Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 18
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

 

Lucius, který stále ještě stál na hlavní dvoraně na vzdálenější straně místnosti, pocítil vzedmutí vlny magie, jež proběhla sálem, když se k němu Potter připojil na zemi. Projelo jím zachvění očekávání a uvažoval, jestli ještě někdo jiný ten pocit ucítil - rozhodně všechny oči v místnosti byly přibité ke štíhlé postavě zelenookého mladíka před ním. Místo tradičního hábitu byl oblečený v tmavě rudém kabátci, který proklamoval jeho nebelvírské dědictví, a navzdory vážnosti situace Lucius nemohl zabránit tomu, aby se jeho oči nepotulovaly po mladíkově štíhlé postavě. Nebyla to mužská postava, která ho naprosto uchvátila, ale spíše síla, kterou v ní cítil. Jak se právě Severusovi Snapeovi ze všech lidí podařilo vlastnit takovou bytost - Lucius pocítil, jak se v něm znovu vzedmula závist.

Potter okamžik zíral dolů na podlahu, hlavu nakloněnou na jednu stranu, jako by naslouchal něčemu v tichu. A pak hlavu zvedl a přelétl pohledem místnost, zastavuje se na Dianě Brandové. „Lady Brandová, chcete toto křeslo?“ zeptal se tiše, čímž všechny překvapil. Očekávali, že místa jenom potvrdí nebo odmítne.

Diana se krátce ohlédla na svého manžela, který se nad obratem událostí pobaveně šklebil. Téměř fanatická oddanost Zimních zemí mladému Potterovi se v posledních několika měsících stala všeobecně známou. „Mám z dobrého pramene, že Zimní země budou ochotné znovu dojednat několik obchodních dohod, jestliže si toto sedadlo podržím,“ oznámila mu Diana.

Potter kývl hlavou, jako by její odpověď tušil. „Pak je to křeslo vaše,“ řekl prostě.

Marot pobouřeně vyskočil na nohy, ale než mohl pronést jediné slovo, Potter se obrátil a probodl ho pohledem. Ze svého místa mohl Lucius vidět, že v Potterově tváři není žádný hněv, ale spíše klidná zvědavost. Marlot šokovaně zíral na mladého muže, jako by byl umlčen kouzlem navzdory tomu, že žádné kouzlo nebylo proneseno. O chvíli později bez protestů sklesl zpět na své místo. Při tom Lucius ucítil, jak mu po páteři přeběhlo zachvění strachu - tohle bylo nečekané.

Potom se Potter obrátil k Meriku Volpinovi - říkalo se, že osmdesátiletý stříbrovlasý muž je v současnosti nejstarším živým vlkodlakem a ze svého stavu nedělal žádné tajemství. Navzdory své chorobě vypadal pozoruhodně svěže.

„Rád vás zase vidím, pane,“ poznamenal Potter a při té výměně se Lucius zamračil. Volpine byl samotář - pokud věděl, neměl Potter žádnou příležitost k setkání s tímto mužem. Najednou ho něco napadlo a on se zachmuřil a starého muže před sebou přehodnotil. Viděl krátký souboj, do kterého se včera zapojil - jeho protivník byl dost zvrácený kouzelník, bývalý bystrozor, který si udělal kariéru z lovení různých temných stvoření. Volpine ho odstranil jedinou kletbou. Bylo možné, že byl Volpine jedním z četných kouzelníků, kteří byli povoláni? Pokud to byl tento případ, tak byl Lucius rád, že neuvažoval o tom vyzvat ho.

„Já vás také,“ vrátil Volpine Potterovi pozdrav s vlčím úšklebkem.

„Vaším úmyslem je, aby toto křeslo patřilo Removi Lupinovi?“ zeptal se Potter.

„Ano,“ souhlasně pokyvoval hlavou Volpine.

Na to se Potter obrátil k dost nervózně vypadajícímu Removi Lupinovi. Lucius nepochyboval, že není jediný, kdo uviděl způsob, jak sebou Lupinova levá ruka škubla, jakoby měl problém udržet se, aby se nenatáhl a neuchopil ruku Siria Blacka vedle sebe.

„Není to tak dávno, Reme, kdy jsi byl v této sněmovně, abys bránil své právo na existenci,“ uvedl Potter a při těch slovech si několik lidí nepohodlně poposedlo. Lucius si opravdu nemyslel, že ta připomínka je pro něj dobrým znamením. „Vlastně za právo na existenci všech vlkodlaků. Myslím, že ty, víc než kdokoliv jiný, budeš souhlasit, že takový zákon musí být změněn.“ Jeho slova zažehla šeptání nesouhlasu, které se šířilo místností, ale Lucius si všiml souhlasného úšklebku na Brumbálově tváři.

Vlkodlaci, pomyslel si s nechutí. Co bude příště? Mudlovští šmejdi… Lucius tu myšlenku usekl. Předpokládal, že jestli se hodlá pokusit stát se Potterovým spojencem, bude muset takové myšlenky omezit. Nevhodné slovo by mu mohlo způsobit v budoucnu ohromné potíže.

„Můžeš tady dokázat hodně dobrého, Reme,“ pokračoval Potter. „Přijmeš toto postavení?“

Lupinovou tváři přeběhl nespočet emocí, než nakonec nervózně polkl a kývl hlavou. Black se natáhl a popadl do ruky Lupinovu dlaň.

Na to se Potter slabě usmál. „Tak je tvoje,“ potvrdil, než obrátil svou pozornost k Valerianovi Ventusovi, který seděl vedle Volpina. Ventus býval ve Zmijozelu o rok výš než Lucius. Lucius si nemohl pomoci, aby neuvažoval o tom, jak se stal agentem upírského lorda. Nakolik věděl, neměla Ventusova rodina žádné vazby s upírskými klany. Vzhledem k zákonům proti upírům bylo jen málo Zmijozelů, kteří by se otevřeně s některým spojili.

„Držíte toto místo pro lorda Aventina?“ zeptal se Potter.

Ventus, který se šklebil, jako by byl událostmi, které se před ním odehrávaly, fascinován, přikývl. „To držím.“

Potter od něj kupodivu odstoupil a obrátil se místo toho tváří k postavě v plášti s kapucí, která seděla v zadní řadě divácké galerie. Při jeho akci zvedl cizinec ruce a shodlil kapucu svého pláště, odhaluje tmavé vlasy, bledou, ale hezkou tvář a rudé oči upíra.

Při tom pohledu se místností ozvaly poplašené výkřiky a taseno bylo tucet hůlek, čímž odzrcadlili události zpřed několika málo týdnů, když se Lupin přede všemi přeměnil. Tentokrát to byl Potter, kdo zařval „Ne!“ čímž zarazil jejich ruce. Aventin při tom neustoupil, jeho žhoucí pohled byl stále upřený na Pottera.

„Odložte hůlky!“ nařídil Potter do zděšeného ticha, které padlo na místnost. Otočil hlavu a namířil svá slova výslovně na Darmuta. Lucius si všiml, že Stark a několik dalších bystrozorů v divácké galerii výměnu nejistě sleduje. Darmutova tvář ztvrdla, zatímco Potter spoutával jeho pohled, ale po dlouhém napjatém okamžiku jeho ruka klesla a jeho hůlka sklouzla zpět do svého pouzdra. Pokývl na své muže, aby udělali totéž. Klid se vrátil a Potter znovu obrátil svou pozornost k upírovi, který čekal před ním.

„Když jsem uslyšel vaše jméno, myslel jsem si, že byste to mohl být vy, s kým jsem se té noci setkal,“ řekl Potter upírovi a Lucius cítil, jak se jeho čelist zatrpkle napjala. Aventine, stejně jako Volpine, byl také zavolán - dvě temná stvoření - a na rozdíl od něj byli volní a mohli na Volání odpovědět. Jak se na tohle místo dostal, odsunutý bokem nečistými?

„Myslel jsem si, že možná čas pro neutralitu pominul,“ poznamenal Aventine a jeho slova v místnosti způsobila nervózní reakci. Neutralita, podivil se Lucius. Co tím myslí?

„Té noci jsem vám řekl, že od vás nebudu žádat nic, co mi nedáte dobrovolně,“ řekl mu Potter. „A za tím si stojím. Ale dnes jste to vy, kdo požaduje. Přiznávám, že toho vím málo o zákonech, které řídí upíry, ale jestli jsou podobné těm, které řídí vlkodlaky, neumím si představit, že by s vámi nebo vašimi lidmi kouzelnický svět jednal laskavě nebo že byste nás měli v lásce. Jakákoliv výměna mezi námi bude vyžadovat obrovský díl důvěry. Co chcete?“

Potterova slova znepokojila mnoho lidí v místnosti, ale Lucius zřetelně viděl jiskřičky pobavení v Aventinových očích. Zdálo se, že ho Potterova slova potěšila. „Před čtyřmi sty lety žil muž jménem Silvus Ventus. Byl mistrem lektvarů z přední zmijozelské rodiny a proslulý hadí jazyk. Provedl mnoho výzkumů a zásadních objevů v lektvarech, které by mohly pomoci mému lidu. Ale když byly přijaty zákony proti upírům, byl jeho výzkum zakázán. Jeho poznámky zabavil Cech výrobců lektvarů a kdesi je uzamkl. Trvalo mi to roky, ale nakonec se mi tyto poznámky o výzkumu dostaly do rukou. Naneštěstí jsou napsány hadím jazykem a já je nedokážu přečíst. Chci, aby byly tyto poznámky přeloženy a chci, aby Cech pokračoval ve výzkumu.“

Všichni slyšeli hněv v jeho hlase, když mluvil, a Lucius sám tím byl ohromen. Vždycky byl veden ve víře, že upíři si ve svém prokletí libují - proč by tak zoufale hledali léčbu? Podle ministerstva jsou upíři o málo víc než tupá stvoření, která usilují o rozšíření své nákazy na zbytek světa.

„Existuje ještě jeden, kdo ty poznámky může přeložit,“ připomněl Potter upírovi, a přestože nevyslovil jméno Pána zla, zachvění pochopení proletělo místností.

Aventine se tomu slabě usmál a oči mu blýskly. „Tomu druhému nevěřím,“ řekl prostě, a i když víc neřekl, všichni pochopili význam, skrytý za těmi slovy.

Potter se přes rameno ohlédl na Severuse Snapea, v zelených očích tichou otázku. Severus jednou přikývl na souhlas a Potter se usmál a obrátil se zpět k Aventinovi. „Přeložím pro vás ty poznámky,“ prohlásil. „A přestože nemohu mluvit za Cech, mohu vám slíbit, že alespoň jeden světoznámý mistr lektvarů pro vás bude ve výzkumu pokračovat.“

„Výměnou za toto křeslo?“ zeptal se Aventine zvědavě a vrhl letmý pohled na Severuse. Jeho oči šlehly k Lupinovi - nepochybně si byl vědom toho, kdo muže vyléčil z lykantropie.

Na to Potter napřímil hlavu. „Ne,“ prohlásil a všechny tím překvapil. „Budete mít ten překlad i výzkum bez ohledu na to, co se zde dnes rozhodne. Pokud jde o to křeslo - je vaše pod podmínkou, že budete nestranně jednat s ministerstvem navzdory bezpráví, s jakým oni jednali s vašimi lidmi. Doufám, že, tak jako Remus Lupin a Merick Volpine, i vy máte v úmyslu usilovat o rovnoprávnost pro váš lid.“

„To je moje naděje,“ souhlasil Aventine a všichni viděli výraz naprostého ohromení v jeho planoucích očích, když zíral na mladíka před sebou.

„A co když vám řeknu, že ačkoliv to on ještě neví, mám v úmyslu udělat zastáncem ve vašem případě Lucia Malfoye?“ zeptal se Harry a jeho slova způsobila v místnosti vlnu šoku. Lucius na mladíka nedůvěřivě zíral. O čem to, ve jménu Merlina, mluví? Uvědomil si, že se otočil na Severuse pro vysvětlení, ale zjistil, že tmavovlasý muž na něj hledí právě tak ohromeně. A výrazy šoku na Lupinově a Blackově tváři byly skutečně téměř komické.

Nicméně Aventine se pobaveně usmál. „Pak bych odpověděl, že jsem si vědom schopností a znalostí lorda Malfoye a měl bych za to, že jsem kvalifikovaně zastoupený.“

„Pak je tedy křeslo vaše,“ odvětil Potter, přesto pohlédl na Albuse pro potvrzení. „Zajistí mu místo ve Starostolci plná občanská práva nebo se musíme vypořádat také s tímto?“

Brumbál, který se zdál průběhem jednání méně šokovaný, i když byl také ohromený, jen přikývl hlavou. „Jeho práva jsou členstvím ve Starostolci zajištěna,“ pověděl mu a Potter se spokojeně usmál.

Pak se Potter obrátil k Luciovi, a když ty zelené oči studovaly jeho tvář, cítil Lucius, jak se v jeho srdci vzdouvá panika. Poprvé dnes uvažoval, jestli se nepřepočítal, když sem přišel - ale ne, možná stále ještě existovala naděje, jak dnešní den zachránit. Jestliže Potter chce, aby slíbil, že bude zastupovat případ upírů a vlkodlaků a štěňat, kdo byl on, aby protestoval? Merlin ví, že je mistrem ve slibování věcí, které neměl v úmyslu splnit.

A přece… Nevaroval ho Severus před tím? Proč by mu Potter dával takovou šanci - proč by dokonce i jen uvažoval o tom, že mu dá příležitost po tom všem, co udělal jemu a jeho rodině? Udělal něco, co ho zviklalo? Vzbudil v Potterovi nějaký předtím neznámý zájem nebo okouzlení, kterého si nebyl vědom? Jestliže výraz hněvu na Severusově tváři byl odrazem jeho žárlivosti, pak to nebylo vyloučené. Najednou zauvažoval, jestli by byl schopen zmanipulovat záležitosti tak, aby získal dokonce víc než jen křeslo ve Starostolci, po kterém toužil.

„Dobrá, pane Malfoyi,“ prohlásil Potter najednou. „Zdá se, že stojíte před volbou.“

Volba - nabízí mu chlapec dohodu? Proč, v Merlinově jméně, by mu v takové věci důvěřoval? To nedávalo žádný smysl… a přece, Lucius nebyl z těch, kdo by ignoroval jedinečnou příležitost. Jestliže se nikdo nechystal promluvit nahlas a chlapce varovat, on se to rozhodně nechystá odmítnout.

Pečlivě vybíral následující slova - neurčitý slib je vždycky to nejlepší. „Přejete si, abych pomáhal lordu Aventinovi výměnou za--“

„Ne, pane Malfoyi,“ vskočil mu Potter do řeči dřív, než mohl pokračovat. „Před vámi není žádné vyjednávání. Nikdo vám nenabízí výměnu - křeslo za laskavost.“

Lucius se zamračil. Pochopil situaci špatně? „Nerozumím.“ Bylo to určitě vyjednávání, po čem Potter šel?

Potter na něj dlouho mlčky zíral a pod tím upřeným pohledem se cítil stále nepříjemněji, jako by byl posuzován způsobem, který nikdy dřív nezažil. „Před vámi je cesta, pane Malfoyi,“ řekl a v jeho hlase zněla neznámá jistota. „Objevila se před vámi už dříve, několikrát, ale vy jste na ni nikdy nevstoupil. A tak je před vámi ještě jednou, naposledy. Už se znovu nikdy neobjeví.“

Zatímco mluvil, přešel Potter místností a zastavil se uprostřed. Lucius se zachvěl, když mu naslouchal, a sledoval ho s naprostou nevírou. O čem to u Merlina mluví? Výhonky strachu se plazily vzhůru jeho páteří a do jeho srdce - proč Potterova slova zněla tak osudově, tak konečně? Přes místnost mohl vidět, jak Severus, Lupin i Black upřeně zírají na Pottera, jako by se ho pokoušeli beze slov varovat, aby nepokračoval.

„Cesta?“ zeptal se zmateně Lucius. Jestliže mladík chtěl, aby mu slíbil něco na oplátku - dobrá. Ale potřeboval vědět, co to má slíbit - jak jinak by to mohl využít ve svůj prospěch? Nevěděl, co si má počít s hádankami.

