Hodnocení uživatelů:  / 36
NejhoršíNejlepší 

Autorka:  Amireen
Kybic: Mandragora
Beta: Mandragora
Téma:  Harry Potter
Postavy:  LM/SS a všichni další ze světa HP
Shrnutí:AU, OOC povídka na téma Harry nevyrůstá u Dursleyových. Harry studuje v Bradavicích již pátým rokem a situace se nadále komplikuje. A Weasley dělá problémy.
Poznámka:Říkám: OOC! Ne, že mi to v komentářích začnete předhazovat.


VAROVÁNÍ:
Jak je uvedeno v záhlaví povídky, následující řádky jsou OOC. A to způsobem, že některým z toho naskákaly pupínky. Protože ale záhlaví povídek zpravidla nikdo nečte, dávám to varování ještě sem. Takže, pokud vám slovní spojení „občas vlídný Lucius“ způsobuje bolení břicha, prostě to nečtěte.


Harry se nejprve zpoza pootevřených dveří rozhlédl po chodbě na Malfoy manor. Pod tím úžasným pláštěm, který před časem dostal od Siria, svého kmotra, ho nikdo vidět nemohl. Ovšem kdyby někdo procházel po chodbě a viděl, jak se otevřely a pak zase zavřely dveře, aniž by byl nějaký zřejmý důvod, mohl by být z toho trochu zmatený. Zmatenost by mohla vést ke zbytečným otázkám. Všetečným otázkám. To si Harry nepřál. O plášti, který se stal během nocí na Malfoy manor téměř jeho druhou kůží, dosud nikdo nevěděl. Jediný problém, který se v souvislosti s používáním pláště objevil, byl profesor Snape. Harry nevěděl, jak je možné, že o něm Snape ví. Totiž, s ohledem na své jméno si mohl Harry dovolit ve škole opravdu hodně a noční potulka po hradě nebyla nic, co by musel skrývat. Takže ve škole plášť používal jen zřídka. Ovšem dvakrát se mu přihodilo, že se ocitl v přítomnosti Snapea. Pokaždé měl neodbytný pocit, že o něm ředitel jeho koleje ví. Nebyl to jen pocit. Ono když někdo šátrá rukou vaším směrem a plášť mine asi tak o dva palce, při nejlepší vůli se to nedá hodit na pocit. K tomu ta příhoda před časem na té oslavě, kdy ho Snape honil po celé hale... Ani Sirius nedokázal Harrymu uspokojivě vysvětlit, čím to je. Předpokládal, že Snape je zkrátka víc vnímavý vůči cizí magii, než většina ostatních kouzelníků.
Vnímavější, než táta?
Harry záhy zjistil, že Lucius o něm neví. Využíval tedy pláště k tomu, že chodil do knihovny a četl knihy, které by mu táta nikdy číst nedovolil.Přitom se občas dostal do prekérní situace, ze které mu šla hlava kolem. Například v pátek. Stál v rohu knihovny na žebříku, v plášti se mu tam lezlo opravdu nepochodlně, když do knihovny přišel táta. Za ním šel Snape. Harry se vyděsil, když mu došlo, že rozhodně nepřišli kvůli knihám. Velmi opatrně slezl z žebříku a tiše zamířil ke dveřím. Musel přitom projít kolem těch dvou.
„Dveře, Lucie,“ řekl v tu chvíli Snape. „Ať nás opět nepřistihne tvůj syn.“
Proč měl Harry pocit, že v tónu profesora Snapea zaslechl výsměch a pobavení?
„Ten už spí,“ odpověděl Lucius hlasem, který Harry téměř nepoznával. „Poslal jsem je oba spát, jakmile ses ozval,“ ubezpečoval ho. Nicméně poslechl. Ano, Lucius poslechl. Přestal se dobývat pod Snapeovu košili a netrpělivě mávl hůlkou ke dveřím.
Ty se zabouchly Harrymu těsně před nosem. S hrůzou se otočil. Byl si jist, že se Snape přes tátovo rameno dívá přímo na něj a baví se jeho zděšením. Ano. Zděšením. Jak moc asi chcete sledovat vlastního otce s... no... S vlastním ředitelem koleje, kterak dělají vy-víte-co? Snape, aniž by odtrhl pohled od Harryho, pomalu, s rozmyslem, objal jednou rukou Lucia kolem pasu a pevně ho k sobě přitiskl. Dlaň druhé ruky zabloudila do míst, kde měl Lucius zadek.
Harry zavřel oči. Tohle vidět nechtěl. Přemýšlel, co to má táta za zvrácenou potřebu dělat TOHLE v knihovně.
Zvuky, které zaslechl, mu ovšem nějak nekorespondovaly s tím, co, jak předpokládal, se v knihovně dělo. Dovolil si otevřít jedno oko. Pochopil, že došlo na nejhorší. Přitom ne to „nejhorší“, co si původně myslel. Došlo mu, že si tátu i profesora Snapea zavolal Temný pán. Uhnul ode dveří, aby ho náhodou nesmetl táta, který zuřivě provlál kolem. Snape šel výrazně pomaleji. Upravoval si přitom napůl rozepnutou košili. Harry si všiml jizvy, která vykukovala na rameni z rukávu. Když Snape míjel Harryho, jen pozvedl obočí.
Ten zážitek přiměl Harryho k častým úvahám o síle a moci sexu. Jistě, věděl, že jeho táta je poživačný. Ale nikdy ho neviděl tak netrpělivého, jako když se...eee... osahávali s profesorem Snapem, ani tak vzteklého, jako když z toho osahávání s profesorem Snapem nic nebylo.
Jako, kolem Harryho se motalo hodně holek. Nejen zmijozelských. A nejen kouzelnických. Například o prázdninách ve Francii zjistil, že se mu podařilo zapůsobit na spoustu mudlovských dívek. Ne, že by mu to vadilo, ten zájem ho svým způsobem těšil. Ale nějak ho nevyužíval. Měl vlastních starostí dost. Zajímalo ho, jestli je normální být tak... tak emotivní, jako táta. Oproti tomu měl pocit, mohl-li na základě dvou zkušeností soudit, že profesor Snape si uchovává svou rezervovanost i jistý nadhled. Skoro jako by ho těšilo, jak se táta chová.
Jedno však věděl jistě. Táty se na tohle v životě nezeptá.

Když se tedy Harry přesvědčil, že po chodbě opravdu nikdo nejde, protáhl se pootevřenými dveřmi a tiše je za sebou zavřel. Pohybovat se po chodbách Malfoy manor tiše se naučil už jako malé dítě. Teď se mu to hodilo. Podíval se do secesního zrcadla, které míjel, aby se přesvědčil, že opravdu není pod pláštěm vidět. Byl spokojen.
Zamířil do sklepení. Z  dřívějších toulek po domě věděl, že právě tam se táta se svými přáteli chodí bavit nejvíc. Harry to sice tak úplně nechápal. Viděl už pár takových zábav. Pili, kouřili, hráli karty, kulečník. Nechápal, proč tohle všechno nemohou dělat v pánském salonku, který byl pro to všechno přece určen. A dost často i využíván. Tak proč je táta bere do sklepení? Také Harry brzy vypozoroval souvislost mezi příkazem neopouštět dětský pokoj a tímto sklepním sezením.
Bylo zvláštní, že cestou do sklepení potkával cizí lidi. Kde je táta, aby je doprovodil? Dveřmi do sklepení prošel s jedním ze Smrtijedů. Ušklíbl se. Upskirt byl jedním z těch, kteří mu nepřáli „přízeň“, kterou ho Temný pán zahrnuje. A dokonce byl tak hloupý, že to dal najevo. Harry byl nepřítelem zbytečného násilí, ale faktem je, že Upskirtovi ze srdce přál každou ránu, kterou od Temného pána utržil.
Zůstal stát v předpokoji haly, kde se většinou táta se svými přáteli scházel. Většinou už tady byl slyšet smích a hlasité hovory. Teď však slyšel... zvědavost ho přilákala až k pootevřeným dveřím. Upskirt totiž tak spěchal, že za sebou nedovřel.
Nahlédl dovnitř. Velmi rychle nalezl tátu. Stál vedle pohovky, o kterou se opíral. Před ním klečela nějaká mladá žena. Na sobě měla potrhané oblečení, zahlédl krvavou skvrnu na obnaženém rameni. Lucius ji držel za vlasy a prudce přitahoval její hlavu ke svému klínu. Harry nemusel být génius, aby pochopil, o co se jedná. V místnosti bylo pár dalších Smrtijedů. Upskirt, který se právě připojil k zábavě, uchopil nějakou ležící dívku... nebo to byl chlapec? Harry si nebyl jist. Zkrátka, Upskirt popadl to stvoření, odvlekl ke kulečníkovému stolu, vytáhl na nohy a o stůl opřel. Podobně Johnnson, Larint, Goyle a další... Nad tím vším se mísil odporný smích, pláč a nářky.
Harry se vzpamatoval. Ustoupil ode dveří a dal se na útěk. Poslední, co zahlédl, byl Lucius, který vzal ženu, jež před ním klečela, a prudce ji hodil na pohovku.
Utíkal, seč mu síly stačily. Prudce popadal dech, snažil se vypudit z hlavy to, co viděl. Konečně doběhl ke svému pokoji. Sundal plášť, složil ho, ovázal páskem. Ruce se mu třásly. Vzal za kliku u dveří do svého pokoje.
„Kdopak se nám to tu toulá?“ ozval se za ním Reteacher. Harrymu se, jako obvykle, z jeho hlasu zvedl žaludek.
„Otec vás očekává ve sklepení,“ řekl způsobně.
„No,“ protáhl Reteacher odporně. Rozhlédl se po chodbě. „Myslím, že ještě nějakou chvíli beze mne vydrží. Ale nechávat tu osamotě takové rozkošné ptáče,“ pohlédl významně na Harryho.
Než se Harry nadál, Reteacher otevřel dveře do jeho pokoje a Harryho zatlačil dovnitř. Zabouchl za sebou, kouzlem zajistil a na Harryho se vrhl. Harry se bránil, doteky, které špinily jeho tělo, byly odporné. Chtělo se mu zvracet. Uslyšel zvuk trhané látky, jak se Reteacher snažil dostat k jeho nahotě co nejrychleji.
„Po...“ spustil Harry, ale zajíkl se. „Pomoooc!“ vykřikl nakonec.
„Šetři dech, budeš ho potřebovat,“ dostalo se mu nezištné rady. „Mám rád, když při tom chlapci křičí.“
Harry měl strach, začal panikařit. Jenže robustní tělo ho tisklo ke zdi a nedopřávalo mu nejmenší šanci na odpor.
Reteacher ve své zvrhlé touze neslyšel zvuk, s jakým se domácí skřítek přemístil do pokoje. Zvuk, s jakým dopadla pánev na hlavu Reteachera, se však přeslechnout nedal. Obrovský chlap pustil Harryho, který se sesunul po zdi na podlahu. Začal zvracet. Reteacher se ohnal po skřítkovi. Ten se však nenechal chytit a uštědřoval násilníkovi ránu za ranou. Přitom skřítek křičel, jako by ho na nože brali. „Pomoooc! Chtějí ublížit panu Harrymu! Pomoooc!“

Lucius měl zvláštní pocit. Nesouviselo to s tím, že už ho dávno přestalo bavit znásilňovat ty nešťastné mudly. Tedy, ne, že by je litoval, to nikdy, koneckonců, proč se vlastně mudlové narodili, že... Nicméně znásilnění je vždy tak odporné. Jenže nemohl jinak. Musel se zapojit do smrtijedských zábav, ať už si o nich myslel cokoli. Proto se alespoň pořádně napil, než šel na věc. Potíže s potencí pak řešil povzbuzujícím lektvarem.
Holka, kterou si právě bral, mohla snad být hezká. Kdyby ji nehyzdily podlitiny a rychle se zabarvující modřiny. Fyzicky to bylo příjemné, ne, že ne. Ale nepovažoval za mužné a hodné svého stavu brát si někoho násilím. O jeho přízeň se muselo žebrat, ne aby se on někomu vnucoval!
Ten divný pocit pocházel spíš z toho, jako by se něco v domě dělo. Jako by tu někdo křičel. Ještě někdo jiný, než parta mudlů, které dnes sebrali. Po chvíli si byl jist. Něco se děje. Někdo volá o pomoc. V jeho domě!
Odstrčil od sebe holku, která se téměř dusila svými vzlyky. Oblékl se a vyběhl ze sklepení.
Hluk boje a křik ho přivedl až do Harryho pokoje. Chtěl otevřít, ale dveře nepovolily. Slyšel hluk boje a vřískot skřítka. Vytáhl hůlku a rázným kouzlem dveře vyrazil.
Naskytl se mu otřesný pohled. Skřítek, snad Dobby, visel na zádech kohosi, kdo snad dříve býval Reteacherem. Lucius ho znal jen zcela zběžně, nerad se scházel s těmito týpky, kteří se dali do služeb Temného pána jen proto, že si potřebovali léčit své komplexy méněcennosti. Skřítek ho tloukl do hlavy pánvičkou. Reteacher se ho marně snažil shodit ze zad.
Mnohem horší však byl pohled na Harryho, který se choulil v rohu místnosti, oblečen do cárů pyžama, pozvracený. Na okamžik mu to připomnělo situaci ve sklepení, které právě opustil.
„Dost!“ zahřměl.
Dobby poslechl a seskočil z Reteacherových zad, pánev stále v pohotovosti.
Poloomráčený Reteacher se sotva držel na nohou. Poznal Lucia. „To...“ začal koktat, „...to není, jak to vypadá...“
Lucius neměl rád ten pocit, který se ho právě zmocňoval. Nerad ztrácel kontrolu sám nad sebou. Nicméně tenhle hmyz právě zaútočil na Harryho. Podle všeho na něj položil své odporné pracky, možná na něj i slintal.
„Pane Malfoyi,“ zkusil to znovu poníženě. „Já....“
„Crucio!“ splynulo z Luciových rtů s takovou nenávistí, odporem a záští, že se Harry zachvěl. Od Luciova příchodu se snažil ovládnout. Byl v šoku. Nejprve viděl svého tátu znásilňujícího mladou ženu, pak se totéž pokusil někdo udělat jemu. Nejhorší na tom všem je, že navzdory tomu, co viděl, ho všechno pudilo k Luciovi. Protože ten přišel a zachránil ho. Tak, jako vždy. Prostě dokud tu Lucius je, nemůže se mu nic stát.

Harry se pomalu uklidňoval. Když si Lucius pohrál s Reteacherem, kouzlem Harryho očistil, zahalil ho do županu, který donesl úslužný Dobby, vzal jej do náruče a odnesl do své ložnice. Pečlivě chlapce uložil, pak se posadil k němu na postel.
„Tohle znamená být Smrtijed?“ zeptal se Harry dřív, než mohl Lucius promluvit. „Znásilňovat slabší, kteří se nemohou bránit?“
Lucius se nadechl, aby Harrymu povyprávěl o ubožácích typu Reteachera, avšak neřekl ani slovo. Pozorně se na chlapce podíval. Všiml si, jak Harry uhýbá pohledem. To mohlo znamenat mnohé, ale Lucius si byl jist, že ve skutečnosti to znamená pouze to jedno. Harry, jako obvykle, neuposlechl příkazu a toulal se po domě. Lépe řečeno po sklepení. Povzdechl si. „Pokud se ptáš na Reteachera, tak u něj platí spíš to, že se stal Smrtijedem jen proto, aby se mohl chovat podobným způsobem. Nezajímá ho Temný pán, o co se snaží, co si myslí. Je mu jedno, jaký úkol dostane, pokud to znamená, že přitom bude dělat tohle...“
„A pokud se neptám na Reteachera?“ zeptal se Harry vzdorovitě. Pohledem pořád uhýbal.
Lucius se zvedl z postele, začal přecházet po pokoji. Harry ho nenápadně sledoval. „Když je ti šestnáct, sedmnáct, některé věci ti připadají jako dobrý nápad. Rád se předvádíš, rád vzbuzuješ hrůzu, rád si o sobě myslíš, jak jsi mocný. Pak přibývají léta, zkušenosti, jsi rád, že ty mladické záležitosti jsou pryč a doufáš, že se k nim nikdy nebudeš muset vracet. Jenže pak se něco stane a ty jsi postaven do situace, že se buď budeš chovat, jako dřív, nebo budeš mít vážné problémy. Ty i celá tvá rodina. Už to není tak dobrý nápad, nicméně je to nutné. Tak se opíjíš a doufáš, že si z toho ráno nebudeš moc pamatovat.“ Zastavil se u nohou postele. Harry se na něj upíral pohled plný zmatku. „Pokus se usnout, pošlu k tobě skřítka s lektvarem,“ uzavřel Lucius a tiše opustil ložnici.

Vrátil se do sklepení. Zábava již byla za zenitem, většina mudlů již byla po smrti „jeho“ oběť seděla v rohu pohovky, netečně sledovala dění kolem. Nezdálo se, že by Lucia poznala. Když na ni sáhl, pokusila se, nepříliš úspěšně, o obranu.
„Přestaň se cukat,“ procedil Lucius skrz zuby. Teď se nechtěl prát. Cestou od Harryho si ještě zchladil žáhu na Reteacherovi, ovšem přesvědčil se, že i přesto ten zmetek stále žije. Teď se potřeboval udělat. „Zkus si to užít, až bude po všem, nechám tě jít.“
Pokusila se opovržlivě usmát. Záblesk naděje v jejích očích ji však prozradil. „Po tom, co jsem tady viděla?“ zeptala se nepřirozeným hlasem.
„Nebudeš si to pamatovat,“ vysvětlil nepříliš trpělivě.
Sex, který následoval, byl uspokojivý. Mudla se opravdu snažila. Sice to nebylo úplně ono, ale svůj účel to splnilo. Nakonec to vypadalo, ušklíbl se Lucius pro sebe, že si to i užila.
Když to skončilo, upřela na něj pohled velkých hnědých očí. Naděje, s jakou tak učinila, se nedala přehlédnout. Lucius se natáhl pro svou hůlku. „Avada kedavra...“
Když mohl lhát Harrymu, proč by nemohl lhát mudle?


* * *

Harry se definitivně přesvědčil o tom, že Draco je prostě nesnesitelný malý pitomec. A dejte pitomci funkci, že... Jako zmijozelský prefekt se zřejmě domnívá, že získal mnoho oprávnění a žádné povinnosti. Kupodivu, myšleno ironicky pochopitelně, nejvíc se vyžíval v tom, že se snažil šikanovat Harryho. Harry byl z počátku potichu, nic neříkal, byl připraven Draca podpořit, kdyby to bylo nutné. Jenže pak už toho měl také akorát tak plné zuby. Když mu zase jednou Draco vysvěloval, co smí a co nesmí, Harry mu zkrátka jednu vrazil. Pak už měl klid. Poslouchal svého prefekta, šel ostatním příkladem, avšak nenechal na sobě štípat dříví.
Navíc, brzy se ukázalo, že tu jsou větší problémy, než je namyšlený sobecký Draco.
Dolores Umbridgeová.
Její způsob výuky obrany proti černé magii se Harrymu zajídal už po prvních pěti minutách první hodiny. Za dalších deset minut se rozhodl, že na tento předmět letos docházet nebude. Po zbytek hodiny se přesvědčoval, že musí vydržet do konce. Kdyby se zvedl a odešel během vyučování, odešel by celý Zmijozel. Harry nechtěl, aby ostatní měli problémy, protože on se k něčemu rozhodl.
Na další hodinu už nedorazil. Místo toho se usadil v knihovně s učebnicí obrany, podle které měli jet původně, a pilně se učil.
„Ehm, ehm... Nevzpomínám si, že bych vás viděla na hodině obrany proti černé magii, pane Malfoyi,“ oslovila ho nepříjemným hlasem Umbridgeová. Harry byl zvědavý, jestli ho tu našla omylem, nebo ho někdo práskl. Ovšem nezajímalo ho to tak moc, aby se na to zeptal. Spíš uvažoval nad odpovědí. Rozhodoval se mezi „žádná nebyla“ a „protože jsem tam nebyl“. Rozhodoval se opravdu velmi dlouho, až to začalo být trapné. Nakonec ho napadla třetí možnost. „Nemyslím si, že by tato hodina byla pro mě nějakým zvláštním přínosem, paní profesorko. Proto jsem zůstal tady, v knihovně, kde jsem se věnoval studiu obrany proti černé magii. Víte, skutečné obrany proti černé magii. Hodlám v tom po zbytek roku pokračovat.“
„Co si to dovolujete!“ vyjekla hystericky Umbridgeová.
Harry se podezřívavě rozhlédl. Překvapilo ho, že nezasáhla paní Pinceová, ale neřešil to. „Pšššt, ne tak nahlas, paní profesorko. Mohl by vás zaslechnout Draco, a ten by si určitě doma stěžoval, že se v Bradavicích na studenty křičí.“ Dobře si všiml, že se Umbridgeové narážka na Dracovu stížnost nelíbila.
Usmála se poněkud křečovitě. „Nemyslím si, že bychom měli pana Malfoye zatěžovat těmito nedůležitými záležitostmi,“ pokusila se vycouvat.
Harry se, na rozdíl od ní, usmál téměř mile. „Ba právě naopak. Můj otec se velmi rád nechá zatěžovat čímkoli, co se týká mě a Draca. Musel bych mu vysvětlovat, že si to Draco zase špatně vyložil. V Bradavicích se přece na studenty nekřičí. Jen si tu tak povídáme, že...“
„Pochopitelně,“ přikývla seriozně.
„A povídáme si o tom, jak je v pořádku, že se místo čtení z knihy o ničem učím...“
Zaváhala. Nechtělo se jí. Ovšem ještě méně si přála dostat se do sporu s chlapcovým otcem. Nebyla si jista, do jaké míry by se Lucius angažoval, ale byla si více než jista, že žádná míra Luciovy angažovanosti není dost nízká. Za těch pár dnů, co se vyskytovala v Bradavicích, slyšela o chlapcích Malfoyových spoustu věcí. Bylo uvěřitelné, že by si Draco stěžoval, stejně tak to, že kdyby se Lucius dozvěděl, že je přísná na Harryho, určitě by zasáhl. Jestli si něco opravdu nepřála, byl to Luciův zásah. Zamračila se. Nechtěla akceptovat Harryho neochotu spolupracovat, jeho drzost, s jakou si vybíral, co se učit bude a co ne, jeho aroganci, s jakou předpokládal, že se každý posadí na zadek a... Jenže měla strach.
A způsob, jakým sklonil hlavu zpět k učebnici a tím jí naznačil, že rozhovor skončil, byl skutečně na ránu.

„Fíha,“ ozval se Neville přesně ve chvíli, kdy Umbridgeová opustila knihovnu. „Tos jí to nandal,“ pokračoval.
„Ta hodina byla příšerná,“ připojila se Grangerová.
Harry se na oba podíval. Zvláštní, že právě oni tři si v poslední době měli co říci. „Mrzí mě, že to jinak nešlo,“ odtušil Harry. „Merlin ví, jak nenávidím Dracovu větu začínající... můj otec by...“
„Draco je magor,“ odvážil se Neville.
Hermiona si přisedla naproti Harrymu. „Dělá vašemu otci akorát ostudu.“
Ušklíbl se. „Díky, ty víš, jak člověka povzbudit.“
Chvíli seděli v tichosti, jak se na knihovnu sluší. Vytáhli pergameny a začali vypracovávat domácí úkoly. Hermiona se zvlášť rozepsala o úskalí přeměňování živé věci v neživou. Přetáhla téměř o celou stopu.
„Ovšem pravdou je, že takhle se z obrany nic nenaučíme. Jestli se vrátil Ty-víš-kdo,“ pokračoval po delší době Neville, „budeme mít problém.“
Oba se tázavě podívali na Harryho. Navíc, ve skutečnosti si nebyli jisti, jak se Harry k otázce Vy-víte-koho a jeho možného návratu staví.
„No,“ zaváhal Harry. Nehodlal jim o Vy-víte-kom říkat vůbec nic. Neměl na to sílu a vlastně ani náladu. Nehledě k tomu, že Vy-víte-kdo by asi nejásal, kdyby zjistil, jak o něm Harry s klidem vypráví svým přátelům a spolužákům. „Učit bychom se mohli sami,“ navrhl nakonec. „Z domova mám slušnou průpravu, takže kdyby vás to zajímalo...“ nadhodil.
Hermiona se rozzářila. Neville se k ní váhavě přidal. „To myslíš jako opravdu?“
Harry přikývl. „Ovšem s Umbridgeovou to bude problém,“ připomněl.
„Pojďme ven,“ navrhla Hermiona poté, co se podezřívavě rozhlédla.
Sbalili své věci a opustili knihovnu. „Co si nejdřív uklidit věci?“ navrhl Harry. „Můžeme se sejít...“ šťastně se zazubil.
Neville chvíli nechápal, pak se přidal. „Dobby,“ řekl, aby se přesvědčil, že pochopil Harryho plán.
„Počkejte tady,“ řekl Harry a zamířil do sklepení.
„Na co máme počkat?“ zeptala se Hermiona. Byla poněkud nesvá. Netušila, jak se přihodilo, že si začala povídat s Malfoyem. Možná to nějak souviselo s tím, jak se zastal Nevilla. Nebo možná s tím, jak profesor Lupin srazil Nebelvíru tolik bodů, že jsou pořád v mínusu. Nebo...
„Dobby přemístí přátele pana Harryho,“ ozvalo se přibližně v úrovni jejího pasu.
„Dobby?“ zeptala se nechápavě.
Skřítek nic nevysvětloval, popadl je oba za ruce a v mžiku se s nimi přemístil. Hermioně se udělalo špatně od žaludku. Když ustála skřítkovo přemístění, rozhlédla se. Pochopila, že je u Harryho v pokoji. Což znamená, že je ve zmijozelských prostorách. Netušila, že je možné se v Bradavicích přemísťovat, byť už dávno chápala, že skřítčí magie je jiná, než magie kouzelníků.
„Přines nám čaj a sušenky, Dobby,“ požádal Harry skřítka. Ten zmizel, aby vyplnil Harryho prosbu co nejrychleji.
Nu ano, prosbu. Ať se Hermiona snažila sebevíc, neodhalila v Harryho tónu nic, co by nasvědčovalo tomu, že se ke svému skřítkovi chová tak, jak očekávala, že se budou ke skřítkům chovat Malfoyové. Dokonce to řekla i nahlas.
Harry, k jejímu překvapení, odpověděl. Byť jinak, než očekávala. „Dobby je moje chůva. Stará se o mě od malička. Kdysi jsem mu způsobil spoustu problémů, ale když jsem si to uvědomil, snažil jsem se změnit.“
Hermiona, povzbuzená Harryho ochotou odpovědět i na důvěrné otázky, pokračovala. Byť váhavě. „Harry, jak se vlastně stalo, že je z tebe Malfoy? Ne, nemusíš odpovídat,“ snažila se vzít otázku zpátky, když si všimla, že Harrymu se ta otázka nezamlouvá.
„Každý se ptá,“ řekl podrážděně.
Zavrtěla omluvně hlavou. „Nezlob se, je to jen zvědavost, nic víc. Víš, víme hodně o Harry Potterovi. Dřív, než jsme tě poznali. Ale Harryho Malfoye nezná nikdo...“
Uvědomil si, že Hermiona se opravdu ptá z prosté zvědavosti, ne proto, aby soudila či vyjadřovala svůj názor. Proto se rozhodl jí odpovědět. „Po smrti mých biologických rodičů mě Brumbál nechal u mudlů, kteří málem způsobili i mou smrt.“ Hermiona měla oči na vrch hlavy. „Pokud by mne strýc Vernon neutloukl, zemřel bych hlady. Když mi bylo pět let, našel mě táta, myslím Malfoy. Odnesl mě domů a postaral se o mě. Co víc chceš slyšet?“ zeptal se. Hermiona chápala, že jeho podráždění je způsobeno vzpomínkami. „Víš,“ nemohla si pomoci, „všichni doufali, že kdyby se náhodou vrátil Ty-víš-kdo, že ho zničíš...“
Harry se narovnal. „Nebudeme o něm mluvit, ano?“
Zarazila se. Způsob, jakým to řekl... „On už se vrátil?“
„Čemu na větě: nebudeme o něm mluvit... nerozumíš?“ osopil se na ni.
„Dobby přinesl čaj.“

Po čase si Harry k myšlence začít se učit spolu s ostatními obranu proti černé magii blahopřál. Jednak měli možnost, všichni tři, si skutečně procvičit kouzla, o kterých se dočetli či o nich slyšeli, a jednak měli možnost vzájemně se poznat. Harry si uvědomil, že jakkoli je Grangerová mudlovská šmejdka, mnohého z čistokrevných spolužáků strčí do kapsy. No a pak Neville. Teprve teď vycházela najevo jeho skutečná osobnost. Byl to pořád ten starý dobrý Neville, ale, spolu s větší praxí v kouzlení, se zvyšovala jeho sebedůvěra. Vyrůstal z něj zdravě sebevědomý mladík.
Dokud bylo venku teplo, scházeli se spíš venku, než někde v prostorách školy. Dolores Umbridgeová jim byla v patách a v případě prozrazení jejich aktivit hrozilo, že by se pokusila jejich spolek rozpustit.
Vůbec Dolores Umbridgeová přitvrzovala. Harry netušil, proč do Bradavic přišla. Kvůli výuce obrany proti černé magii to rozhodně nebylo. Prověřovala postupně všechny vyučující. Brumbálovi to Harry téměř přál, avšak nelíbilo se mu, jak se vozila po řediteli zmijozelské koleje. Rozhodl se, že s tím bude muset něco udělat. Jen přesně nevěděl, co. Pravidelně se s ředitelem své koleje stýkal na doučování a výchově z lektvarů, snažil se naučit se co nejvíc mohl. Nechtěl, aby byl při vyučování na obtíž, rád by se co nejrychleji dostal na úroveň, kdy by ho profesor Snape přestal brát jako protekčního studenta a začal v něm vidět nadějného studenta lektvarů. Tím spíš mu neušlo, jak na něj šikana Umbridgeové doléhá.


* * *

Ten den se Neville dostavil na pravidelnou schůzku s mírným zpožděním. Venku už začaly podzimní plískanice, a tak se scházeli u Harryho v pokoji. Dobby byl rád, že může panu Harrymu posloužit a vždy s nadšením přemístil Hermionu i Nevilla. Zároveň neopomenul připravit chutný čaj a sušenky, nebo i nějaký ten sendvič. Tentokrát se však Neville opozdil. Dobby zjistil, že je v ředitelně. Slíbil Harrymu, že se pokusí zjistit, o čem si Neville s ředitelem Brumbálem povídají.
Hermiona seděla v křesle, které si během jejich společných schůzek oblíbila. Na klíně se jí vyhříval Arnošt, který si ji zamiloval. Tedy, pokud zrovna nesmrděla tím svým podivným zvířetem.
„Prostě toho confringo nejsem mocna,“ říkala, když upila trochu čaje. „Pořád nad tím sedím, lámu si hlavu, v čem je problém,“ pokrčila bezmocně rameny. „Přitom by to nemělo být až tak obtížné.“
Harry s ní souhlasil. Ani on nedokázal použít kouzlo confringo. Neskutečně ho to štvalo, protože kdo toto kouzlo dokáže, má polovinu boje vyhranou. Rozbije totiž protivníkovu obranu, a pokud zároveň dokáže zaútočit dřív, než se protivník vzpamatuje, jeho kletbu nic nezastaví.
„Počkáme ještě na Nevilla,“ navrhl Harry. „Sice se netvářil příliš úspěšně, když jsem se ho na to před snídaní zeptal, ale kdo ví, třeba si zase akorát nevěří.“
O kom se mluvívá, nedaleko bývá. Sotva se Harry s Hermionou v hovoru dostali až sem, Dobby přivedl Nevilla.
„Podařilo se ti... co se stalo?“ zeptal se Harry, když viděl, že Neville je trochu mimo. „Ublížil ti?“ chtěl hned vědět.
Neville jen zavrtěl hlavou a z hluboka se nadechl. Chtěl začít vyprávět, pak se ale zarazil. Podíval se na Harryho. Nevěděl, jak na tu novinu bude Harry reagovat. Nechtěl, aby s ním Harry přestal mluvit. Sice už ho znal, věděl, že Harry s ním opravdu kamarádí, ale tahle novina... no, Neville prostě nevěděl. Nakonec se rozhodl skočit do toho rovnýma nohama. „Brumbál říká, že to já jsem ten vyvolený, ne ty,“ vyhrkl.
Harry byl překvapen, ale jen kratičký okamžik. Usmál se, praštil Nevilla do ramene. „Blahopřeji, Neve!“
Hermiona se po něm nesouhlasně ohlédla. „To přece není možné. Všichni přece víme, že je to Harry...“
„Ne, nevíme,“ oponoval Harry. „Nikdo totiž neví, jak přesně ta věštba zněla. Klidně to může být Neville. Nevím, proč se všichni domnívají, že jsem to právě já.“
„Ale...“ zakoktal se Neville, když mu to všechno začalo docházet, „...co mám dělat? Brumbál říkal, že to nemám nikomu říkat. Jako by tohle bylo něco, s čím bych se chtěl chlubit!“ jeho hlas přeskakoval do nepříjemných výšek. Harry ho posadil do volného křesla z druhé strany krbu.
„Řekl ti, co máš dělat?“ zeptal se potom.
„Že se musím připravit na boj s Ty-víš-kým. Že Ty-víš-kdo se vrátil. Že ho musím zničit. Pak říkal něco o nějakém Řádu. Že prý mi pomohou. Také mi říkal, že ty víš, že se Ty-víš-kdo vrátil. Je to pravda, Harry?“ ptal se.
Harry se díval do Nevillových vyděšených očí a přemýšlel, co by měl Brumbálovi provést už jen za to, jak ubližuje Nevillovi. Pak také přemýšlel o Temném pánovi. Nikdy nedával najevo, že by si nepřál, aby se o jeho návratu vědělo. To jen Harry o něm mluvit nechtěl. Ale teď, když tu Neville tak zoufale čekal na odpověď... a je to ve skutečnosti ta odpověď, kterou chce slyšet? „Vrátil,“ řekl tedy nakonec. Jistě, pochopil okamžitě, tohle nebyla ta správná odpověď. „Myslím si, že od Brumbála není správné, že tě označuje za vyvoleného. Ale nemyslím, že by to automaticky znamenalo, že se něco změní. Temný pán je přesvědčen, že to já jsem ten vyvolený. Nehledě k tomu, že... co na mě tak zíráte?“ zeptal se, když si všiml těch konsternovaných pohledů.
Od odpovědi je zachránilo rázné zabušení na dveře. Harry se zamračil, nicméně ukázal oběma na v rohu stojící paraván. Pochopili a rychle se ukryli za paravánem. Harry rázně otevřel dveře. „Tati...“ usmál se a vzal Lucia dovnitř. Nepustil ho však ke slovu. „Mám tu návštěvu,“ upozornil ho.
„Tak?“ zeptal se Lucius a zájem v jeho hlase byl nepřeslechnutelný. „Kde je?“
Harry se obrátil k paravánu. „Vylezte, vy dva.“ Lucius se díval na dva Nebelvíry, kteří vylezli ze své skrýše. Ne, nechtěl vědět, co tu pohledávají. „Tati, tohle je Hermiona Grangerová, Nevilla Longbottoma znáš.“ Hermionu vlastně také, ale Harry doufal, že na ten incident v knihkupectví, který odstartoval postupnou potupnou likvidaci Weasleyho, všichni přítomní zapomněli. Viděl na Luciovi, že se s Grangerovou nechce seznámit, nicméně spoléhal na tátovu hluboce zakořeněnou schopnost přetvářky. Otočil se k ní. „Lucius Malfoy, můj táta,“ řekl pro případ, že by to nebylo jasné. Chápal, že všichni tři jsou ze setkání nadšeni přibližně stejně. „Už stejně končíme, ale, když jsi tady, mohl bys nám něco vysvětlit,“ pokračoval Harry, aby předešel trapnému mlčení.
„Co by to mělo být?“ zeptal se se zájmem Lucius. Harry věděl, že tento zájem táta nepředstírá. Byť jeho důvody zřejmě nejsou z těch, které by se Harrymu líbily.
Neville se vyděsil. Nechtěl, aby Harry začal vykládat o Brumbálově rozhodnutí právě svému tátovi.
„Jde o kouzlo confringo,“ odpověděl Harry. Přistoupil blíž k Luciovi a upřel na něj prosebný pohled. Lucius si neopomenul vynadat za to, že téměř hmatatelně roztál. „Učíme se, s Hermionou a Nevillem, obranu proti černé magii. Víš, když to nedělá Umbridgeová, tak to děláme alespoň my. Tohle nám prostě nejde.“
„Mělo by to být snadné,“ začala vysvětlovat Hermiona s trochou vzdoru. „Alespoň podle toho, co jsem si přečetla...“
Lucius se ušklíbl. „Slyšel jsem, že vy vůbec ráda čtete, slečno Grangerová,“ protáhl. Úmyslně se vyhnul Harryho pohledu, aby se zase nerozložil. Chvilku si vychutnával emoce, které se střídaly ve tváři mudlovské šmejdky. Pak se slitoval. „Harry se bude bránit, vy zaútočíte.“ Přešel až k ní, postavil se, aby mohl sledovat její ruku, jak vede hůlku při útoku. Hermiona byla nervózní, vůbec se jí nelíbilo, jak na ni Malfoy zírá. Nicméně přemohla se a zaútočila na Harryho. Neúspěšně.
„Chápu,“ ozval se v tu chvíli Lucius. „Špatně vedete hůlku. Ten pohyb má být takto,“ řekl, přistoupil ještě blíž, uchopil ji za ruku s hůlkou a sám vedl její ruku ve správném pohybu.

Když se Hermioně i Nevillovi podařilo správně vykouzlit požadované kouzlo, Harry přivolal Dobbyho a požádal ho, aby oba Nebelvíry přemístil do jejich pokojů. Pak, když v místnosti s Luciem osaměl, přiblížil se k němu a svůj pohled umístil kamsi na kořen Luciova nosu. „Díky,“ řekl prostě.
Lucius si jen povzdechl. Nemohl by udělat chlapci ostudu, ani kdyby chtěl. Jistě, je to podivné, že ho přistihl se dvěma Nebelvíry, natož potom při výuce obrany proti černé magii, ale co se dá dělat. Ovšem potěšilo ho, že si Harry jeho snahy všiml.
„Převlékni se,“ řekl po chvíli, „Temný pán tě očekává,“ sdělil důvod své přítomnosti. Přitom pečlivě sledoval sebemenší hnutí v Harrhyo tváři. Pořád totiž nevěděl, na čem s chlapcem a Temným pánem je. Bylo by možné, že si opravdu tak porozumněli?


* * *

Draco se toulal opuštěnými chodbami hradu. Připadla na něj noční hlídka. Ze začátku svého prefektování si to vážně užíval, teď už ho akorát štvalo, že se musí vláčet chodbami, místo toho, aby ležel v pohodlné posteli a spal. Navíc, i když byl teprve podzim, bylo už celkem zima. Chtěl ještě dojít na konec chodby, když tu z nedalekého výklenku zaslechl podezřelé zvuky. Ušklíbl se a zamířil tím směrem.
„Lumos!“
řekl, když se přiblížil k výklenku.
Pak už jen zíral.
Ve výklenku byli dva chlapci ve zmijozelských uniformách, jeden ze šestého, druhý ze sedmého ročníku. To o těch zmijozelských uniformách si pouze domýšlel, protože obě se nacházely v nejrůznějším stádiu svléknutí. Z  kapsy jednoho z nich visela zmijozelská kravata.
„Okamžitě se mnou,“ procedil skrz zaťaté zuby. Bojoval s nevolností.
Oba byli vyděšení. Sice byli starší, než Draco, ovšem on byl prefekt. Navíc Malfoy. Navíc... měl je v hrsti. Proto se urychleně upravili a následovali ho.
Rychlým krokem scházeli do sklepení. Brzy stáli před vchodem do soukromých komnat ředitele Zmijozelu. Draco rázně zabušil na dveře.

Lucius se opíral o futro dveří vedoucích do ložnice. Plášť, ve kterém přišel, se ladně přehodil přes křeslo u krbu. Černý sametový kabátec zaujal místo hned vedle, na područce křesla. V bílé košili a černých kalhotách vypadal neuvěřitelně sexy. A co bylo horší, moc dobře to o sobě věděl. Sledoval Severa, který se k němu blížil s ladností šelmy. Lucius nikdy nesnášel tato přirovnání, vždy se domníval, že patří spíš do literatury hodně pokleslé úrovně. Dokud nepoznal Severa. Když jej teď sledoval, věděl naprosto přesně, jak taková šelma kráčí.
Cítil se vtahován do bezedných hlubin temného pohledu. Další klišé. Ovšem všechna tato klišé na Severa seděla do písmene. Lucius byl rád, že si před chvílí uvolnil horní dva knoflíčky u košile. Zřejmě by se mu z pouhého pohledu na Severa obtížně dýchalo. Nicméně, rozhodl se, že dnes to bude on, kdo přiměje druhého k šílenství.
„Líbí se ti, co vidíš, Severe?“ zeptal se. Ale jak se zeptal. Severus se najednou cítil tak zranitelný, tak ztracený. To je to, co jej na této jejich hře vždy přitahovalo. Ten věčný boj o moc, o nadvládu. Dnes je to tedy Lucius, kdo hraje prim. Severus se vyžíval v tom, jak se uvnitř něj svářely emoce. Nechtěl se podřídit, příliš dlouho se ve svém životě podřizovat musel, ale už odvykl. Neměl ten pocit rád. Ovšem vědomí toho, co bude následovat, až se Luciovi podvolí...
V tom kdosi rázně zabušil na dveře.
„Neotvírej,“ nehodlal ho Lucius pustit.
Severus zavrtěl hlavou. „Musím. Moji studenti ví, že když je problém, mohou za mnou přijít kdykoli.“ Pochválil se, jak seriozně to znělo. Ovšem v duchu byl připraven toho odvážlivce stojícího za dveřmi pořádně spražit.
Otevřel dveře. „Pane Malfoyi, mohu se zeptat, co tak důležitého vás přivádí v tak pozdní hodinu na práh mých komnat?“
Draco vstoupil. „Omlouvám se, profesore Snape. Pane, při noční hlídce jsem objevil tyhle dva,“ ukázal pohrdavě za sebe. Severus se podíval tím směrem. „Schovávali se ve výklenku ve druhém patře.“ v tu chvíli si Draco všiml oblečení položeného na křesle u krbu. Nejsou to otcovy věci? Ptal se v duchu sám sebe. Přitom pokračoval. „Oni se chovali... nevhodně. Víte, co myslím.“
„Upřesněte,“ nechal ho v tom Snape.
Draco se díval upřeně na Luciovy věci. Nechtěl mluvit dál, začal mít nepříjemný pocit, že tahle akce bude mít ještě dohru. Ošklivou dohru. Ve skutečnosti... „Byli částečně svlečení a fyzicky se... prostě se...“ Proč tu ty věci leží? „... osahávali se a líbali se...“ dořekl nakonec poněkud roztřeseně. „Měl jsem za to, že...“
Jeho výklad přerušilo tiché zakašlání odkudsi z boku. Podíval se tím směrem.
„Myslím, že jsem slyšel dost, pane Malfoyi,“ ujistil ho Severus. Ušklíbl se nad Dracovým výrazem. Vám dvěma body nesrazím, ale zítra po vyučování si promluvíme o vašem školním trestu. Dobrou noc vám všem.“
Dveře se zavřely a v místnosti se rozhostilo ticho. „Myslím,“ přerušil ho nakonec Lucius, „že jsi mě chtěl svléknout.“

Harry měl nádherný sen. Zdálo se mu, že se probudil a dřív, než mohl cokoli říci, Dobby ho obložil lívanci obalenými cukrem se skořicí. K tomu přinesl teplý čaj. Prostě dokonalost sama.
Potíž byla ovšem v tom, že v tomto jeho krásném snu začal někdo bušit na dveře. Bohužel, nepřešlo to, ani když se z toho snu probudil. „Dále,“ zamručel, když zvedl hůlku z nočního stolku. Přitom uvolnil zamykací kouzlo. Do pokoje vstoupil Draco. Spíš se vřítil. „Copak hoří?“ zeptal se Harry podrážděně. Jediný, komu by dovolil takové probuzení, je Dobby s lívanci. Draca rozhodně vidět nechtěl.
„Otec je u Snapea,“ vyhrkl Draco s očima na vrch hlavy.
Harry pokrčil rameny a natáhl se pro brýle. Hůlkou přivolal křeslo blíž k posteli, aby se Draco mohl posadit. „A co já s tím?“ zeptal se potom.
Draco se na něj díval, jako by mu narostla druhá hlava. „No, otec je u Snapea,“ opakoval, jako by si byl jist tím, že prostým zopakováním informace vyjasní situaci.
„Slyšel jsem. Nechápu, proč tě to tak zaujalo. Proč by nemohl být u Snapea? Jsou to přeci přátelé...“ nechápal Harry.
„On byl... nebyl tedy... nebyl oblečný,“ vyhrkl tu strašnou věc.
Harry se zarazil. „Jak, nebyl oblečný. Chceš říci, že byl nahý?“ Ještě toho trochu, pomyslel si přitom.
Draco zavrtěl hlavou. „Měl kalhoty a košili. Jenom kalhoty a košili, chápeš?“
„Nechápu. Prostě se zastavil na skleničku,“ odmítal připustit to, co Draco naznačoval. „Když ty přijdeš poklábosit nad máslovým ležákem, také nejsi v těžkém plášti a hábitu,“ snažil se logicky vysvětlit nastalou situaci.
Draco si povzdechl. „Ty to pořád nechápeš. On tam je jenom v košili a kalhotech. Takhle málo oblečený přece nechodí ani doma. Harry, co když...“
„Ne,“ přerušil ho Harry dřív, než to řekl. „Uvědom si, Draco, o kom tady mluvíme. Pokud tě napadlo to, co si myslím, že tě napadnout mohlo, tak na to zapomeň.“
„Zapomenout?“ vyjekl Draco. „Můj otec je možná zasranej teplouš a já mám zapomenout?“
Harry uchopil Draca za ramena a pořádně jím zatřásl. „Jsi úplnej idiot, Draco. Myslíš si, že kdyby táta se Snapem něco měl, že by připustil, aby ses to takhle náhodou dozvěděl? Je naprosto normální, že má jen košili a kalhoty. Kolik je? Tři hodiny ráno? Jestli se Snapem začali pít po večeři, tak už budou mít pořádnou opici. Je normální, že si svlékne upjatý kabátec. Jenom ty z toho děláš vědu. Tak se uklidni a jdi spát!“
Draco se díval na Harryho a pomalu nacházel logiku v tom, co Harry říkal. Navíc, uvědomil si, otec je přece Malfoy. Nikdy by si s žádným chlapem nic nezačal. Ano, Harry má pravdu. „Asi máš pravdu. Zpanikařil jsem. Byl jsem v šoku z těch dvou, takže pak mi najednou všechno připadalo naprosto jasné. Nezlob se, že jsem tě probudil. Dobrou noc.“

Harry se snažil usnout, ale marně. Přemýšlel o tom, co mu Draco říkal. Jistě, Draco má pravdu. Táta zřejmě přišel za svým milencem. Kdo mohl tušit, jak se věci vyvinou? Ale tohle nebylo dobré. Možná Draco, navzdory svým zvykům, začne o věci přemýšlet. Jen Merlin ví, k čemu pak jeho úvahy povedou. Nakonec, když už svítalo a v pokoji se tma měnila v šero, vylezl z postele, vytáhl pergamen a začal psát...

„Ahoj tati. Jsou věci, o kterých něco vím, jakkoli bych upřednostňoval o nich nevědět vůbec nic. Potíž ovšem je v tom, že o nich zřejmě začíná něco tušit i Draco. Nechápu, jak se právě tobě mohlo podařit vychovat někoho tak homofobního, jako je on. Poslední tři hodiny jsem trávil tím, že jsem Draca přesvědčoval, že náš otec není, opakuji, není, žádný ´zasranej teplouš´, ale že se jen zastavil na sklenku kvalitní whisky. Harry.“

Probudil sovu, omluvil se jí a poslal ji s dopisem.

„A to ani nechodí do knihovny, L.“
vrátila se sova téměř obratem. Harry téměř zasténal zoufalstvím nahlas. On tu fakt zůstal přes noc. Tedy, ne, že by nemohl. Ale jestli...

„Jenom tě prosím, nechoď ráno na snídani do Velké sítě. Mně ani Dracovi do tvého soukromí vůbec nic není, ale faktem je, že i Dracovi by došlo, že jsi tu přespal. Mohl by o tom začít přemýšlet a třeba sem tam něco říci. Nebyl jsi to právě ty, kdo poukazoval na nutnost diskrétnosti v tomto směru?“

„Máš chytrého syna,“ řekl Severus, aniž by přestal hladit Lucia po páteři.
Lucius si povzdechl, trochu se nadzvedl a natáhl ruku s pergamenem k plamenu svíčky stojící na nočním stolku. „Tentokrát se ani neptám, kterého.“ Ne, neznělo to mrzutě. Na to prožil právě naprosto dokonalé hodiny ve společnosti svého šikovného milence.
Dnešní sex byl opravdu zvláštní. Už dlouho neviděl Severa tak submisivního, jako dnes. Tušil, jak je pro Severa pokaždé obtížné naprosté podrobení se, jak to Lucius požaduje v náladě, jakou měl dnes. Ovšem věděl naprosto přesně, že Severus nakonec nemá nejmenší důvod ke stížnosti. Jen... ty okamžiky, během kterých ho Lucius láme, ty stojí za to.
Nicméně ho Harryho dopisy přiměly k zamyšlení. Opravdu. Nebýt fyzické podoby, vážně by pochyboval, že je Dracovým otcem.
„Někdy až moc,“ řekl nahlas, téměř proti své vůli.


* * *

Voldemort seděl ve svém křesle a shovívavě sledoval Harryho, který si povídal s Nagini. Přitom na půl ucha poslouchal, co mu jeho věrní povídali.Pak už ho to přestalo bavit. „Pojď ssssem, Harry,“ zasyčel. Rázným gestem vyhodil několik Smrtijedů, kteří se kolem něj před chvílí shlukli.
Harry poslechl, v mžiku se usadil na svém místě u Voldemortových nohou. „Tak co, Harry,“ pokračoval už normální mluvou. „Jak se daří ve škole?“ Harry se rozpovídal. Svůj výklad doprovázel nadšenou gestikulací. „Slyšel jsem, že tě se ti Severus začal věnovat v lektvarech...“
„Ano,“ přikývl Harry rázně. „Trvalo dlouho, než jsem ho přesvědčil, že to myslím opravdu vážně.“
„Takže nám tady roste nový mistr lektvarů,“ odtušil Voldemort pobaveně.
Harry se zatvářil vyděšeně. „Ještě dlouho ne, pane. Já se snažil, už skoro čtyři roky čtu o lektvarech všechno, na co narazím. Když ale vidím profesora Snapea, připadám si jako totální idiot. Jestli někdy budu umět polovinu toho, co on, budu to považovat za obrovský úspěch.“
Voldemort se usmál. „Skromnost ti, vidím, nechybí. Ale máš pravdu. Severus je vyjímečný. Máš neuvěřitelné štěstí, že se rozhodl tě učit dřív, než bych mu to přikázal. Protože když to dělá z vlastní vůle, bude s tebou pracovat intenzivněji, než bych mu já kdykoli mohl přikázat.“
Harry přikyvoval. Opřel se o poddajné tělo Nagini, která se k nim znuděně připlazila. Přitom ji poplácal po boku.
„A co si myslíš o obraně proti černé magii?“
Harry se zamračil. „Obrana je fajn věc. Ale ne ta, co máme teď ve škole.“
Voldemort se zvědavě předklonil. „Povídej,“ vybídl chlapce.
„Profesorka Umbridgeová,“ odfrknul si podrážděně. „V jejím pojetí je obrana proti černé magii odříkávání teoretických, navíc nesmyslných, pravidel. Nechodím tam.“
„Tak?“ podivil se Voldemort. „To jí nevadí?“
Harry se ušklíbl. „Vadí. Ale nespokojenost mého otce by jí vadila víc. Takže mne jen okázale ignoruje. Problém je, že ubližuje Nevillovi,“ zarazil se a s obavami se podíval na Temného pána. „To je můj kamarád. Je čistokrevný.“
Voldemort pokýval hlavou. „To je ten nový vyvolený?“ zeptal se, pro jistotu.
Harry úspěšně skryl překvapení. To se to tedy rozneslo pěkně rychle. „Brumbál to alespoň říká. Hlavně nenápadně, je to tajemství, víte...“ ušklíbl se.
Temný pán si chvíli chlapce prohlížel. „Co si o tom myslíš ty?“
Pokrčil rameny. Nagini definitivně vzdala dnešní pokus o konverzaci a odplazila se pryč. „Upřímně, mě je to jedno. Bez ohledu na to, co tvrdí Brumbál, já nejsem vrah. Představa, že bych měl zabít vás, můj pane, nebo kohokoli jiného, je mi značně nepříjemná. Táta vždycky říká, že věci, které mi jsou nepříjemné, mám hodit na někoho jiného,“ usmál se. „Potud tedy v pořádku, hodil jsem to na Nevilla. Jenže,“ zaváhal, „mám ten pocit, že Neville je na tom úplně stejně. Už teď ho ten humbuk, co se kolem něj brzy rozjede, znervózňuje. Jakmile uvidí možnost se toho, co na něj Brumbál naložil, zbavit, udělá to.“
Chvíli bylo ticho. Zpoza křesla vykukovala Nagini, jestli by, přece jen, těm dvěma neměla dát ještě jednu šanci, než půjde spát.
„Pane,“ zeptal se po chvíli Harry ostýchavě. Voldemort ho vyzval k pokračování. „Nemohl byste mě učit vy?“
Chvíli bylo ticho, pak se Temný pán začal smát. „To se povedlo! Vážně! Lord Voldemort vyučuje Harryho Pottera!“ smál se, až měl o něj Harry strach. „Vážně myslíš, že bych to měl udělat?“ zeptal se nakonec, když se trochu utišil.
„Chci se učit, pane,“ spustil Harry opravdově. „Jste nejlepší. Je logické, že se chci učit právě od vás...“
Voldemort si znovu Harryho pátravě prohlédl. Kdyby takhle mluvil kdokoli jiný, podezříval by ho z pokryteckého patolízalství, ne-li něčeho horšího. O Harryho pravdomluvnosti byl však téměř přesvědčen.
Vůbec bylo zvláštní, jak si s chlapcem rozuměl. Když přiměl Lucia, aby mu chlapce přivedl po té události na hřbitově, nebyl si jist, co má vlastně čekat. Upřímně, nebyl si jist, jestli je přece jen nezabije oba, jakmile se objeví. Jenže pak se objevili a kluk mu udělal čáru přes rozpočet. Pořádně tlustou. Nejenže se choval jako Malfoy, ale i sdílel představu svého otce a vyjádřil nadšení a nedočkavost, až se bude moci stát jedním ze Smrtijedů. Ani náznak pochyb, ani náznak rozpaků. Lucius ho dobře zpracoval, pomyslel si tehdy pobaveně, když viděl, jak se chlapec postranním pohledem na toho, o kterém mluvil jako o svém tátovi, přesvědčoval, že se chová správně. V jednu chvíli chtěl na chlapce použít nitrozpyt, aby zjistil pravdu. To, že byl vyděšen již při té představě, ho nepřekvapilo. Spíš ho překvapilo, ba přímo šokovalo, když zjistil, proč má z nitrozpytu strach. Brumbál se nezdá. To, že na chlapce zaútočil a použil nitrozpyt svědčí o tom, že všichni, kteří toho starého pomatence považují za dobráka od kosti, se šeredně mýlí. Přesto byl Harry připraven se podrobit jeho rozmaru. Právě to rozhodlo. Ta jeho ochota podřídit se i značně nepříjemné věci jen proto, aby uposlechl. Proto toho Voldemort nevyužil.
Zřejmě tím si chlapce naprosto získal. Nemohl přehlédnout, jak se chlapec cítí v jeho společnosti dobře. Sice se snažil dodržovat protokol, ale v ohnivém výkladu se občas zapomněl a dopustil se drobného prohřešku. Když mu to Lucius rázně připoměl, najednou se Harry choval jako štěně.
Celé jejich první setkání, a po něm všechna další, přesvědčily Voldemorta, že Luciovi se povedl opravdový majstrštyk, když chlapce zpracoval pro jejich věc. Bavil se představou, jak si asi Brumbál škube vzteky vousy pokaždé, když Harry pozvedne ke svému pánovi oddaný pohled.
Téměř mu věřil. V naprosté důvěře mu bránila životní zkušenost křížená se zdravou paranoiou. Od tak malého dítěte neočekával nějaký podraz, ale i on byl kdysi malým dítětem a podrazů spáchal hodně.
„Připouštím, že logické to je. Ale co s tím, jak mě máš zabít?“ zeptal se a byl vážně zvědavý, jak si s tím Harry poradí.
Ten se na okamžik zarazil. „Jo tohle...“ odtušil zamračeně. „Nebudu vás přesvědčovat o tom, co cítím, můj pane. To není důležité. Ovšem,“ ve svém sedu se napřímil, „když mě budete učit vy, budete naprosto přesně vědět, co umím. Takže to pro vás nebude nebezpečné, ne?“
„Nebojíš se, že tě při výuce zabiju? Samozřejmě naprostou náhodou. Nešťastnou.“
Tentokrát Harry nezaváhal. „Pokud byste mě chtěl zabít, pane, udělal byste to už dřív. Nebo časem. Prostě až budete chtít. Nemusíte to přece balit do nějaké frašky o výuce.“
Přemýšlel. V tom, co Harry říkal, bylo hodně pravdy. Navíc, to ty chlapcovy oči. Tak čisté, plné obdivu a naděje. „Dobře,“ souhlasil nakonec. Usmál se, když se Harry rozzářil. Ovšem nezářil dlouho. Přestal, jako když utne. „Děje se něco?“ zeptal se Voldemort.
Harry se tvářil rozpačitě. „Totiž... no... víte... neříkejte to tátovi,“ vyhrkl a sklopil oči.
Voldemort se zamračil. „Myslíš, že by byl proti?“ Snažil se představit si Lucia, kterak s ním v něčem nesouhlasí, ale vážně to nešlo.
Harrymu se nechtělo odpovídat, ale věděl, že nelze otálet. „Vynadal by mi, že vás obtěžuji.“
Odpovědí byl znovu huronský smích. Voldemort se smál, až mu slzy tekly z očí. „Dobrá, dobrá, kluku. Domluveni. Luciovi ani muk. Bude to naše společné tajemství. Ale, bude to těžké udržet,“ pokračoval. Harry nechápal. „Rozhodl jsem se, že se ubytuji na Malfoy manor.“
Harry se potěšeně usmál. „Táta bude poctěn a nesmírně nadšen.“
„Nebude, ale co mu zbývá. Proč se tak usmíváš?“ uhodil na Harryho.
„Někdy je třeba rodičům pomoci vyznat se v tom, co je důležité a co není. Ujišťuji vás, můj pane, že táta bude nadšen.“
Voldemort raději zavrtěl hlavou. Kdyby toho byl schopen, začal by Lucia tak trochu litovat. Zamyslel se a v duchu přivolal Lucia.
Netrvalo dlouho a Lucius se sesunul na zem u jeho nohou. „Můj pane...“
Zvedl se z křesla, sestoupil, sklonil se k Luciovi a poklepal mu na rameno. „Vstávej, mazlíčku. Mám pro tebe novinu. Tvůj syn říkal, že šťastnou, tak se koukej radovat.“
Lucius znejistěl, ale nedal to na sobě znát. „Cokoli, co tě potěší, můj pane...“
Nevrle ho přerušil. „Já vím, já vím. Rozhodl jsem se, že se nastěhuji k tobě domů.“ Odpovědí bylo hluboké ticho. Voldemort se otočil k Harrymu. „Měl jsi pravdu. Tvůj otec nemůže nadšením ani promluvit.“


* * *

„Miláčku, hádej, kdo k nám dnes přijde na večeři...“
Lucius se bezvýrazně podíval na svou ženu. Musel trvat na svém bezvýrazu, neboť hrozilo, že by se začal smát. A ne proto, že by řekla něco směšného. „Dohlédni na skřítky, ať je východní křídlo připraveno,“ řekl nakonec.
Přikývla. Chápala, že v tuto chvíli je třeba poslechnout do posledního písmene. A také chápala, že je třeba z východního křídla odstranit věci, ke kterém mají citový vztah. Už by je totiž nemuseli nikdy vidět.
Stěhování Lorda Voldemorta proběhlo ve velkém stylu. Sice neměl moc věcí, které by si s sebou mohl na Malfoy manor přivézt, nicméně tvářil se, jako by stěhující se perský šah byl jeho chudším příbuzným. Všichni Smrtijedi byli přítomni, jak se nejen Harry domníval, aby byli svědky Luciova ponížení. Lucius se choval jako vynikající hostitel, nebylo možné mu vytknout vůbec nic. Snad jen mírný nedostatek alkoholických nápojů, které Lucius vypil dřív, než je nabídl váženým hostům. Ale to jsou jen sprosté pomluvy, pochopitelně.
Lucius nechápal, proč Temný pán cítil potřebu nastěhovat se právě k němu. Tedy, ne že by si myslel, že by chtěl Temný pán bydlet v té chuče, která mu v Malém Visánku patřila. Ale kouzelník s jeho schopnostmi si mohl pořídit jakýkoli jiný dům. Dospěl tedy k závěru, že Temný pán mu to udělal naschvál.
A jak v tom všem figuruje Harry? Ne, Lucius si nedokázal představit Harryho, jak zve Temného pána na Malfoy manor. Ovšem podle všeho o jeho úmyslu věděl dřív, než Lucius.
Luciovi se nelíbilo, že kdokoli ví o plánech Temného pána dřív, než on. I kdyby to měl být Harry.

„K tomu ti těžko něco řeknu,“ odpověděl Severus po velmi dlouhé chvíli. Sledoval tekutinu na dně sklenky, ale nějak se neměl k tomu, aby se napil. Ne, že by neměl chuť, ale tak nějak předpokládal, že Lucius bude potřebovat střízlivého posluchače... a posléze třeba i střízlivého milence. Den byl opravdu rušný, fraška, kterou Temný pán předvedl během svého stěhování, měla jen jeden účel. Ukázat Luciovi, kde je jeho místo a ponížit ho. Na štěstí pro ostatní, nikdo to o tom ponížení nepochopil. Což je sice hezké s ohledem na Lucia, ale smutné, když člověk zváží, o jaké hlupáky se chce Temný pán opírat. Narcissa šla spát poměrně záhy, nikdo ji nezdržoval a nikdo se jí ani nedivil. Ještě méně se pak Severus divil, když zaslechl Lucia, jak vydává pokyny domácím skřítkům, aby Narcissu ochraňovali a hlídali její ložnici. S tou sebrankou, která se na manoru sešla, jeden nikdy nevěděl. „Když si mě zavolal, mluvil se mnou pouze o tvém synovi. Jak mu jdou lektvary, jak si vede ve škole, ano, myslím, že ty lektvary ho zajímaly nejvíc.“
„A co jsi mu řekl?“ zeptal se Lucius přímo.
Severus předvedl jeden ze svých kříženců úsměvu a úšklebku. „Copak jsem mu mohl říci něco jiného, než pravdu?“ odpověděl otázkou. Chvíli se pásl na Luciově nespokojenosti. „Každopádně si myslím, že momentálně mu na Harrym hodně záleží. Jsi jeho otec, měl bys být poctěn,“ pokračoval.
„Jsem poctěn, copak to nevidíš?“ reagoval temně Lucius.
Severus odložil skleničku na stolek, zvedl se a ladným pohybem se ovinul kolem Luciova křesla. Tak, aby se přitom Lucia dotýkal jen rádoby bezděčně.
„Severe...“ zaváhal Lucius. Jestli dnes něco vyloženě nepotřeboval, pak to bylo vykonávat jakoukoli aktivitu.
„Ššš,“ tišil ho Severus. „Nech to na mě,“ pokračoval a začal opečovávat Lucia přesně tak, jak věděl, že to má rád.


* * *

Harry byl rád, že pro něj táta přišel. O něco méně byl rád, že ho našel ve svém pokoji v pátek po vyučování. Netušil, jak je to možné, ale málem se zamračil, když zjistil, že Lucius sedí v křesle u krbu a čeká na jeho návrat. V jeho pokoji. Každopádně to nehodlal dát najevo. Je to přece táta.
„Na ministerstvo?“ zeptal se, když mu Lucius vysvětlil, kam dnes půjdou. Na ministerstvo se mu rozhodně nechtělo. Byl tam už několikrát a pokaždé to bylo méně příjemné.
„Oblékni se, půjdeme,“ přikázal Lucius.
Harry se nevzpěčoval. Šlo o přání Temného pána a kdo je on, aby měl výhrady? Navíc, tátova přítomnost mu pomůže bojovat s tím nepříjemným pocitem, který se ho vždy na ministerstvo zmocňoval. A pak tu byl takový malý bonus. Určitě tím naštve Brumbála, tím si byl jist. Když tu byla taková možnost, nemohl si ji nechat ujít. Ani náhodou. Proto pospíchal, aby byli co nevidět na cestě.

Jak z počátku pospíchali, ve městě se to změnilo. Lucius se tvářil, že nikam nespěchají, že ministerstvo prostě počká. Harry si nestěžoval. Snažil se užít si každou minutu, kterou s tátou trávil. Přestože už je velký, pořád mu táta chyběl. Ty dny, kdy byl ve škole, byly nekonečné. Samozřejmě by to nahlas nikdy nepřipustil. Stýská se jen malým dětem. Ale teď, když s tátou procházel odpoledním městem, palčivě si uvědomoval, jak moc mu chybí společně trávené večery v knihovně na Malfoy manor.
Na ministerstvo dorazili hodně pozdě. Harry se divil, ale neodvážil se zeptat. Procházeli ztemnělými, opuštěnými chodbami. Bezděčně napodoboval tátu ve všech jeho pohybech. Snažil se jít potichu, ani hlasitým výdechem neprozradit svou přítomnost.
Když mu táta vysvětlil, že půjdou pro jeho věštbu, domníval se, že prostě přijdou na ministerstvo, požádají, aby mu vydali jeho věštbu a zase půjdou. Nechápal, proč se kolem toho dělají takové okolky, avšak podřídil se. Ticho a prázdno velkých prostor ho děsilo mnohem víc, než skutečnost, že viděl sotva na pár kroků.
Konečně přišli do velké místnosti, k cíli své dnešní tajné cesty. Stěny byly obestavěny metry polic, v nichž byly uloženy jednotlivé věštby.
Tázavě se podíval na tátu. Viděl ho nezřetelně, pouze ve světle nouzových světýlek vysoko u stropu. Lucius rozsvítil hůlku a ukázal směrem k zadní stěně sálu. „Tam jsou věštby z doby krátce po tvém narození. Musíme hledat tam.“ Harry poslechl a brzy stál před obrovskou policí plnou baněk. Hledal. Cítil přítomnost Lucia, který se postavil za něj a hledal nad jeho hlavou. Opět si vzpomněl na své dětství na Malfoy manor. Skoro se mu chtělo začít brečet při uvědomění si, že dětství už je nenávratně pryč. I když se pořád k tátovi choval stejně spontánně, jako tehdy, a táta to opětoval, dobře cítil, že to není ono. A bude hůř. Až bude úplně dospělý, těžko se bude moci chovat, jako dítě. Tedy, samozřejmě mu občas táta lezl na nervy. Někdy jsou všichni rodiče prostě na ránu. Ale to byly drobnosti.
„Tady,“ ukázal Lucius hůlkou na jedno místo. Harry se podíval tím směrem. Ano, bylo tam jeho jméno. Natáhl ruku k věštbě, cítil, jak se chvěje, jak přitahuje jeho dlaň, aby se kolem ní sevřela. Poddal se tomu impulsu. Vytáhl věštbu z jejího místa.
V tu chvíli se v místnosti rozsvítilo. Harry byl oslepen. Přes Lucia neviděl, co se děje, ale zaslechl nepříjemný hlas. „Odhoď hůlku, Malfoyi!“
„Zmiz!“ procedil tiše skrz zaťaté zuby Lucius.
Harry věděl, že musí poslechnout. Tohle nebyl čas na diskusi. Dokud nikdo neví, že tu je také, má šanci. V jedné ruce sevřel věštbu, druhou aktivoval přenašedlo a v mžiku stál v hale na Malfoy manor.
Věštbu strčil do kapsy hábitu a utíkal za Voldemortem. Tohle bylo důležité. Ostatní počká.

Vtrhl do pokojů Temného pána. Kouzlem odhodil Yaxleyho, který mu v tom chtěl zabránit. „Pane!“ vykřikl, aby upoutal Voldemortovu pozornost. Ten, když ho viděl, gestem zastavil Yaxleyho, který se chtěl chlapci pomstít za jeho nepřijatelné chování. Harry doběhl až k Temnému pánovi, sklouzl na podlahu a přistál u jeho nohou. „Pane, musíte odsud zmizet,“ zapomněl na protokol. „Byla to léčka. Když jsem se dotkl věštby, objevili se tam nějací lidé. Zadrželi tátu, mě se podařilo utéct. Za chvíli budou tady, jen co zjistí, že se někomu podařilo přemístit se pryč!“ drmolil tak rychle, jak dokázal. Krčil se u Voldemortových nohou, neodvážil se na něj ani podívat. Voldemort vyskočil, Harryho odstrčil a udělal několik dlouhých kroků doprostřed místnosti. Aniž by použil hůlku, začal uvádět místnosti do původního stavu. Harry se odvážil zvednout hlavu. Přikrčil se pod naštvaným pohledem Temného pána. „Pane, až se to trochu uklidní, vím, kde se budete moci cítit doma,“ slíbil. Představu, že tím Temného pána maximálně překvapil, zatlačil do pozadí. To se mu určitě zdálo.
Poté, co Voldemort se všemi Smrtijedy zmizel, zavolal Harry Dobbyho. Běžel do svého pokoje a zatímco se převlékal, vydával příkazy k úklidu všeho, co by mohlo někomu byť jen naznačit, že se tu Voldemort kdysi zdržoval.

Dorazili, přesně, jak očekával. Vytáhli Narcissu, Draca i jeho z postele. Narcisse dovolili, aby přes sebe přehodila župan. Harry pochopil, že ten, kdo je vede, je nějaký Weasley. Barva vlasů byla nepřehlédnutelná a nezaměnitelná. Brzy se téměř stejná barvy přenesla i na jeho tvář. Jak se k němu vraceli jeho lidé z nejrůznějších koutů domu. Obrátil se na Narcissu a oba chlapce.
„Kde je?“ zeptal se povýšeně.
Narcissa na něj shlížela s neskrývaným pohrdáním. Nicméně, s ohledem na situaci, se odhodlala odpovědět. „Můj manžel se mi nesvěřuje s tím, kde tráví noc.“
Weasley se zamračil. „Vím moc dobře, kde je tvůj manžel. Hledáme Ty-víš-koho.“
Harry se postavil mezi Narcissu a Weasleyho. „Neopovažuj se takto mluvit s ženou Lucia Malfoye, ty zlodějská chátro!“
Barva ve Weasleyově tváři v tu chvíli daleko předčila barvu jeho vlasů. „Cos to řekl?“ vyjel s pokusem o hrozivost. Hlas mu směšně přeskakoval.
Harry se nenechal zastrašit. Ukázal na náramek, který si Weasley navlékl na svůj omšelý hábit. „V životě neuvidíš tolik peněz, kolik stál tenhle šperk. Nevypadáš, že bys měl bohatého milence, takže jsi ho musel ukrást,“ vysvětloval Harry a snažil se ovládnout zoufalství a bezmoc, jež se ho zmocňovaly.
„Ty...“ spustil Weasley a vrhl se na Harryho.
„Panu Harrymu nikdo ubližovat nebude!“ ozval se v tu chvíli Dobby, který se postavil mezi Harryho a Weasleyho. Silné kouzlo skřítčí magie odrazilo útočícího mladíka a smýklo jím o několik metrů dál. Weasley se vztekle zvedl.
„Jsi sprostý zloděj!“ pustil se do něj Harry, doufal, že to nezní tak hystericky, jak to cítil. „Jako všichni Weasleyovi! Ten šperk patří mýmu tátovi. Dal jsem mu ho k vánocům, ty svině!“ Harry se nedokázal zastavit. „Vypadni z našeho domu ty ubožáku!“
Všichni byli v šoku. Nikdo takový výstup nečekal. Weasley nevěděl, jak zachovat svou „důstojnost“. Proto se zatvářil sebevědomě. „Ještě se vrátíme,“ informoval je a pokynul svým lidem.

Harry prudce dýchal, jak se snažil zvládnout nával emocí, které se ho zmocnily. Vlastně nechtěl na Weasleyho křičet, ale ono to tak nějak samo se přihodilo. Podíval se na Narcissu a na Draca. Oba se na něj dívali značně tázavě. „Jděte si lehnout,“ řekl jim, jako by to bylo naprosto samozřejmé, že jim bude říkat, co mají dělat. „Jestli nebudete moci usnout, dejte si lektvar. Teď to budeme všichni potřebovat.“ Bez diskuse poslechli. Harry sám pak zamířil do svého pokoje. Věděl, co musí udělat, takže se na to chtěl připravit. Osprchoval se a pečlivě se oblékl. „Dobby,“ zavolal statečného skřítka.
„Pan Harry volal Dobbyho?“ objevil se v mžiku.
Harry nezaváhal a prudce Dobbyho objal. „Děkuji, Dobby,“ dodal.
Skřítek vypadal, že se zase rozbrečí. Omotal ruce kolem Harryho. „Nikdo nesmí ubližovat panu Harrymu,“ opakoval přitom.
„Dobby,“ vymotal se ze skřítkova objetí Harry, „potřeboval bych mluvit s panem Blackem. Mohl bys pro něj dojít? Nechci posílat dopis, ani mluvit krbem. Není to bezpečné.“
Skřítek přikyvoval a plácal ušima. „Dobby hned přivede pana Blacka,“ slíbil.

Vzhledem k tomu, jak Sirius vypadal, když ho Dobby přivedl, bylo to zřejmě opravdu hned. Rozespalý, rozcuchaný, oblečený do kalhot a rozepnuté košile, boty na bosých nohách. „Co se stalo?“ zeptal se, když před něj Dobby postavil časnou snídani.
Harry zaváhal. Pořád ještě si nebyl jist, co všechno svému kmotrovi může říci. Rozhodl se, že mu řekne jen to, co už beztak ví. Některé nepodstatné maličkosti, jako třeba o pobytu Temného pána na Malfoy manor, si nechá pro sebe. Spustil monotónním hlasem, odvyprávěl téměř všechno, co se od chvíle, kdy ho táta vyzvedl ve škole, stalo.
Rozhostilo se ticho. Harrymu se chtělo najednou strašně spát. Věděl ale, že nemůže. Sirius přemýšlel, jeho naopak vyprávění dokonale probudilo. „Mám pár známých na ministerstvu, zjistím, co se vlastně s Luciem stalo. Ohledně toho, jak se choval Percy, předpokládám, že to byl on, se také pozeptám. Jedna věc je domovní prohlídka, která, to musíš pochopit, na místě rozhodně je, ale to, jak mi to popisuješ, to je příliš.“
Harry vděčně přikývl. „Nezlobte se, že jsem vás takhle vytáhl z postele. Já....“ zaváhal, „...nevěděl jsem, co mám dělat.“
Sirius se vlídně usmál. „Vůbec o tom nemluv, Harry. Jsem tvůj kmotr, je naprosto samozřejmé, že se obrátíš na mě. Pokusím se zjistit, co se dá, a ty si zatím odpočiň, ano?“
Harry cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Nevěděl, jestli dojetím z toho, jak jeho kmotr velkoryse přešel tu skutečnost, že si ho dosud Harry držel od těla a ignoroval veškeré pokusy o prolomení ledů, nebo z toho, že nechal tátu napospas Weasleyům, nebo úplně ze všeho. Polknutím se pokusil uvolnit si krk a hlasivky, aby mohl alespoň něco říci. „Mám strach, že sotva zavřu oči, zase sem vtrhnou,“ svěřil se se svými obavami.
„Dobby bude hlídat,“ ozval se skřítek. Harry se pokusil usmát.
Sirius se zvedl. „Tak vidíš, není tak zle. I skřítkové se kvůli tobě pouští do boje,“ snažil se Harryho alespoň trochu utěšit.
Zarazil se, když s Harrym zamířili ke dveřím salonku. „Harry, ty máš tu věštbu u sebe?“ zeptal se tiše.
Harry šel dál, přemýšlel, jak se to všechno podělalo. Pokynul svému kmotrovi, aby ho následoval do dětského pokoje. „Můžeme si ji poslechnout spolu,“ rozhodl se Harry, když se rychle převlékl a zalezl do postele. Sirius přikývl a posadil se do velkého křesla stojícího nedaleko.


* * *

Ve zmijozelské společenské místnosti bylo ticho, když se v neděli večer všichni sešli před večerkou a po schodech vedoucích od soukromých pokojů přišli Draco a Harry. Dívky si nemohly nevšimnout, jak jim to sluší, chlapci obdivovali jejich klid. Nicméně, otázka visela ve vzduchu a bylo jen otázkou času, jak a kdo se jí uchopí.
Arnošt, který zaujal své oblíbené místo na Harryho ramenou, sklouzl po jeho paži na zábradlí. Omotal se kolem posledního sloupku a čekal, co bude. Nott a Greengrasová zamířili k Harrymu. Harry si přikázal dobře zapamatovat, že nezaváhali a jako první potvrdili svou loajalitu. Crabbe a Goyle se nepohnuli vůbec. Ale člověk jim to nemohl mít za zlé. Nechápali, co se děje. Připojili se až na Dracův pokyn.
„Co zíráte?“ zeptal se Harry lehce povýšeně. „Narostla nám druhá hlava?“ pokračoval. Věděl, že se musí chovat stejně, jako vždy. Když se nezmění on, nezmění se oni.
Všichni se zatvářili rozpačitě. Nakonec našla odvahu Pansy. „Co budeme dělat?“
Draco se trochu zamračil. „Co bys chtěla dělat?“
„No,“ zaváhala, „teď, když je váš otec...“
„Dočasná záležitost,“ přerušil ji Harry. „Nebudeme o tom mluvit, ano?“
Nikdo se neodvážil nic namítat. Všichni sice doufali, že se od mladých Malfoyů něco dozví, aby mohli informovat rodiče, ale pochopili, co jim ve skutečnosti Harry říká...
„Nicméně,“ ozval se Blaise, „Nebelvíři se vám teď budou mstít,“ zhodnotil tak nějak objektivně situaci.
Harry jen vážně přikývl.
„S tím musíme počítat,“ dodal Draco.

„Chci s tebou mluvit,“
  ozval se Arnošt ze svého místa na zábradlí, když se k němu Harry přiblížil.
Harry ho vzal a zamířil s ním ke křeslu u krbu. Posadil se a nechal Arnošta, aby se na něm rozvalil, jak uzná za vhodné. Přitom si prohlížel vzor na Arnoštově kůži. Byl čím dál krásnější, což neopomenul připomenout. „Tak povídej,“ vybídl Harry Arnošta.
„Chtěl bych vidět Baziliška,“ 
vznesl Arnošt požadavek.
Harry si povzdechl. Zahleděl se do krbu, kde poklidně praskal krb. Pak se znovu obrátil k Arnoštovi. „Nerad bych tě tam teď bral. V domě žije Temný pán s Nagini, jak jsem ti vyprávěl...“ Arnošt začal nafukovat tváře. „Co jsem měl asi tak dělat? Na manoru zůstat nemohl. Poslat ho zpátky do té jeho díry, urazil by se,“  hájil své zoufalé rozhodnutí Harry. Ovšem, když máte v patách bystrozory, kteří snad ani nejsou bystrozory, pak vás napadají pouze zoufalé nápady. Ubytovat Temného pána v Potterově domě možná nebylo na první pohled to nejlepší, co mohl Harry udělat, ale na nic jiného nebyl čas, ani invence.
„Předně by ses s ním neměl vůbec bavit. Připomíná mi levantskou zmiji,“
  zasyčel nespokojeně.
„V životě jsi ji neviděl,“
  zasyčel Harry podrážděně. Fakt potřeboval tyhle rady.
Odpovědí mu bylo ironické zavlnění Arnoštova těla.


* * *

„Draco, počkej!“ zavolal Harry, když zahlédl opuštěnou postavu mířící k hradu. Vpravdě opuštěnou. Od té strašné chvíle, kdy tátu poslali do Azkabanu, bez řádného soudu, a vlastně ani nikdo přesně neví, za co, působil Draco naprosto zoufalým dojmem. Harry toho měl tak akorát dost. Teď, když je třeba všem ukázat drzé čelo, se Draco chová tak, že ostatní přímo vybízí k tomu, aby si kopli. Doběhl k němu, společně šli zpátky do školy. „Poslyš, musíme si promluvit,“ začal Harry. Sice rázně, ale pořád velmi přátelsky.
„No to si rád poslechnu, o čem vy dva chcete mluvit,“ ozval se za nimi Fred Weasley. Nebo George. Harry je nerozeznával, nicméně na tom nebylo nic divného. Natolik je odsunul ze svého života, že by od nich nerozeznal ani jejich sestru.
Harry se rozhlédl. Tohle nevypadalo dobře. Byli tu oba, s nimi jejich mladší bratr se svými dvěma přáteli a ta havraspárská holka, Harry si nikdy nevzpomněl na jméno, ale věděl, že její matka na ministerstvu šmíruje, kdo kam cestuje.
Obstoupili oba chlapce a nevypadali, že si přišli popovídat. Hůlky v jejich rukách mluvily jasnou řečí. Draco neváhal a téměř se zády přitiskl k Harryho zádům. I v jejich rukách se objevily hůlky.
„Hele, oni si myslí, že něco zmůžou,“ ozval se Ron posměšně. „Zřejmě je papá nenaučil počítat.“
„Co chceš, Weasley,“ zeptal se pohrdavě Harry.
Kruh kolem nich se sborově zasmál. „Teď už tu nemáte otce, za kterého se můžete schovávat. Zaplatíte za všechna ta vaše svinstva,“ vybuchla ta holka.
Harry spokojeně pokýval hlavou. „A proto je vás šest. Dost dobrý, co říkáš, brácho?“ hodil přes rameno.
„Nakopeme jim zadek,“ ušklíbl se Draco.
Z hůlek vylétly první kletby a zakously se do štítových kouzel, která chlapci v mžiku použili. „Říkal jsem ti, že máš Narcissu poslouchat,“ řekl Harry a zaútočil na jednoho z Weasleyů.
„Tak co, Harry, je pravda, že se Ty-víš-kdo vrátil?“ posmíval se mu Ron. „Nebo sis to všechno vymyslel, abys byl zajímavější?“ další kletba prolétla vzduchem.
Harry se zle zasmál. „Co přesně chceš slyšet, ubožáku? Že jsem si to vymyslel nebo že je to pravda a chodím k němu každou sobotu na čaj?“
„Jmenuji se Ronald Weasley,“ začal Ron běsnit. Strašně ho rozčilovalo, že ho Harry tak okázale ignoruje a když už je bezpodmínečně nutné, oslovuje ho pokaždé značně dehonestujícím způsobem.
„Tak?“ pustil se do něj Harry a neočekávaným kouzlem mu zapálil hábit. „Žádná škoda, hlupáku. Můj táta vám dal dost peněz na to, aby sis pořídil konečně normální hábit. Měl by sis ho sundat dřív, než o něj zase přijdeš. Ty, Draco, jak že to táta říká, když mluví o Weasleyových? Takové krásné slovo to je, a jak nádherně to umí říci...“ předstíral, že si nemůže vzpomenout.
„Myslíš... chátra?“ pokusil se Draco napodobit Luciovu intonaci. Podařilo se dost dobře. Weasleyovi vztekle zahučeli a v útocích znásobili své síly.

Minerva McGonagallová kráčela spěšně chodbou ve druhém patře. V duchu si dávala dohromady ten nový seznam schopností jednotlivých studentů v přeměňování, který po ní chtěla Umbridgeová. Když procházela kolem oken, všimla si, že u jednoho z nich stojí Severus. Mlčky k němu přistoupila, snad aby mu svou tichou přítomností vyslovila podporu. Merlin ví, že to teď v Bradavicích neměl zrovna nejjednodušší. Přitom se rovněž podívala z okna, aby zjistila, co tak zaujalo jeho pozornost.
„Merline!“ vydechla velmi, ale velmi rozhořčeně, když viděla bitku na školních pozemcích. Otočila se na kramfleku, aby co nejdřív doběhla ven a zastavila to.
„Mohu vás požádat, Minervo,“ ozval se v tu chvíli unaveným hlasem Severus, „abyste do tohoto... střetu nezasahovala?“
Minerva se na něj překvapeně podívala. Nechápala, kam tím směřuje, stejně tak ji překvapilo, že se jí dotknul. Na paži, aby ji zastavil. „Nechápu...“
„Studenti se domnívají, že když je Lucius v Azkabanu, mohou si s jeho syny vyřídit účty. Je třeba, aby jim chlapci sami ukázali, jak hluboce se mýlí,“ vysvětlil.
Chtěla se cítit dotčena. I když to bylo poměrně daleko, dobře viděla, že většinou jsou útočníci v nebelvírských hábitech. Jako by její vážený kolega naznačoval, že studenti její koleje jsou tak ubozí. Jenže když se znovu podívala z okna, musela přiznat, že přesně tak to vypadá. Původně šest studentů napadlo dva chlapce, kteří se k sobě otočili zády a v kruhu útočníků, který je obklopoval, postupně vysekávali mezery. Už dva z těch, kteří je napadli, leželi na zemi a snažili se odplazit pryč.
„Nebojte, zakázanou kletbu žádný z nich nepoužije,“ uklidňoval ji Severus s pobaveným úšklebkem. „Zbytek tu dokážeme opravit.“
„Ale Severe,“ ozvala se po chvíli, „to je přece strašné.“

Nakonec zůstali na bojišti sami. Oba si z boje odnesli zranění, obzvlášť Harryho popálená paže nevypadala dobře. Poskytli si vzájemně oporu, aby se na zem posadili a neupadli. Harry byl zvědavý na ten recept, který vytáhl omráčenému Weasleymu z hábitu, když zjišťoval, jestli je skutečně v bezvědomí, nebo to pouze předstírá, aby je zákeřně napadl. Ale to teď mohlo počkat, museli se dát s Dracem do pořádku. Vypadali, jako by se na nich vyřádilo hejno rarachů, u Draca možná doplněné o jednoho pogrebina.
„Vedl sis moc dobře, Draco,“ chválil ho Harry, jednak proto, že to byla pravda a také proto, že měl pocit, že to Draco potřebuje. Vzal hůlku a snažil se ze svého arsenálu kouzel najít ta léčivá. Zacelil tak několik nepříjemných ran na Dracově levé části těla, které mu způsobil jeden Weasley řezavou kletbou.
„Harry...“
Harry zavrtěl hlavou, posadil se vedle Draca, kterého ani nenapadlo, že by mu mohl jeho péči oplatit. „Musíme vydržet, Draco. Hlavu vzhůru, jsi přeci Malfoy. Jak by se na našem místě zachoval táta?“ snažil se ho povzbudit.
Draco nezaváhal ani okamžik. „Zaplatil by jim?“ navrhl.
Harry na něj chvíli konsternovaně zíral, pak se začal smát. Až trochu hystericky, občas bolestí zasténal, ale smát se musel. Draco se po chvíli k němu přidal. Když už nemohli a jen lapali po dechu, ozval se zase Harry. „Mohl bys mi zaléčit ty rány?“ zeptal se, pořád ještě škytal smíchy.
Draco si v duchu vynadal, že mu to nedošlo už dřív, když se Harry postaral o něj. Pokusil se uklidnit a pak se pustil do úpravy Harryho vzhledu.


* * *

Harry se přehraboval v dokladech, které mu účetní předložil. Pořád se nemohl zbavit dojmu, že něco nesedí. Občas se napil čaje, který mu starostlivý Dobby zavčasu doléval a udržoval v přijatelné teplotě. Harry si opsal několik čísel ke svým poznámkám a odložil list na již přečtenou hromadu. Natáhl se po dalším listu, když tu se znovu objevil Dobby, tentokrát bez čaje. „Profesor Snape přišel na návštěvu.“

Severus Snape si říkal už delší dobu, že by se měl na Malfoy manor zastavit. Měl poměrně přehled o tom, co se tam děje, resp. o tom, co se tam neděje. Skutečnost, že se z Luciova domu nestala za jeho nepřítomnosti pastouška, totiž nesl Brumbál velmi špatně. Severus mu musel připravovat žaludeční lektvar častěji, než jindy.
Upřímně, neměl náladu na hysterickou Narcissu a ufňukaného Draca. Ohledně Harryho si nebyl jist, ovšem soudě dle toho, co si o chlapci myslel Lucius, sedí teď ve svém pokoji a tiše truchlí nad Luciovým osudem. Jenže nepřijít vůbec, to už hraničilo se společenským faux pas. Kdo jiný, než on, by měl přijít? Přemlouval se několik dnů a nakonec na návštěvu vyrazil.
Bylo to přesně takové, jak očekával. Sotva se objevil v hale, objevila se Narcissa a začala štěbetat o tom, jak ho potřebuje, jak neví, co dál, jak... Draco zdatně sekundoval.
„Profesore Snape!“ ozvalo se ze schodiště vedoucího z haly. Snape sebou málem trhl. Tak vyrovnaný a sebevědomý hlas v tomto domě smutku rozhodně nečekal. Podíval se tím směrem. Pochopil, že v tomto bodě se jeho odhad situace se skutečností značně rozcházel. Harry stál na schodišti, pak se pustil pomalým krokem po schodech dolů vstříc návštěvě. „Už dlouho jste tu nebyl,“ pokračoval v uvítací řeči. „Na oběd je ještě brzy, ale pokud byste se zdržel, rádi se s vámi o něj podělíme.“
Snape chvíli hledal v Harryho řeči něco, co tam nepatří, ale nic nenašel. Proto přikývl na souhlas. Neunikl mu, Merline!, velitelský pohled, který Harry věnoval Narcisse.
„Řeknu skřítkům, že máme hosta,“ řekla Narcissa poslušně.
Harry podal Snapeovi ruku, ten ji automaticky přijal. Stisk byl pevný. Zamířili spolu po schodech do pracovny. „Jsem rád, že jste přišel,“ vedl hovor Harry. Snape však měl pocit, že to není společensky nezávazný hovor. Zřejmě skutečně o něco jde. „Potřebuji si s vámi promluvit o Dracovi,“ upřesnil.
„O Dracovi?“
„Ano. Jste přece jeho kmotrem, nebo ne?“ zeptal se Harry. Odpověď však znal předem, proto na ni nečekal. „Týká se to jeho budoucnosti, tak bych to rád probral s vámi.“ Podržel otevřené dveře do pracovny a počkal, až Snape vejde.
„Měl jsem strach, že mě vedete do knihovny,“ pronesl uštěpačně Snape a pobaveně se ušklíbl nad Harryho ruměncem.
„Byl byste zklamán, profesore. Já totiž v té knihovně čtu,“ nenechal se beztrestně přivádět do rozpaků. „Nesdílím rodinnou úchylku.“
Snape se na něj znepokojeně podíval. Že by z kluka vychovali homofobního puritána? „Myslíte, že to, co dělá váš otec, je úchylné?“ zeptal se lehce konverzačním tónem.
„Úchylné je to, že to dělá v knihovně,“ odsekl podrážděně Harry. „Tak velký barák, několik ložnic, salonků, a vy si vyberete právě knihovnu,“ zavrtěl nechápavě hlavou. „Avšak,“ na okamžik se zarazil, když se objevil Dobby, aby přijal objednávku, „váš sexuální život je to poslední, co mě v tuto chvíli zajímá. Vraťme se k Dracovi.“
Severus přistoupil na změnu témat. Sice ho bavilo Harryho provokovat, tak rozkošně se červená, ale kluk má pravdu v tom, že teď mají na starosti vážnější věci. „Jak to snáší?“ zeptal se tedy.
Harry pokrčil rameny. „Oba jsou pořád dost mimo. Byli zvyklí poslouchat tátu, takže teď se prostě potácí odnikud nikam.“
Dobby přinesl kávu a zákusek a po několikerém ujištění, že už vážně, opravdu, ale skutečně, nic nepotřebují, s pochybovačným výrazem ve tváři zmizel.
„Předně potřebuje obléknout. Myslím tím Draca,“ spustil Harry. „Já vím, že je příliš brzy a podle tradic bychom měli mít dospělé oblečení až jako plnoletí, ale tohle je vyjímečná situace. Byl bych vám vděčný, kdybyste ho doprovodil na nákup.“
Severus pozvedl obočí. Jistě, znal tenhle rituál, který mnohé čistokrevné rodiny dodnes dodržovaly. On sám však ne. Nosil vždy to, co měl. „Víte určitě, že to mám být já?“
Harry si povzdechl. „Chápu vaši nechuť se toho účastnit. Já měl to štěstí, že mi prostě jednoho večera táta přinesl nový šatník. Nikdy jsem to neřešil. Ještě před dvěma dny jsem vůbec nevěděl, kde se takové oblečení kupuje. Probral jsem to se Siriem. Je tu další problém. Tátovy účty jsou zablokované, takže Sirius domluvil v pařížské Steinerově filiálce, že se bude platit hotově. Je to ponižující, ale vedoucí obchodu cosi Siriovi dluží, takže tím se to srovná. Jistě však chápete,“ Harry přecházel po pracovně, přitom se zastavil u stolu aby skryl své poznámky nad účetnictvím. Nehodlal do něj zasvěcovat nikoho cizího, ani Snapea ne. „že Sirius tam s Dracem jít nemůže. Musí to být otec, nebo jiný blízký mužský příbuzný. Vy jste kmotr, půjdete tam s ním vy.“ Neptal se. Snapeovi to prostě sdělil. Nepředpokládal ani nepřipouštěl odpor. Snape ve skutečnosti na odpor ani nepomyslel. Děsil se už dopředu. Lucia svlékal sice poměrně často, takže měl jistý přehled o tom oblečení, jaké nosí muži z Malfoyova rodu, ovšem nikdy se tím nezabýval do podrobností. Doufal, že někde sežene nějaký seznam. Zdatně ukusoval zákusek, zapíjel kávou. Litoval, že si neřekl o koňak. „Teď něco k Dracově budoucnosti,“ pokračoval Harry ve svém sebevědomém monologu. Posadil se do křesla proti Snapeovi.
Snapea napadlo, že pokud je kluk schopen takto fungovat, tak se v něm všichni, Lucia nevyjímaje, šeredně spletli. Teď, jak se proti němu posadil, sice nekopíroval Luciův způsob, ale přesto z něj měl Severus stejný pocit, jako z Lucia. Najednou si uvědomil, jak moc se Harry za poslední týdny změnil. Fyzicky dost k lepšímu. Jednou z něj bude velmi přitažlivý muž, pomyslel si bezděčně Snape. Po psychické stránce se změnil také. Jen si Severus nebyl jist, jestli je to dobře nebo špatně.
„Před časem jsme si s Dracem všimli, že mu jde léčitelství. Napadlo nás, že by se mu mohl po skončení školy věnovat.“
Pochopil, že se od něj očekává reakce. Násilím polkl sousto, co měl v puse. „Není to nemožné. Abraxas byl vynikajícím léčitelem.“
Harry krátce přikývl. „Chci ho během vánočních prázdnin poslat k Maratovi, to je náš rodinný léčitel. Ten už předběžně souhlasil. Ukáže mu, o čem léčitelství vlastně je. Jedna věc je, že si Draco čte knihy o léčitelství. Proti tomu nemůže nikdo nic mít. Ale abych ho přímo poslal na zkušenou, to už je věc vážnější.“
Severus přikývl. Tohle chápal velmi dobře. „Co si o tom myslí Draco?“ zeptal se, pro jistotu.
Harry se ušklíbl. Draco může být rád, že se o něj někdo stará. No, tohle přesně Snapeovi říci nehodlal. „Je tou představou unešen. Myslím si, že bude dobré, když si dopředu udělá představu, o čem to je, než aby byl potom zklamán.“
Hovor se pak odlehčil, klábosili o tom či onom, většinou však o ničem. Snape svého studenta nepoznával. Skutečně je to on? Brzy však pochopil, že Harry prostě mluvit musí. Ne, že by to vyloženě zaslechl, ale spíš vycítil lehce hysterický tón v tom, jak Harry mluvil. Nebo spíš, jak gestikuloval, jak se tvářil, zvlášť, když si nebyl vědom Snapeova pátravého pohledu. Najednou se Harry zarazil. Jeho rty se mírně zachvěly dřív, než se stáhly do přísné úzké linky. Něco naprosto nevídaného v této tváři, pomyslel si Snape. „Hloupě žvaním, já vím,“ sdělil Harry po chvíli. „Mrzí mě, že to musíte poslouchat.“
Snape dal gestem najevo, že je to v pořádku.
„Na druhou stranu,“ pokračoval Harry s úsměvem, který se však Snapeovi vůbec nelíbil, „jste ještě dopadl dobře. Také jsem do vás mohl začít bušit pěstičkami,“ naznačil ten pohyb, „a hystericky křičet.“
Snape se zatvářil zamyšleně. „Pravda. To byste mohl. Bylo by to přirozenější. Vedete si velmi dobře, ale je vám patnáct.“
Spolkl, že patnáct a půl.
„Není v pořádku, aby se patnáctiletý chlapec snažil vést rodinu, jako je tahle.“
„Někdo to dělat musí,“ odtušil Harry. „Ovšem pokud se mě snažíte utěšit, tak vám musím říci, že byste se měl raději držet lektvarů. Utěšitel jste totiž mizerný.“
Snape se zatvářil káravě.
„Ok,“ zvedl Harry ruce v předstírané rezignaci, „někdy to udělám.“
„V knihovně?“ rýpnul si laškovně Severus.
Harry se nezačervenal. Jen vědoucně pokýval hlavou. „Jen počkejte, až se táta vrátí. On vás ten humor přejde.“
„Teď vážně, Harry, nepotřebujete pomoc?“
Harry se zarazil, upřeně sledoval Snapea, který se pod tím pohledem najednou cítil nepohodlně. „Děkuji, ale zatím to zvládám. Ovšem nikdy vám to nezapomenu,“ slíbil Harry.
Dobby si tentokrát vybral tu nejlepší možnou chvíli. „Pane Harry, oběd je připraven,“ informoval Harryho.
„Děkuji, Dobby. Hned přijdeme,“ usmál se na něj Harry. Skřítek zmizel. Pak se Harry obrátil ke Snapeovi. „Pořád doufám, že se táta brzy vrátí. Tohle všechno mu hodím na hlavu, koupím si nové koště, začnu balit holky, prostě budu dělat všechny ty věci, které jsem dosud nedělal jen proto, že mi to přišlo hloupé a zbytečné.“


* * *

Harry se necítil dobře, když se za ním zavřely brány Azkabanu. Lupinova přítomnost ho příliš neuklidnila. Zdálo se mu podezřelé, že najednou souhlasili s tím, aby tátu navštívil. Možná ho chtějí také zavřít. Chudák Lupin v tom případě. Původně jej měl doprovodit Sirius, ale on nebyl schopen překonat hrůzu z Azkabanu, která se ho pořád držela. Protože sám jít nemohl, rozhodl se Lupin, že ho doprovodí. Procházeli chodbou, podle toho, co jim ostraha řekla, v cele na konci téhle chodby je Lucius. Nebo alespoň tam ho přivedou, záleží na tom, kdo tam dorazí dřív. Harrymu byla zima. Vlastně od chvíle, kdy vstoupil do Azkabanu. Ale najednou měl pocit, jako by přituhovalo. Snažil se rozhýbat zkřehlé prsty. Viděl, jak se Lupin ostražitě rozhlíží. Chtěl se zeptat, co se to děje, ale nebylo mu dáno.
Periferním pohledem zahlédl jakousi šmouhu a v zápětí byl sevřen do ledového krunýře. Slyšel ženský křik, zvrhlý smích, zahlédl zelený záblesk...
„Harry... Harry, prober se,“ slyšel Lupinův starostlivý hlas.
„Co... co to bylo?“ ptal se a snažil se zvednout ze studené podlahy. Nebylo důstojné Malfoye, aby se válel po zemi.
„Zaútočil na tebe mozkomor,“ informoval ho Lupin. „Strážce Azkabanu,“ dodal, když viděl, že Harry nechápe.
„Ta žena...“ Harry se rozhlížel. Lupin zvědavě naslouchal, čekal, co Harry řekne dál. Ten ale nevypadal, že by chtěl pokračovat. Oklepal se. Podíval se na své oblečení a zamračil se. „Mohl byste mě upravit?“ požádal a ukázal malátně na Lupinovu hůlku.
„Harry, pojďme domů, takhle nemůžeš jít dál.“
Harry zavrtěl hlavou. Zavrávoral, chytil se Lupina. „Musím. Táta na mě čeká.“ Smutně se usmál. „Já vím, že nejste rád, že mě adoptoval. Vím, že jste měl rád toho Pottera, o kterém jste mi vyprávěli. Ale jsou věci, kterým nerozumíte. Prostě za ním musím. Pomůžete mi?“
Lupina se dotklo, co Harry říkal. Připouštěl však, že má do jisté míry pravdu. Mávnutím hůlky urovnal na Harrym oblečení, pak vytáhl z kapsy tabulku čokolády. „Vezmi si, to pomáhá.“
Harry se neptal a pustil se do čokolády. Měl potíže udržet se na nohou. Čokoláda mu vážně trochu pomohla. „Půjdeme,“ rozhodl. „O té nehodě mu nic neříkejte, ano? Nechci, aby měl další starosti navíc.“
Lupin si pomyslel, že setkání s mozkomorem není něco, co by se dalo utajit, a že Lucius pozná, co se stalo, sotva přestoupí práh cely. O to víc ho překvapilo, když se Harry před vstupem do návštěvní cely napřímil, vyhladil tvář tak, že strhaný výraz, který v ní doteď měl, téměř zmizel. Harry tak do cely vešel rázně, jako by šel na běžnou návštěvu. Lucius už tam byl. Lupin se ho málem lekl. Bylo zřejmé, že se tu k němu nechovají právě vlídně. Za účelem návštěvy ho zřejmě vypulírovali, avšak některé věci se prostě zakrýt nedají. Měl pouta na nohou a na rukou, řetěz vedl kolem pasu a spojoval oboje pouta. Lupin měl matný pocit, že tomuhle se říká medvěd. Podíval se postranním pohledem na Harryho. V chlapcově tváři se nepohnul ani sval. Přistoupil k Luciovi a než mohl muž v uniformě stojící pod dírou ve zdi, rozuměj pod oknem, zasáhnout, Harry Lucia pevně objal. Pak se posadil na židli u stolu.
„Tohle už nedělej,“ zavrčel strážný. Nechtěl mít problémy.
Lucius se usadil na druhou židli. Řetěz, kterým byl spoután, nepříjemně řinčel. „Jak je doma?“ zněla jeho první otázka.
Harry se usmál. „Přesně, jak se dalo čekat. Nezklamali. Vůbec nikdo.“ Strážný na okamžik zbystřil. „Narcissa je hysterická, Draco ufňukaný a já...“ ušklíbl se... „sedím ve svém pokoji a truchlím.“
Lucius rozvážně přikývl. „Jsem rád, že je vše při starém. Zvlášť ta Narcissa.“
Lupin stál až v rohu, nechtěl poslouchat jejich rozhovor. Snažil se jim dopřát alespoň trochu soukromí. Pořád ho pálila Harryho upřímnost, s jakou mu sdělil, že mezi ním a Luciem je vztah, kterému on nemůže rozumět. Začínal tak trochu závidět. Byť on sám měl teď poměrně solidní vztah s šílenou Tonksovou. V pravdě šílenou. Kdo jiný, než naprostý blázen, by mohl stát o vztah s vlkodlakem?
„Takže končete,“ řekl nakonec strážný. Harry se zvedl, Lucius také. Jenže když chtěl Harry Lucia obejmout na rozloučenou, strážný zasáhl.
„Nechte je přece,“ přemlouval ho Lupin. Když viděl nerozhodnost strážného, který chtěl být evidentně úplně někde jinde, než tady, obrátil se k Harrymu. „Harry, dej mi svou hůlku.“ Harry poslechl. Lupin se obrátil ke strážnému. „Co se teď může stát?“
„Dobře,“ připustil strážný.
Harry cítil pevnost objetí, ve kterém ho Lucius sevřel. Jako by tím sevřel i jeho srdce, které se bolestivě sžalo. „Mám tě rád,“ řekli oba zároveň.

Když Lupin s Harrym vylezli z krbu v domě na Grimmauldově náměstí, Sirius na ně čekal. Zamířil k Harrymu, ale ten se bezvládně sesunul na zem. Jen tak tak, že jej stihl zachytit. „Co se stalo?“ zeptal se překvapeně Lupina.
„Zaútočil na něj mozkomor. Pak mluvil s Luciem, který vypadal, no, jako vypadají vězni v Azkabanu. Málem jim nedovolili, aby se objali. Jinak nevím, co by se ještě stalo,“ odsekl Lupin podrážděněji, než by si Sirius zasloužil. Mrzelo ho, že se neovládl, ale než stačil cokoli doříci, odnášel už Sirius Harryho do pokoje, který tu kdysi pro něj připravil. Harry v něm sice ještě nikdy nebyl, ale Sirius doufal, že jejich vztah se nakonec upraví natolik, že by mohl chtít občas přespat. Pokoj to byl moc hezký.
Harryho mdloby volně přešly ve spánek. Když to Sirius zjistil, kouzlem chlapce svlékl a pečlivě jej přikryl. Pak se vrátil k Lupinovi.
„On ho má opravdu rád,“ sdělil mu Lupin třeskutou pravdu, když oba usazeni v pohodlných křeslech u krbu, vyprázdnili první skleničku. Sirius chtěl něco namítat, ale Lupin mu to neumožnil. Nepustil jej ke slovu. „Viděl jsem to na vlastní oči. Ti dva pro sebe moc znamenají. Harry mi řekl, že tomu nerozumím. Možná má pravdu. Ale když jsem to viděl, pochopil jsem, že ať se děje cokoli, ti dva prostě patří k sobě.“
Sirius se mračil na dno druhé skleničky. „A co James?“ ozval se po chvíli.
Dlouho bylo ticho. Teprve pak Remus promluvil. „James je mrtvý, Sirie...“
Po nějaké době se šli ještě jednou podívat na Harryho. Remus chtěl mít jistotu, že je chlapec v pořádku. V rámci možností tedy. Zastavili se u dveří. Dál jít nemohli. Harry totiž plakal. Bylo to slyšet až za dveře jeho pokoje. V pláči bylo tolik zoufalství, že i Remus cítil, jak se mu do očí hrnou slzy.
„Celé se mi to nějak nelíbí,“ odtušil Sirius, zatímco scházeli zpět ke svým sklenkám.
„Co přesně?“
Sirius si zoufal nad svou neschopností vystihnout slovy to, co cítí. „Tohle,“ řekl nakonec neurčitě. „Celá ta záležitost s Malfoyovým uvězněním. Zdá se, že je to soukromá akce. Hodně jsem se ptal, možná jsem i sem tam někomu šlápl na kuří oko. Nikdo nic neví. Navíc, víš, jak se všichni podivovali nad tím, proč vlastně Malfoy na ministerstvo šel? Co tam tak mohl pohledávat, a ať už to bylo cokoli, tak se mu to nepodařilo najít, protože se vůbec nic neztratilo?“
Remus přikývl. „Pamatuji si. Tonksová něco takového říkala.“
„Až na to, že Harry má tu věštbu, co se neztratila, u sebe doma.“
„Ale...“
„Je toho víc, co na celé věci nesedí. Vím, že Malfoy je hajzl, a co se mu stalo, zaslouží si do poslední kapky. Jenom si říkám...“ zaváhal, nikdy nevěřil, že něco takového připustí, „...jaký je pak mezi námi rozdíl?
Jestli je to tak, jak to vypadá, bude tam sedět věčnost, aniž by měl sebemenší naději na vyřízení svého případu. Podotýkám na jakékoli vyřízení.“ Remus se na Siria díval tak nějak neurčitě. A soucitně. Sirius věděl, že dřív by se ho soucitný pohled dotkl. Ale teď ho svým způsobem přivítal. „Po nějaké době tam nepovažuješ smrt za to nejhorší, co tě může potkat.“
Removi naskákala husí kůže.


* * *

Harry vyběhl z Narcissina budoáru, ale za chvíli byl zpět. Položil na toaletní stolek před Narcissu ozdobný váček, téměř plný. Ve zdůrazňujícím gestu na něm chvíli nechal položenou dlaň.
„Co je to?“ zeptala se Narcissa nechápavě.
„Peníze,“ řekl Harry. „Teď se seber a jdi k tomu zatracenému kadeřníkovi. Pak se sejdi s přítelkyněmi v kavárně,“ vydával příkazy. Chtěla zavrtět hlavou a odmítnout. Jak peníze, tak tón, jakým s ní Harry mluvil. Nehledě k tomu, že neměla nejmenší zájem někam jít, teď, když je Lucius v Azkabanu. „Uvědom si, laskavě, že nejsi nějaká obyčejná ženská, o kterou se nikdo nezajímá. Jsi žena Lucia Malfoye, všichni s napětím očekávají, jak se zachováš. Ministerstvo si myslí, že když tátu zavřeli, že nás tím odsunuli do pater pro služebnictvo. Nemám nejmenší náladu jim toho dopřát. Hlavu vzhůru, jsi Malfoyová, navíc rozená Blacková. Hrdost a pýcha jsou tvá další jména, tak sakra, kde jim je konec?“ Nadechla se, aby něco řekla, ale nepustil ji ke slovu. „Také nemám náladu počítat každý svrček. Mám peněz dost. Hodně jsem toho zdědil, ale ještě víc jsem získal tím, jak se táta o můj majetek staral. Díky Siriovi mám ke svým penězům pořád přístup. Neboj, já si to s tátou vyřídím, až se vrátí. Tak běž, bav se, vesel se, utrácej. A začni s přípravou závěrečného plesu sezóny,“ vydal poslední příkaz.
„Ples?“ zeptala se nevěřícně. A nechápavě. Ples v takové situaci.
Harry rázně přikývl. „Ples. Ještě za dvacet let se na něj bude vzpomínat. Chci, aby byl opravdu jedinečný.“
„Jak si přeješ,“ ujelo Narcisse naprosto spontánně.
Odvážil se a položil jí ruku na rameno. Pevně stiskl. „Vím, že mě nemáš ráda. Budiž. Ale teď musíme držet pohromadě. Ty, já, Draco. Jako rodina, protože dokud budeme držet spolu, nezlomí nás.“


* * *

Sirius, tak, jak byl, po návratu z opery, zamířil do Bradavic. Domáhal se vstupu tak vehementně, že nakonec Brumbálovi nezbylo, než ho vpustit. Uvedl ho do ředitelny.
„To musí přestat, Brumbále,“ spustil Sirius.
Brumbál se choulil do županu v barvě zimní noční oblohy. „Právě jsi mě vzbudil, Sirie. Kdybys mi řekl, co se děje...“
Sirius si zopakoval, že se prostě nesmí nechat vytočit. Protože tohle už bylo vážné. „Byl jsem s Narcissou a jejími dětmi v opeře. Necukejte tak sebou, opera není sprosté slovo,“ reagoval sarkasticky, když si všiml, jak se Brumbál ošil. „Když jsem je doprovodil zpět domů, našli jsme tam skupinu lidí z ministerstva, vedl je Percy, kteří prováděli domovní prohlídku. Požadoval jsem, aby mi ukázali povolení k prohlídce. Nic takového nepředložili.“
Brumbál chápavě přikývl. „Existuje podezření, že Voldemort...“
„Jistě, určitě se schovává v prádelníku mezi Narcissiným spodním prádlem. Jinak totiž nevidím jediný důvod, proč by parta opilých mladíků, kteří snad ani na ministerstvu nepracují a Percy je sehnal někde cestou, pohazovali jejím spodním prádlem po celém domě. Nebo, nechte mě hádat, Brumbále, určitě se schovává v tom Harryho plyšovém medvědovi, co jsem mu dal. Proč by ho jinak rozpárali?“
Brumbál se necítil zrovna nejlépe. Nelíbilo se mu, jak se Sirius v celé věci angažuje. „Percy snad...“
„A Dracovy učebnice, určitě bylo nutné je vytrhat z vazby a listy roztrhat a nechat je na podlaze v přijímací hale. Vám řeknu, Brumbále, ještě že tyhle paranoidní mozky máme. Já bych na to nepřišel. Navíc, Vy-víte-kdo je tak pošetilý, že se do těchto míst vrací pravidelně. Jak jinak si vysvětlit, že to je tento týden již třetí prohlídka a, jak mi Harry řekl, od těch předchozích se žádným způsobem neliší.“
Tentokrát byla neupřímnost v Brumbálově úsměvu téměř patrná. „Percy je nezkušený mladík, ale myslí to dobře,“ snažil se Siria uchlácholit.
„Dobrá, pak je ovšem třeba, aby jeho nadřízení dohlédli na dodržování zákonů. Mimochodem, to jste věděl, že je Narcissa bez peněz? Malfoyovy účty byly zablokovány. Ne! Vy se tváříte překvapeně! Živí je Harry z peněz, které zdědil po Jamesovi.“
„Ale to by neměl, ozval se Siriův předek ze svého ředitelského obrazu.“
„Mě to povídej,“ odbyl ho Sirius. „Pak je tu také dosud neprošetřený útok mozkomorů na Harryho během jeho návštěvy v Azkabanu. Brumbále, já vím, co si myslíte o Luciovi. To je váš boj. Totéž jste si kdysi myslel o mně a kvůli tomu jsem strávil dvanáct let svého života v Azkabanu. Ale já jsem musel zasáhnout, když jsem tam Percyho našel. Narcissa je má sestřenice a Harry kmotřenec. Musel jsem se jich zastat proti zvůli ctižádostivého hlupáka. Proboha, Brumbále, přece nebudete bojovat proti osamělé ženě s dětmi?“
„Tohle dítě, Sirie, chodí na sobotní čaje k Voldemortovi stejně, jako ty k Andromedě...“
Sirius zvedl ruce, avšak ne v gestu obrany, spíš proto, aby, byť smířlivě, Brumbála zarazil. „Fajn. Chyťte Vy-víte-koho. Chyťte jeho nohsledy. Ale zkuste být alespoň trochu na úrovni, Brumbále. Ať nezjistím, že právě ve vás jsem se spletl nejvíc.“ Sirius se zvedl a měl se k odchodu. „Pro případ, že byste mi chtěl vymazat paměť, jsem se pojistil. Takže, dobrou noc a krásné sny,“ rozloučil se, vstoupil do krbu a, aniž by dočkal Brumbálovy reakce, přešel k Prasečí hlavě.


* * *

Harry zuřil, když zjistil, že se Draco přece jen vypravil na ten šílený večírek. Prý s přáteli. Cha! Vždyť žádné přátele nemá. Nepodezříval Draca, že by byl bůhví jak šetřivý. Vzhledem k tomu, že mu v poledne sebral všechny peníze, jediná šance, jak si je mohl opatřit, je, že je dostal od Narcissy. Tak s tou si také ještě promluví. Teď však byl větší problém, než to, kde vzal Draco peníze. A sice kde je Draco? Harry už poslal skřítky do všech barů a klubů, na které si vzpomněl. Dokonce do otcova podniku v Římě jednoho skřítka poslal. Prostě nic. Draco jako by se do země propadl.
Narcissa už šla spát, evidentně si z toho nedělala těžkou hlavu. Tak se zkrátka chlapec někde zapomněl. Harry si sliboval, že až se chlapec objeví, natrhne mu úsměv.
Sklonil se nad hromadu dopisů, na které chtěl ještě dnes odpovědět. Vesměs to byla přání k vánocům, snažil se odhadnout, jak se ke kterému gratulantovi chovat, v jakém duchu reagovat.
Z hlubokého soustředění nad jedním z mála dopisů, které psal rád, byl pro prastrýce Adalberta, ho vyrušilo klepání na okno. Šel otevřít a dovnitř vlétla stará opelichaná sova. Na noze nesla přivázaný kousek pergamenu. Nabídl jí vánoční cukroví a rozbalil pergamen.
„Draco Malfoy je U Prasečí hlavy. Aberforth.“
Harry si zamračeně prohlížel zprávu, která potvrzovala jeho nejčernější obavy. Jeho podařený bratr se někde ožral jako prase, že není schopný se dostat domů sám. Vrhl poslední pohled na dopisy a s rozhodnutím, že po návratu je také noc, šel se obléknout. Pak požádal Dobbyho, aby ho odnesl před hospodu. Dobby si ho nesouhlasně prohlížel, ale vyplnil Harryho prosbu.
Byla nezvyklá zima. Nebo to tak alespoň Harrymu připadalo. Přestože byl oblečen do zimy, mráz si rychle našel cestu pod jeho teplý kabát a než vešel Harry do hospody, stačil dostatečně prochladnout.
V hospodě bylo šero. V krbu hořel oheň vydatně krmený velkými smolnatými poleny. U stolků sedělo pár nevábně vyhlížejících štamgastů, za barem se míhala postava jakéhosi starého muže. Bylo tu teplo. Kombinace ticha, tepla a přítmí měla na Harryho destruktivní účinek. Cítil, jak se mu klíží oči. Potřásl hlavou ve snaze se alespoň trochu probudit. Přešel až k baru a tam se usadil na barovou stoličku. Věděl, že by měl sundat zimní svrchník, ale vůbec se mu do toho nechtělo. Alespoň si jej tedy rozepnul.
Sklenička, která před ním přistála, byla spíš jen tak umazaná od whisky nepříliš vysoké kvality, než že by v ní ve skutečnosti opravdu něco bylo, nicméně i to málo do sebe Harry obrátil s grifem letitého alkoholika. „Můj bratr je idiot,“ řekl poté.
„Můj také,“ ozvalo se před ním. „Troufám si říci, že poněkud delší dobu, než ten váš.“
Harry zvedl hlavu a zahleděl se do poměnkově modrých očí.


* * *

Neville se sebral a zmizel ze zimní zahrady. Utíkal do pokoje, aby knihu přinesl. Harry zatím zůstal s paní Longbottomovou sám. Věděl, že teď, nebo nikdy. A věděl také, že Neville si zaslouží spíš to teď, než to nikdy.
„Myslím, že byste měla zvážit své chování k Nevillovi,“ spustil tedy.
Odložila šálek čaje zpět na stůl. „Prosím?“
Harry pokýval hlavou na souhlas svým myšlenkám. „Chováte se k němu, jako by byl nesvéprávný a neschopný moták. Nejenže je to to poslední, co teď potřebuje, ale navíc to vůbec není pravda. Ano, možná měl trochu zpomalený rozjezd, ale co víte o tom, jaký je teď? Zlepšil se. Je skvělý v obraně proti černé magii. Občas mě dokonce zažene do kouta. Možná by mu to šlo lépe, kdyby měl k tomu svou vlastní hůlku.“
„Pane Malfoyi, zapomínáte se.“
Zamračil se. „Nezapomínám. Říkám přesně to, co vám říci musím, jestli má mít Neville nějakou šanci se prosadit. Chápu, že vzpomínáte na svého syna, a rozhodně nejsem hrdý na to, co mu teta Bella udělala. Ale Neville je samostatný, schopný a velmi nadaný kouzelník. Jestli vám na něm alespoň trochu záleží, měla byste mu dopřát jeho vlastní hůlku. A přestat se o něm vyjadřovat, jako by tu nebyl!“ začal se Harry rozčilovat. Nepochyboval, že stará paní má Nevilla ráda. Ale proč se k němu chová tak strašně? „Neville to má ve škole těžké. Když se dokázal srovnat s profesorem Snapem, přišel do toho Brumbál. Tlačí ho do nesmyslného boje, lže mu do očí. Vystavuje ho zbytečnému nebezpečí. A vy, místo toho, aby se o vás mohl opřít, ho shazujete. Tohle si nezaslouží!“
Bylo ticho. Paní Longbottomová si prohlížela dekor porcelánového šálku na čaj, Harry přemýšlel, jak by mohl Nevillovi pomoci, když se toho teď na něj tolik valí.
„Tady je!“ přiběhl udýchaný Neville a přitáhl s sebou herbář.


* * *

Když Dobby k Harrymu do pokoje, přenesl Nevilla, Harry se upřímně zděsil. Neville totiž vypadal strašně. Hábit roztržený a místy prohořelý, ale nejhorší byl jeho lehce nepříčetný pohled.
Harry vyskočil z křesla. „Neville, co se ti, u Merlina, stalo?“
Neville stočil vytřeštěné oči k Harrymu. „On mi dal body…“
„Kdo?“
„Snape. Snape mi dal 25 bodů.“
„Za to, že jsi takový otrhaný a očouzený?“ ptal se zmateně Harry. Věděl , že to je nesmysl a navíc, Snape přece nedává body Nebelvírům, nikdy. „Neville, sedni si. Já nám objednám čaj a ty mi v klidu řekneš, co se stalo.“
Neville se zhroutil do křesla a brzo na to Dobby přinesl čaj a Nevillovi oblíbené skořicové sušenky. Když oba chlapci měli svoje šálky, Harry vybídl Nevilla, aby začal.
„Harry, to bylo strašné. Když jsem tam viděl Snapea a jak se tak divně koukal, jako by našel nějakou vzácnou přísadu do lektvaru a chystal se ji nakrájet. Myslel jsem, že udeřila moje poslední hodinka a on mi dal body! Dovedeš si to, Harry, představit? Snape mi dal body.“ Neville potřásl hlavou, jako by tomu nemohl stále uvěřit.
„Nějak si to nedovedu představit. Co jsi vlastně udělal, že ti dal body?“
„Víš jak chodím do té umývárny ve čtvrtém patře, odkud mě bere Dobby k tobě?“
Harry přikývl, že ví.
„Tak jsem tam šel, ale čekal tam na mě Ron se Seamusem a Deanem. Nějak museli zjistit, že tam chodím.“
Harry se zamračil. „Zase ti ublížili?“
Neville se rozzářil. „Víš jak jsme trénovali s Hermionou obranu proti přesile? Tak jsem jim, Harry, ukázal, že už nejsem takový chudáček, aby ho mohli šikanovat.“
„To je supr, Neville. Cos jim provedl?“
Neville pokrčil ramenem, jako by to bylo něco obyčejného. „Seamuse a Deana jsem odzbrojil a s Ronem jsem praštil o dveře. Jen jaksi…“ Tady Neville zaváhal. „Ron proletěl těmi dveřmi a složil se rovnou Snapeovi před nohy. Možná ho i trochu praštil, já… nejsem si jistý. A pak mi Snape dal body, za vzorně provedené kouzlo z Obrany.“
„To jsi udělal moc pěkně. A proč jsi vlastně šel za mnou, Neville?“
Neville se rozzářil jak měsíček. „Chtěl jsem ti ukázat, co jsem dostal od babičky. O prázdninách mě vzala k Olivanderovi a koupila mi novou hůlku! Harry, představ si. Mám svoji vlastní hůlku!“


* * *

Harry, oblečen do elegantního večerního obleku, stál uprostřed vstupní haly a podmračeně si prohlížel Percyho a jeho smečku.
„Ale, ale, ale... snad ses nechystal na nějakou slavnost?“ protáhl Percy, zatímco dal pokyn svým lidem, aby se pustili do díla.
Harry se ušklíbl a na okamžik zaťal zuby, když viděl, jak se ti ubožáci pouštěli do likvidace slavnostní výzdoby. „Jak jsi to poznal? Copak tě někdy někdo na nějakou oslavu pozval?“ Vytáhl ze své zásoby pohrdavých výrazů ten určený právě pro Weasleye, jedno jakého. „Silně pochybuji.“
Percy se snažil, aby na něm nebylo vidět, jak ho povýšenost mladého Malfoye popuzuje. „Do toho ti nic není. Každopádně, jak mě to mrzí, u tebe teď žádná slavnost nebude. Ups!“ dodal, když se jednomu z jeho lidí podařilo strhnout dlouho girlandu z živých květin v odstínech bílé.
Harry pokrčil rameny. „V tom je ten rozdíl mezi námi dvěma, ty umíš akorát ničit. Nikdy nepochopíš, jak je krásné něco tvořit. Prostě ubožák, říkám to pořád,“ povzdechl si, jako by s Weasleym soucítil.

Weasley odcházel s pocitem zadostiučinění. Spoušť, jaká na Malfoy manor po jeho lidech zůstala, byla skutečně likvidační. Tak na tento ples určitě nikdo nezapomene. Už se těšil na zítřejší články v novinách, kde budou všichni probírat, jak zlaté časy na Malfoy manor jsou minulostí. Rozrazil dveře, trochu ho ofoukl studený vítr. Na přelom února a března bylo pořád ještě zima. Udělal krok na schody vedoucí na pískem vysypanou příjezdovou cestu. Sotva se postavil na první schod, noha se mu na silné, větrem vyleštěné, námraze sesmekla a už se řítil, v poměrně nedůstojné poloze, po schodech dolů. Pozadí tak otloukl o jeden každý ze sedmi schodů vedoucích od domu na cestu.
„Pán si ublížil?“ ptal se skřítek s nadějí v hlase a hnal se k němu, aby mu pomohl.

Harry stál uprostřed neuvěřitelného nepořádku, který tu zbyl po další bezpodmínečně nutné domovní prohlídce. V ruce držel povolení k jejímu provedení. Protože se už poučil z minula, okamžitě zrušil samovzněcovací kouzlo, kterým bylo povolení opatřeno. Hodlal jej uchovat do budoucna. Rozhlédl se. Věděl naprosto přesně, že tohle už do začátku plesu nezvládne upravit. Chtělo se mu brečet z pocitu bezmoci, marnosti a zoufalství.
„Dobby přivedl přátele,“ ozvalo se za ním. Otočil se.
Davy skřítků se tísnily v celé hale, čekaly, až dostanou příkazy. Harry zamrkal očima, jak se k tomu všemu ještě přidalo dojetí.
„Dobře,“ odsouhlasil. „Jestli můžete,“ obrátil se k čekajícím skřítkům, „za dvě hodiny by měl začít ples, tak ať to tu podle toho vypadá...“
Vypadalo to, že jej ani nenechali domluvit. Rozprchli se, každý za svým úkolem, cídit, opravovat, vylepšovat, uklízet...

„Nevěřila jsem, že to vyjde,“ prořekla se Narcissa, když se blížili první hosté.
Harry se usmál a doufal, že už jejich ples nic nezkazí.
Začalo vítání hostů a jejich uvádění do společenských prostor manoru.
Harryho obzvlášť potěšilo, když zahlédl pana Blacka. Byl rád, že přišel, přestože má doma přírůstek v podobě roztomilé (prý) holčičky Cassiopeiy. No a samozřejmě, úsměv na rtech mu vykouzlilo vlídné objetí prastrýce Adalberta.
Dlouho Harry přemýšlel, jak to vlastně bude s uvítáním hostů. Kdyby bylo všechno tak, jak má, vítali by je Lucius s Narcissou. Jenže ono není všechno tak, jak má, takže je musí uvítat někdo jiný. Nakonec se s Narcissou dohodli, že je budou vítat všichni. Příchozí se tvářili, že je to tak v pořádku, tak se Harrymu trochu ulevilo.

Harryho rozhovor s Blackem patřil k těm lepším. Byl sice stále přerušován příchozími gratulanty, kteří se snažili přesvědčit Blacka o tom, jak jsou nadšení z pokračovatelky rodu. Jistěže jsou. Pokračovatelka totiž není pokračovatel. Nicméně jestli Harry správě chápal odhodlání svého kmotra, u jednoho potomka rozhodně nezůstane. Trochu si nebyl jist, jestli to tak chápe i paní Doubravka, ale teď neměl čas řešit problémy někoho jiného, když s bídou stíhal řešit problémy své.
„Okamžik, toto si musím vychutnat,“ přerušil Blacka, sotva zahlédl strnulou tvář profesora Brumbála. Zamířil přímo k němu. „Profesore Brumbále!“ zahlaholil bodře. „Doufám, že se bavíte. Já se totiž bavím naprosto skvěle, byl bych rád, kdyby se bavili i naši hosté.“
Brumbál vypadal, jako by mu někdo místo citronového bonbonu podstrčil mentolové dráčky. Než však vymyslel společensky přijatelnou odpověď, objevila se madam Bonesová s mírně rozmazaným pohledem. Harry to odhadoval na třetí sklenku vína z tátových sklepů. „Blahopřeji k tak skvělým studentům, profesore Brumbále,“ pronesla vážným hlasem a tiše proplula k dalšímu obloženému stolu, tentokrát plnému sladkostí.
„Nějaký zákusek?“ nabídl účastně Harry Brumbálovi.

Zatímco Draco šarmil po sále, Harry se zdržoval povětšinou v přítomnosti Luciových přátel. Ne, nechtěl se jim vnucovat, ani si nepředstavoval, že by mohl Lucia nahradit, avšak měli si spolu co říci. Oni sami se tak připojili k Harrymu, až vytvořili nepřehlédnutelnou skupinku.
„Rád bych vás pozval na něco ostřejšího,“ navrhl proto po chvíli Harry a zahnal představu ostré dýky v jejich zádech. „Do pánského salonku,“ dodal, když neviděl žádný nesouhlasný obličej. Ukázal tím správným směrem a nechal je jít jako první. „Dobby,“ zavolal cestou. „Přines tátovy doutníky a tu nejlepší whisky, kterou v baru najdeš,“ odmlčel se. „No, možná ne úplně nejlepší, ale hned tu po ní. A koňak pro profesora Snapea,“ připomenul ještě.


* * *

„Nevíš, jak moc to pro mě znamená,“ zašeptal Walden Macnair a položil sedící Narcisse do klína kytici karmínových kal, „to, že tu teď mohu být s tebou“.
Narcissa byla zmatená. Ve skutečnosti nevěděla, co si počít. Za trvání manželství s Luciem si nikdo nedovolil byť jen naznačit, že by ji považoval za něco víc, než Luciův doplněk. Ovšem teď tu Lucius nebyl a Walden jí zcela nepokrytě vyznával své city. Lichotilo jí to, avšak najednou začala téměř litovat, že jej ve svém budoáru přijala.

„Co chceš?“ zeptal se Harry skřítky, která rozpačitě přešlapovala na prahu pracovny. Když ji Harry oslovil, přišourala se trochu blíž.
„Beky nechce donášet na paní Narcissu. Beky se snaží být dobrou skřítkou...“ začala vysvětlovat.
Harry potlačil povzdechnutí, aby to stvoření nevyplašil. Ale už mu domácí trable lezly vážně krkem. Jako by nestačily problémy, co dělal Draco. Teď ještě i Narcissa. Chápavě přikývl. „Rozumím ti. Znám tě, jsi dobrá skřítka. Chceš pro svou paní to nejlepší.“ Zběsile kývala hlavou. „Ale teď máš z nějakého důvodu pocit, že se děje něco, co není pro tvou paní nejlepší.“ Opět přikývnutí a vítr popohnaný plácnutím velkých uší sfoukl svíčku, kterou se Harry snažil roztavit pečetní vosk. „Ale protože to částečně způsobila paní Narcissa, nechceš to prozradit,“ pokračoval v dedukci. Evidentně opět uhodl, protože skřítce se v očích objevily slzy a začala si vybírat nejbližší zeď, o kterou by mohla začít tlouci hlavou. Jen vědomí toho, že to pan Harry nemá rád, ji zdržovalo. „Když mi to řekneš, nemusíš to brát tak, že na paní Narcissu donášíš. Přece jí chceš pomoci, ne?“ Zaváhala. To znělo logicky. „Navíc, nikdy se nikdo nedozví, že jsi mi to řekla. Bude to jen mezi námi.“
Váhala. Tušila, že na ní pan Harry šije boudu, ale měla o svou paní strach. Nechtěla ani domyslet, co by se všechno mohlo stát. Raději se projeví jako neposlušná skřítka teď, než jako skřítka bez paní potom. Až se pan Lucius vrátí, a nikdo ze skřítků nepochyboval, že k tomu dojde, mohl by se na paní Narcissu moc zlobit. „Paní Narcissa má návštěvu,“ vychrlila tedy.
Harry byl překvapen. Tedy, ne, že by Narcissa nemohla mít návštěvu, ale trochu ho znepokojovalo, že o tom neví, a pak také chování skřítky. „Koho?“ zeptal se, když to nevypadalo, že Beky bude pokračovat.
„Pan Macnair přinesl paní Narcisse květiny,“ pípla a ušima si přikryla oči.
Výraz v Harryho tváři se nezměnil. „Děkuji, Beky. Jak jsem říkal, bude to naše tajemství, nikomu neřeknu, že jsi mi to prozradila, ano?“ přikývla, vyděšená vlastní odvahou, „O paní Narcissu nemusíš mít strach, všechno to dobře dopadne.“
Skřítka zmizela. Harry přemýšlel jen okamžik, zamířil do malé skříňky, kterou si vybral v Luciově pracovně pro své vlastní věci. Vytáhl malý flakonek.
„Dobby!“ zavolal věrného skřítka. Nenechal ho ani domluvit uvítací litanii stran toho, že pan Harry volal Dobbyho. Zamířil přímo k němu. „Dobby, prosím tě. Za Narcissou přišel Macnair. Nevím, kde jsou. Potřebuji, abys mu do čaje nebo do toho, co pije, nalil tři kapky tohoto lektvaru. Ne víc, ne méně. Můžeš to pro mě udělat?“ Dobby se pokusil o káravý pohled, ale moc mu to nešlo. Spíš to vypadalo, že ho tento úkol velmi potěšil. „Jakmile to vypije, přijď mi rychle říci...“
„Doby si pospíší. Přesně tři kapky, pan Harry se může spolehnout.“


Cítila jeho mozolnaté dlaně na svém těle a ta jeho neotesaná hrubost jí přinášela zvláštní uspokojení. Lucius byl zdatným milencem, ale tohle bylo něco úplně jiného. Zvířecí touha, která na ni z Macnaira přeskočila, bortila zábrany.
Na okamžik se zarazil, lehce pohrdavě si prohlédl vzrušenou ženu ležící na pohovce. Natáhl se pro sklenku s citronovou vodou, aby se osvěžil. Vypil ji několika mocnými hlty. Pak se znovu sklonil k Narcisse. Přitiskl vlhké rty na její zvedající se hrudník a zuby si klestil cestu mezi krajkami na holou kůži.
Nemohla se dočkat, až ucítí jeho rty na nahých ňadrech. Kdyby nesvíral její paže a netiskl je pevně k tělu, byla by si sama servala šaty, které bránily vzájemnému kontaktu.
Decentní zakašlání zaregistrovala, až když se několikrát zopakovalo. Pak ho ovšem nechtěla brát na vědomí. Prostě ne. Proč ji někdo vyrušuje? Copak nemá právo v téhle všivé době na trochu uspokojení?
„Když dovolíte...“ ozvalo se nad nimi, když kašlání nepomáhalo.
Macnair se prudce zvedl. Podrážděně se otočil čelem k narušiteli jejich intimní chvilky. Stalo se, co nečekal. Stál totiž tváří v tvář napřažené hůlce. A ta jeho byla bůhví, kde. Snad někde pod pohovkou.
„Odvážil jste se dotknout ženy Lucia Malfoye. To jste přišel o zbytky rozumu? Co váš pud sebezáchovy? Nemáte strach, co s vámi udělá, až se vrátí?“ zeptal se a gratuloval si k tomu, jak klidně to řekl.
Podrážděně odfrkl. „Nevrátí se,“ odsekl. Trochu se zarazil.
„Proč myslíte?“ nespokojil se s částečnou odpovědí Harry.
„Protože tam chcípne. Nikdy se nedostane ven, parchant!“ rozběsnil se. Jeho pohled šíleně přejížděl po předmětech v místnosti, až padl na sklenici, ze které před chvílí pil. V tu chvíli se jeho zloba obrátila proti Narcisse. „Ty čarodějnice! Cos mi namíchala do pití?“ začal křičet a vypadal, že chce Narcisse ublížit.
„Pouta na tebe!“
  zabránil Harry jeho dalším pohybům. „Jen pro vaši informaci, poslal jsem skřítka, aby vám do vody namíchal veritaserum.“
Narcissa se doteď tvářila, že tam není. Tohle totiž bylo to nejhorší, co se jí mohlo stát. Aby ji v této situaci přistihl právě tenhle kluk. Jeho přiznání ji však překvapilo. Zaujalo.
„To po ní tolik toužíte, že se chováte jako idiot?“ zeptal se překvapeně Harry, zatímco mu Macnair spílal těmi nejhoršími výrazy a snažil se dostat z pout.
„Co je mi po ní!“ začal odpovídat, ale snažil se tomu zabránit. Harry věděl, z vlastní úsměvné zkušenosti, že je to marné.
„Nerozumím,“ nepřetvařoval se Harry.
„Proč bych měl chtít tuhle použitou couru, když mohu mít, na kterou si ukážu? Tolik mladých hezkých holek chodí po světě, kdybych nemusel, téhle se nedotknu ani násadou od koštěte.“
Harry na chvíli zavřel oči. Pokusil se ovládnout. „Tak proč tedy... Chápu. Vás zajímá majetek...“
„Každého zajímá majetek,“ odsekl znovu Macnair. Pomalu svůj boj vzdával a přísahal spratkovi tu nejhorší pomstu. Však on ho Temný pán srovná, až zjistí, jak si zahrává s jeho věrnými. „Jsem vzdálený příbuzný. Až z ní bude vdova, vezmu si ji a s ní tohle všechno...“
Harry nevěřil vlastním uším. Pokýval roztřeseně hlavou. „Jaké jste měl další plány?“
Znovu se pokusil o odpor. Nepříliš efektivně. Narcissa se mezitím stihla upravit. Ovšem nezáleželo jí na tom. To, co Macnair řekl, se jí zarylo hluboko do srdce. Zvlášť, když to slyšel tenhle parchant. Zvlášť, když tenhle parchant může za to, že to musela vyslechnout. „Chtěl jsem si tě ochočit,“ musel nakonec říci.
Harry překvapeně zvedl obočí. Ochočit? Netušil, co si, v daném kontextu, má pod tímto slovem představit. „Ochočit? Proč?“ zeptal se tedy.
„Temný pán ti naslouchá. Až tě zpracuji, bude naslouchat i mě.“
Harry cítil, jak se vztek, který dosud zadržoval uvnitř, dere napovrch. Protože nechtěl, aby to někdo viděl, rozhodl se tento trapný okamžik ukončit. „A jak to chcete udělat?“ zeptal se, čistě omylem. Vlastně jen položil otázku téměř řečnickou.
„Jsi malej, rozkošnej kluk. Takovej, co se hluboce zamiluje do každýho, co mu to pořádně udělá. Ojedu tě hned teď, budeš prosit, abych přidal. Udělám to, ale něco za něco...“
Harry už nechtěl poslouchat. Stačilo představit si, co Macnair říká, a bylo mu zle od žaludku. Otočil se k Narcisse. „Všimla sis, že takové řeči vedou především ti, o které by si člověk ani koště neopřel?“ Podíval se na Macnaira, po chvíli zrušil kouzlo, které ho drželo na místě. „Vypadněte! Okamžitě! Už nikdy se neopovažujte přiblížit k něčemu, co Lucius Malfoy nazývá svým!“
Všudypřítomný Dobby dohlédl na to, aby Macnair opustil dům. Pak se Harry otočil k Narcisse. „Chce se mi z tebe zvracet, ale nic ti neudělám. S tebou si to vyřídí táta.“


„Macnaire, pojď blíž,“ řek Voldemort úlisným hlasem. Harry se neubránil a trochu se zamračil. Neměl nejmenší náladu ještě někdy Macnaira vidět. Rychle sklonil hlavu, aby si toho nikdo nevšiml. Klečel na svém místě u Voldemortova křesla, opíral se o široké tělo Nagini, občas ji bezmyšlenkovitě pohladil.
Macnaire se sesunul na zem u nohou svého pána, aby mohl vzdát patřičnou úctu. Mladého Malfoye ignoroval. „Pane...“
„Slyšel jsem, že jsi měl nějaký spor tady s Harrym,“ začal Temný pán přátelsky.
„Určitě pouze nedorozumění,“ odpověděl opatrně. Nenáviděl všechny Malfoye a toho tady, co vlastně Malfoyem ani není, tuplem. Nejen pro to, co mu pod vlivem veritasera řekl, ale i pro to, co, pod vlivem stejného veritasera, vykládal Yaxleymu, kterého omylem potkal cestou z Malfoy manor.
„Tak, Harry?“ obrátil se Voldemort k Harrymu. „Bylo to nedorozumění, co potkalo tebe a jednoho z mých věrných?“
Harry v té větě slyšel jasné varování. Neušlo mu, jak se Macnair ušklíbl. Otočil se k Temnému pánovi, hlavu skloněnou. „Myslel jsem, že jsem pochopil, co pan Macnair řekl o tátovi, o tátově ženě, o tobě, pane, o mě, ale je možné, že jsem to pochopil úplně špatně. Ještě mi chybí zkušenost v jednání s lidmi, takže občas něco špatně odhadnu. Je dost dobře možné, že to bylo … nedorozumění.“
Macnair byl téměř spokojen.
„V tom případě je všechno v pořádku,“ odtušil Voldemort a upřel pohled na Macnaira, který nedokázal zastřít vítězoslavný úsměv.
Harry to nevydržel. „Lež!“  zasyčel.
„Co jsssi řekl
?“ zeptal se ho Voldemort zvědavě.
Harry poposedl. „Není to pravda,“  syčel hadím jazykem. Výslovností se teď blížil víc Baziliškovi, než Arnoštovi. „Nebylo to nedorozumění. Řekl to naprosto jasně. Nemohl jinak. Nechal jsem mu nalít veritaserum do pití. Nemohl lhát, nemohl se vyhnout upřímné, pravdivé odpovědi.“
„Podívej ssse na mě,“
  vybídl Voldemort Harryho. Ve skutečnosti ho potěšilo, že se kluk dokázal ozvat. Ani na okamžik nepochyboval o tom, že Macnair provedl nějakou kolosální hloupost. Ale rozhodl se nechat to na Harrym, jak celý spor dopadne. Naznačil, že by byl nerad, kdyby se dozvěděl něco nevhodného o svém věrném, a chvíli to vypadalo, že se Harry podřídí.
Všechny tyto myšlenky ho však opustily ve chvíli, kdy se na něj upřel zelený pohled lehce rozmazaný neprolitými slzami. V tu chvíli ho popadla taková nenávist vůči Macnairovi, jakkoli si uvědomoval, že taková reakce je nepřiměřená. Ale příliš si zvykl vídat v těch velkých zelených očích nadšení, úsměv, spokojenost. Nelíbilo se mu, když tam viděl smutek a zoufalství. Pochopitelně by na místě zabil každého, kdo by něco takového byť jen naznačil. To Macnair je odpovědný za ty slzy v Harryho očích, takže o jeho osudu je již rozhodnuto, usoudil Voldemort. Není to tak schopný Smrtijed, aby nemohl oželet jeho ztrátu. „Povídej...“
Harry nevěděl, jak by nejlépe vysvětlil, v jaké situaci se teď nachází. Přitom právě díky této situaci se teď začal hádat. Nakonec se rozhodl prostě mluvit. On si z toho Temný pán něco vybere. „Snažím se udržet tátovu rodinu, jeho majetek, pohromadě, než se zase vrátí. Neumím to, nikdy jsem se to neučil. To málo, co jsem se učil v souvislosti se svým majetkem, je mi v rozsahu tátova majetku a postavení celkem k ničemu. Já nejsem tátův dědic, nikdy nebudu potřebovat umět to, co bych potřeboval umět právě teď. Lidé, kteří pro tátu pracují, mě vesměs chtějí okrást. Bratr se chová jako idiot a tátova žena,“  pokrčil rameny, „no, to je kapitola sama pro sebe. Do toho Brumbál provozuje všechny ty jeho intriky. Jsem unavený, můj pane,“  povzdechl si. „Pak přijde někdo, jako je Macnair, celý nedočkavý, až táta zemře a on se bude moci oženit s Narcissou, která mu přinese všechen majetek. Mě hodlá použít kvůli vlivu, který prý na vás mám, prý, když si mě ochočí, jak to říkal, zprostředkuji mu u vás protekci.“  Harry netušil, jak se naučil v hadím jazyce všechny ty čistě lidské výrazy, ale momentálně to neřešil. Syčel na Voldemorta, jednotlivé zvuky řeči se slévaly do jednoho rychlého šumu. Harry se vůbec nepozastavil nad tím, jak ovládá hadí jazyk. Nenapadlo ho, že je tím Temný pán unesen. Ano, často používali hadí jazyk, když se spolu bavili, ale dosud ho Harry nepoužil v takové kadenci a takovém množství.
„Jak sssi tě chce ochočit?“
  Kdyby had mluvil tak, jako Temný pán, Harry by myslel, že si tak trochu šlape na jazyk.
Nezaváhal. „Přes sex,“  vysvětlil. Použil všechno své sebeovládání, protože v tuto chvíli ucítil mohutný závan Voldemortovy magie. Neustoupil před ní, klidně jí proplul.
Temný pán se podíval na Macnaira. „Sice jsme se shodli na tom, že šlo o pouhé nedorozumění, ale tady Harry si myslí, že mu dlužíš satisfakci. Co si o tom myslíš?“ zeptal se. Ostatní Smrtijedi trochu ustoupili. Z  tónu hlasu svého pána začali tušit nepříjemnosti.
Macnair si byl jist svým vítězstvím. Ať už tu syčel cokoli, Temný pán dává za pravdu jemu. A satisfakci? Macnair by si dokázal představit, jak by taková satisfakce v případě mladého Malfoye mohla vypadat. „Mladému panu Malfoyovi poskytnu satisfakci, kdykoli si bude přát...“ Nejlépe v pohodlné posteli, ušklíbl se v předtuše veselé dohry celého případu.
„Troufáš si na dítě, Macnaire?“ ozval se chladný, neosobní hlas Severa Snapea.
Voldemort se podíval jeho směrem, pak se, v náhlém pochopení, opřel ve svém křesle a očekával vývoj věcí příštích.

Harry seděl v křesle a nepřítomně sledoval Marata, který ošetřoval profesora Snapea. Ve skutečnosti tu Harry vůbec neseděl. Sedělo tu jen jeho tělo. Od chvíle, kdy se zelený záblesk odpoutal od Snapeovy hůlky, aby ukončil Macnairovu existenci, se Harry nacházel v jakémsi podivném stavu. Ten záblesk v něm totiž probudil vzpomínky. Najednou bariéra let padla a on byl zase malým dítětem, kterému zabili mámu. Když Macnair zemřel, Temný pán přikázal Harrymu, aby se postaral o profesora Snapea. Když prý už to bylo kvůli němu. Harry se nějak rozloučil s Temným pánem, nějak použil přenašedlo a přemístil se se Snapem na manor a nějak zavolal léčitele. Nějak se posadil do křesla. Nic z toho však nevnímal. Pořád viděl ten zelený záblesk.
„Vy jste v pořádku?“ zeptal se ho Marat, když bylo zranění na Snapeově ruce zahojeno. „Harry, slyšíte mě?“ zvýšil léčitel trochu hlas a mírně Harrym zatřásl.
„Co je s ním?“ zeptal se lhostejně Snape a přiblížil se k Harrymu.
V tu chvíli Harry obrátil k oběma mužům pohled. „Byl jste u toho?“ zeptal se Snapea pomalu, jako by měl problém vůbec promluvit.
Marat se znepokojeně díval z jednoho na druhého.
„Myslím, že teď není nic, co byste pro něj mohl udělat,“ řekl po chvíli Snape. „Snad jen trochu bezesného tonika, pokud ho máte s sebou. Jinak přinesu vlastní.“
„Mám ho tady. Možná nedosahuje kvalit vašich lektvarů, ale rozhodně je lepší, než od svatého Munga.“ Marat vytáhl flakon s lektvarem z brašny. Rozhodl se nepátrat dál po tom, co posedlo mladého Malfoye. Měl pocit, že ti dva ví, o co jde. Nechtěl to vědět také. „Zítra se přijdu podívat. Na vás na oba,“ podíval se přísně na Snapea. „Koukejte být kolem páté tady, ať vás nemusím nahánět ve škole. To by se vám asi nelíbilo.“
Když Marat odešel, Snape pomohl Harrymu na nohy a odvedl ho do jeho pokoje. Nechal chlapce zalézt do postele, zatímco se svlékal, Snape odlil přiměřené množství lektvaru do připravené skleničky. Otočil se, až když mu citlivý sluch prozradil, že Harry zalezl pod deku. Posadil se na kraj postele, pohrával si se skleničkou s lektvarem, ponořil se do svých vlastních neradostných vzpomínek.
„Vyslechl jsem věštbu, která se vás týkala, a řekl jsem o ní Temnému pánovi,“ vyprávěl Snape lektvaru ve skleničce, občas jí zakýval, jako by v ní byl nejjemnější koňak. „Jenže to jsem nevěděl, že se týká právě vás. Když jsem zjistil, že jde o vaši matku, řekl jsem to Brumbálovi. Doufal jsem, že ji ochrání.“ Zavrtěl hlavou. „Tehdy jsem u toho nebyl. Temný pán tam šel sám...“
„Prosila o můj život,“ řekl tiše Harry. Upřel na Snapea smutný pohled. Snape, který přesvědčil sám sebe, že sklenka v jeho rukách skutečně obsahuje koňak, ji do sebe prudkým pohybem obrátil.
Kdyby to nebylo tak smutné, Harry by se dobře bavil. Nejvíc tím, jak se Snape zatvářil, když si uvědomil, co vypil. Jenže smutné to bylo, takže se jen trochu pousmál. Snape se pokusil zvednout, aby se, dokud je ještě při vědomí, dostal do Bradavic. Zavrávoral a znovu upadl na postel.
„Zůstaňte tady,“ nabídl Harry. Ovšem jeho tón nepřipouštěl odpor.
Snapeovi se zavíraly oči. „Snad ne ve vaší posteli,“ pokusil se o sarkasmus. Ale moc to nevyšlo.
„Muži umírají, aby se do ní mohli dostat. Vy to máte jako odměnu za dnešní vítězství,“ odpověděl dobrosrdečně Harry. Posunul se na druhou stranu postele, aby se mohl Snape zhroutit na volné místo. Několik mávnutí hůlky a Snapeovo oblečení i boty se srovnalo na nedaleké židli.
„Vy jste nebezpečný mladý muž,“ zamumlal Snape z polospánku. „Hromadí se kolem vás mrtví a to vám ještě není šestnáct. To...“ usnul uprostřed věty.
Harry si povzdechl. Přikryl ho. Chvíli přemýšlel, že si vezme zbytek bezesného tonika, protože si neuměl představit, že by teď, po tom, co slyšel a co zažil, dokázal usnout. Jenže než se k tomu odhodlal, usnul, ani nevěděl, jak.


* * *

„No,“ řekl Voldemort, když si prohlédl Harryho. „Doufám, že si jednou na tuto mou pomoc vzpomeneš,“ dodal, spokojen s tím, co vidí. Neviděl totiž nic, jen nic neříkající siluetu zahalenou v plášti, s maskou, byť ne smrtijedskou, ve tváři. I ruce byly zahaleny do rukavic. V Harryho ruce spatřil hůlku, kterou dosud nikdy neviděl. Na okamžik se přistihl při představě, že by ho zajímal Luciův sklad náhradních hůlek pro všechny případy.
„Vzpomenu?“ téměř vyjekl - to tou nervozitou - Harry. „Pane, já na to nikdy nezapomenu.“
„Uvidíme,“ odtušil Voldemort a potlačil úsměv, který se mu dral na rty. Lucius měl pravdu, z Harryho se stává zajímavá hračka. Mávl rukou a nedaleko nich se objevil průsvitný plán Azkabanu. V jednom místě, mnohem níž, než byly ostatní místnosti, byla jedna místnost s maličkou postavou uvnitř. Postava se nehýbala. Harry zatajil dech. Poznal, že je to Lucius. Seděl zhroucený v rohu cely, objímal se pažemi, kolena přitažená k hrudníku. Rozcuchané vlasy zakrývaly obličej. Harry se snažil ovládnout. Teď se musí soustředit, hysterický může být až potom. „Jak nám laskavě sdělil Johnson, Lucia drží tady,“ ukázal na postavu. „To je místo, kam žádné přemisťovací kouzlo nedosáhne. V osvobození Lucia ti nepomohu, budeš tam muset sám. Já s ostatními zůstanu venku, myslím, že budeme mít co na práci.“
Harry přikyvoval, snažil se pečlivě si zapamatovat spletité chodby vedoucí k cele se schoulenou postavou. Voldemort se zasmál, zmačkal mlžný obraz a podal ho Harrymu. Harry si ho prohlédl a pochopil, že je to něco jako mudlovský kompas.

Vlny rozbouřeného moře nemilosrdně vrážely do trupu chatrné lodě, která měla původně převézt do Azkabanu čerstvou várku vězňů. Voldemort jim milosrdně změnil doživotní trest v Azkabanu za trest smrti a posádka lodi je vlídně přijala na palubu.
Harrymu se zvedal žaludek. Voda, která jej občas postříkala, nepříjemně studila. Byl nervózní, ale snažil se uklidnit. Nervózní může být potom, až bude táta v pořádku doma. Cesta trvala k nepřečkání dlouho. Snažil se trochu rozptýlit. Prohlížel si postavy kolem. Všichni měli ve tvářích masky, ale on už některé z nich poznal. No a pak také Goyle starší, který zvracel opřen o zábradlí na pravoboku. Nemluvil s nimi, Temný pán to sice neřekl otevřeně, ale Harry záhy pochopil, že se mu nelíbí, když se příliš věnuje ostatním. Neoslovoval je a oni si nevšímali jeho. Alespoň ne nahlas. Občas však cítil něčí upřený pohled. Bavilo ho představovat si, zda dotyčný ví, kdo se pod Harryho zvláštním, nesmrtijedským maskováním skrývá. A pokud ano, co si o tom myslí.
Nepřipouštěl si, že by nemusel mít úspěch. Neexistovala pro něj jiná možnost, než tátu z té díry vytáhnout. Už věděl a naprosto otevřeně si přiznával, že bez táty prostě nemůže žít. Je úplně lhostejné, jak zlý může táta být k ostatním, kolik lidí zabil, co všechno s nimi před smrtí dělal. Prostě Harry věděl, že ve chvíli, kdy jej před lety vzal do náruče v Zobí ulici, připoutal jej k sobě navždy. Harry nemohl jinak. Poslední měsíce mu ukázaly tu tátovu tvář, kterou před ním vždy ukrýval. Nešlo to jinak, při správě rodinného majetku narazil Harry na věci, které by upřednostňoval nevidět, neslyšet. Mluvil s lidmi, se kterými táta jedná běžně, a chtělo se mu zvracet už po minutě rozhovoru. Měl pocit, že se přehrabuje v exkrementech, a že hrozí, že zapadne úplně.
Ale život bez táty prostě nemá smysl.

Věděl, že Temný pán a jeho suita budou zabíjet. Přesto sebou trhnul, když se první strážce sesunul bez života k zemi. Všichni proběhli kolem padlého strážce, teprve potom ho Temný pán přikázal odsunout. Bariéra kolem Azkabanu byla znovu celistvá.
Boj, který se kolem rozhořel, vnímal Harry pouze okrajově. Zaměřil se totiž na hledání nejlepšího přístupu k tátovi. Hledal marně. Žádný nejlepší přístup k tátovi totiž neexistoval. Ve skutečnosti totiž neexistoval žádný přístup k tátovi. Harry byl zmatený. Co teď?
Zoufalá doba si žádá zoufalých činů. „Bombarda maxima!“ opřel se do první kamenné zdi. Ta jen kratičký okamžik odolávala jeho kouzlu. Pak se zřítila v prachu k zemi. Harryho to překvapilo. Ovšem zřejmě měl Temný pán pravdu. Nikdo nepředpokládal, že by se někdo pokusil do Azkabanu probourat.
Netrpělivě čekal, až se prach usadí alespoň natolik, aby viděl dál. I když, s tím viděním to nebude tak žhavé, ve skutečnosti bylo zřejmé, že uvnitř, v Azkabanu, bez rozsvícené hůlky neuvidí ani na krok. Proběhl rozbouranou zdí, sundal z krku malý kompas, který mu Temný pán věnoval. Sevřel ho pevně v ruce, aby jej neztratil. Svítil si hůlkou a běžel po schodišti. Hluk, který k němu doléhal zvenčí, ignoroval.

Upřímně doufal, že ten kompas ukazuje správně. Cítil, že se noří čím dál hlouběji. Nejen díky desítkám a stovkám schodů, po kterých sbíhal tak rychle, jak bylo ještě bezpečné. Jako by fyzicky cítil celou tu masu nad sebou. Spoléhal na to, že se mu dosud nepodařilo probourat nějakou důležitou zeď, že to, co s obrovským hlukem padalo pod jeho kouzly, byly vždy jen nepodstatné příčky.
Udýchaně se zastavil před poslední zdí. Jako, on by rád vyrazil pouze dveře. Kdyby tu ovšem nějaké byly. Nechtěl vědět, jaké to je, sedět mezi čtyřmi stěnami cely, bez jediného otvoru. Pečlivě si prohlédl kompas. Lucius seděl v levém vzdálenějším rohu. Hýbal se, to ano, ale za celou tu dobu se nepohnul z místa. Zřejmě je tam nějakým způsobem připoután. Harry si nechtěl představit, co Lucius cítí během posledních několika desítek minut. Tak dlouho, odhadem, Harry boural Azkaban. Ušklíbl se. Zní to hezky, že. Harry bourá Azkaban. Kdyby o tom mohl říci Siriovi, věřil, že by se mu to líbilo.
Zhluboka se nadechl. Snažil se uklidnit. Tentokrát se snažil zmírnit intenzitu kouzla, které poslal do zdi co nejdál od Lucia. Neodhadl to, vypadlo jen několik kamenů. Ale i to stačilo. „Lumos,“ zašeptal a rychle prolezl dovnitř.
Rozhodl se ignorovat emoce, které hrozily, že jej celého pohltí. To, co se choulilo v rohu cely a chránilo si rukama hlavu, to přece nemohl být Malfoy! Harry k němu přišel, klekl si, odtáhl značně pohublé paže a posvítil do zarostlé tváře nesoucí známky počínajícího šílenství. Snažil se zář hůlky trochu tlumit, předpokládal, že člověk, který prožil několik měsíců ve tmě, bude na světlo citlivý. Polkl, zamrkal, aby se zbavil podezřelé vlhkosti v očích. Místo emocí začal raději zkoumat, proč se táta nehýbe z místa. Brzy našel pevný řetěz omotaný kolem pasu a řetěz poutající nohy.
Likvidace pout vyžadovala preciznost a dobrý hmat. Nemohl si totiž svítit a zároveň uvolňovat pouta. Ale zdařilo se.
„Můžeš se hýbat?“ zeptal se tlumeným hlasem. Směšné, že. Za ním zůstaly rozvaliny, ale on se teď snaží mluvit tiše.
Místo odpovědi se Lucius pokusil zvednout. Podařilo se to až na třetí pokus. Harryho pohled padl na Luciovy bosé nohy. Chvíli přemýšlel, co s tím, bosky by Lucius daleko nedošel. Všiml si plechové misky ležící nedaleko. Přeměnil ji v boty. Pravda, McGonagallová by měla výhrady, ale svému účelu posloužily docela dobře. „Opři se o mě,“ přikázal, když viděl, že je Lucius úplně zmatený. Vzal tedy jeho paži a položil si ji kolem ramen. Doufal, že se bude Lucius držet sám, protože potřeboval držet hůlku. Naštěstí se Lucius vzpamatoval. Harry ještě rozšířil otvor ve zdi a opatrně provedl Lucia ven.
Šlo to bídně, i když se Lucius snažil, seč mohl. Jenže po měsících v poutech nemohl téměř nic. Harry ho opatrně vedl po schodech, trpělivě čekal, až si odpočine. Když tu najednou...
„Merline!“ vydechl Lucius vyděšeně. Ano, vyděšeně. Tenhle tón Harry poznal naprosto bezpečně. I když, u táty ho nikdy neslyšel. Chtěl se zeptat, co se děje, když tu náhle ucítil zimu. Ruce v rukavicích prokřehly. Smutek začal ovládat jeho duši, jako by už tak nebyl dost zoufalý ze situace, v jakém tátu našel.
Pomohl Luciovi na zem a postavil se směrem, kterým se blížili mozkomoři. Snažil se uklidnit, zavzpomínat. Jak ho to učil Lupin. Přitom odmítal uvažovat o tom, že se mu to ještě nikdy nepomohlo.

Harry vyběhl z domu. Jen tak, v noční košilce a bačkůrkách. Naprosto nemalfoyovských, plyšových, ve tvaru medvídka. Byl nešťastný. Draco mu rozbil toho panáčka, co dostal od táty. Když si stěžoval, Narcissa ho odbyla. Táta doma nebyl, vyjel si na vyjížďku. Toulal se parkem kolem domu. Přemýšlel, co je na něm tak špatného, že jsou k němu všichni takoví. Ne, nestěžoval si. Táta ho má rád. Ale, není zvláštní, že je to na celém světě jediný člověk? Co dělá špatně, že ostatní ho nesnáší? Jako, dřív to mohl svádět na mudly. Jenže teď se prostředí změnilo a opět si připadá jako vetřelec. Těžko si tak nepřipadat, když mu to Draco každý den opakuje.
Jenže táta pořád se pořád někde toulá. Teď je na té vyjížďce. Harry si to uměl jen vzdáleně představit. Koně už viděl v obrázkových knihách, z dálky viděl i tátovy koně, ale měl zakázáno chodit do stájí. Prý, až bude větší.
Jak se tak toulal a nabíral do bačkůrek drobný štěrk, kterým byly cesty v parku pečlivě vysypány, zaslechl nějaký podivný hluk. Nějaké údery v pravidelném rytmu se opakující. Kdesi za ním. Zdálo se mu, že se blíží. Přes větve růžových keřů však nic neviděl. Rozhodl se, že nejlepší bude útěk.
Merline! ten zvuk se přibližoval. Harry utíkal, měl strach se otočit. Dusot se ozýval už téměř u něj, Harry vyděšeně vykřikl, když byl uchopen a zvednut kamsi do výše.
„Harry,“ zaslechl konejšivý tátův hlas. Byl usazen na tvrdé sedlo, nohy s plyšovými medvídky spočívaly na koňském hřbetě, kůň pomalu zpomaloval svůj pohyb. Zastříhal ušima. Harry se v mžiku uklidil. Tohle je přece táta. A tohle je ta vyjížďka. Opřel se zády o pevné tátovo tělo, nechal se obejmout. „Kam ses vydal?“ zeptal se Lucius. Kůň šel krokem a Harry zjistil, že tohle je prostě nádhera. „Něco se stalo?“ vybídl ho.
Harry jen zavrtěl hlavou. Proč by si měl stěžovat, když je s tátou? Chvíli tak jeli, už mlčky. Lucius pochopil, že Harry nic neřekne, tak ho nenutil. Kolíbal ho v náručí, užíval si ten pocit, který dosud nikdy nezažil. Až s Harrym se to začalo objevovat. Vysmíval se sám sobě, že se tak rozněžňuje nad klukem. To mu ovšem nebránilo zamotat otěže do Harryho malých prstíků. Chlapec měl tak pocit, že to obrovské zvíře skutečně „řídí“. Když viděl Harryho na cestě u vstupní brány, rozjel se k němu. Překvapilo ho, když viděl, jak se dal na útěk. Pak si uvědomil, že ještě nikdy Harry neviděl koně z blízka. Možná ho vůbec nevidí a jen slyší. Chvíli zvažoval, jestli má koně popohnat. Vždy totiž existuje nebezpečí, že kluk uhne přímo pod kopyta koně. Důvěřoval však vlastní ruce i charakteru fresandy, kterou sedlal. Dával tomuto plemeni přednost před ostatními. Možná jsou trochu mohutnější, avšak jejich charakterové vlastnosti jsou prostě jedinečné. Byl přesvědčen, že by ji dokázal na poslední chvíli strhnout stranou, když by Harrymu hrozilo nebezpečí.
Usmál se, když k němu Harry zvedl rozzářený obličej.

Expecto patronum!“ vykřikl Harry, když se mozkomor přiblížil.
Z hůlky vyšlehl záblesk a proti mozkomorům se postavil mohutný, dobře rostlý kůň. Lucius toho mnoho neviděl, ale i tak si všiml dokonale vyvedené hřívy. Podle její úpravy poznal Marlen. Pod náporem intenzivního světla musel zavřít oči. Po dlouhých týdnech cítil slzy v očích, tentokrát však jako reakci na bolestivé oslnění. Schoulil se do klubíčka a doufal, že brzy zemře.
Nakonec mozkomoři zmizel. Harry se obrátil k Luciovi. Přesvědčil se, že jeho stav se nezlepšil, ba naopak. Vypadalo to, že se Lucius definitivně složil. ‚Co teď?‘ uvažoval Harry zoufale. Pak se zarazil, pomyslel si cosi o idiotech, namířil na Lucia hůlku a použil levitující kouzlo. Že ho to nenapadlo dřív. Patron, kterého nenechal zmizet, šel před nimi a jeho zář alespoň trochu prosvětlovala černočernou temnotu.

Cesta na denní svě... tmu trvala velmi dlouho. V jednu chvíli to vypadalo, že se na Lucia zřítí kus rozbourané zdi. Harry ho chránil vlastním tělem, nakonec to ale dopadlo dobře. Podařilo se jim proklouznout na poslední chvíli, jen je ohodil prach zvířený padající zdí.
Konečně byli venku. Harry se chtěl nadechnout čerstvého vzduchu, ale z prvního nádechu se mu udělalo špatně od žaludku. Odporně nasládlý vzduch všude kolem mu působil potíže přesně do té chvíle, než se rozhlédl kolem. V tu chvíli pochopil, že jsou horší věci, než zkažený vzduch.
Jediný důvod, proč se nepozvracel, byla maska na tváři. Nechtěl ji sundávat, nechtěl, aby kdokoli věděl, že byl přítomen tomuto masakru. Lidská těla ležela, v nepřirozených polohách, všude kolem. Bylo jich... prostě moc. Nedokázal to odhadnout a vlastně ani nechtěl. Byl si naprosto jist, že tento pohled ho do smrti nepřestane děsit.
Soustředil svou pozornost na Lucia. Pomalu jej uložil na zem a zrušil kouzlo, kterým jej nesl až sem. Byl rád, že jsou trochu stranou. Nepřál si, aby někdo viděl Lucia v tomto stavu. Pak vyhledal Temného pána.

Lucius ležel na zemi. Nevnímal kamení, které ho tlačilo do zad. Snažil se přimět bolavé oči, aby zůstaly otevřené a umožnily mu alespoň nějaký vjem. Pořád se nemohl vzpamatovat. Měl pocit, že se za chvíli probudí ve studené uzavřené cele a zjistí, že to všechno byl jenom sen. Kruté sny ho navštěvovaly poměrně často. Stejně často, jako mozkomoři.
Sledoval Harryho, byl přesvědčen, že je to Harry, kdo jiný by ho mohl přijít osvobodit, než jeho Harry, jak kráčí k nedaleko stojícímu Temnému pánovi. Lucius měl pocit, že by se měl jít Temnému pánovi poklonit, ale prostě to nešlo. Nemohl se ani pohnout. Temný pán se podíval jeho směrem, pak řekl zamaskované postavě několik vět. Pak se Harry sesunul téměř k zemi, Temný pán ho zarazil dřív, než klesl úplně na zem. Harry políbil plášť Temného pána a odstoupil. Pak přiběhl k Luciovi. Nepokoušel se ho zvednout. Prostě si klekl k němu, objal ho a aktivoval přenášedlo, které mu před akcí Temný pán vyrobil.
„Dobby!“ řekl, když se ocitli v místnosti, kterou Lucius neznal. Byla příjemná, i když jeho vkus se během posledních několika měsíců poněkud změnil. Ale vzpomínal si na svou ložnici na Malfoy manor. Byla větší, než tento pokoj, ale nebyla tak útulná. Předpokládal, že je v Harryho domě.
„Pan Harry volal Dobbyho?“ ozvalo se. Pak se rozhostilo ticho. Lucius věděl, že by mu mělo být nepříjemné, že ho skřítek vidí v tomto stavu, nebo že se nad ním dokonce rozplakal, ale neměl na to sílu.
„Dobby, umyj ho, zahřej ho, nakrm ho, napoj ho, ulož ho. Pak mě dostaneš do školy,“ vydával Harry jednotlivé příkazy. Lucius cítil, jak je skřítek začal vyplňovat. Dřív, než by byl považoval za možné, ležel v měkké, teplé posteli, přikryt dekou až po bradu, obklopen zahřívacím kouzlem. Věděl, že může usnout. Ale nechtěl. Snažil se udržet při vědomí a sledoval Harryho. Ten chodil po místnosti a svlékal ze sebe zašpiněné oblečení, které skládal na hromadu. Poté celou hromadu vhodil do krbu a zapálil.
Přišel k Luciovi. „Jsi u mě. Zůstaň tu, dokud nevymyslíme, co dál. Hůlku máš ve stolku. Dobby se o tebe bude starat, cokoli budeš potřebovat, je tu pro tebe.“ Harry doufal, že Lucius vnímá. Vypadal, že co nevidět usne. Urovnal deku kolem Luciovy tváře, přitom se ho dotkl v jemném pohlazení. Pak toho nechal, hrozilo, že by se rozbrečel. To není přesně to, co by Lucius ocenil. „Musím do školy, ale v pátek večer se vrátím. Teď spi.“
Zvedl se a zamířil k Dobbymu. „Poslyš, Dobby,“ vzpomněl si. „Potřebuji, abys tuto hůlku ukryl tak, aby ji nikdo nenašel. Můžeš to pro mě udělat?“
„Dobby to hned udělá,“ kýval velkou hlavou, až plácal ušima. „Může jít Dobby hned? Bude to trvat jen chvíli.“
„Běž,“ pobídl ho Harry. Skřítek zmizel.
„Harry,“ zašeptal Lucius.
Harry byl v mžiku u něj. Viděl v Luciových očích vděčnost. „To je v pořádku,“ začal dřív, než stihl Lucius říci slova díků. Harry věděl, že děkovat není pro Lucia běžná záležitost. „Přišel jsi pro mě, když jsem potřeboval, je úplně normální, že teď jsem přišel já. Teď prostě spi, ano?“ Cítil, jak ho Lucius uchopil za ruku. Harry opětoval pevný stisk.
„Pan Harry chce do školy?“ zeptal se úslužně Dobby.

Přemístili se do malé koupelny sousedící s Harryho školním pokojem. Harry Dobbymu poděkoval. „Dobby, prosím tě, postarej se o něj, ano? Já vím, že se táta ke skřítkům nechová dobře, ale...“
Z Dobbyho velkých očí tekly slzy. „Dobby ví, že pan Harry má pana Lucia moc rád. Dobby udělá všechno proto, aby byl pan Lucius v pořádku, protože potom bude v pořádku i pan Harry.“ Nechtěl mluvit o tom, co cítil, když viděl svého pána v tom stavu, v jakém ho pan Harry přivedl domů. Ano. Pan Lucius se ke skřítkům nechová dobře. Možná se chová spíš špatně. Ale tohle si nikdo nezaslouží, alespoň ne podle Dobbyho dobráckého srdce. Se slovy ujištění zmizel. Harry chtěl opustit koupelnu a zalézt do postele. Pochyboval, že teď usne, ale aspoň se o to musí pokusit. Jenže v tu chvíli zaslechl, jak se otevírají dveře do jeho pokoje.
„...takže vám musí být jasné, pane Malfoyi, že mě vaše výmluvy ani v nejmenším nezajímají. Udělal jste ze mě hlupáka, připravil jste Zmijozel o dvacet bodů. Buďte si jist, že hodlám poslechnout radu profesorky McGonagallové a uložím vám přísný trest. Promluvíme si o tom zítra. Dobrou noc,“ domluvil profesor Snape a dveře se znovu zavřely. Harry uslyšel tiše pronesená zámková kouzla. Vklouzl tiše do pokoje.
„Fuj!“ vyhrkl překvapeně Harry. „Vyděsil jsi mě.“
„Máš dávat větší pozor,“ kontroval Harry.
Ušklíbli se na sebe a usadili se na postel. „Tak co, jaká byla?“ zeptal se nedočkavě Harry.
„Jaká?“ netušil Harry.
„Přece ta holka,“ vysvětloval netrpělivě Harry. „Přece celou tuhle šarádu neděláme jen tak. Můj bráška má rande, tak mu musím pomoci, ne? Povídej, stála alespoň za to? Jaká byla? Došlo na věc?“
Harry se zatvářil přísně. „O takových věcech gentleman nemluví. Spíš mi řekni, co bylo. Slyšel jsem, že tě přivedl Snape.“
„No, přesně, jak jsi to říkal. Procházel jsem se u prefektské koupelny. Chytil mě Filch, cestou jsme potkali McGonagallovou a ta mě odvedla ke Snapeovi. Ti řeknu, že to bylo dost nepříjemné. Jo, tady máš hůlku.“
„A co říkali? Podrobnosti, prosím.“

Harry dorazil na snídani mezi posledními. Všude vládl podezřelý klid. Vyděšený klid. Velká síň byla sice plná studentů, ovšem všichni seděli na svých místech, většina z nich četla noviny, pokud spolu mluvili, bylo to velmi tiše. Harry vyhledal Dracův pohled. Ten na něj konsternovaně zíral. Harry se k němu natáhl přes stůl a vzal si jeho noviny. Draco nevypadal, že by je ještě chtěl číst.
Noviny byly plné včerejší „bitvy o Azkaban“, jak včerejší událost překřtili novináři. Harry přelétl pohledem po fotkách. Byly strašné. Harrymu běhal mráz po zádech. Začetl se do textu, ale pohled mu stále utíkal k mrtvým a zraněným na fotkách.
Jak předpokládal, na začátek první hodiny nedorazil. Hned po snídani si ho totiž Brumbál povolal do ředitelny. Harry nechtěl jít sám, proto se profesor Kratiknot, kterého potkal cestou, připojil. Brumbál se podivil, když ho spatřil, ale nic nenamítal.
„Myslím, že víte, o čem s vámi chci mluvit,“ začal.
„Bylo by skvělé, kdybychom dopředu věděli, o čem chceme mluvit. Pak bychom totiž znali i své odpovědi a vůbec bychom spolu mluvit nemuseli.“
Brumbál si povzdechl. Měl tušit, že tohle bude na dlouho.
„Včera jste se svévolně vzdálil ze školy a účastnil se útoku na Azkaban, během kterého zemřely desítky nevinných lidí...“ obvinil ho.
„Lež!“ procedil Harry skrz zuby.
Brumbál byl v naprostém šoku.
„Včera jsem se nikam nevzdálil. Ničeho jsem se neúčastnil. A pro úplnost, nikoho jsem nezabil,“ rozhořčil se.
Brumbál se zvedl z křesla za svým psacím stolem a stůl obešel. Rukou se přitom stále dotýkal desky stolu. „Harry, já přece neříkám, že jsi vrah.“
„Nejsem, pane. Já ne,“ odsekl Harry.
Brumbál zbledl. „Harry...“
Harry byl vzteky bez sebe. „Proč zase já? Pořád proti mně něco máte. Říkám vám, že jsem byl ve škole, ale vás to vůbec nezajímá. Prostě jste se rozhodl a jste přesvědčen, že to tak bylo. Já sice mohu dokázat, že jsem byl ve škole, ale to asi také nechcete vědět, že...“
„Cože?“ zeptal se Brumbál trochu zaraženě.
„Říkám, že to mohu dokázat, byť to není nic, čím bych se chtěl chlubit. Měl jsem včera hloupý nápad jít se vykoupat do prefektské koupelny. Jenže cestou mě chytil pan Filch, pak jsme narazili na profesorku McGonagallovou a ta mě odvedla do sklepení, kde probudila profesora Snapea. Ujišťuji vás, že tomu se to opravdu nelíbilo. Obávám se, že trest, který mi dnes hodlá uložit, bude dost nepříjemný.“
„Ale...“
„Proč je nezavoláte? Oni vám to potvrdí, tedy, pokud vás to vůbec zajímá.“
Kratiknot se tvářil, že tam vůbec není, ale tohle ho zaujalo.

Harry věděl, že vyhráno rozhodně nemá. Příliš se toho včera seběhlo na to, aby to mohli všichni kolem jen tak přejít. Tak zaprvé, nevěřil, že se Brumbál spokojí s tím, co mu povyprávěl a co profesoři McGonagallová a Snape potvrdili. A pan Filch k tomu. Dokonce, i když Brumbál prověřil Harryho hůlku, za což se Harry doteď styděl, aby zjistil, zda se náhodou včera neúčastnil bitvy o Azkaban. Styděl se proto, že se ukázala kouzla, která v době jeho nepřítomnosti používal Draco. Přemýšlel, po kom má Draco tu zženštilost. Jistě, Lucius o sebe velmi dbá, i Harryho zavedl do lázní, a kdyby měl být Harry upřímný, tak se mu tam moc líbilo. Ale Lucius byl cokoli, jen ne zženštilý. Draco oproti tomu je a to víc, než dost. Každopádně, když Brumbál vyslechl svědky a zkontroloval Harryho hůlku, musel, alespoň navenek, připustit, že Harryho obvinění nebylo oprávněné. Ovšem Harry byl přesvědčen, že Brumbál přinejmenším tuší, jak to ve skutečnosti bylo. A ještě to, že Brumbál ví, že Harry ví, že...
Pak tu byla ta nepříjemná záležitost s profesorem Snapem. Harry brzy pochopil, že o celé akci se Snape dozvěděl až z novin. Jak se k tomu postavit? Vysvětlit řediteli své koleje, co se stalo? Temný pán měl zřejmě nějaký důvod, proč svého lektvaristu o chystané bitvě neinformoval. Jejich rozmluva, Harryho s profesorem Snapem, byla krátká. Ve skutečnosti spíš nebyla žádná. Po delší chvíli trapného mlčení Snape uložil Harrymu trest za noční potulku. Tvářil se přitom tak, no... Harry měl najednou strašnou chuť udělat něco pro to, aby se Snape cítil lépe. Chtěl mu dát najevo, že... co vlastně mu chtěl dát najevo? Nevěděl. Každopádně to byla jedna z nejméně příjemných scén, které v životě prožil.


* * *

Neville netušil, jak se k celé té věci postavit. Jestli je pravda, co všichni říkají, pak Harry... „Harry!“ vykřikl, tak trochu leknutím. Narazil totiž na Harryho naprosto nečekaně. Když si všiml, co Harry dělá, byl dokonce trochu vyděšen. Harry totiž klečel na podlaze a obyčejným kartáčem, neočarovaným, drhl podlahu. „Co tu děláš?“
Harry se narovnal, kartáč hodil do kýble s mýdlovou vodou. „Říká se tomu školní trest, to neznáš?“ zabručel nenaloženě.
Neville si ho nejistě prohlížel. „Ty nedostáváš školní tresty...“
„Jsem v noci z pátka na sobotu narazil na Filche, což by bylo v pohodě, ale cestou do sklepení jsme potkali McGonagallovou. Ta z toho udělala aféru a Snape mě potrestal za blbost, s jakou jsem se nechal chytit a připravil Zmijozel o body,“ vysvětloval. „Vydrhnout podlahu ručně,“ dodal ještě, pro případ, že by to nebylo jasné.
Ale ono to evidentně jasné nebylo. Alespoň tak se totiž Neville tvářil. „V noci na sobotu? Ty jsi byl ve škole?“ ptal se nevěřícně.
Postavil se. Neměl nejmenší náladu huntovat si tělo fyzickou prací. „Kde bych měl … aha,“ došlo mu. Zamračil se. „Ty si také myslíš, že jsem byl v Azkabanu...“
Neville zrudnul. Ano, přesně to si myslel. „Brumbál říkal...“
„Já vím,“ skočil mu Harry do řeči. „Přitom i Brumbál ví, že jsem měl průšvih tady ve škole. Je mu to jedno.“ Pokrčil rameny a podíval se do mýdlové vody. „Má svého universálního viníka a to jediné je opravdu důležité.“ Zavrtěl hlavou, jako by se chtěl zbavit nepříjemných myšlenek. „Jak se vede tobě?“ změnil téma.
Tentokrát pokrčil rameny Neville. „Vlastně ani nějak nevím. Profesor Lupin se snažil mě naučit štítová kouzla, ale pak byl ten poplach. Tak jsem šel domů, o víkendu chodíme s babičkou navštívit rodiče. Překapilo mě, že jsem tě tam neviděl. Také proto jsem si myslel, že... no, ty-víš-co.“
Harry nechápal. „Proč bych měl být u svatého Munga?“ zeptal se.
„Přece...“ zaváhal Neville, „...kvůli panu Blackovi, ne? Myslel jsem, že už spolu kamarádíte...“
„Bl...“ zakoktal se Harry, „Blackovi? On je v nemocnici?“

„Harry!“ ozval se ze schodiště Brumbál. „Hledal jsem tě. Rád bych si s tebou promluvil.“ Harry ho okázale ignoroval. Nehodlal připustit, aby mu Brumbál tykal a mluvil na něj takto blahosklonně. Proto sebral kartáč a pustil se do další části podlahy.
„Tak... tak já půjdu,“ loučil se rychle Neville.
„Zůstaň!“ ozval se Harry vyděšeně. „Nesmí se mnou zůstat sám, Rada mu to zakázala. Zase mě chce napadnout.“
„Ale...“
„Můžete jít, pane Longbottome,“ usmál se Brumbál přátelsky na nerozhodného Nevilla. „Pan Malfoy, jako obvykle, přehání.“ Harry byl na nohou, v ruce kartáč, jako by ho chtěl po Brumbálovi hodit. „Nepřeháním. Už jednou to udělal. Proto Rada rozhodla, že se se mnou nesmí sejít osamotě. Měla by u toho být profesorka McGonagallová.“
Neville váhal. Vypadalo to, že Harry je vyděšený, ale otevřeně se vzepřít Brumbálovi...
Harry poznal z Nevillova výrazu, že tady asi neuspěje. Otočil se proto na Brumbála. „Nedělejte to. Nejsem sám. Nemůžete jen tak vlézt do mé hlavy. Když to uděláte, dozví se to a budou problémy.“
Brumbál zavrtěl hlavou. „Mrzí mě, že to nechápeš, Harry. On je problém. Až se podaří ho zničit, bude všechno v pořádku. Měl bys ses snažit spolupracovat se mnou. Nebo snad nechceš, aby zemřel?“
To byla rána pod pás. Těžko mohl Harry říci, co by opravdu chtěl. „Já jsem jen dítě. Těžko něco zmůžu. Vy jste dospělý člověk, schopný kouzelník. Vy jste měl něco dělat, dokud to šlo. Jenže vy umíte akorát manipulovat lidmi. Když se vzepřou, necháte je zemřít. Řekněte, co jste udělal pro to, aby moji rodiče nezemřeli? Věděl jste, jaké nebezpečí jim hrozí, přesto jste vůbec nic neudělal. Tak mi, prosím, vysvětlete, proč bych měl spolupracovat právě s vámi?“
„Harry,“ spustil Brumbál, ale jen proto, aby přilákal jeho pohled. V mžiku toho využil a vstoupil do jeho mysli. Pokusil se vstoupit do jeho mysli. K velkému Brumbálovu překvapení byl totiž vyhozen tak prudce, že si to začal brát osobně. Zintenzivnil kouzlo. Věděl, že dříve či později Harryho nezvykle silná obrana povolí a pak...
Povolila. A pak se to stalo. Šílené oči, vzteky rudé, které ho v Harryho mysli přivítaly, způsobily, že mu naskákala husí kůže...

„Harry! Harry!“
Do Harryho otupělé mysli se donesly zmatené Nevillovy výkřiky. Jenže Harry se vůbec nechtěl probrat. Nechtěl reagovat. Chtělo se mu spát. Ne, to není přesné. Chtělo se mu umřít. Ale když Neville se nenechal jen tak odbýt.
„Harry!“
Povzdechl si. Otevřel oči. „Co se děje?“ zeptal se.
Neville klečel u něj. Byl rád, že se Harry probral. Narazil na něj naprosto nečekaně. „Co tu děláš?“
Harry se zarazil. Neville evidentně neví, co se tu během posledních chvil dělo. Proč ho to vlastně překvapuje? „Mám školní trest. Ručně umýt podlahu, bez kouzel. Uklouzl jsem a asi jsem se praštil do hlavy.
„Harry, ty nedostáváš školní tresty...“


* * *

Když ho Dobby opouštěl před nemocnicí u svatého Munga, tvářil se nespokojeně. Avšak už si zvykl, že je úplně jedno, jak se tváří. Pan Harry si stejně provede, co si usmyslel. Zvlášť, když má ve tváři tento odhodlaný výraz.
Nechtěl si plášť oblékat na ulici, proto zamířil do nedalekého parku. Tam zalezl mezi dva kvetoucí rododendrony. Jistě byly jejich květy udržovány kouzlem, jinak by už odkvétaly. Nikým neviděn oblékl se do neviditelného pláště a vrátil se k nemocnici. Prošel dveřmi s jakýmsi starším kouzelníkem, který se dlouho nemohl rozhodnout, zda chce vejít nebo nikoli. Nakonec se rozhodl, že asi ano, avšak rozmyslel si to, když už bylo pozdě. Dveře do nemocnice mu přivřely nohu. Personál se seběhl, povzbuzován křikem starého kouzelníka. Zatímco kráčel poloprázdnými chodbami, přemýšlel Harry o tom, jestli se náhodou původně do nemocnice nechodilo výlohou. Jako, ne, že by tu pobýval nějak často, když to potřeboval, chodil za ním léčitel Marat. Ale měl takový nejasný pocit, že mu to přišlo tehdy zvláštní.
Blížil se k oddělení, kde Neville viděl pana Blacka. Tady už sem tam pár léčitelů procházelo, zřejmě je zmatek dole nechal v klidu. Brzy našel dveře do Blackova pokoje. Zamračil se, když si všiml, že se u dveří povaluje kdosi, koho od pohledu typoval na ministerského úředníka nižšího řádu. Toto byl problém, se kterým nepočítal. Ovšem štěstí mu opět přálo, z pokoje vyšla ošetřovatelka. Měla plné ruce, na tácku nesla zbytek jídla. Proto jí chvíli trvalo, než dokázala zavřít. Harry toho využil a proklouzl pootevřenými dveřmi. Počkal, až bude opravdu zavřeno, přešel k Blackovi. Všiml si, že spí. Chtěl sundat neviditelný plášť. Zavčasu si to rozmyslel, protože uslyšel kroky, které se evidentně blížily ke dveřím tohoto pokoje.
Ustoupil až do rohu místnosti, vytáhl hůlku a čekal, co bude. Nemusel čekat dlouho. Dveře se tiše otevřely a do pokoje tiše vstoupila mladá žena s dlouhými zplihlými černými vlasy. Rozhlédla se, aby se přesvědčila, že je v pokoji se spícím Blackem sama. Rukávem černé mikiny, který sahal daleko za prsty, si utřela nos a ostatní mokré části obličeje. Posadila se na židli stojící blízko nemocničního lůžka, původně si tam chtěl sednout Harry. Chvíli jen tak popotahovala, sledovala Blacka, jako by nevěřila, že dýchá. Nakonec začala brečet. Snažila se být potichu, nechtěla ho budit.
Harry nechápal. Ta ženská se chovala podivně. Nikdy v životě ji neviděl, zřejmě nějaká Blackova známá. Zvláštní. Předpokládal by, že tu najde Dubinku, možná s malou Cass, jejich přítomnost by určitě pana Blacka potěšila. Ale úplně cizí ženská?
„Tonksová,“ ozval se tiše Black, „co tu děláš?“ zeptal se, když přiměl ústa, aby se rozmluvila.
Chvíli se na něj dívala, vypadala jako hromádka neštěstí. „Říkal, že... že se všichni dozví, že Remus napadl člověka.“ Harry i ze svého místa viděl, jak sebou Black trhnul. Zaslechl zasyknutí, zřejmě zranění opravdu bolelo. „Nevěděla jsem, co mám dělat. Tak... nedokázala jsem to. Teď to prozradí. Co budeme dělat?“ znovu se rozbrečela, tentokrát nahlas.
„Řekla jsi to někomu?“ ozval se Black po chvíli, téměř svým normálním hlasem. Zavrtěla hlavou. „Tak si to nech pro sebe. Vlastně všechno, co víš, si nech pro sebe. Čím méně lidí to bude vědět, tím lépe. Teď dojdi pro Rema. Odveď ho do mého domu, řekni Dub, že bych ho tam rád na nějakou dobu ubytoval. Určitě bude ráda, že jí pomůže s Cass. Ty tam zůstaň s ním.“
„Ale...“
„Udělej, co ti říkám,“ zavrčel na ni podrážděně. „Teď běž. Doufám, že jsou ta opatření zbytečná, že to nakonec neudělá, ale pro jistotu. U něj člověk nikdy neví. Je tak posedlý svým bojem za ještě větší dobro, že je schopen jít přes mrtvoly.“
Vyběhla, jako by jí za patami hořelo. Když se za ní zavřely dveře, proměnil se Black ve velkého černého psa a začal si olizovat rány na boku a na zádech. Věnoval se tomu jenom chvíli, záhy zavětřil. Harry tušil, že je zle. S povzdechem si sundal neviditelný plášť a zamířil k lůžku, kde se pes pomalu změnil zpět v člověka.
„Neměl bys být ve škole?“ zeptal se Sirius věcně.
Harry se posadil na opuštěnou židli. „Mám povoleno chodit na víkend domů. O čem to mluvila? To ona vás zranila...“ zaváhal „...do zad... Chtěla vás zabít?“
„Tomu bys nerozuměl... Promiň, já vím, že ano.“
„Tak ven s tím,“ vybídl ho Harry, i když tak nějak tušil, co se tak asi dozví. Sirius mu tedy povyprávěl, co ze zmateného vyprávění Tonksové pochopil. „Co to říkala o tom, že profesor Lupin zaútočil na člověka?“
Ošil se, ovšem jen nepatrně. Jeho bolavá záda přílišnému ošívání se nepřála. Téměř zahanbeně sklopil zrak, sledoval své prsty, které si bezděčně pohrávaly s přikrývkou. „To byla moje chyba,“ spustil rozpačitě. „Snape nás pořád špehoval, pořád otravoval, tak jsem dostal ten skvělý nápad, že ho vystrašíme. Víš, že na něj vybafne vlkodlak, Snape se podělá a dá nám pokoj.“ Harry to nechtěl slyšet. „Jenže jsem to nějak nedomyslel. Neuvědomil jsem si, že vlkodlak se neovládá. Nám nic neudělal, jako zvěromágové jsme před ním byli v bezpečí. Jenže jak Remus zmerčil člověka, zachoval se... no... prostě jako vlkodlak. Nebýt Jamese, Snape by byl po smrti, nebo hůř, byl by z něj vlkodlak. Remus by byl buď v Azkabanu, nebo mrtvý. Mě by možná moje rodina vyplatila z Azkabanu, ale život bych rozhodně neměl snadný.“ Harry prostě nenacházel slov. Zíral nevěřícně na svého kmotra, zmohl se jen na překvapené zamrkání. „Vím, že ti to přijde strašné, a vůbec se tomu nedivím. Byli jsme idioti.“
Harry se zvedl ze židle a udělal náznak kroku stranou, snad, že chtěl začít rázovat po místnosti. Ale udržel se. „Chápu to správně tak, že jste vlákali do smrtelné pasti svého spolužáka, a vůbec nic se vám nestalo? Nebyli jste vyloučení, vůbec nic takového?“
„No...“ zaváhal Sirius. Tušil, že tohle se Harrymu líbit nebude. „Dostali jsme školní trest na celý měsíc a....“
„Dost!“ umlčel ho Harry. „Tohle nebudu poslouchat. Vy... vy... Napadlo vás vůbec přemýšlet o tom, jak se asi profesor Lupin cítil, když se to dozvěděl?“ Sirius zaraženě mlčel. Z  toho Harry usoudil, že zřejmě nenapadlo. „Něco vám řeknu, pane Blacku. Posledních půl roku jsem se přehraboval ve strašných sračkách, ale něco takového tam nebylo!“
Sirius se chtěl nějak ohradit, ale nic ho nenapadlo. Harry konečně začal přecházet po místnosti a vybíjel si tak svůj vztek alespoň rázným pohybem. Teprve po delší době se znovu zastavil u Siriova lůžka. „Z toho, co jsem z vašeho vyprávění pochopil, existuje reálná šance, že se to pokusí zopakovat. Možná by nebylo od věci, abyste se přestěhoval někam, kde je bezpečněji, než tady.“
„Přiveď Moodyho, Harry.“
„Moodyho? Není to jeho kámoš?“
Sirius se ušklíbl. „Je dost paranoidní na to, aby tyhle intriky prokouknul,“ vysvětloval Sirius své rozhodnutí.
„Až na to, že se nechal přelstít takovým spratkem, jako byl Barty Skrk,“ neopomenul připomenout Harry.
Sirius se tvářil, jako že to neslyšel. „Uvědom si, Harry, že ten, kdo tě tehdy napadl, nebyl Moody. Jsi na něj naštvaný zbytečně.“
Tohle zase neslyšel Harry.
„Prostě mi ho přiveď, prosím,“ žádal Black naléhavě.
Harry si ho zamračeně prohlížel. Znovu ho napadlo, jak asi musí Black stát o dobrý vztah s ním, když se pořád chová tak nekonfliktně. Jednou by chtěl zjistit, co všechno by byl Black ochotný podstoupit, jak daleko by byl schopen zajít, aby ho, nedej Merlin, neurazil. Na to však bude čas jindy. Proto jen stroze přikývl a odešel.

U Prasečí hlavy touto dobou moc lidí nebylo. Tedy, na zdejší poměry. Majitel hospody se pohyboval za svým barem a pečlivě leštil nádobí tím nejšpinavějším hadrem v okolí. Harrymu se zdálo, že ten hadr žije svým vlastním životem a jen díky hlubokému přátelství, které jej k majiteli hospody váže, se podřizuje jeho rozmarům a rozpatlá po nádobí nejrůznější humus. To vyloženě lákalo si tu něco dát, nicméně nevypadalo to, že by to hostům nějak zvlášť vadilo.
„Co to bude, mladý muži?“ zeptal se bodře Aberforth.
„Děkuji, nic si nedám,“ nechtěl se ho Harry dotknout víc, než bylo bezpodmínečně nutné. „Jen bych potřeboval, jestli byste nemohl vyřídit Moodymu, aby zašel za Blackem ke svatému Mungovi,“ řekl Harry, co mu leželo na srdci.
Tvář starého muže zvážněla. „Něco se přihodilo?“
Harry jen pokrčil rameny. „Řekl jen, že by potřeboval mluvit s Moodym. Nevím, kde bych ho hledal, navíc spěchám do školy.“
„Dobře,“ souhlasil Aberforth.
„A...“ trochu zaváhal Harry, pak se ale ušklíbl. „Tato zpráva je jen pro Moodyho, ne pro idioty.“


* * *

Harry měl radost, že našel Lucia sedícího na posteli. Vypadal rozhodně lépe, než když ho viděl naposledy, byť část toho dobrého vzhledu je nutno přičíst vnitřní malfoyovské disciplině. Usmál se a přišel blíž. Na Luciův pokyn se posadil na kraj postele.
„Já vím,“ spustil, dřív, než začal Lucius mluvit. „Byl to šílený nápad, co mě to napadlo, zbytečně jsem riskoval, mohlo se mi něco stát, kdybys to věděl, zakázal bys mi to a měl bys o mě strach. Nejdřív se dej do pořádku, vynadat mi můžeš později.“
Lucius jen zíral. Tak rázný proslov od Harryho nečekal. Pak mu došlo, co vlastně kluk říká a, navzdory tomu, jak se cítil, měl nutkání začít se smát.
„Cítíš se lépe?“ zeptal se. Nechtěl, aby musel Lucius odpovídat, proto se rozhodl klást otázky tak, aby mohl odpovídat přikývnutím či zavrtěním hlavy.
„Ano,“ zmařil jeho snahu Lucius. „Ten tvůj skřítek se o mě stará, jako bych byl nemluvně,“ pokusil se dát najevo jistou nevoli.
Harry se usmál. „Ber to jako pomstu za dětství, kdy se přesně takhle staral o mě.“ Lucius si Harryho prohlížel. Vzpomněl si, co ho napadlo už ve chvíli, kdy ho Harry uložil do této postele. Je toto vůbec jeho Harry? „Je něco, co pro tebe mohu udělat?“ pokračoval Harry ve výslechu.
„Spěcháš pryč?“ zeptal se klidně Lucius.
Jenže to by nesměl mluvit s Harrym. Ten jeho klidu nevěřil. Harrymu bylo jasné, že Lucius by si přál, aby zůstal u něj. Jenže to nikdy neřekne nahlas. Harry proklínal tuto malfoyovskou hrdost. On aby se stal mistrem nitrozpytu, ne? Jen proto, aby hrdost jeho táty nedošla úhony. „Teď ano. Musím dát zprávu Temnému pánovi. Ale pak se vrátím. Sice se musím ještě podívat na Kouzelné formule, ale aspoň tě uspím, až ti to tu budu předčítat.“ Viděl v Luciově tváři, že se nespletl se svým odhadem skutečného tátova přání.

Lucius se probudil brzy ráno. Nejprve lehce zpanikařil, když zjistil, že v posteli nespí sám. Pak si vzpomněl. Harry u něj večer usnul nad učebnicí Kouzelných formulí. Lucius se zastyděl. To, když si vzpomněl na to ostatní. Na to, jak ho Harry v noci tišil, když se vrátily noční můry. Jak ho uklidňoval a přesvědčoval, že už bude všechno v pořádku. Jak ho pevně objal, když sebou házel a hrozilo, že si otluče paže o noční stolek. Jak decentně otíral slzy, které se zrádně objevily v koutcích očí. Podíval se na chlapce, který spokojeně spal na posteli vedle něj. Nikdy dřív si neuvědomoval tak silně, že Harry je jeho osudem. Jemně pohladil neposedné vlasy, které teď, ve spánku, užívaly své dlouho omezované svobody. Přes den je Harry nosil pečlivě sepnuté v přísném účesu, v noci si žily svým vlastním životem. I ten jemný dotyk však Harry vnímal. V polospánku Lucia objal v konejšivém gestu. Lucius se neudržel a v návalu vděku chlapce sevřel v náručí.
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupila Narcissa. „Přijde ti normální muchlovat se s tak velkým klukem?“ zeptala se jízlivě, když se přesvědčila, že manžel je živ a víceméně zdráv.
Lucius cítil, jak se Harryho tělo napjalo. Klidně se podíval na svou ženu. „Sbal se a odejdi. Odsud, z Malfoy manor, z mého života. Co živ nechci tě vidět...“
Nevěřícně na něj zírala. To přece... „To nemyslíš vážně!“ vydechla nakonec.
„Myslím to naprosto vážně. Varoval jsem tě. Nechci tě znát. Vrať se domů nebo třeba ke všem čertům.“
Lucius byl překvapen tím, jak snadno to šlo. Tolik let spolu žili a teď ji vyhazuje stejně snadno, jako nepotřebnou věc. Možná je to tím, zamyslel se, že nežili spolu. Žili vedle sebe. Jen doufal, že si Narcissa zachová svou hrdost a nebude hysterická.
„Lucie...“ zkusila to, ale z výrazu, který se objevil na jeho tváři, pochopila, že se rozhodl. Ještě chvíli sledovala ty dva a pak, bez dalších slov, odešla.
Harry se vymanil z Luciova objetí a odsunul se na druhou stranu postele. Tam se smotal do klubíčka. Dobře slyšel, co Narcissa řekla. Pochopil, co naznačovala. Ale pokud to napadlo ji, nemyslí si táta, že to napadlo i jeho? Bylo mu do pláče. Věděl, že už nic nebude jako dřív. Proč to řekla?
„Pojď sem, Harry,“ řekl Lucius přesně tím tónem, jakým ho lákal z nejrůznějších skrýší, kam se Harry krátce po příchodu na Malfoy manor schovával, když měl strach, že ho pošlou zpět k mudlům.
Lucius dobře věděl, co se honí Harrymu hlavou. Byl by Narcissu nejraději uhodil za to, jak ublížila Harrymu. Bylo mu jasné, že tohle se musí vyjasnit co nejdřív, jinak už nic nebude jako předtím. Proč to řekla?
Viděl zmatek, který se odrážel v Harryho tváři, když se blížil zpět k němu. Trvalo to k nepřečkání dlouho, než chlapce znovu pevně objal. „Co cítíš, když tě obejmu?“ zeptal se a v duchu spřádal strašlivou pomstu.
Harry se ostýchavě přitiskl blíž a trochu se uvolnil. „Je mi dobře,“ odpověděl podle pravdy. „Všichni se mohou stavět na hlavu, ale já jsem v bezpečí,“ dodal. Srdce mu bušilo až v krku, nikdy nebyl tak upřímný, tak otevřený, jako teď. Ale podvědomě tušil, že na jeho odpovědi hodně záleží.
„Řekla to proto, aby tě o tento pocit připravila. Nás oba. Chtěla nám ublížit. Věděla, že o tom začneš přemýšlet a budeš se bát mě obejmout, abych si to náhodou nevysvětlil špatně. Kdybych stejně objímal Draca, bylo by jí to jedno.“ Odmlčel se, jak zvažoval, co všechno by měl Harrymu říci. Co zjistil, když se blíž seznámil s rodinou své ženy. Jak byl zděšen, když se dozvěděl o incestních vztazích mezi členy nejužší rodiny Blacků. Brali to jako normu. Věděl, že kdyby tohle Harrymu řekl, sice by ho přesvědčil o pokrytectví Narcissy, nicméně by tím vrhl stín na chlapcova kmotra. Nemohlo mu uniknout, že k sobě Harry a jeho kmotr našli jistou cestu. Ostatně, bude si muset s Blackem promluvit. Určitě mu toho dluží víc, než dost. Za to, jak Harrymu pomohl.


* * *

„Jsem rád, že jsi zase v pořádku, Lucie,“ řekl Voldemort, když přijal jeho ponížený pozdrav a nechal ho postavit se na jeho místo. „Mám pro tebe úkol, potřebuji tě.“
Lucius se uklonil. „Cokoli, můj pane.“
Voldemort se ušklíbl. „Nemusíš tak poníženě, Lucie. Vybral jsem si tě, protože tě znám a vím naprosto přesně, co od tebe mohu očekávat. Myslím, že se ti ten úkol bude zamlouvat.“ Lucius vyčkával. Očekával něco opravdu důležitého, Temný pán nevypadal, že by si z něj dělal zvrhlou legraci. „Co bys řekl místu ministra?“
Lucius udržel ledovou masku na své tváři. Věděl, že přesně to se od něj očekává. Za všech okolností. „Být ministrem je nejen obrovská čest, můj pane, ale rovněž obrovská odpovědnost. Pokud jsi přesvědčen, že je v mých schopnostech splnit tvá očekávání v tomto směru, kdo jsem, abych o tom já pochyboval.“
Voldemort se potměšile usmíval. „Možná bys měl popřemýšlet o novém životě ministra. Musíš být reprezentativní, přijatelný pro všechny skupiny kouzelníků.“ Lucius rozvážně přikývl. „Myslím tím opravdu všechny,“ pokračoval Voldemort. „Někteří vyznávají konzervativní hodnoty. Mezi tyto hodnoty, na nejdůležitějším místě, patří rodina, Lucie.“ Lucius měl chuť šlápnout Temnému pánovi do tváře. „Jakkoli mi byl tvůj sexuální život vždy zcela lhostejný,“ vedl Voldemort svou řeč dál, v této chvíli se na kratičký okamžik podíval na Severa stojícího vedle Lucia, „jako ministr musíš mít vedle sebe svou manželku. Slyšel jsem, že ses jí zbavil.“
„To je snad silné slovo, můj pane,“ vysvětloval Lucius neosobně. „Jen jsem ji zapudil. Kdybych se jí zbavil, mohl bych se znovu oženit.“
Voldemort ho nenechal domluvit. „To je slovíčkaření. Bylo to opravdu nutné?“
Lucius hleděl upřeně na Voldemortovo křeslo. „Bylo, můj pane.“
Voldemort pokrčil rameny. „Dobrá, nebudu na tebe tlačit. Ty sám nejlépe víš, jak nutné to bylo. Tvým úkolem je získat ministerstvo a postavit se do jeho čela.“
„Rozumím,“ mírně se uklonil Lucius.
Jinou reakci ani neočekával. „Ve skutečnosti to teď budeš mít o dost snazší,“ naznačoval směr svých úvah.
Lucius pochopil. „Ano. Popletal je odepsaný, rozhořčení občané volají po změně ministra.“ Chladně se usmál. „Miluji rozhořčené občany.“
Voldemort však neskončil. „Harry,“ vybídl Harryho, který stál nedaleko, aby předstoupil. „Chlapec tě má opravdu rád, Lucie. Kvůli tobě by klidně zboural celý svět. Doslova.“
Lucius chtěl odpovědět něco společensky korektního, ale zarazil se dřív, než promluvil. To, jak mu začalo docházet, co vlastně Temný pán říká. Jistě, věděl, že to Harry ho přišel zachránit, ale dosud ho nenapadlo přemýšlet, jak se k tomu vlastně nachomýtl. Viděl fotky azkabanských rozvalin. To však věnoval pozornost spíš mrtvým, než neživému kamení. Podíval se v úžasu na Harryho. Jeho Harry zničil Azkaban? Harry byl však plně zaujat tím, co od něj vyžadoval Temný pán.
„Ve škole se to má tak, že Zmijozel a většina Havraspárských se mě a Dracovi snaží nadbíhat, zatímco Nebelvír je částečně vyděšený, částečně machruje. Mrzimor se zdržuje hlasování,“ podal zprávu.
Temný pán kývnutím poděkoval za informaci. „Zmijozel a Havraspár musíš zpracovat jako první. Pokus se o to co nejdřív. Hned po zkouškách.“
Harry přikyvoval, že rozumí. „Jak si přeješ, můj pane. Ohledně čistokrevných kouzelníků z Nebelvíru a Mrzimoru navrhuješ jaký postup?“ zeptal se stejně ledově, jako Lucius před několika okamžiky.
Voldemort se zasmál. „Máš strach o toho svého vyvoleného kamaráda, že...“ sledoval výraz v Harryho tváři. Nelíbilo se mu, že z ní nic nevyčetl. Tedy, bylo hezké, že se kluk učí ovládat, ale jemu se líbilo, když se nepřetvařoval. Možná by na něj neměl nakládat povinnosti budoucího Smrtijeda. Možná by si ho měl nadále držet jako roztomilou hračku... „Nevidím důvod nedat mu šanci. Promluv s ním,“ rozhodl nakonec. Ano, teď se jeho hračka opět objevila v podobě vděčného pohledu.
„Můj pane,“ ozval se ponížený ženský hlas, s nepřeslechnutelným hysterickým podtónem. „Nevím, jak se přihodilo, že je naprosto samozřejmé, že tu stojí Potter a ty se k němu chováš tak vlídně. Nevím, co ti Lucius řekl, že toho dosáhl. Vlastně ani nevím, proč si ho Lucius pořídil a co spolu mají. Nebylo by to přece poprvé, co si bohatý chlap pořídí roztomilou hračku do postele. Ale víš určitě, že je možné jim věřit? Copak Lucius už dřív neprokázal, že se k tobě obrátí zády dřív, než stačíš říci avada?“
V místnosti se téměř fyzicky ochladilo. Všichni přítomní se snažili tvářit, že tu vůbec nejsou. Už učinili zkušenost, mnohdy velmi bolestivou, že Temný pán nedá na mladého Malfoye dopustit. „Neptal jsem se tě na radu, Bellatrix,“ řekl temně Voldemort.
Rázně přikývla. „Neptal. Je smutné vidět, můj pane, po tolika letech v Azkabanu, jak se věci mění. Dřív bys nedal přednost zrádcům a nečistým před svými věrnými!“
Voldemortova kletba srazila Bellatrix k zemi. Trvala jen chvíli, avšak dala ženě jasně najevo, co si o jejím názoru Temný pán myslí.
Lucius viděl Harryho tvář z profilu. Poznal, jak se ho zmínka o posteli dotkla. Aniž by přemýšlel o tom, že možná dělá chybu, položil Harrymu ruku konejšivě na rameno.
„Máš pravdu, Bellatrix,“ ozval se klidně Temný pán, sotva ji přestal týrat. „Byla jsi dlouho pryč a tvá oběť bude náležitě oceněna. O to nemusíš mít strach. Ale rád bych ti vysvětlil pár věcí. Předně Harry Potter už neexistuje,“ vysvětloval. V duchu se snažil potlačit představu svého Harryho v cizí posteli. „Chlapec, který tu stojí, se jmenuje Harry Lucius James...“ dramatická pauza „...Malfoy.“
Bellatrix vytřeštila oči na Lucia. „Jak jsi mohl?“ zeptala se s odporem. Lucius ji neuznal za hodnou odpovědi. V jeho pohledu však mohla číst rozsudek. Ne, že by ji to v tuto chvíli nějak znervózňovalo. „Urazil jsi mou sestru kvůli tomu spratkovi! Pošpinil jsi naše jméno! Pošpinil jsi naši čistou krev!“ Zvedla se, a vrhla se na Lucia. Ten v mžiku vytáhl hůlku a prvním kouzlem odhodil svou šílenou švagrovou několik kroků od sebe.
Všichni se rozestoupili. Nikdo nechtěl zachytit nějakou tu kletbu. Dobře znali bojové schopnosti Lucia Malfoye a ohledně šílené Bellatrix, no, lepší raději jít z cesty oběma. Temný pán nijak nezasahoval, a to až do chvíle, kdy život Bellatrix visel na vlásku. Prudkým pohybem ruky si přivolal Luciovu hůlku. Bellatrix se zhroutila. Žila, ale pohltilo ji milosrdné bezvědomí.
„Stačilo, Lucie,“ řekl Temný pán a podával Luciovi hůlku zpět. „Nemám nic proti tomu, když občas někomu ukážeš, kde je jeho místo. Ale potřebuji vás oba živé.“
Lucius se mlčky uklonil. Jeho jindy tak chladné oči překypovaly emocemi. Došel až k Harrymu, hůlku zasunul do své vycházkové hole. Zámek držící hůlku pevně uvnitř, do ticha, které kolem vládlo, mrazivě zacvakl. Zastavil se vedle Harryho a otočil se k ostatním. Výhrůžka v jeho tváři se nedala přehlédnout. Nebylo třeba slov.


* * *

Trpělivě čekal, až na něj přijde řada. Jen doufal, že Draco, který byl v abecedě před ním, komisi příliš nenaštve. Po těch peripetiích posledních měsíců, kdy se Draco tak nějak na školu vykašlal, bylo s podivem, že se sebral alespoň na poslední tři týdny. To, ve spojení s přirozenou inteligencí, muselo stačit. Harry sám si celkem věřil. Přesněji, věděl, že pokud nedostane nějaké přijatelné známky, není to jeho vina. Trochu pochyboval o obraně. Ne kvůli tomu, že by ji neuměl. Spíš kvůli Umbridgeové, která si určitě neodpustí trochu ho potopit.
Nakonec se dveře otevřely a Draco, ještě bledší než jindy, opustil zkušební místnost. Harry na jeho neurčitý pokyn vstoupil dovnitř. Dveře za sebou pečlivě zavřel a zamířil ke stolu, za kterým seděli zkoušející. Některé z nich neznal. Na podlaze uviděl rozbitou sklenici, střepy ležely v kaluži vína. Zamračil se. Nesnášel takové plýtvání. Vytáhl hůlku a nepořádek uklidil.

„Navzdory nevlídnému posudku vaší profesorky obrany proti černé magii si vedete dobře, pane Malfoyi,“ ozval se starší muž z ministerstva. „Zkusíme zabrousit do starších znalostí, pokud jste připraven.“
„Jistě,“ přikývl Harry. Skrýval pobavení nad povislou čelistí Dolores Umbridgeové.
Muž, jenž jej oslovil, dal pokyn jednomu z přítomných pomocníků stojících za Harrym. „Tak prosím,“ pokynul Harrymu, aby se otočil.
Harry poslechl. Došlo mu, že na něj vypustili bubáka, avšak dřív, než si uvědomil, co se od něj očekává, ocitl se tváří v tvář děsivému mozkomorovi. Slyšel překvapené hlasy zkušebních komisařů, sám zpanikařil. Dobře si pamatoval, jak na něj před časem mozkomor zaútočil v Azkabanu. Tehdy, když se ještě neuměl bránit. Schoulil se, jako pokaždé, když ho táta objal. Ten pocit štěstí byl natolik intenzivní, že mu vyhrkly slzy do očí. „Expecto Patronum!“  vykřikl sebejistě.
Zkušební komisaři přivřeli oči před tím náhlým světlem, které zaplnilo celou učebnu. Urostlý kůň vyběhl z Harryho hůlky a přiběhl k mozkomorovi. Vzepjal se na zadní, vyzývavě zařehtal a zahrabal předními kopyty.
Mozkomor se pokusil Patrona obejít a přiblížit se k Harrymu z druhé strany. Patron se vážně naštval. Zaútočil na mozkomora stejně, jako by se pustil do svého soka v boji o přízeň urostlé klisny. Mozkomor se dal na útěk. Zastavil se až před profesorkou Umbridgeovou. Zarazil se, když si všiml nové oběti. Chvíli si ji prohlížel, nic nepomohlo, že ustoupila až ke zdi. Najednou se zatočil a místo mozkomora se v místnosti objevil...
Harry se začal smát. Nahlas. Nemohl to zastavit. Věděl, že to možná není zdvořilé, ale bylo mu to jedno. Vidět Umbridgeovou, jak se v hrůze krčí před Luciem Malfoyem, to bylo prostě něco jedinečného. Navíc, nemohl svůj smích zastavit, ani kdyby opravdu chtěl. Když si všiml, jak mu všichni zkušební komisaři potají závidí, že se může smát nahlas, zatímco oni jen pokašlávají a zkoušejí se zamračit, bylo to ještě „horší“.
Přiblížil se k Luciovi. Potlačil smích, když si všiml, že zřejmě chce něco říci.
„Ty mudlovská šmejdko! Jak se opovažuješ vydávat se za čistokrevnou čarodějku? Myslíš, že ti někdo uvěří, že máš v sobě byť jen kapku Salazarovy krve? By se v hrobě obracel, kdyby věděl, na co myslíš, ty odporná, zvrhlá a ubohá ženská!“
Teď už Harrymu do smíchu nebylo. Nikomu z přítomných. Umbridgeová nevypadala, že by se dokázala postavit svému bubákovi. Harry nezaváhal a postavil se mezi ní a bubáka. Ten, když si všiml, že je tu opět Harry znovu se změnil v mozkomora. Harryho Patron přiběhl a bez dalšího zahnal mozkomora do truhly.
Napjaté, rozpačité ticho se táhlo opravdu nepříjemně dlouho. Harry uklidil hůlku a zůstal stát před stolem, za kterým zkušební komisaři seděli. Nakonec se ozvala profesorka Mercbanksová. Vypočítávala postupně Harryho úspěchy, i těch pár nepatrných neúspěchů.
„Ovšem kouzlo Ridiculus jsme neviděli,“ neopomenul připomenout Brumbál.
Profesorka Mercbanksová se na něj shovívavě podívala. „Ale no tak, chlapče. Možná jsme neviděli kouzlo Ridiculus, místo něj tu byl nádherný Patron, jak má být. Pokud mne paměť neklame, ty sám jsi nedokázal Patrona vyvolat ani u OVCÍ. Jsem samozřejmě přesvědčena, že za tu dobu jsi již tento nedostatek napravil, ale není i tady na místě jistá vlídnost, když byla na místě tehdy?“
Harryho vnitřní disciplina byla podrobena kruté zkoušce. Vyvolal na tváři ten nejneutrálnější výraz, jakého byl schopen. Bez sebemenšího záblesku emocí, nic, co by prozradilo, jak se cítí teď, když stará čarodějka vlídným hlasem kárá Brumbála tak, že by o něj člověk koště neopřel.
„Co si o tom myslíte vy, mladý muži?“ obrátila se náhle na Harryho.
„Eee...“
„Myslím o vašem výkonu u zkoušek,“ konkretizovala svůj dotaz stará čarodějka.
Harry se uklidnil. „Chci se omluvit profesorce McGonagallové za to ucho. Snažila se mě naučit přeměňování co nejlépe, ale prostě mi to nejde. Ohledně toho druhého skřetího povstání bych chtěl říci, že se na něj znovu podívám. To datum mi zkrátka vypadlo. Jinak jsem se svým výkonem celkem spokojený.“
„Já také, mladý muži. Já také,“ ujistila ho stará čarodějka. „Můžete jít, s výsledky se seznámíte, jak již bylo řečeno.“


* * *

„Hermiono!“ zavolal tiše Harry, když ho Nebelvírka míjela se svými zavazadly a mířila k východu ze školy.
Když ho uviděla, rozzářila se. „Harry! Doufala jsem, že se ještě uvidíme a...“
Harry ji přitáhl do temného kouta, kde se ukrýval.
„Co se děje?“ zeptala se ho, když jí došlo, že se chová divně. Možná ji k tomu přivedlo to tišící kouzlo, kterým je obklopil.
„Musíš odjet,“ řekl vážně.
Nechápala. „Vždyť odjíždím, za chvíli jede vlak a...“
Jak ji pořád držel za paži, pevně ji stiskl. „Musíš odjet z Anglie. Vezmi rodiče a odjeďte. Co nejdřív...“ naléhal.
Překvapeně se na něj dívala. V očích se jí mihl strach, hned potom vzdor. „Harry...“
Zavrtěl hlavou. „Ani na to nemysli! Prostě mě poslechni. Okamžitě, jasné?!“
Vypadal hrozivě. To, co říkal, znělo hrozivě. Věděla však, že s ním nemůže diskutovat. Sklonila hlavu, přesto viděl její přísně stažené rty. Vymanila se z jeho sevření, rozloučila se a utíkala na vlak.


* * *

Harry byl vzteky bez sebe. Procházel se salonkem, ignoroval bolest naražených žeber a snažil se uklidnit. Alespoň trochu. Věděl, že Lucius přijde za chvíli a nechtěl na něj začít křičet hned ve dveřích.
„Musíme si promluvit,“ ozval se za jeho zády Lucius.
Zamračený Harry se k němu prudce otočil. „Určitě ano.“
„Víš,“ začal Lucius chladně, „jsem ti skutečně vděčný, že ses tu o vše tak dobře staral, když jsem tu nebyl. Ale měl by sis zvyknout, že už jsem zpátky. Když jsi účetnímu odpověděl, v mé přítomnosti, přestože se ptal mne, bylo to velmi ponižující a ...“
Harry měl pocit, že snad špatně slyší. „Ponižující? Víš vůbec, co to znamená? Tak já ti o ponížení něco řeknu, tati.“ Pořád doufal, že dokáže svou hysterii alespoň zmírnit, ale obával se, že se to nepodaří. Prostě toho bylo za poslední rok příliš. „Když si do tebe kdejaká chátra kopne, protože tvůj táta je v Azkabanu. Když se ženě tvého táty přehrabují ožralí úchyláci v prádelníku, kradou jí spodní prádlo, a ty s tím nemůžeš vůbec nic dělat. Když tě lidé, co pracují pro tvého tátu, chtějí podrazit, okrást, zničit. Když musíš prosit o pomoc a nikdo, s výjimkou dvou lidí, ti ji neposkytne. Když se v noci budíš hrůzou a chce se ti zvracet z toho, co zjistíš o svém tátovi. Když se hrabeš v hromadě sraček a víš, že tohle je tvůj táta. Tohle je ponižující. Tys tu nebyl. Ty sis klidně seděl v Azkabanu, kde se k tobě možná chovali hnusně, ale neměl jsi žádnou odpovědnost. O nic ses nemusel starat. Nic jsi nedělal. Musel jsem se naučit jednat s lidmi, kteří měli dávno dostat polibek mozkomora. Musel jsem odhrabovat špínu, se kterou ty se vláčíš celý svůj život. Musel jsem se naučit rozhodovat. Měl bys být rád, že se mi to podařilo a nechovat se jako samolibý, egocentrický idiot!“

 

Prckové V.

Prckové VII.