něco na spaní a na hygienu a když už tu měl tohle tak… Po několika týdnech si uvědomil, že zcela zabral Potterovu ložnici. Bez Pottera, samozřejmě.
Ten neřekl ani slovo, ale když začal Snape slýchat podivné zvuky z půdy, nedalo mu to a šel se tam podívat. Zjistil, že Potter upravuje půdu tak, aby tam vznikl nový pokoj. Navíc, bez používání magie.
Chvíli sledoval, jak se natahuje pro smrková prkna a přitlouká je na předem vyznačená místa. Potter pracoval v triku a kalhotech, staré odrbané džíny obepínaly jeho zadek a stehna velmi… zajímavým způsobem. Netrvalo dlouho, Snape si vyhrnul rukávy a začal Potterovi podávat další prkna. Ten se jen usmál a pokračoval v práci.
„Ještě něco?“ zeptal se po třech dnech, kdy se zdálo být všechno hotovo, připraveno k nastěhování.
„Ještě pevnou polici pro terárium,“ vysvětlil Potter a šel na zahradu pro jednu ze silných fošen.
Snape zůstal stát na místě. Teprve teď si uvědomil, že si chce Potter runoskopa odnést s sebou. V duchu si vynadal za něco jako smutek, co se rozlilo jeho duší. Zvykl si na přítomnost Ssslissilisssi ve své ložnici, tedy, v Potterově ložnici. Nerozuměl jí. To ho velmi mrzelo. Ne, to není to správné slovo. Štvalo ho to. Strašně Potterovi záviděl jeho schopnost mluvit hadím jazykem. Nikdy by to samozřejmě nedal najevo, ale… No, každý večer Ssslissilisssi opustila své terárium a smotala se do klubíčka na polštáři vedle jeho hlavy. Připadal si tak nějak kompletní. A teď ji Potter odnese s sebou. Vskutku. Vadí mu, že si Potter odnese hada…
Zavrtěl hlavou a sešel na zahradu, aby mladíkovi pomohl s výrobou dalšího kusu nábytku.
„Pottere, co budete dělat se zbytkem těch prken?“ ukázal na hromadu smrkových prken.
„Nic,“ pokrčil rameny.
„Mohl bych si je vzít?“
„Jistě…“ souhlasil Harry a zvědavě se díval na svého profesora.
„Poličky na knihy,“ odtušil. Znovu si připadal hloupě. Nejdřív zabral Potterovu ložnici. Pak se vzteká, že si Potter odnese hada a teď ještě zaplní všechny stěny v ložnici knihami.
„Jasně, zítra se do nich můžeme pustit,“ úsměv.
„To není nutné, Pottere. Vážně.“
„Já vím, že není. Ale já mám rád fyzickou práci, takže…“ stáli a dívali se na sebe. Snape pomalu přikývl.

Vánoce. Nikdy je neměl rád. Ty letošní ho ale tolik nedráždily. Vážně to jsou ještě děti, usmál se pro sebe, když viděl nadšení, s jakým se Potter a jeho dvě kamarádky pustili do příprav. Potter přinesl stromek. Skutečný, živý. Nepříliš velký, nepříliš malý. Hustý. Postavil ho v obýváku na stolek, co možná nejdál od krbu. Snape překvapil sám sebe, když na Potterův návrh, aby mu pomohl se zdobením, kývl.
Chlapec nadšeně přinesl několik krabic, ze kterých postupně vyndával slámové ozdoby. Snape nasadil nepřístupný výraz řekni-slovo-a-zabiju-tě a nadšeně věšel ozdoby na svojí stranu stromku. Hermiona a Thea přinesly hromadu jídla. Když se odvážil tázavě zvednout obočí, bylo mu vysvětleno, že je úplný idiot (tak to samozřejmě neřekly), naprosto neschopný, nespolečenský, nemožný. Že by se ho měli zbavit, vlastně se zbavit celého Zmijozelu a jestli se odváží jen ceknout, tak ona, Hermiona, mu osobně uvaří lektvar…
A to nebylo to nejhorší.
„Pozvala jsem paní Weasleyovou,“ řekla Hermiona, když svolala všechny k lehkému obědu.
„Molly?“ zeptal se Harry, když polkl sousto.
„Zůstala na Vánoce sama. Charlie jel do Ameriky za Ronem,“ odpověděla klidně.
„Dobrá,“ přikývl Harry.
Ozvalo se klepání na dveře. Thea běžela otevřít. Do domku se nahrnula podivná skupina lidí. Na Harryho tváři se objevil úsměv. „Pojďte dál!“ zval je do obýváku.
Bez rozpaků si všichni posedali, kde bylo místo. Na zem, na židle, prostě všude.
„To jsou moji sousedi, pan a paní Smithovi s dětmi a jejich partnery a jejich dětmi a tohle jsou moji přátelé ze školy,“ podivně představil obě skupinky navzájem.
Snape vypadal, jako by se o něj pokoušela mrtvice, zvlášť, když si jedno dítě dětí začalo hrát s jeho nohavicí, ale po dvou sklenkách koňaku roztál. Musel připustit, že společnost je to příjemná. Ženy obsadily kuchyň, jak pochopil, paní Smithová byla s Harryho návyky obeznámena a přinesla s sebou hromadu jídla. Po chvíli se děti i děti dětí shlukly kolem Harryho.
„Ukaž nám kouzlo,“ škemraly. Snape se zamračil. Tohle byly evidentně mudlové a pokud Potter… nedomyslel. Pochopil, o co šlo. Potter se totiž natáhl k malé holčičce a zpoza jejího ucha vytáhl čokoládový bonbon. Pozorně Pottera sledoval, jak bavil děti svými triky. I když, nedokázal rozpoznat, je-li to trik, nějaká iluze, nebo jestli skutečně kouzlí. Po půl hodině se děti… Merline! … přesunuly k němu.
„Ukaž nám kouzlo,“ zopakovaly tónem, kterému z nepochopitelných důvodů většina dospělých nemohla odolat. Jemu byl… ne nepříjemný, ale necítil se pohodlně.
„Neumím kouzlit,“ snažil se je odbýt. Vysloužil si překvapený pohled ‚svých' dětí.
Cizí děti se zamračily. „Proč neumíš kouzlit? Strejda Harry umí,“ natáhly k němu ruce špinavé od čokolády plné papírků od bonbonů, aby potvrdily svá tvrzení.
„Neumím kouzlit, ale…“ na okamžik se zamyslel, „… umím udělat něco dobrého k pití. Něco čokoládového?“ zeptal se. Prudké, ba přímo zběsilé, přikyvování mu bylo odpovědí.
„Takže,“ pokračoval, „kolik vás tu je? Šest? Sedm? Hned jsem zpátky. Odešel do kuchyně, zavřel za sebou dveře a zoufale se k nim přitiskl.
Bože, jak mu lezly na nervy! Vytáhl hůlku, chvíli přemýšlel a pak v mžiku vykouzlil sedm sklenic se skvělým čokoládovým nápojem. Vrátil se a musel bojovat o rovnováhu. Děti se na něj vrhly, starší podávaly pití mladším a pak ho prostě odstrčily, aby nepřekážel.

Konečně se dveře zavřely za posledním z rodiny Smithů. Merline! Takové sousedy mít, asi by spáchal sebevraždu, pomyslel si Severus. Potter ale vypadal spokojeně. Teď se s hlasitým žuch posadil do svého oblíbeného křesla a podíval se na utahaného Snapea.
„Děkuju,“ řekl po chvíli, upřímnost v jeho hlase byla víc než zřejmá.
„Prosím?“
„No, choval jste se moc hezky. Smithovi… jsou to moji přátelé a vždycky mě o Vánocích brali k sobě, když… když jsem se sem nastěhoval.“
„Pottere, dvacet let jsem působil jako učitel podobných… dětí.“
„To ano, ale celých dvacet let jste se choval jako idiot,“ kontroval Harry s úsměvem.
„Dnes ne. A to s tím pitím, to bylo prostě úžasné…“ rozplýval se dál.
„Když jsem byl dítě, bylo mým oblíbeným… co na mě tak zíráte, Pottere? I já byl někdy dítě…“ ošil se nevrle.
„Jistě, pane…“ odtušil Harry a zabodl oči do kobercového vzoru.
„Co jsem komu udělal,“ povzdechl si Snape. Dnes neměl sílu na hádku, ani na svůj obvyklý sarkasmus. Chtělo se mu spát.
„Co? Koho to sem čerti nesou?“
Harry odběhl ke dveřím, aby se za okamžik vrátil s Molly Weasleyovou. Sakra! Měla přijít až zítra…
„Harry, ty jsi pořád tak hubený. Ty se určitě nikdy pořádně nenajíš a… dobrý večer, Severusi,“ přikývla na pozdrav, „… proč na sebe alespoň trochu nedbáš? Podívej se na sebe…“
„Ano, paní Weasleyová,“ odpovídal Harry a rozhodl se pro tentokrát ignorovat pobavený výraz ve Snapeově tváři.
„Já vím, paní Weasleyová, ano…“ Jejich podivný rozhovor skončil tím, že Molly Harryho objala a pevně ho k sobě přitiskla.
„Ukážu vám váš pokoj,“ řekl Harry a v duchu se loučil se svou již druhou ložnicí. Odvedl Molly na půdu a nechal ji tam, aby se zabydlela. Sám se vrátil zpět.
„Mohu vám vrátit vaši ložnici,“ řekl Snape.
„No, mohli bychom se tam vyspat oba, jestli by vám to nevadilo.“
Snape si to představil a v duchu zaúpěl. Vadilo, strašně moc. Ale to Potterovi říci nemohl.
„Jistěže ne. Postel je i pro dva dost velká.“

Byla to příšerná noc. Tedy, pro Snapea. Ležel na boku, zády k Potterovi a snažil se o ničem nepřemýšlet. Hlavně ne o tom. Prostě jen spát. Potter evidentně žádné problémy neměl, protože už za okamžik zaslechl jeho pravidelný dech.
Když někdy nad ránem ucítil, jak se k němu Potter ve spánku přitiskl, vzdal to. Vstal, potichu se oblékl a zamířil do obýváku.
Rozdělal oheň v krbu a k ozdobenému stromku přidal své dárky pro ostatní. Pak si uvařil pořádný kýbl kávy a zabodl unavené oči do knihy.
„Spal jste vůbec, Severusi,“ ozval se po půl hodině hlas Molly, která sešla dolů připravit pro ostatní sváteční snídani. Probodl ji temným pohledem. Vzhledem k tomu, že se mu oči klížily, však pohled ztrácel na účinnosti.
„Běžte se dospat ke mně,“ řekla, když to viděla. Otevřel pusu, aby něco namítal, ale nezdařilo se. Odložil knihu a dovlekl se do podkrovní ložnice. Byl unavený. Ne však jen z toho, že celou noc nespal, nebo že by ho unavila návštěva rodiny Smithů. Bolelo ho celé tělo, jak se snažil bojovat s touhou, která ho držela od okamžiku, kdy včera večer Potter vylezl ze sprchy a uložil se k němu do postele.
Teď se tedy postaral o naléhavý problém, který tak vyvstal. Sotva se drobet očistil, usnul jako když ho do vody hodí.

Když se probudil, bylo skoro poledne. Připadal si dost hloupě, ale život je plný hloupých situací. Sešel až dolů, kde už všichni seděli u stromku s hromadou dárků.
„To je dost, že jdete, profesore,“ řekl Harry, který si ho všiml jako první.
„Nechtěli jsme začít bez vás,“ dodal, když viděl jeho tázavý pohled.
„Beze mě?“
„No ano,“ připojila se Thea. „Dárky se nemají rozbalovat, když u toho nejsou všichni.
„Tak začni rozdávat, Mio,“ pobídla Hermionu netrpělivě.
„Ano, tak, tady něco pro mě,“ odložila balíček na stranu, „paní Weasleyová,“ podala balíček jí, pak chvíli hledala označení, „ano, profesor Snape,“ a podávala mu jeho balíček.
Ten nejdřív nereagoval. Až po chvíli si uvědomil, že po něm zřejmě někdo něco chce.
„Co?“
„Váš dárek.“
„Můj co?“ podezřívavě se rozhlédl, pak se jeho pohled stočil na podávaný balíček.
„Váš dárek,“ zopakovala Hermiona.
„Ale…“ nedořekl, opatrně, skoro ostýchavě, přijal balíček a položil si ho do klína. Hermiona pokračovala v rozdávání.
Snape se tvářil nepřístupně, snažil se tak zakrýt překvapení, nejistotu a… radost. Když totiž Hermiona skončila s rozdáváním, byl obklopen hromadou dárků.
Tolik dárků nedostal za celý svůj život. Samozřejmě že pořídil ostatním nějaký dárek k Vánocům, ale že by někdo z nich mohl udělat totéž pro něj, to bylo nad jeho chápání.
„Tak, kdo začne?“ Netrpělivost a nadšení propůjčovaly hlasu They dětskou podobu.
„Začni ty,“ s úsměvem řekl Harry.

Nakonec se všichni soustředili na Snapea. Potlačil úsměv, když je viděl. Všichni byli oblečeni… do nových pletených svetrů od Molly. Každý s počátečním písmenem svého jména na hrudi.
Pořád si své balíčky prohlížel, kochal se tím fantastickým pocitem… který ho vlastně ale vůbec nemůže vyvést z míry, že…
Nakonec mu Harry ‚nenápadně' přistrčil jeden balíček.
S povzdechem nasadil výraz tak-já-vám-udělám-radost a balíček rozbalil.
Byla to skleněná krabička ve které byl…
„Pottere! Kolikrát vám budu opakovat, že obchod s runoskopy je nezákonný!“ vztekal se a něžně si přitom prohlížel tříhlavé hádě, které na něj zvědavě hledělo z malinkého, provizorního terária.
„A kolikrát vám budu opakovat, profesore, že s nimi neobchoduji. Ssslissilisssi měla mladé…“ vysvětlil Harry a zoufale se snažil udržet vážnou, rozhořčenou tvář, aby nepokazil Snapeovu hru.
„V tom případě tedy…“ odmlčel se a nedočkavě se natáhl po dalším dárku, který mu Harry přistrčil. Molly si s Hermionou vyměnily vědoucí pohled. Snape se mohl tvářit jak chtěl, ale jeho nadšení bylo evidentní. Ve druhém balíčku bylo velké terárium a tak Snape přendal hádě do nového bydlení. Nakonec postupně rozbalil všechny dárky.
Zajímavé, vzácné knihy, sbírka vzácných ingrediencí do lektvarů a… Merline!
Všichni měli hlavy sklopené k zemi, tvářili se, že tam vůbec nejsou. Schovávali tak pocukávající koutky úst.
Snape nevěřícně zíral … na pletený svetr s velkým S na hrudi. Sevřel rty do úzké linky a přetáhl svetr přes hlavu
„Zkuste se nadýchnout, Pottere, dřív, než se udusíte,“ zahartusil.
To byl pokyn k všeobecnému smíchu. Snape se cítil zvláštně. Líbilo se mu, když si ho dobírali.
Tohle znamená mít rodinu? Podíval se na Molly a pohledem jí poděkoval. Tenhle pocit za to stál. Klidně bude nosit čtyři takové svetry…