Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Autor: Darkness deStination
Fandom: Harry Potter
Hlavní postavy: Albus Severus Potter, Scorpius Malfoy, Tina Harschmanová, Lucius Malfoy
Shrnutí: Povídka na pokračování, plná děje, leč sexu nižádného...Možná...
Poznámka: Co k tomu dodat...toho sexu tam opravdu moc nebude

 

Dvouhodinovka bylinkářství skončila a studenti se pomalu sbírali k odchodu. Profesor Longbottom zvedl hlavu od stolu a zvolal za hloučkem dětí:
„Albe, zastav se u mě po vyučování, ano?“
Albus Severus se otočil.
„Jistě strýčku Neville.“
Všichni se jako na povel začali smát. Dokonce i Albus Severus se usmál.
„Promiňte, pane profesore.“
Neville měl úsměv přes celá ústa.
„To nic chlapče, však si zvykneš. Budu na tebe čekat ve skleníku číslo osm.“

Podle rozvrhu byly teď na řadě dvě hodiny s madam Hoochovou. Albus Severus se netěšil, zato jeho kamarádka celou cestu švitořila, že hurá, budeme létat a že musí konečně zvládnout to zatáčení vpravo a tak podobně.
„Seve, proč už se zase mračíš? Vždyť létání není nic strašného,“ promluvila na chlapce.
„Já vím, Tino, ale mě to prostě nebaví. A vsadím se, že můj geniální bratříček zase bude na ochoze a bude mě zesměšňovat,“ zamručel Sev.
„Nebude,“ zakroutila Tina hlavou, „Pokud vím, mají teď být u Hagrida. Půjdou prý odnést nějaké dýně do Zakázaného lesa pro nějaké zvláštní tvory, zapomněla jsem jak se jmenují,“ přesvědčivě vysvětlovala.
„Krytoplošci,“ odtušil Albus Severus. „To bych nesměl znát svého bratra. Jistě si vymyslel nějakou banální výmluvu, proč tam s nimi nemůže.“
K tomu už Tina nemohla nic říct. Albus Severus měl v tomhle pravdu. Také si všimla a nejen ona, že James, starší bratr Seva je opravdu vynalézavý, hlavně v tom, jak vyvádět nedobroty.
Před létáním bylo potřeba se vybavit chrániči a přílbou. Toto nové opatření zavedla sama madam Hoochová. Nějaký čas po válce žila u mudlů a používání přílby při jízdě na kole shledávala vhodné i při létání. Však se jí toto mudlovské opatření osvědčilo. Bylo mnohem méně rozbitých hlav po prvních létacích hodinách. A chrániče také zabránili nejedné ošklivé odřenině nebo zlomenině. Ovšem pokud se nespadlo z trochu větší výšky. To pak byla tyto opatření tak nějak neúčinná.
Všichni už stáli připravení na nádvoří a čekali na madam Hoochovou.
Albus Severus se rozhlížel po ochoze a už skoro doufal, že se James neukáže. Jaké bylo ale jeho překvapené téměř zděšení, když s madam Hoochovou uviděl přicházet právě Jamese, připraveného na létání.
„Dobrý den studenti,“ zvučným hlasem pozdravila.
„Dobrý den, madam Hoochová,“ zazněla odpověď.
„Dnes jsem s sebou přivedla pana Jamese Pottera. Bude létat s chlapci, já si vezmu dívky. Rozdělte se!“ zatleskala Hoochová.
Albus Severus nevěděl, jestli se tomu má smát a nebo raději ochořet, ulehnout a umřít. Jedním si ale byl jist. Na tuhle dvouhodinovku létání zcela jistě nikdy nezapomene.
Zatímco Hoochová trénovala s dívkami zatáčení vpravo a vlevo, přičemž byl vždy největší problém neplést si levou a pravou stranu, James se chlapcům předváděl. Ukazoval různé výhybky, otáčky, zastavení skoro na místě z prudké rychlosti a užíval si nadšených výkřiků obdivu.
Albus Severus byl napjatý jako struna. Tohle se mu hrubě nelíbilo, protože si nebyl jist, co má od bratra čekat.
Když se James dostatečně předvedl, důležitě oznámil:
„Ukážu vám, jak zvládnout rychlou změnu z letu ve výšce do nízkého průletu, kdy skoro škrtáte o zem palcema u nohou.“
Sám se tomu zasmál, jako dobrému vtipu. Ostatní se také zasmáli, jen Albus Severus ne. Nějak mu to nepřišlo vtipné.
V duchu se ujišťoval, že to zvládne a pozorně sledoval bratrův manévr.
James nejprve vylétl vysoko. Opravdu vysoko a pak jako kámen padal k zemi. Těsně nad zemí srovnal výšku a pár metrů proletěl tak těsně nad zemí, jak to jen šlo.
Přistál, přistoupil ke skupince chlapců a řekl:
„První poletí Albí. Tak, Ale, předveď se!“ vyzval bratra.
Albus Severus se zhluboka nadýchl. Jasně, něco podobného čekal. Nezbude nic jiného, než se pokusit nezavdat Jamesovi příčinu k posměchu.
Vystoupil z řady, natáhl ruku ke koštěti a nahlas a zřetelně vyslovil:
„Hop!“
Koště mu poslušně vlétlo do ruky. Uf, to by bylo. Teď nasednout a vzletět. I to se povedlo bez chybičky.
Albus Severus vylétl do výšky. Podíval se pod sebe. Všichni spolužáci se na něj dívali a James? I z té výšky si všiml, že se James šklebí.
Na skupinku dívek, létajících opodál se Albus Severus ani nepodíval, ale cítil, že se Tina jistě dívá.
Znovu se zhluboka nadechl a stočil koště dolů. Neletěl tak rychle jako James, přesto jeho rychlost byla dost vysoká. Dva metry nad zemí lehce přibrzdil a pak srovnal výšku letu na nejnižší, co mu připadalo bezpečné. Už chtěl mít radost, že to zvládl, když přesně v okamžiku, kdy chtěl přistát u skupinky chlapců, nastavil mu James násadu svého koštěte do cesty, samozřejmě tak nenápadně, že si toho nikdo nevšiml. Zato kotrmelec, který následně Albus Severus absolvoval, vyvolal vlnu veselí a smíchu.
„Takže tohle byla názorná ukázka, jak ne,“ posmíval se James.
Albus Severus se pomalu zvedal ze země. K ksakru, odřel si koleno, záda a na čele bude mít jistě pořádnou bouli.
„Tys mě srazil!“ obvinil Jamese.
„Nesmysl,“ ohradil se s drzou jistotou James, „jsi prostě kopyto, drahý Albíííí, jdi radši na ošetřovnu, abys nám na to bebí neumřel.“
To opět vyvolalo bouřlivý smích ostatních.
Albus Severus se naštvaně odebral k Poppy. Ostatní létali už bez nehody.
„Copak se vám stalo, pane Pottere?“ zeptala se madam Pommfreyová, když Albus Severus vešel na ošetřovnu.
„Celkem nic, jen jsem spadl z koštěte,“ povzdychl Albus Severus.
Madam Pommfreyová si chlapce zkoumavě prohlédla, očistila odřeniny antiseptickým kouzlem a povzbudivě řekla:
„To bude v pořádku, tu máte mast a než půjdete spát, ještě si natřete ta odřená místa. Ovšem z té boule na čele budete mít do rána slušný monokl. Teď s tím nic neudělám, ale přijďte ještě zítra.
Teď si běžte odpočinout hochu.“
Albus Severus poděkoval a odešel.
Původně si chtěl jít odpočinout, jak mu Poppy doporučila, ale pak si vzpomněl, že strýček Neville chtěl, aby se za ním zastavil. Otočil se tedy a šel do skleníku číslo osm.

„Strýčku Neville?!“ Albus Severus opatrně zavolal do otevřených dveří skleníku.
„Tady jsem, jen pojď dál Albe,“ ozvalo se zezadu.
Albus Severus tedy vešel. Objevil profesora Longbottoma až vzadu, sedícího u stolu nad nějakým stohem pergamenů.
„Myslel jsem, že přijdeš později, stalo se něco?“ všiml si Neville pochroumaného chlapcova vzhledu.
„Spadl jsem z koštěte, ale nic se mi nestalo,“ neochotně přiznal Albus Severus
Profesor Longbottom jen pokýval hlavou, však on sám taky nerad létal a jeho vůbec první létání dopadlo...no raději nevzpomínat.
„Četl jsem tvou esej o mandragorách, Albe,“ začal Neville.
„Mám to špatně?“ zeptal se Albus Severus.
„Ne, ale ještě nikdy jsem nedostal esej, kde by někdo přemýšlel nad tím, jak by se dalo přesazování mandragor dělat ohleduplněji vůči nim,“ Neville se zadíval na Alba Severa a čekal, co mu k tomu chlapec poví.
„No, víš, strýčku, já myslím, že je zbytečné vystavovat jakékoliv rostliny, nejenom mandragory takovému zážitku, jako násilné vytržení z teplé hlíny. Copak by se nedalo přesazovat rostliny nějak klidně? Aby nekřičely? Aby byly spokojené? Aby se přesazování nebály a nebránily?“
Vychrlil Albus Severus ze sebe svůj názor.
Neville se spokojeně usmál.
„Albe, jestli přijdeš na to, jak tohle dokázat, bude to pořádně velký přínos pro školu. Pokusil bych se o to sám, ale byl to tvůj nápad, nechci ti ho vzít. Co ty na to?“
Albus Severus byl chvilku neschopen slova, ale pak se vzpamatoval.
„Strýčku Neville, vzal bych si to jako téma ročníkové práce.“
V chlapcově tváři se usadil velmi spokojený výraz. Ano, když tohle dokáže, bude to jen další krůček k tomu, být lepší než bratr.

Rychle kráčel po chodbě směrem k havraspárské společenské místnosti a ložnicím. Přitom přemýšlel, jak se kolem něj v poslední době nakupila hromada práce. A to i při jeho pečlivosti a výkonnosti, dost vysoké na jeho nízký věk. Nejenže na něj profesor Křiklan a madam Pommefreyová navalili povinnost připravovat lektvary pro ošetřovnu...jejichž názvy si doteď nepamatuje, natož aby je dokázal připravit, ale teď se ještě dobrovolně zavázal k tomu, že vyzkoumá, jak je to s těmi zatracenými mandragorami. Bude se muset pohnout. Možná by mu s lektvary mohli pomoci Tina a Scorpius. Profesor Křiklan je sice hodlá přihlásit do soutěže o Zlatý kotlíček (Albus Severus to nehodlal brát na lehkou váhu), ale pozapomněl, že jsou teprve na začátku prvního ročníku. To, že byl z celé trojky v lektvarech nejschopnější, tudíž vůbec nic neznamená. Takže bude třeba se učit. A to hodně. Možná by je mohl nechat připravovat přísady do jednotlivých léčitelských lektvarů. Šlo by mu to pak rychleji a zároveň by se všichni tři učili. Skvělý plán, usoudil, když to probral ze všech stran. Jen tu byl ještě jeden háček. Všechny ty lektvary se musí nejdřív sám naučit.
„Proč má pes ocas?“
Ušklíbl se. „Protože by se převážil, když vyplázne jazyk.“
„Zajímavý přístup,“ ozvalo se po chvíli poněkud zmateně, ale mohl volně projít.

Seděl u stolku vedle postele a sepisoval si seznam lektvarů, které po něm chtěla madam Pommefreyová. Jistě, dobře věděl, že je po něm nechce hned, ale zkrátka časem, až bude v lektvarech pokročilejší. Jenže cítil dosud nepoznanou ctižádost, že se hodlal srovnat s tímto úkolem v co nejkratší době. I tak mu bylo jasné, že to nebude ze dne na den. Kostirost a lektvar proti chřipce už uměl. Pak tu byl lektvar uzdravení, lektvar na spaní (bezesné tonikum), lektvar na zvýšení pozornosti (Albus Severus měl za to, že je to obdoba mudlovských vitaminových bomb, ostatně samo složení tomu napovídalo...), základní lektvar na léčení vředů (ten by měl být relativně snadný), pak šest druhů lektvarů proti nachlazení, proti horečce, kašli, osypkám a kouzelným neštovicím (které se projevují tak, že neustále mění místo, kde se na těle nachází), desinfekční lektvar a žaludeční utrejch. Brrr, už ten název zní hrozně. Když si tak ten seznam pročítal, cítil se najednou tak trochu bezradně. Ten pocit neměl rád. Ale ať přemýšlel, jak přemýšlel, nenapadlo ho, kde by se mohl tyto lektvary učit. Jistě, Křiklan by mu bez diskuse zapůjčil svou laboratoř, jenže by tam zůstal, strkal by nos do kotlíku a pořád by se na něco ptal. Albus Severus si sice rád o lektvarech povídal, ale když na nich pracoval, chtěl mít klid. Navíc, pořád si nedokázal představit, že by Křiklan jen tak sledoval, jak jeho student prvního ročníku dělá lektvary pro ošetřovnu. Mohl by se cítit dotčen. A potom... v tu chvíli se Albus Severus zarazil. Nu ovšem, vždyť má svou novou skrýš! Jak mohl zapomenout! Podle toho, co viděl, měla tajná místnost něco společného s lektvary. Minimálně v ní byly skladovány. Proč by si tam nemohl zřídit svou vlastní laboratoř?

Jsou slyšet až sem. Merline! Jak já je nenávidím!

Opět ho pohltila tma. Jediná tma hodná toho jména. Neviděl ani obrys vlastní ruky, i když se téměř dotýkal obličeje. Tentokrát se však připravil. Sluneční lektvar. Jistě, svítí jen týden, ale jeho příprava je snadná. Pravda, dračí sliny se shánějí trochu obtížněji, ale věřil, že jeho prefektka mu určitě přes svého otce určitě nějaké opatří. I v Křiklanově pracovně je celkem tma, bude tedy mít oficiální důvod, proč ty dračí sliny potřebuje. Postavil lampu na stůl a v jejím světle se rozhlédl. Bylo zřejmé, že tu stráví hodně času, než tu bude natolik čisto, aby zde mohl připravovat lektvary. Magii při uklízení nehodlal používat. Napadlo ho, že by se jeho magie mohla nedobře zkřížit s magií, která tu snad zbyla po jeho předchůdci. Dokud si nebyl jist, nechtěl nic riskovat.
Připadal si jako skřítek, byl udřen tak, že každý večer, hned po večeři, upadl do postele a spal jako zabitý. Celé tělo ho bolelo a vyjímečně to nesouviselo s Jamesovými vtípky. Tím, že všechen svůj volný čas trávil v podzemí, nedal Jamesovi šanci ho nějak zlobit. Věděl, že James je podezřívavý. Proto dával dobrý pozor, když šel do své skrýše, aby ho někdo neviděl. Již několikrát musel vstup do skrýše odložit, když si všiml, že ho James sleduje. Nakonec sebral veškerou svou odvahu a požádal strýce Nevilla, zda by pro něj nezakoupil listopadové číslo časopisu Není hůlka jako hůlka. Celý zrudl, když o to žádal a měl pocit, že zrudl i profesor Longbottom. Albus Severus však ten časopis potřeboval. Kromě žen v různém stádiu obnažení a zaručených receptů na sváděcí lektvary tam bylo uvedeno rovněž skrývací kouzlo pro záletné milence. Nebo pro mladší bratry idiotských Jamesů. Nechal strýce Nevilla při tom, že je zvědavý na ty ženštiny, rychle sbalil časopis a utekl do své postele. Tam zatáhl závěsy a věnoval se studiu. Zběžně prohlédl nemravné fotky, pak vytrhl stránku s kouzlem, s lektvary a mávnutím hůlky zbytek časopisu spálil.
Když se konečně vrátil do své skrýše s vědomím, že teď už ho James neuvidí, uvědomil si, že do odjezdu na vánoce zbývá necelých čtrnáct dní. Mrzelo by ho, kdyby se mu nepodařilo uvést místnost do použitelného stavu do vánoc.
A pak tu byly staré knihy a rukopisy, které ležely všude kolem. Vypadalo to, jako by je někdo ve spěchu rozházel a už neuklidil. Záhy nalezl kouzla nutná pro restaurátorskou činnost, objevil i několik lektvarů, ale zatím si v tomto směru nevěřil tolik, aby riskoval zničení, nebo alespoň poškození jistě vzácných svazků. Nehodlal nic uspěchat, proto všechno pouze opatrně uložil v čerstvě uklizeném rohu místnosti. Jistě to byly vzácné věci. Dobře poznal starodávný způsob opisování knih, kdysi něco podobného viděl v muzeu. Trochu ho zarazilo, že po stranách jsou mnohde vepsány poznámky, které evidentně psal někdo jiný, než tu knihu. Ale to všechno mohlo počkat. Rozhodl se, že o prázdninách na doma na půdě najde nějakou obyčejnou starou knihu a na ní se bude učit kouzlit. Také ho napadlo, že by mu v tom mohla poradit teta Miona. Ta se v takových věcech vyzná.
Velký, poctivý psací stůl si hodlal ponechat. Stejně tak křeslo stojící v protějším rohu. Stačí ho proklepat antibručným kouzlem a vyčistit čalounění. Od pohledu vypadalo velmi pohodlně a přímo svádělo k použití. Ostatní hodlal postupně vyhodit a postupně pořídit nové. Například police plné nejrůznějších lektvarů držely už jen silou vůle, případně nějaké podpůrné magie. Faktem je, že kdykoli Albus Severus přistoupil k polici, cítil závan magie. Nebylo to nic výhrůžného ani nepříjemného, ale bylo to tam. Zatím si lektvary pouze prohlížel. Flakonky sice byly pokryty vrstvou prachu, ale po jemném sfouknutí hýřily barvami. Celá duha se tu dala poskládat. A vzadu, úplně nahoře v rohu, bylo několik flakonů naprosto průsvitných, bezbarvých. Ty ho lákaly nejvíc. Z toho mála, co se zatím v lektvarech naučil, věděl, že málokterý lektvar je úplně bezbarvý. No, byly tu Merlin ví, jak dlouho, ještě tu vydrží. A pak přišel ten objev. Naprosto úžasný! Nejdřív jen tiše zíral. Při vyklízení posledního rohu totiž objevil obrovskou krabici, ne, bednu. Byla plná prázdných, ještě zabalených flakonů. Ale jakých! Nikdy v životě něco takového neviděl. Křiklan rozhodně nic podobného nepoužíval.

„Pane Pottere!“ vykřikla Minerva McGonagallová, když se James Potter téměř násilím probojoval do ředitelny. „Neměl byste už dávno spát?“
„Albí není ve škole,“ prásknul spolehlivě. I když, tentokrát měl i tak trochu strach. Ve chvíli, kdy se mu Albí ztratil z mapy, měl pocit, že se jen přehlédl. Jenže ať se díval jakkoli, jeho bratr prostě zmizel.
Ředitelka školy se zvedla ze svého místa. „Jak to myslíte, pane Pottere?“ ptala se, s notnými obavami.
„Přesně tak, jak to říkám. Můj bratr prostě zmizel ze školy...“ Jeho naléhavý hlas probudil několik ředitelů školy. Slyšel jste to, profesore? No toto, copa to? Japato? Fo fo flafně fíká? Tiše, ať slyšíme... ozývalo se ze zdí kolem dokola. Minerva se rozzlobeně podívala kolem a šum utichl. „Já...“ zaváhal. Nechtělo se mu vysvětlovat, co všechno chtěl na svém podařeném bratříčkovi vyzkoušet. Ostatně, dlužil mu to. To, jak ho dnes madam Hoochová přede všemi ztrapnila, bylo stejně kvůli němu. Nechala Albího zkusit Vronského fintu a jeho, Jamese, spoutala kouzlem. Kdyby byl James hoooodně upřímný, musel by připustit, že ho Albí překvapil. Sice to nebylo ani zdaleka dokonalé. Vlastně to bylo s bídou průměrné. Ale byl to Albí, koště, létání a neskončilo to katastrofou. Ovšem tím, jak to madam Hoochová pojala, dala jasně najevo, že jeho, Jamese, snad z něčeho podezřívá. Albí se tvářil tak, že James dospěl k závěru, že je nutné si s ním opět promluvit a připomenout mu, kdo v rodině hraje prim. „...hledal jsem ho. Chtěl jsem mu...umm...něco říci. Pořád tam byl a najednou zmizel.“
„Kde pořád byl?“ zazněla zcela logická otázka.
Sakra! „...totiž...“
„Pokud se nemýlím,“ vložil se do špatně vedeného rozhovoru Albus Brumbál, „pan Potter mluví o jakémsi plánku,“ blýskl očima po zaraženém Jamesovi.
Minerva vypadala překvapeně. „Plánku? O jakém plánku?“ Když James zarputile neodpovídal, pokračovala: „Můžete mi ho ukázat, pane Pottere? Prosím...“
Konstatování, že James uposlechl jen velmi, velmi neochotně, lze považovat za eufemismus století. Nakonec vytáhl poskládaný pergamen a podal ho ředitelce. Ta zhodnotila jeho výraz a raději se ho na použití neptala. Natáhla se ke stolu pro hůlku a na kratičký okamžik se nechápavě zadívala na takřka šibalský úšklebek Alba Brumbála. Pak už položila hůlku na pergamen. „Vyjev mi své tajemství...“
Překvapeně vykulila oči. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, protože Minerva McGonagallová nemůže překvapeně vykulit oči. Na dosud prázdném pergamenu se začala objevovat slova napsaná úhledným rukopisem. Četla pomalu, jak se jednotlivá slova objevovala.
„Pánové Dvanácterák, Tichošlápek, Náměsíčník a Červíček uctivě zdraví profesorku McGonagallovou, žádají o shovívavost k majiteli pergamenu a o jeho laskavé vrácení.“
„Vysvětlíte mi to, pane Pottere?“ uhodila na Jamese, který se však zdál být stejně překvapený, jako ona. Tohle tedy nečekal. Proto jen bezmocně zavrtěl hlavou.
„Vám ta jména nic nepřipomínají, Minervo?“ zeptal se Brumbál ze svého obrazu a zakousl se do dalšího bonbonu.
Vrtěla hlavou. „Dvanácterák, Tichošlápek, Námě... bože, Albe...“ tvář se jí na okamžik zkřivila bolestí, ale přešlo to tak rychle, že si tím James nemohl být jist.
„Pane Pottere,“ obrátil se ředitel ze svého obrazu přímo na něj. James si vůbec nebyl jist, jestli se něco změnilo tím, že Albus Brumbál zemřel. Měl najednou strach z obrazu stejně, jako by, tím si byl jist, měl ze živého kouzelníka. „Vezmete si ten plánek, uložíte ho do svých věcí a až do vánoc jej nepoužijete. Pak jej odvezete domů a již nikdy jej do školy nepřinesete. Mohu se na vás spolehnout?“
„Ale...“ snažil se smlouvat, ale přísný pohled vržený přes obroučky brýlí ho vzpamatoval. „Ano, profesore Brumbále.“
„A teď jděte,“ zněl další příkaz.
Vzal si od ředitelky pergamen, otočil se, u dveří do ředitelny zamumlal něco, co znělo jako „brou“ a odešel. Vlastně spíš utekl.

Když osaměli, přesunula McGonagallová křeslo blíž k Brumbálovu obrazu a posadila se v napjatém očekávání.
„Ten plánek se zjevně u Potterů dědí,“ začal starý ředitel s výkladem. „Je to podrobná mapa Bradavic a ukazuje, kde se kdo zrovna nachází.“
Minerva se prudce nadechla a v křesle se opřela. „To vyžaduje...“
„Ekvilibristika,“ zahučel nesouhlasně dřív, než svou myšlenku dořekla. „Kdysi mi o tomto plánku řekl pan Filch, ale když jsem ho po něm chtěl, zjistil, že jej ztratil. Nepodezřívám Harryho, že už tenkrát by byl schopen si ho odnést z Filchova skladiště, zvlášť, když o jeho existenci nevěděl. Každopádně nějak se dostal Harrymu do rukou. Svým způsobem je to tak správné, ale plánek v kombinaci s neviditelným pláštěm z něj dělal téměř pána Bradavic.“
„To chápu. Nikdo o něm nevěděl, nikdo ho neviděl a on věděl o každém našem kroku. Co se tak usmíváte, Albe? Dobrá, vy jste o něm věděl, ale my obyčejní kouzelníci...“ Měla pocit, že řekla něco, co by Brumbála jindy třeba i pobavilo, ale teď mu bylo spíš smutno. „Dobrá, nechme toho,“ změnila téma. „Historie plánku nám nepomůže najít pana Pottera mladšího.“
Brumbál se trochu ošil, jako by se chtěl zbavit nějakých myšlenek. Když to nepomohlo, sáhl do misky s bonbony. „Nemyslím si, že bychom ho museli hledat, Minervo. Je tady a brzy se objeví.“
„Jak...“
„Žil jsem v Bradavicích celá desetiletí a nikdy jsem je nepoznal úplně. Jsou tu místnosti, které se objevují, kdy samy chtějí, nebo když jsou třeba. Už jsem vám vyprávěl, jak...“
„...několikrát,“ zamračila se. „Chcete říci, že mladý Potter teď sedí někde na hradě v místnosti, která se třeba už nikdy nemusí objevit?“
„Myslím si, že sedí tam, kde se cítí v bezpečí před svým bratrem. Domnívám se, že sám ani neví, jakou starost nám působí. Netuší nic o existenci toho plánku. Pochybuji, že by se mu s tím James nebo Harry svěřili.“
Zavrtěla hlavou. „On je tak... jiný, Albe. Jako by to vůbec nebyl Potter...“
„Chi...“ vypadlo z něj spontánně, až si v omluvném gestu zakryl dlaní ústa. Nebo do nich možná chtěl vpravit další pamlsek.
Minerva se moudře tvářila, že to přeslechla. „Takže si myslíte, že nemám mít obavy?“
„Vsadím se s vámi o další misku bonbonů, že na zítřejší snídani bude opět sedět u havraspárského stolu a napodobovat pana Malfoye. Bylo by však dobré dát mu najevo, že o jeho toulání víme...“
Chvíli si to všechno srovnávala. „Dobře. Snad víte, co říkáte. Půjdu si lehnout, dnešek byl vážně dlouhý. Dobrou noc, Albe.“
„Dobrou noc, Minervo,“ rozloučil se se svou kdysi nejoblíbenější studentkou.
Minerva si posbírala pár věcí, které si chtěla vzít do svých komnat a pak se zdvořilým kývnutím hlavy rozloučila s ostatními obrazy. Brzy se za ní zavřely dveře a o chvilku později umlkl i klapot jejích bot.
„Neplecha ukončena,“ zašeptal do ticha Albus Brumbál.

 

Kruh - 3. kapitola

Kruh - 5. kapitola

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat