Hodnocení uživatelů:  / 11
NejhoršíNejlepší 

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101

Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

 

Přestože mu to bylo proti srsti, Vernon si nemohl pomoci a musel naladit speciální noční vysílání BBC, které shrnulo všechny události od probuzení z několikaměsíčního spánku. Dursleyovi seděli v hlubokém tichu před televizním přijímačem a poslouchali ten ohromující příběh. 

Petunie z toho byla vyděšená. Představovala si, jaké by to bylo, kdyby byla ponechána sama sobě v Zobí ulici, i kdyby věděla, že Vernon s Dudleym nejsou v nebezpečí. Byla tak zaneprázdněná nepříjemným pocitem z toho, že musí žít mezi kouzelníky, že ji teprve teď napadlo přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby zůstala tady. Vlastně některé z těch událostí zmíněných v reportáži viděla na vlastní oči. Po těle jí naskočila husí kůže.

Dudley zprávy poslouchal jen na půl ucha jako obvykle, přestože si myslel, že některé věci na Harryho škole byly fajn. Cítil se výjimečný, protože některé z událostí, o nichž v televizi mluvili, viděl. Ale kdyby si mohl vybrat, raději by se díval na nějaký akční film.

Zato Vernonův mozek pracoval na plné obrátky. Probíral všechny informace z různých úhlů – mohl něco z toho využít ve svůj prospěch? Viděl reakci sousedů na jejich návrat. Všichni znali jméno toho kluka a viděli ho v televizi, věděli, že mezi ním a jejich rodinou je nějaká souvislost. Také velmi pozorně naslouchali všemu, co jim vyprávěli o té škole. Vernonovi se opravdu líbilo být středem pozornosti.

Samozřejmě, nikdo z jeho firmy ani obchodní partneři nic o tom klukovi nevěděli. Netušili, že přijali do rodiny Petuniina synovce a že to je ten kluk, co ho viděli v televizi. Jak by se o tom mohl nenápadně zmínit během řeči a získat z toho nějakou výhodu? Nebo ještě lépe, jak by to mohl zaonačit tak, aby směl vyslovit svůj názor, že všichni tihle lidé jsou vlastně zrůdy?

- - - - -

Narozeninová párty pomalu končila. Harry konečně našel Severusův úkryt a trval na tom, aby odtamtud vyšel a připojil se k oslavě. Severuse pobavilo, že když stál vedle svého manžela, zástup kolem nich silně zřídl. Jenže Harryho to zřejmě ani v nejmenším netrápilo.

Harry se pořád ještě loučil s hosty, když k němu přistoupil Albus. Počkal, až poslední student popřeje Harrymu všechno nejlepší k narozeninám a odejde.

„Ach, chlapci, že to ale byla sváteční událost! Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem se takhle bavil. A ten nádherný narozeninový dort!“

Narozeninový dort způsobil docela velkou senzaci. Dort pekli domácí skřítkové, ale potom je Weasleyova dvojčata přesvědčila, aby jeho ozdobení nechali na nich. Fred a George se totiž rozhodli na párty odhalit svůj poslední vynález – Weasleyovu jiskřící polevu. Nebyly potřeba vůbec žádné svíčky – z polevy vycházely plamínky různých barev a dokonce z ní vyšlehl i malý ohňostroj. A když pak každý snědl svůj kousek dortu, jeho obličej získal stejnou barvu jako plamínek, jenž měl na svém kousku, a z uší jim přitom vycházel dým. Albusův obličej akorát ztrácel jasně oranžovou barvu, ačkoliv z uší mu stále sem a tam unikl obláček kouře. Očividně si dal ještě jeden kousek.

„Nerad bych kazil večer, ale chtěl jsem vás požádat, jestli byste mě doprovodili do ředitelny. Pokud se vám to nehodí dnes večer, mohli byste se ke mně připojit zítra na snídani? Našel jsem nějaké úžasné informace a rád bych se o ně s vámi podělil,“ pokračoval Albus.

Harry se tázavě podíval na Severuse. Doufal, že dnes budou pokračovat tam, kde včera v noci skončili… samozřejmě před ředitelem něco takového neřekne. Ale možná by se mohli vhodně vymluvit a návštěvu odložit na zítra?