„Vím, proč jste tady, pane Malfoyi,“ oznámil mu Potter a na okamžik měl Lucius pocit, jako by byl nahý a Znamení zla na jeho paži bylo viditelné všem. „Vím, co chcete. A není to moc, sláva nebo pradávná magie bez ohledu na to, co lžete sám sobě.“

Strach v Luciově srdci rostl a začal ho přemáhat. Mohl mu ten mladík číst v mysli? Jak mohl znát právě ty myšlenky, které ho stravovaly? Navzdory všemu svému výcviku a rokům sebeovládání zjistil, že mimoděk o krok ucouvl.

„Jestliže půjdete jinam hledat to, co chcete, nenajdete nic,“ pokračoval Potter a Lucius dál nebyl schopný odtrhnout pohled od těch zelených očí, které ho propalovaly. A přestože Potter hleděl přímo na něj, už si dál nebyl jistý, že ho mladík opravdu vidí. V jeho hlase byla síla, která prostoupila celou místnost; rozpálila vzduch a způsobila, že se zdál živý.

„Vím, co chcete, pane Malfoyi. Mohu to vidět, tam před vámi, leží to dál na té cestě. Ale musím vás varovat - jestliže touto cestou vykročíte, už z ní nikdy nesestoupíte. Změní vás to, polapí vás to a vy se nikdy nevrátíte zpět k tomu, co jste znal předtím.“

Nyní na něj civěli všichni, každý muž i žena v místnosti, oněmělí, jako by naslouchali hlasu osudu. A možná naslouchali - protože Lucius si dokonce ani nedokázal vybavit, jestli se někdy ve svém životě cítil tak osamělý. Každá intrika, každá manipulace, každá lež, která byla v jeho mysli, ho opustila a jeho mysl zůstala prázdná a tichá jako temnota, jež čeká na první paprsek denního světla.

Potter měkce vydechl a sklonil hlavu, než rychle vzhlédl k Brumbálovi. Starý kouzelník sňal brýle a zíral na mladého muže s výrazem úžasu, jako by ho nikdy předtím neviděl. Cokoliv mladík u svého dlouholetého rádce hledal, nenašel to, protože se s povzdechem odvrátil a znovu se obrátil k Luciovi.

„Tam je vaše křeslo, pane Malfoyi,“ prohlásil, zvedl ruku a ukázal na jedno z prázdných sedadel vedle madame Bonesové. „Vezměte nebo nechte být. Já za vás toto rozhodnutí neudělám.“

Ochromený Lucius s myslí stále ještě prázdnou se rozhlížel po ostatních, jako by na jejich tvářích hledal odpovědi. Většina mužů a žen v místnosti zírala na Pottera ve zmateném tichu, vypadali především ohromení - protože ačkoliv Potter už dál nemluvil, mohli všichni stále ještě cítit, jak jeho slova vibrují ve vzduchu. Severus, Lupin a Black hleděli na Lucia, tvrdě na něj zírali, jako by ho chtěli odvrátit, jako by chtěli, aby zmizel z jejich blízkosti. A Brumbál, jeho dávný ředitel, ho pozoroval s výrazem úžasu, který v sobě stejnou měrou nesl pochybnost.

V tom jediném okamžiku Luciovi došlo, že oni nechtějí, aby tyto věci dělal - ať už to byl jakýkoliv úkol, který před něj Potter položil - oni nechtěli, aby to udělal. Nevěřili, že je schopen to udělat - a on v sobě ucítil chvilkový příval takového vzteku, že si na moment myslel, že je znovu polapen v tom děsivém okamžiku, kdy si uvědomil, že nemůže odpovědět na Volání. Mohl je zabít! Zabít je všechny! A dokázat kouzelnickému světu jednou provždy, že Lucius Malfoy nepotřebuje nikoho!

'Jestliže půjdete jinam hledat to, co chcete, nenajdete nic' - Potterova slova mu zněla myslí. Nic… myslel to doslova, že pro něj tam nebylo nic jiného? Že když vyjde z těchto dveří, nebude za nimi nic? Je tohle vše, co ho čeká - přidat se k těmto nevěřícím, kteří ho budou ponižovat, nebo nic?

Ale ne, Potter řekl, že vidí, co chce, vidí to před ním, a když hleděl do těch planoucích zelených očí, Lucius mu absolutně věřil. Neměl tušení, co to Potter viděl, neměl tušení, co to je, co zřejmě hledá - jak k tomu dospěl? Že dokonce ani nezná svou vlastní mysl, své vlastní touhy? Ale Potter to věděl a ukázal mu cestu, po které musí jít, aby to našel. Ačkoliv všechny ostatní pohledy byly upřené na něj, v Potterových očích nebyla žádná výtka - navzdory skutečnosti, že mu dal všechny důvody na světě, aby ho nenáviděl. Potter to věděl a dával mu šanci - jedinou, poslední šanci. 'Je před vámi ještě jednou, naposledy. Už se znovu nikdy neobjeví.'

Cokoliv to bylo - tato šance, tato cesta, toto hledání - nemělo to nic do činění s ostatními v místnosti. Lucius jim nemohl dovolit, aby toto rozhodnutí udělali za něj. Přišel sem, aby hrál svou obvyklou hru, tahal za nitky loutek kolem sebe a místo toho se ocitl na neznámém místě, stojící naprosto sám před tmavovlasým, zelenookým králem, který od něj žádal nemožné.

Postoupil o krok kupředu, a pak o další, a další, šplhal po schodech, až vystoupil na plošinu nejvyšší galerie. Skok víry, pomyslel si. Změní ho to, polapí ho to. Nevěděl jak, ale věřil, že Potter má pravdu - nevrátil by se k tomu, co znal předtím. Dostal se ke křeslu vedle madame Bonesové, posadil se, pyšně zvedl hlavu a setkal se se smaragdovým pohledem, který v něm právě něco trhnutím otevřel.

„Vítejte, lorde Malfoyi,“ řekl chlapec laskavě a usmál se. Lucius sklonil hlavu před svým králem.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky:
Napsat tuto kapitolu bylo těžší, než jsem čekala (to ty právnické kousky vždycky). A omlouvám se, že je to všechno z Luciova úhlu pohledu - vím, že to dráždí mnoho lidí, kteří chtějí číst jenom o vztahu mezi Severusem a Harrym a nic víc. Nicméně Lucius toho měl hodně, o čem chtěl mluvit, a kdo jsem já, abych mu odepřela jeho okamžik ve světle reflektorů?

Abych předešla některým otázkám, které bych dostala - ne, z Lucia se nestal gay, přestože jeho milenka vypadá jako Harry (pořád ještě je to žena). Lucius je temný kouzelník - a jak jsem řekla v dřívější kapitole, 'temný' je spojeno s emocemi. Lucius je přitahován k Harryho moci - ne k jeho tělu - i když, kdyby to posloužilo jeho účelu, nerozmýšlel by se dvakrát, aby Harryho svedl. Pokud jde o Narcisu a její reakci na Siria - vraťte se a přečtěte si kapitolu nazvanou „Velká gesta“ kvůli lepšímu vysvětlení proč. A ne, nenechala jsem Lucia, aby se vyvlíkl z toho, co udělal Removi - spíše Harry rozhodl o formě poetické spravedlnosti.

Pokud se týče Severuse - ano, je žárlivý jako čert a bude mít k tomuto předmětu hodně co říci. A ano, pro případ, že jste nad tím uvažovali, Harry v této kapitole několikrát naslouchal havranům.

Musím se smát jednomu mailu, který jsem dostala - ne, nejsem mrtvá. Nebylo by to divné? Jak by to vůbec mohl někdo z vás zjistit, kdybych zemřela… Slibuji, že udělám vše, co je v mých silách, abych zůstala na živu dost dlouho, abych tento příběh dokončila. Ano, příležitostně mám autorský blok - ne tak moc kvůli podrobnostem zápletky, ale spíše kvůli detailům příběhu. Někdy dokonce přemýšlím, z pohledu koho napsat kapitolu, zkouším různé pohledy (vlastně jsem uvažovala o tom, že bych část této kapitoly napsala z pohledu domácího skřítka - naštěstí jsem tento nápad dost rychle zavrhla).

 Honba za mocí - 68. kapitola

Cena za odvahu - 70. kapitola

Komentáře   

+1 # Má blonďatá láskazakuro 2022-10-31 17:03
Miluju Luciuse ???? a když se nechová jako úplný blbec je ještě lepší.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky