Let na usedlost sira Harolda byl Vernonovým úplně prvním letem helikoptérou v životě a vůbec by mu nevadilo, kdyby byl zároveň i posledním. Potřeboval dvakrát prodloužit bezpečnostní pásy. Nejprve se cítil velice nepohodlně a omezeně, ale když se stroj zdvihl do vzduchu a začal sebou házet a cukat, jediná věc, která ho udržela od propadnutí naprosté panice, byla bolest z toho, jak byl namáčknutý na bok vrtulníku.

Obličej Karla Frosta zezelenal. Vernon ani jejich hostitel neměli samozřejmě tušení, že Kornelius se musel hodně ovládat, aby se okamžitě nepřemístil pryč z toho ďábelského stroje.

Reggie Mason byl nadšený, že byl také pozván. Jako jediný už ve vrtulníku letěl, protože několik nemovitostí, které prodával, se nacházelo poměrně daleko od Surrey a jejich majitelé vlastnili soukromá letadla a helikoptéry. Pokud mohl soudit, stroj, kterým teď letěli, byl mnohem lepší a luxusněji vybavený v porovnání s těmi ostatními.

Pouze Sir Harold byl naprosto v pohodě. Už vlastnil licenci na pilotování malých letadel a nedávno si začal dělat kurs, aby získal licenci i na pilotování vrtulníků. Všiml si, že jeho hosté se necítí zrovna pohodlně, takže jim po dobu letu pro jistotu nenabídl žádné nápoje a občerstvení.

Po příletu byli všichni ubytováni v pokojích pro hosty v hlavní budově. Měli několik hodin na to, aby se vybalili a odpočinuli, popřípadě vzpamatovali z letu, než se v knihovně připojí s siru Haroldovi a generálovi na pár skleniček.

Vernon musel zůstat několik minut klidně sedět, než se mu uklidnil žaludek, ale pak ho přemohla zvědavost a začal si prohlížet svůj pokoj. Nikdy nebyl v domě tak okázale se chlubícím těžkými penězi, jako byl tenhle. Dokonce si důkladně prohlédl olejomalbu visící nad psacím stolem, natahoval přitom krk, aby se opravdu ujistil, že na plátně lze vidět tahy štětcem. Pomalu obcházel pokoj a prohlížel si všechno to úžasné a očividně i drahé zařízení. Litoval, že si nevzal s sebou foťák - na Petunii a Marge by to udělalo velký dojem!

V určený čas odešel do knihovny a připojil se k ostatním. Knihovna bylo další místo přímo nacpané starožitnostmi a vzácnými drahými doplňky. Dokonce i sklínky na aperitiv, které jim podal sluha v livreji, se v odlescích ohně z krbu jen blyštěly. Vernon byl rozpolcen mezi přáním ukázat, že je na podobné prostředí zvyklý, a touhou to tu prolézt a všechno si pořádně prohlédnout. Reggie byl na tom zřejmě podobně, protože se naprosto očividným způsobem snažil působit světácky, zatímco se potají obdivně rozhlížel.

Zatímco se spolu bavili, když předstírali, že si jen s mírným zájmem prohlížejí starou mapu, Vernonovu pozornost upoutal Karel Frost, jenž dorazil jako poslední. Starší muž jakoby nedbal na prostředí, přijal z rukou sluhy skleničku, usadil se v koženém křesle u krbu a zamyšleně hleděl do plamenů. Jeho chování jen posílilo Vernonův původní dojem, že Karel je hodně bohatý člověk.

Nezávazný hovor pokračoval až do chvíle ohlášení večeře.

Jídlo bylo podáváno v malém pokoji hned vedle knihovny. Na kulatém stole přikrytém naškrobeným bílým ubrusem stála sada starožitných talířů a stříbrných příborů a doplňků. V jídelně by bylo možné klidně uspořádat menší párty. Vernon dovnitř vešel mezi prvními a nadchlo ho, když zjistil, že je usazen hned vedle jejich hostitele. Svým přátelům, rodině a dokonce náhodný známým bude vyprávět o této soukromé hostině, kdy seděl hned vedle sira Harolda, po celé měsíce, tím si byl jistý.

Sir Harold pozvedl svou skleničku s vínem. “Pánové! Přípitek! Na naši snahu vymýtit nákazu magií z naší země!” Ostatní zvedli své sklenky také: “Na vymýcení magie!”

Potom se ujal slova generál. “Pánové, dnes večer nám z Londýna přišly nějaké zprávy. Útoky kouzelníků se v posledním týdnu výrazně zvýšily, jak jistě všichni víte. Ale dnes odpoledne, nu,” generál měl problémy udržet klidný hlas, “něco takového jsem ještě neviděl. Sedm letadel na Heathrow havarovalo - prostě spadly z nebe. Došlo k obrovským škodám a ztrátám na životech. Dále došlo k pěti masivním explozím v různých částech Londýna. Zpočátku to vypadalo, že se zaměřili na podzemní dráhu, ale stále ještě nám chodí další zprávy. Může se jednat pouze o náhodu, protože všechny zasažené stanice metra se nacházely v blízkosti elektráren.”

Ve tvářích mužů kolem stolu se odráželo zneklidnění. Vernon se ozval jako první - jeho baculatý obličej byl teď rudý vzteky. “Ať jdou všechny ty zrůdy k čertu. Naše mise je teď mnohem důležitější, než jsme si kdy mysleli. Nesmíme selhat.”

Večeře, která následovala, se nenesla v slavnostním duchu, jak by jinak mohla být, protože všichni přemýšleli o tom, co všechno je nyní v sázce v jejich boji proti magii.

Druhého dne ráno, mnohem časněji, než Vernon považoval za nutné, odjeli Range Rovery do vojenského tábora. Připojili se na snídani k vojákům a potom Vernon, Reggie a sir Harold chvíli sledovali jejich trénink. Vernon byl obzvlášť nadšený trebuchetem, zatímco Reggiemu a siru Haroldovi se více líbili luky, dokonce tak moc, že si z nich zkusili sami zastřílet.

Karel s generálem se jeli podívat na hrad, aby generál mohl začít plánovat útok. Podle Korneliových instrukcí zanechali vůz ukrytý v lese a zbytek cesty šli pěšky. Kornelius si chtěl být jistý, že budou mít dobrý výhled jak na Bradavice, tak na Prasinky, aby měl generál představu o uspořádání celého okolí.

Jakmile Kornelius ukázal směrem, kde stálá škola, celý kamenný hrad se najednou vyloupl ze vzduchu před generálovýma očima. “To je ohromující. Jakmile jsi mi řekl, kde to je, tak můžu celou stavbu jasně vidět. Opravdu chytře vymyšlené. Celý hrad chrání jen ta nízká kamenná zeď?” zeptal se.

“Ne, to je ten problém,” zavrčel Kornelius. “Mají kolem rozmístěnou nějakou magii, myslím, že tomu říkají ochrany, která chrání celý hrad i s pozemky. Nedostaneme se skrz. Ta magie také vyřadí z provozu naše běžné zbraně, a to samé platí pro náboje. Starodávné zbraně bude pro ně těžší zastavit, protože jsou založené na jiném principu. Co potřebujeme udělat, generále, je vylákat je ven. Hrad není naším primárním cílem, tím jsou lidé uvnitř.”

S neskrývanou zvědavostí se díval, jak generál vzal do ruky podivný předmět, přiložil si ho k obličeji a díval se skrz něj na hrad. “Venku jich moc nevidím,” poznamenal generál, “je tam jen pár stanů.”

Kornelius usoudil, že mu to pomáhá vidět lépe vzdálené objekty. “Většina jich asi bude ukrytá uvnitř, když je venku taková zima. Je to dost velká budova. Musíme je nějak přinutit, aby vylezli ven to je ten hlavní problém.”

Generál se na něj zvláštně podíval. “Musíme je vylákat ven z kouzelného hradu, kde jsou dokonale chránění? A jak navrhujete, že to uděláme?”

Tohle si Kornelius už důkladně promyslel. Ukázal doleva: “Tamhle - to je jejich městečko Prasinky. Zjistil jsem to v záznamech poštovního úřadu, takže to je skutečné město, ale žijí v něm jenom kouzelníci. Tam zaůtočíme.”

Generál se zamračil; vůbec se mu nelíbilo, že by měl útočit na civilisty. Přesto svůj dalekohled zamířil směrem, kterým Karel Frost ukazoval. “Hmmm. Rozhodně tam vidím nějaké lidi.” Zaostřil a dodal: “ Nejsou oblečení jako normální lidé. Ani nevidím žádná auta. Zvláštní místo.”

“Opravdu zvláštní. Ve skutečnosti je čistě kouzelnické. A vzhledem k tomu, že to město můžeme jasně vidět, bude méně chráněné než hrad. Když zaůtočíme na jejich lidi, věrím, že z hradu jim přijdou na pomoc. Pak budeme mít výhodu, protože budeme používat starobylé zbraně a budeme moci bojovat. Už nebudou ve výhodě díky jejich magii.”

Generál se usmíval, když si pozorně prohlížel skupinu lidí u železniční stanice. Tohle nejsou civilisté, to jsou všechno kouzelníci - jejich nepřátelé. Rozbalil mapu oblasti a začal si do ní dělat poznámky, zakreslovat orientační prvky a místa, která jim poskytnou aspoň nějaký úkryt. Útok na to kouzelné město by meL být poměrně snadno uskutečnitelný. Dávalo smysl, že obyvatelé hradu přijdou městu na pomoc. Nebyl si sice jistý proč, ale souhlasil s Karlem Frostem, že útok přímo na hrad by se setkal s neůspěchem, přestože to místo vypadalo naprosto nechráněné. Přestal myslet na hrad a znovu se začal soustředit na město před sebou.

O hodinu později se již vraceli na usedlost sira Harolda.

- - - - -

Petunie využila toho, že její manžel odjel, a užila si tiché odpoledne a večer. Přečetla si časopisy, které akorát přišly poštou, a vyzkoušela nový recept na lososa. Jídlo vypadalo lákavě, ale pro Vernona bylo příliš dietní. Večeři si snědla v jídelně, než aby zůstala v kuchyni. Cítila se divně, že si sama pro sebe udělala něco luxusnějšího, ale pak ten pocit odvrhla. Přece si to zaslouží.

Když dopila kávu, s úlekem zjistila, že na terase sedí velká sova pálená a kouká na ni. Petunie se na ni podezřívavě podívala a pták jí pohled opětoval. SnŽila se ji rukou odehnat, ale sova na ni jednou mrkla a jinak se ani nehnula. Petunie zůstala sedět, ale podívala se pořádně na soví pařátky. Samozřejmě že uviděla velkou obálku.

Vzpomněla si, že sovy obvykle chtějí něco k jídlu - ta jedna, která se tenkrát dostala do kuchyně, jí snědla sendvič. S očima stále upřenýma na sovu se opatrně postavila a pomalu vycouvala do kuchyně. Talíř vzala s sebou. Našla papírový talíř a položila na něj zbytek lososa. Potom pootevřela dveře na terasu, položila ho na zem a zase za sebou rychle zavřela. Pak rychle přeběhla do jídelny k posuvným dveřím na terasu. Ulevilo se jí, že sova nechala dopis ležet na židli, zatímco zkoumala obsah talíře. Rychle popadla obálku a zavřela za sebou tak tychle, jak dokázala.

S bušícím srdcem, že měla co do činění s tak velkou sovou, odešla do obývacího pokoje, kde obálku opatrně otevřela. Když viděla dopis od Amaranty, uklidnila se. Psaní bylo ale dost zvláštní - začínalo dost zoufale znějícím přáním, že je v pořádku. Co to má znamenat? Celé odpoledne měla vypnutou televizi, protože si opravdu vychutnávala ticho v domě, a později si jen pustila nějaké desky na starém gramofonu, aby měla co poslouchat při vaření. Mírně znepokojená teď zapla televizi.

Právě šly zprávy před hlavním večerním programem. Během odpoledne se stalo hodně příšerných věcí - padala letadla a na různých místech Londýna došlo k několika explozím. Jako v hororu sledovala pár minut děsivé záběry, než sklopila oči k dopisu, který ještě pořád držela v ruce. Jak se mohla Amaranta tak rychle dozvědět o tom, co se děje a ještě jí stihnout poslat dopis?

Na chvíli ji ovládla panika, když si vzpomněla na Vernona a přemýšlela, jestli je v pořádku. Ale ve zprávách jasně říkali, že se to všechno dělo pouze v Londýně, a Vernon odletěl do Skotska, takže se tomu vyhnul. Nakonec se zcela uklidnila myšlenkou, že je tím zasažený pouze Londýn a že před jejími dveřmi tudíž k ničemu hroznému nedojde. Rychlý pohled z okna jí potvrdil, že ulice vypadá jako obvykle. Kolem projelo auto a zdálo se, že mnoho jejích sousedů také sleduje televizní zprávy.

Se sousedy mluvila až druhý den, když se vrátila z kostela.

Clarice ji viděla jet kolem a tak si honem navlékla kabát a běžela k jejich domu, aby ji zastihla dřív, než vejde dovnitř. “Dobré ráno, Petunie!” zavolala na ni, zatimco si krátila cestu přes trávník.

“Ach, ahoj, Clarice. Dnes máme pěkné ráno, že? Už bylo načase, aby trochu vysvitlo sluníčko. To, co se děje ve světě, je dost hrozné samo o sobě.”

Clarice potřásla hlavou. “Zděsila jsem se, když mě včera večer Jeremy zavolal a já viděla, co se děje. Prý za to můžou kouzelníci.” Podívala se na Petunii s náznakem obvinění v obličeji. Copak se všichni kolem loni v létě nedozvěděli, že Dursleyovi poskytli domov jednomu z nich? Jasně, ten kluk mohl být označován za jejich krále a vystupovat ve všech těch vysíláních s princi, a mohl být v té době celebritou, ale je ta tohle všechno odpovědný!

Petunie si jejího výrazu všimla a vzmohl se v ní vztek. “Bohužel, Vernon večer vůbec nebyl doma.” Byla si jistá, že Clarice koukala zpoza záclony, když pro něj včera přijel Rolls Royce. “Takže jsem si ani nepustila po večeři televizi. Byl to docela šok, když jsem se to dozvěděla. Vernon je na návštěvě u sira Harolda Beckwitha na celý víkend, tak jsem teď doma sama.”

Zdálo se, že Clarice chce jít dovnitř na návštěvu, takže jí Petunie velkoryse pozvala na čaj a odvedla ji do obývacího pokoje. Velké okno v této místnosti vedlo na ulici a poskytovalo nerušený výhled na oblohu - z tohoto důvodu byl obývák Petuniin nejoblíbenější pokoj v domě v poslední době.

Clarice okamžitě pokračovala v rozhovoru tam, kde přestaly. “U sira Harolda Beckwitha?”

Petunie nemusela mít Clarice zrovna v oblibě, ale byla to její sousedka a docela velká drbna. Dobrý způsob, jak tuhle informaci rozšířit.

“No ano. Víš, když se loni v létě zdvihl ten rozruch, Vernon se seznámil s několika gentlemany, kteří jako on nesouhlasili s usmiřujícím postojem vůči magii. Nikdy magii nevěřil. Nakonec získal docela důležité místo v protikouzelnickém odboji,” vychloubala se Petunie. “Už měsíce má proslovy na různých komunitních setkáních, spolu s několika jinými místními muži. Sir Harold je stejného názoru, a tak se k nim připojil. Pozval lídry na víkend k sobě do Skotska na nějaké jednání. Hádám správně, že jsi viděla, jak ho včera po obědě vyzdvihli? Sir Harold je vzal do Skotska svým vrtulníkem. Vrátit by se měli dneska odpoledne.”

To, co chtěla Petunie rozšířit mezi sousedy, bylo Vernonovo vedoucí postavení, jeho přátelství se sirem Haroldem, a to, že sir Harold pro něj poslal Rolls Royce a vrtulníkem ho dopravil do Skotska. Byla si jistá, že kvůli tomuhle všechny drbny v okolí zezelenají závistí. 

Clarice reagovala přesně tak, jak očekávala. Vemlouvala se a pochlebovala jí a snažila se z ní vymámit každý detail o Vernonově výletu a jeho spojení se sirem Haroldem. Bylo očividné, že se nedokázala vzrušením kontrolovat. Obviňující postoj kvůli tomu, že měli v domě kouzelníka, jakoby se vypařil.

Ale když ji Petunie při odchodu vyprovázela, přeletěla nad nimi velká sova.

“Sovy! Od kdy jsou tady v okolí sovy?” zeptala se Clarice. “Zdá se, že jsou teď úplně všude. Alespoň jednu jsem tu teď několikrát zahlédla. Nemyslím, že bych nějakou viděla na opačné straně naší čtvrti.” Clarice věnovala Petunii zvláštní pohled.

Petunie nesnášela nic víc, než když se na ni lidi divně dívali.

“Myslím, že jeden ze sousedů má problém s krtky,” poznamenala obranným tónem. “Pár kytek podél plotu vzadu v zahradě mi usychá, myslím, že jim něco ničí kořeny. Předpokládám, že když je někde něco vhodného k snědku, budou tam i sovy. Myslím, že jsem jednu tady jednou či dvakrát zahlédla. To se dá sotva označit za soví invazi.”

Clarice se nervózně podívala k nebi, když se s ní loučila. I Petunie se provinile podívala na oblohu. Odešla do kuchyně a vzala si dopisní papír a pero, aby mohla odepsat Amarantě a poděkovat jí za její obavy. A zbavit se konečně té proklaté sovy, teď, když si jí sousedi všimli.

 

Ryba na suchu - 135. kapitola - část druhá

Druhá vlna - 136. kapitola - část první