Vypadalo to, že Severus jeho myšlenky pochopil. „Albusi, máme za sebou dlouhý den. Mohli bychom se zastavit zítra ráno?“ odpověděl.

Albus přikývl a rozloučil se s nimi. Harry nechtěl být nezdvořilý a tak doufal, že jeho nadšení z toho, že ředitel souhlasil s návrhem, nebylo příliš nápadné. Jakmile se Albus otočil, Severus se uculil a Harry poznal, že cítil to samé co on.

Jak se ukázalo, Severus měl na dnešní večer stejné plány jako Harry. Dokonce mu dopřál několik potěšení v obrovské vaně, kterou občas používali.

Hned ráno po snídani odešli do ředitelny, kde našli Albuse ponořeného do hromady velmi starých pergamenů.

„Ach, tady jste, chlapci! Dobré ráno! Dnes je opravdu dobré.“ Albus jim nabídl čaj a citronové dropsy a pak se dal do vysvětlování toho zvláštního pozvání ze včerejška. Jako obvykle přešel bez okolků ihned k věci.

„Harry, určitě víš, že věštci a mudrcové už nějakou dobu spekulují o tom, do jaké úrovně bylo vaše manželství završeno.“

To nebylo nic nového, protože o tom psaly noviny už celý rok. Přesto Harry nasucho polkl. To bude určitě jeden z TĚCH rozhovorů. Jeho přání, aby ho křeslo vcuclo do sebe, nebylo vyslyšeno, a tak se připravil na to, co mělo přijít.

„Od ministryně Bonesové jsem se včera dozvěděl, že se do toho zapojili empatici,“ začal Albus a pokračoval, když na Harryho tváři zahlédl nejistotu: „Existují kouzelníci a čarodějky, kteří mají jedinečnou schopnost vnímat úroveň a pohyb magie na světě. Několik z nich vyslovilo obavy ohledně magické vlny, jež se minulou sobotu večer zvedla v této části světa. Empatici obvykle pracují pro kouzelnické vlády, protože pro svůj talent nenajdou uplatnění v obchodě. A ministři několika vlád tím byli natolik znepokojeni, že se na to zeptali našeho ministerstva.“

Harry se krátce podíval na Severuse a ulevilo se mu, když viděl, že je těmito zprávami překvapený stejně jako on. Vždycky nesnášel, když se o něm ředitel a Severus bavili a jemu nic neřekli.

„Amélie všechny předchozí dotazy odmítala s tím, že se jedná o čistě soukromou záležitost, ale u empatiků je to jiné. Já sám jsem to vzedmutí cítil. Nejdřív jsem si myslel, že je něco v nepořádku s našimi ochranami. Ale z toho, co říkali domácí skřítkové, jsem si odvodil, že váš vztah byl naplněn.“

Se smutkem v očích se podíval na Harryho a pak pokračoval. „Já vím, že si rád chráníš svoje soukromí, Harry, a omlouvám se za svou neomalenost, ale s tvým postavením se budeš muset vzdát té úrovně soukromí, kterou bys chtěl mít. Dospěli jsme k názoru, že abychom empatiky uklidnili, musíme jim ve vší důvěrnosti sdělit nějaké informace. Madame Bonesová už svým protějškům odpověděla, že předpokládáme, že to vzedmutí magie souvisí s naplněním vašeho svazku. Samozřejmě zdůraznila, že se jedná o důvěrnou informaci. Myslíme si, že díky tomu ztratí zájem pokračovat v rozhovoru o tom, co vlastně jejich empatici cítili.“

Harry byl zmatený a Severus také, jen o něco méně. Nelíbilo se mu, že vedou s ředitelem tenhle rozhovor, protože věděl, jak se Harry cítí. Muselo to mít ale nějaký smysl, jenom ho zatím neviděli.

„Albusi, existuje vůbec nějaký důvod, abychom si dělali hlavu s tím, co empatici říkají?“

Ředitel se opřel ve své židli a podrbal se ve vousech, zatímco zvažoval odpověď.

„Inu, strávil jsem skoro celý den tím, že jsem o tom přemýšlel. Určitě jsem cítil vlnu magie, ale samozřejmě, já jsem tady na hradě. Byl to pro mě šok dozvědět se, že empatici cítili to samé ve velké vzdálenosti od Bradavic. Ale to, co mě zaujalo nejvíc, bylo to zlatavé světlo, které vás obklopilo.“

Harry se překvapeně podíval na Severuse, jenž měl aspoň tolik slušnosti, aby se zatvářil rozpačitě.

„Vlastně jsem o tom Harrymu ještě neřekl.“

S pohledem upřeným na Harryho pokračoval: „Už jsi spal, když jsem si všiml té záře. Podíval jsem se pozorněji a zjistil jsem, že ta vychází z nás. Nebolelo to a nepohasla, než jsem usnul. Když jsem se probudil, byla pryč. Pak se děla spousta jiných věcí a já jsem se ti o tom zapomněl zmínit. Když mi pak ředitel řekl, že ho probudila vlna magie a ptal se mě, jestli jsem něco cítil, vzpomněl jsem si na to.“

Naštěstí měl Harry odpouštějící náladu, a tak obrátil svou pozornost zpět k řediteli.

„Byl jsem zvědavý, co to mohlo znamenat. Vztahy jsou naplňovány neustále, ale nikdy se nic takového nestalo. Dokonce není nic podobného zaznamenáno ani u králů kouzelnického světa. Tak jsem se podíval do některých hodně starých záznamů.“

Albus ukázal na hromadu pergamenů před sebou. „Tohle je z knihovny bradavických ředitelů. Dala to tam Rowena před více než tisíci lety.“

Severus na ně překvapeně hleděl – jistěže pergameny vypadaly staré, ale netušil, že až tak moc a že mají takový původ.

„Tenkrát byl svět úplně jiný. Kouzelníci potřebovali své krále mnohem častěji, takže o tomto fenoménu proběhlo dost výzkumů. Rowena byla v tomto oboru odborníkem. Přečetl jsem si její poznámky a dospěl jsem k závěru, že vlna magie a světlo nemají nic společného s tvým titulem krále, Harry, ani s magickými silami vás obou. Našel jsem tam ale zmínku o něčem jiném.“

Ukázal na obzvlášť starý pergamen na vrchu hromady. „Už jste někdy slyšeli o Merlinovu požehnání?“

Harry okamžitě zavrtěl hlavou. Severus toho o kouzelnickém světě a jeho historii věděl mnohem více, ale i tak musel chvíli vzpomínat, než také záporně odpověděl.

„Stalo se to jen několikrát za celou naši historii, o níž máme písemné záznamy, ale Rowena se o tom krátce zmínila. Když kouzelnický král potřebuje pomoc, aby mohl naplnit své poslání, a Merlin ho uzná za hodného takové pomoci, požehná mu. Způsob, jakým se to projeví, záleží na tom, co je třeba udělat – jednou se jednalo o dar výmluvnosti a jednou o dar strategického myšlení. V těch dvou případech, o kterých existují záznamy, bylo získání daru provázeno mihotáním zlatého světla. Ten starý dokument to popisuje stejnými slovy jako ty, Severusi.“

Harry a Severus se stále tvářili zmateně.

„Domnívám se, že ti Merlin požehnal v úkolu, který musíš splnit jako náš král, Harry. Nepotřebuješ výmluvnost ani větší moudrost, ale abys porazil Toma Raddlea, potřebuješ sílu a moc. Dokonce i kdyby Tom dokázal používat pouze svou magickou sílu, jež je i sama o sobě obrovská. Navíc je mnohem zkušenější v boji. Věřím, že Merlinovo požehnání Harrymu vytvořilo nějaký druh spojení mezi vámi dvěma, které vaše síly propojuje či násobí.“

Severus se zatvářil nejistě, jako kdyby tomu všemu odmítal uvěřit.

„Uvědomuji si, že to zní přehnaně, ale uvažte toto: světlo lze vyložit jako Merlinovo požehnání, navíc jeho načasování na okamžik naplnění vašeho svazku naznačuje, že se jedná o něco, co vás dva váže k sobě. A vlna magie nasvědčuje, že to zahrnuje vaše magické síly. Nevidím žádný rozdíl v úrovni vašich sil teď, jak tu sedíme, takže předpokládám, že to je něco, co můžete použít, až to budete potřebovat, třeba v boji.“

Harryho mysl šla do vývrtky, protože se mu to vůbec nelíbilo.

„Přitahuju zvláštní kousky magie poletující po světě – naučil jsem se nový jazyk, získal nové známé, nové schopnosti a možná jsem dosáhl maximální kapacity magie, kterou mohu bezpečně ovládat. A teď mi říkáte, že jsem byl vybrán, abych dostal zase nějakou další magii? Nebo možná ne, když se moje úroveň magických sil nezměnila? Jak si můžeme být jistí, že je to vůbec bezpečné? Možná že příště, až budu kouzlit, tak někoho zabiju!“

Severus se předklonil a vzal Harryho konejšivě za ruku. „Harry, používáš magii od té doby, co se to stalo. Tvoje magie je v pořádku, nic zvláštního jsem necítil.“ Byl to Harry, kdo včera přeměnil hrníček ve vanu a naplnil ji bublinkovou lázní, a nenastaly žádné problémy. „Kromě toho si nemyslím, že by se ti tu noc něco stalo. Nic se nezměnilo, jsi v bezpečí. Já jsem v bezpečí. Možná že se jedná o něco, co přijde, až to budeš opravdu potřebovat, ani dřív, ani později.“

Harry pevně svíral Severusovu ruku a snažil se ovládnout svou paniku. Chvíli zhluboka dýchal, než se uklidnil natolik, aby mohl přikývnout.

„Požádal jsem Amélii, aby si to nechala pro sebe, a vás bych chtěl požádat o to samé. Jedná se o něco, co je mimo zkušenosti kteréhokoliv žijícího empatika. Poslední zaznamenané Merlinovo požehnání bylo už v knihách v době, kdy Rowena uložila své poznámky do knihovny ředitelů. Ta nejdůležitější věc je, že Tom Raddle se o tom nesmí dozvědět. Je si jistý svou převahou nad Harrym, jenž je podle něj mladý a nezkušený. Poslední věc, kterou bychom měli chtít, je, aby se dozvěděl, že Harry může být ve výhodě. Jedná se o tak vzácnou věc, že i velmi skromný výzkum by mohl přitáhnout nežádoucí pozornost a způsobit, že se zbytečné spekulace nebo nějaké informace donesou k Tomovým uším.“

Harry se malinko pousmál. Ředitel většinou nic nenamítal proti tomu, aby se svěřil Ronovi a Hermioně, ale bylo by nemožné udržet Hermionu mimo knihovnu, kdyby se o tom dozvěděla.

„S tím nemám problém, pane řediteli. Ani nevíme, jestli to má pro mě vůbec nějaký význam. Nemusí to znamenat vůbec nic a ani bychom se nikdy nemuseli dozvědět, jestli je to tak, jak se domníváte. A Hermiona by nebyla schopná odolat novému výzkumnému projektu!“

Albus přikývl. „Jsem velmi rád, že se mnou souhlasíš. A teď trochu na jiné téma. Našel jsem úžasný dokument, který by mohl zajímat Severuse. Pokud byste se ještě mohli zdržet, velmi rád bych vám ho ukázal.“

Harry byl rád, že mohl odmítnout – starodávné dokumenty ho nevzrušovaly, obzvlášť ne v krásný letní den. Odešel ven, aby pomohl ve třídách létání na koštěti, zatímco Severus zůstal v ředitelně a prohlížel si rukopisy, o nichž Rowena ve svých poznámkách uvedla, že je napsal samotný Merlin.

- - - - -

Vernonův příchod do práce v pondělí ráno byl přesně tak velkolepý, jak doufal. Jeho asistentka, slečna Enderleeová, už tam byla a připravila na jeho pracovní stůl došlé dopisy, ačkoliv chyběl obvyklý šálek čaje.

„Pane Dursley! To je skvělé, že jste zpátky! Chyběl jste nám tu. Popravdě řečeno jsem o vás měla obavy. Nemohli jsme najít vaše jméno na žádném ze seznamů, ať už zraněných nebo zemřelých, tak jsme doufali, že jsou jiné důvody, které vás zdržely někde jinde. Nachystala jsem vám došlou poštu i přijaté vzkazy a za chvíli vám přinesu váš čaj.“

Vernon předpokládal, že slečna Enderleeová šla do práce okamžitě po probuzení nebo nejpozději druhý den ráno, jelikož bylo zřejmé, že se o chod firmy starala celou dobu jako obvykle. Opravdu si cenil jejího přístupu, přestože jediné, co udělal, bylo zavrčení jejím směrem, když přišel do práce.

O pár minut později, právě když se probíral všemi papíry na svém psacím stole, mu jeho asistentka přinesla čaj. Chvíli tam jen tak postávala a pak měkkým hlasem řekla: „Pane Dursley, doufám, že je všechno v pořádku. Nikdy jste ještě nechyběl v práci celý týden, aniž byste mi něco řekl. Opravdu jsem si dělala starosti. Samozřejmě jsme neměli žádné dotazy z ústředí ani nic jiného, co bych nedokázala zvládnout, ale měla jsem o vás strach.“

Vernon se vlídně pousmál na podlézající sekretářku a ukázal jí na židli před svým stolem. Nastal čas vypustit nějaké klíčové informace do firemního mlýnu na klevety, a slečna Enderleeová byla v klevetění absolutní mistr. Její schopnost zajistit, aby se konkrétní informace dostala ke konkrétnímu uchu, byla dokonce lepší než její skvělá schopnost řídit bezproblémově kancelář.

Jeho asistentka se upjatě posadila, nohy zkřížila v kotnících a uhladila si plisovanou sukni.

„Se svou rodinou jsem se vlastně vrátil až v sobotu. Synovec manželky je ten mladý muž, kterého jste viděla v televizi, ten kouzelník, který mluvil spolu s princi. Vzal nás do své školy ve Skotsku, aby se ujistil, že jsme v bezpečí, zatímco spíme. Ředitel pak navrhl, abychom tam zůstali ještě aspoň týden, dokonce i když nemáme žádnou magii. Řekl, že svět se ještě nevrátil ke svému normálnímu fungování a že bude pro nás jednodušší, když zůstaneme. V pátek večer prohlásil, že už je možné se vrátit, a tak jsme tak v sobotu ráno učinili.“

Reakce jeho sekretářky ho zarazila. Oči měla rozšířené údivem a její pohled naplněný bázní ho těšil, přestože ho štvalo, že je to kvůli té zrůdě Potterovi. Nakonec zvítězil požitek ze spojení s celebritou. S hodně malým pousmáním začal na stole přerovnávat papíry a jeho sekretářka pochopila, že byla propuštěna. Vernon si byl jistý, že do oběda to bude vědět většina zaměstnanců firmy a jeho obchodních partnerů.

„A, slečno Enderleeová, mohla byste mi prosím zamluvit místo v klubu na oběd, čas jako obvykle?“ dodal. Tím si zajistí, že se to dozví i všichni z Rotary klubu.

Během dopoledne k němu zavítalo několik jeho kolegů, aby ho přivítali zpět a zeptali se na jeho pobyt ve Skotsku a Petuniina slavného synovce. Vernon tak mohl zdokonalit vyprávění svého příběhu před tím, než odešel na oběd do svého klubu.

Slečna Enderleeová očividně dobře odvedla svou práci. Barman vyšel zpoza pultu a potřásl mu rukou a vrchní ho horlivě přivítal. Sally, číšnice, která ho obvykle obsluhovala, přišla ihned k jeho stolu a úslužně a dlouho ho obskakovala, ke zlosti jiných členů klubu.

Vernon si obvykle před návratem do kanceláře vykouřil v baru doutník a vypil šálek čaje. Potěšilo ho, že si půl tuctu pravidelných hostů přitáhlo k němu židle a vyptávali se ho. Dal si záležet, aby jeho vyprávění bylo hodně zajímavé. Zmínil se úplně o všem, co předchozí den ohromilo jeho sousedy, ať už to zažil sám nebo to popisovala jeho žena, ale připojil k tomu svůj komentář o zrůdnosti, nedůvěryhodnosti a pravděpodobné ďábelskosti kouzelnického světa. Nesmírně ho nadchlo, že ho všichni poslouchali střídavě s okouzlením a zděšením.

O několik stolů dál seděl muž, tiše upíjel Pimms 1) a před sebou měl složené noviny. Vypadalo to, že si čte, ale ve skutečnosti pozorně poslouchal, o čem se skupina mužů u baru baví. Sám si myslel to samé, co ten muž uprostřed. Nehodlal akceptovat svět kouzelníků, který se najednou z ničeho nic objevil. Podle něj za to všechno mohli oni sami. Akorát způsobili normálním lidem potíže a nepříjemnosti. Přemýšlel o tom celý týden, vlastně od té doby, co se probudil, a byl rád, že někdo, kdo dokonce viděl kouzelníky zblízka, má stejný názor jako on. Když zaplatil a odešel do svého zaměstnání, věděl už jméno toho zavalitého muže. Postará se o to, aby se s ním seznámil, když toho mají tolik společného.

Vernon se do práce vrátil o hodinu později než obvykle. Přestože měl na stole celou kopu papírů na vyřízení, nevadilo mu se několik hodin na práci soustředit. Měl za sebou ten nejpříjemnější den za celé roky.

- - - - -

Voldemort fascinovaně sledoval, jak televizní obrazovka zablikala.

Byl přístrojem tak očarovaný, když se před něj poprvé posadil v domě starého správce, že trval na tom, aby jeho přívrženci našli způsob, jak sledování televize učinit pohodlnějším, nejlépe v hlavní budově.2) Přálo jim štěstí v podobě dvanáctiletého mudlovského kluka ze sousedství, který za hrst těch divných mudlovských peněz celé odpoledne natahoval dlouhé černé věci, jež nazýval dráty, ze sloupů na sousedních pozemcích do Raddle Manoru, aby je nakonec připevnil naprosto udivujícím, pokud ne rovnou nepochopitelným způsobem k různým přístrojům napojených na televizor.

Když skončil, vytáhl malou černou krabičku se spoustou tlačítek a těm starším lidem, co si ho najali, vysvětlil, co které tlačítko dělá a jak přepínat mezi jednotlivými přístroji a na jiné kanály. Voldemort chvilku zvažoval myšlenku, že by měl toho kluka radši zabít než ho nechat odejít, ale byl tak ohromen tím, co všechno může s těmi přístroji dělat, že si ani nevšiml, kdy chlapec odešel.

Nejprve ho nejvíc zajímaly zprávy, ale jak věnoval stále více času sledování televize a objevování možností těch různých přístrojů, našel programy, které byly očividně určené pro zábavu. Hodně rychle se stal závislým na Doktorovi Who3) a soutěžních programech.

Nicméně televizní zprávy se stávaly stále zajímavějšími. Ti idioti na ministerstvu ještě pořád sdělovali mudlům všechny možné informace o světě kouzelníků. Zjevně doufali, že tato otevřenost bude mít za následek přijetí a uznání magie. Zdálo se, že mudlovští princové jejich řečem uvěřili a dělali všechno pro to, aby tomu uvěřili i ostatní.

Nicméně ve zprávách byl jasný podtext nedůvěry a strachu, nejvíce očividný v mudlovských novinách a jejich vlastních televizních zprávách. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k masivní negativní reakci na kouzelnický svět. Už k tomu v některých zemích docházelo. Nebyl si příliš jistý, jakým způsobem se to vyvine nebo kdy se to stane příliš zřejmým, než aby se to dalo ignorovat, ale negativní reakce už zaznívaly i v Anglii.

Voldemort strávil hodně času přemýšlením o tom, jak mudlovský odpor vůči kouzelnickému světu zapojit do svých plánů. Byl tak zaneprázdněn představováním si reakce a jak zdrcující rána to bude pro jeho nepřátele, že téměř zmeškal začátek dalšího dílu Doktora Who.

- - - - -

Ve svém domě v Abbeville četl Kornelius Popletal ty samé novinové články a sledoval ty samé televizní zprávy jako Voldemort. Byl stejně jako on nadšený rostoucím neklidem a nedůvěrou v magii. Tady ve Francii už v některých menších městech proběhly demonstrace a zdálo se, že to samé se děje i v jiných zemích, a v Anglii to také brzy začne.

Kornelius se chtěl vrátit do Anglie a získat zpět svou pozici a prestiž. Nesnášel život státního úředníka na odpočinku, jak vysvětlil svou přítomnost několika lidem z okolí, kteří se s ním dali do řeči. Tohle nebyl jeho osud.

Všechno bylo jen otázkou načasování a on cítil, že jeho čas se blíží. V dnešních novinách byly informace o několika protikouzelnických manifestacích v Londýně a útocích na obchody a podniky v dalších menších městech, o nichž se věřilo, že je vlastní kouzelníci či čarodějky.

Odvedl dobrou práci při plánování bezpečného domu, odkládání peněžních prostředků na horší časy a při vymýšlení příběhu, jímž by zdůvodnil svůj pobyt v Abbeville, ale to se připravoval na něco neurčitého, na hypotetické potíže. Nikdy si nepředstavoval, co všechno by se mohlo stát, co by ho mohlo donutit k útěku, takže teprve teď, když předstíral, že je důchodce, poprvé doopravdy zvažoval své další kroky.

Při sledování zpráv si všiml, že v Anglii nepříznivé postoje vůči magii nabírají na síle. Přemýšlel, jaké jsou jeho možnosti a příležitosti, aby tyto události obrátil ve svůj prospěch. Byl ministrem kouzel několik let a několikrát se setkal k mudlovským premiérem, zatímco Amélie Bonesová pravděpodobně ještě neměla čas se mu představit. Je dokonce možné, že premiér ještě vůbec netuší, že ve vedení kouzelnické vlády došlo ke změnám.

Zákon o registraci kouzelníků navrhl hlavně jako způsob, jak ujistit mudlovskou vládu o tom, že má kontrolu nad všemi kouzelníky v Anglii a že nemůže být nikdy sesazen ze své funkce ministra kouzel. Samozřejmě že nikdy nic takového mudlovskému premiéru neřekl. Mohl by teď odůvodnit návrh zákona jinak, ve svůj prospěch? Například by mohl říci, že podobný vývoj v kouzelnickém světě předvídal a chtěl dát mudlovské vládě efektivní prostředek, jak kontrolovat kouzelnický svět.

Myslel si, že to takhle dává smysl, ale bude to muset domyslet trochu víc do detailů. Bude mít nejspíš jenom jednu šanci. Musí jednoduše potvrdit, že se prosazováním zákona snažil pomoci mudlům, a pak mudlovskému premiéru navrhnout nějakou rychlou akci, jíž by se přiblížil ke svému cíli – návratu do funkce ministra kouzel. Ještě se nerozhodl, co za akci navrhne, ale cítil, že ve svých úvahách se pohybuje tím správným směrem.

Zvedl se z křesla a vyšel ven z domu. O několik ulic dále byla malá kavárna, kde připravovali moc dobré ryby a kam často chodil na večeři. Anglie mu chyběla, ale měl dobrý pocit, že je už na cestě domů.

- - - - -

Pozn. překladatele:
1) Pimms - ovocný míchaný nápoj, který je možné považovat za likér. Možná ho znáte, ale já o něm četla poprvé až tady.

2) Možná si vzpomenete, že ve 117. kapitole je zmínka o tom, že elektřina je na Raddle Manor zavedená. Znovu jsem si ověřila originál a původní text zní "old manor". Takže se buď jedná o můj špatný překlad nebo o autorčinu chybu, protože v kapitole 117. také napsala: "Přemýšlel (Voldemort), jestli síť pořád ještě funguje, ať už v hlavní budově nebo v domku správce u vchodu na pozemky." Nebo se zapomněla zmínit, že v hlavní budově elektřina nefungovala.

3) Český Pán času.

 

Večírek – 119. kapitola                                                                                     Konec léta 1 – 121. kapitola

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat