Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101

Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

Pastýř Sam usnul uprostřed přípravy svého oběda. Byl v malé chajdě, jež mu sloužila jako přístřešek, když vyhnal své stádo na letní pastvu na západě Ameriky. Náhle otevřel modré oči a několik vteřin trvalo, než se zorientoval.

Proč spí na podlaze a ne ve výklenku ve zdi vedle dveří? Tam obvykle spával, dokud nebylo dost teplo na to, aby mohl přespávat venku. A když už mluvíme o létu, proč je najednou tak strašně teplo? Dneska ráno sněžilo, protože na pastvu dorazil poněkud brzy. Vzpomínal si, že si připravoval oběd. Proč usnul uprostřed dne?

Mladý muž se pomalu posadil a rozhlédl se. Věci, které sem s sebou přinesl, ležely na svém místě na vysokých policích, aby se k nim nedostala divoká zvěř. Všechno se zdálo být úplně normální, kromě faktu, že byl oblečený příliš teple. Postavil se a sundal si bundu a pak si přes hlavu přetáhl tlustý svetr. Oblečený teď do trička, obnošených riflí a pevných bot vyšel ven, aby zkontroloval ovce. Jeho kůň se dopoledne líně popásal nedaleko dveří, což se dalo považovat za štěstí, protože Sam ho přivázal za otěže k chatě.

Venku ho přivítalo časné léto. Louky zářily všemi barvami, zatímco když šel před několika minutami do chajdy, byly pokryté sněhovým popraškem.

Zarazil ho pohled na ovce na louce. Klopýtavě se rozeběhl, aby se lépe podíval. Než je vzal na letní pastvu, byly krátce ostříhané, a padající sníh mu ráno dělal starosti, protože se před ním neměly jak ochránit. Rychle je spočítal - byly všechny. Vlastně jich bylo o tři víc, některé tedy musely porodit mláďata. Nové kusy byly mladé, ale ne čerstvě narozené, a ovce už nebyly ostříhané - vlna jim začala znovu dorůstat.

Samem ten pohled opravdu otřásl. Rychle se vrátil ke své chatě. Vzal do ruky láhev vody a posadil se na svůj oblíbený kámen, odkud obvykle hlídal stádo, aby si všechno důkladně promyslel. Přičichl si k láhvi - měl strach, že by voda mohla být zkažená nebo by mu po ní mohlo být špatně, možná že způsobila to… no, cokoli se stalo, ale voněla čerstvě, a opatrný malý doušek mu potvrdil, že je stejně čerstvá jako ráno, kdy ji nabral z potoka. Jenomže teď si začínal myslet, že to možná nebylo dnešní ráno.

Zvířata se zdála být v pořádku - zdravá a sytá. Samozřejmě, tuhle pastvinu si vybral proto, že na ní byla spousta trávy a dostatek vody. Když o tom tak přemýšlel a nebral v úvahu svoje zmatení, uvědomil si, že i on sám se cítí skvěle. Neměl hlad ani žízeň, šaty mu padly úplně stejně, jako ve chvíli, na kterou si ještě vzpomínal - nemohl nijak hladovět. Pečlivě si prohmatal hlavu - stalo se něco, co způsobilo výpadek paměti? Nenašel žádnou bouli nebo zranění, ale došlo mu, že kdyby onemocněl nebo upadl a praštil se do hlavy a zůstal v bezvědomí po celou tu dobu, než jaro přešlo do léta, byl by teď už mrtvý.

Možná se jen uhodil a ztratil paměť? Mohl klidně fungovat dál, starat se o stádo, o koně i o sebe, ale z nějakého důvodu si teď nepamatuje, co se v minulých měsících stalo? To zodpovědělo některé z jeho otázek, ale nevysvětlovalo to, proč má na sobě přesně to samé oblečení jako v den, na který si ještě vzpomínal. Teď bylo prostě příliš teplo, aby ho nosil.. Také to nevysvětlovalo, proč se jeho zásoby jídla vůbec neztenčily. Jako by po celou tu dobu vůbec nic nejedl.

Seděl na kameni a několik hodin pozoroval stádo, ale vůbec nepřišel na žádné vysvětlení toho, co se mohlo stát. Zhluboka se nadechl a rozhodl se, že prostě přijme skutečnost, že je léto. Vůbec netušil, jak to, že je konec června nebo dokonce začátek července, když jeho vzpomínky říkaly, že má být duben, ale všechno tu vypadalo naprosto v pořádku. Proč by měl hledat problémy?

Jen si přál, aby jeho chata byla blíž k nějakému městu nebo vesnici. Tady nahoře nebyl telefonní signál a on si nemohl dovolit hnát teď stádo zpátky do údolí a přijít tak o svou mzdu. Kromě toho tu ovce měli co žrát i pít, zatímco jim roste rouno. V údolí by o ně přišly a většina by jich byla prodána na jatka, místo aby je majitel držel celé léto.

Sam byl zmatený, ale rozhodl se tu zůstat. Tohle je to nejlepší místo pro něj; prostě se sebere a bude pokračovat jako obvykle. Všechno bude fajn.

- - - - -

Melinda zamrkala a s překvapením zjistila, že leží rozvalená v kuchyni hned vedle dřezu. Dívala se z okna a pozorovala svého manžela, jak si hraje na zahradě s dětmi. Bradley přišel z práce o chvíli dřív a šel hned ven, když uslyšel Brada juniora a dvojčata, Emily a Emmu, výskat na houpačkách. Proč ale ležela na zemi?

Opatrně se postavila a podívala se ven z okna. Bradley klečel vedle houpačky a vypadal neuvěřitelně rozcuchaně a špinavě. Děti, úplně stejně špinavé, se ho pevně držely. Melinda okamžitě vyrazila k zadním dveřím. Byla tak zaměřená na to, aby se ujistila, že její manžel i děti jsou v pořádku, že si vůbec nevšimla všech těch malých věcí, které byly špatně. Teprve když si prohlédla pořádně děti a zjistila, že jsou opravdu hodně špinavé, a že její životní láska, její Bradley, je na tom stejně, si začala uvědomovat své okolí.

Když si děti chtěly jít hrát ven, trvala na tom, aby si oblékly svetr. Jenže teď bylo horko. I slunce bylo divné. Na to, že byl duben, moc hřálo a na obloze stálo na špatném místě. A když si všimla svých růží, které byly nejkrásnější v celém Malém Visánku - právě jim začínaly růst listy, když předtím několik dnů strávila opatrným odstraňováním zimního mulče. Teď kvetly. Jak je to možné?

Melinda se podívala na manžela. Byl krásný a zdravý jako vždycky, ale jeho oblečení - co se mu stalo? Vypadalo, jako kdyby bylo mokré, a dokonce na některých místech vybledlo. Vždyť to byl jeho parádní oblek! A u dětí to nebylo jinak. Tváře měly růžové a vypadaly zdravě a odpočatě, ale na oblečení měly zbytky zvadlých květů a listů, které vypadaly jako kousky azalky, jenže ty nepokvetou dřív než za dva týdny! Jak je tedy možné, že se jejich květy zachytily na oblečení?

Bradley zkoumal své okolí a byl stejně zmatený jako Melinda. „Pojďte, děti, půjdeme do domu,“ přikázal. Nebyl si vůbec jistý tím, co se stalo, ale určitě bylo moudré dostat svou rodinu do bezpečí jejich domu, a také si chtěl svléknout mokré šaty, jež na jeho štíhlé postavě nepohodlně visely.

Melinda odvedla děti do jejich pokoje. Dvojčatům pomohla převléct se z jejich podivně zamazaného oblečení do čistého. Brad junior se převlékl sám a podal matce mokré oblečení. Melinda zírala na tři kopečky šatů, které ještě nedávno byly suché a vyžehlené. Vždycky je důkladně vyprala - jak mohly vypadat tak špinavé a obnošené, že by je nepřijali ani v charitě? Všechny tři hromádky sbalila a odnesla je do popelnice.

Pak si všimla tlusté vrstvy prachu na stole a pultu v kuchyni. Každý den je několikrát otírala, ale teď se v tom prachu obtiskly její vlastní ruce, jak se po probuzení opřela při pohledu z okna. Rozhlédla se a všimla si, že i na listech květin se usadila silná vrstva prachu, třebaže rostliny nevypadaly zvadle.

Bradley odešel do ložnice a zapnul televizi, zatímco se převlékal do čistého oblečení. Posadil se na kraj postele a sledoval překvapeně zprávy. Už jenom to, že hovořili princové, by přitáhlo jeho plnou pozornost, ale to, co říkali oni a ještě jiný mladík s neuspořádanými černými vlasy a jasně zelenýma očima, ho doslova omráčilo.

Melinda s dětmi ho našly sedícího na posteli, sledujícího tu samou zprávu už podruhé. Když vešly, vzhlédl k nim.

„Nevím, jestli to není nějaká novinářská kachna nebo žert nebo tak. Princové říkají, že je druhého července, ale vždyť je teprve duben. Tvrdí, že kvůli magii jsme spali přes dva měsíce, a že teď je všechno v pořádku, když jsme se probudili.“

Melinda byla omráčená stejně jako její manžel. Strnule se posadila vedle něj, sledovala oznámení a nevěděla, co má dělat nebo co si má myslet. Děti by se raději dívaly na kreslené seriály, proto po několika minutách je sledování televize přestalo bavit a začaly skákat po posteli. Bradley s Melindou však dál tiše seděli a občas nevěřícně potřásali hlavou.

Nakonec si Melinda uvědomila, že je čas k večeři. Princové říkali, že jídlo by mělo být v pořádku. S celou rodinou sešla do zaprášené kuchyně a pečlivě prohlíželi všechno, co vytáhli z ledničky. Maso i zelenina vypadaly čerstvě a Melinda byla překvapená, že i mléko se dalo stále pít. Zabralo jí jen několik minut, než připravila večeři a dala ji do trouby upéct.

Malý Brad a jeho sestry žadonili, aby mohli jít ven. Bradley přikývl a Melinda se postavila na své obvyklé místo, aby je mohla z okna nad dřezem kontrolovat, když její manžel řekl: „Půjdu a rychle obejdu okolí, jestli se probudil ještě někdo a jestli je v pořádku.“

Bradley už pět let pracoval v realitní kanceláři a znal snad každého obyvatele Malého Visánku. Byl také dobrovolníkem v místní záchranné stanici, takže ovládal víc než jen první pomoc. Melinda mu dala pusu na tvář a zašeptala: „Buď opatrný.“

Bradley vyšel z domu, kráčel tichou ulicí, jež vedla do města, na jejímž opačném konci se v dálce tyčil Raddle Manor.

Ta část ulice, po níž Bradley kráčel, vypadala stejně jako po většinu večerů za začátku léta. Několik dětí si hrálo v zahradách, zatímco jejich rodiče připravovali večeři, sem tam zahlédl psa, jak se snaží chytit frisbee nebo klacek, pár dospělých se bavilo přes plot se svými sousedy. Jakmile se přesvědčil, že se všem daří dobře a že jsou zmatení právě tak jako on s Melindou, pokračoval dál na hlavní ulici, vedoucí do malé vesnice.

Věci ale nebyly tak skvělé, když se k ní Bradley přiblížil.

Během chůze uslyšel plakat dítě, a tak vešel do lesa lemujícího silnici, aby zjistil, co se děje. Našel převrácený dětský kočárek a pod ním malé dítě, které se právě probudilo. Bradley kočárek zvedl, připevnil upadlé kolečko a položil do něj miminko. Ke kočárku byla připevněná taška a v ní našel lahev s mlékem. Bradley k ní přičichl a přesvědčil se, že je mléko stále čerstvé, a pak ji podal děťátku, které z ní začalo spokojeně pít.

O kousek dál uviděl auto nabourané do stromu. Možná to bylo tohle auto, které kočárek porazilo? Bradley se podíval dovnitř a spatřil řidiče, jak se neobratně pokouší dostat ven. Očividně ho zachránil airbag, protože auto bylo totálně zničené, a dveře u řidiče nebylo možné otevřít. Bradley poznal Phila - prodal jemu a jeho ženě Heleně dům jen několik bloků odtud. Pomohl Philovi vylézt z auta skrz okénko spolujezdce. Phil byl v pořádku, ale začal být zoufalý, když si uvědomil, že Helena už nesedí v autě vedle něj. Pod jejím sedadlem byla loužička krve.

„Víš, Phile, stalo se něco hodně divného. Podívej se na televizi. Vysílají zprávu od princů. Tvrdí, že je červenec, nikoliv duben. Jestli uvidím Helenu, řeknu jí, že ji hledáš. Možná už odešla domů.“ Bradley si nebyl jistý tím, jestli by tomu měl věřit, ale Helena tu nebyla, což muselo být dobré znamení. Phil ji bude muset jít hledat.

Po několika desítkách metrů uviděl spáleniště, jež zbylo po domu Carterových. Bradley zaparkoval kočárek na chodníku a utíkal k domu, jestli tam někdo nepotřebuje pomoc, jenže když se přiblížil, poznal, že oheň vypukl už před dost dlouhou dobou. Vzduch byl čistý, nikde nebyl vůbec žádný kouř, a ze zbytků domu ani nesálalo horko. Ale pro jistotu to musel zkontrolovat.

„Je tu někdo? Caroline? Harolde? Jste tu?“ zavolal Bradley. Tohle byl první dům, který po získání licence realitního makléře prodal. Oba manželé i jejich tři děti - Bradley si myslel, že teď jich mohli mít i víc - byli domem i zahradou se vzrostlými keři a stromy nadšení. Teď byl dům spíše jen skořápkou a keře nebyly sice mrtvé, zato žárem z ohně pořádně zdeformované. Jenom stromy přežily s malou újmou na straně směrem k domu.

Jedna otázka byla zodpovězena. Do protějšího domu narazilo auto, které podle všeho vzápětí vybuchlo a zapálilo tak nejspíš dům. Jenže Carterovým nepřišel nikdo na pomoc. Nikde nebyly známky toho, že by sem dorazili hasiči a pokoušeli se rozbít dveře nebo okna, nikde nebyly stopy po vodě. Přímo před domem byl hydrant, ale květinový záhon kolem něj nevykazoval žádné známky poškození. A co bylo nejzvláštnější, v nabouraném autě nebylo po řidiči ani stopy.

Jak procházel vesnicí, spatřil Bradley několik dalších dopravních nehod, ale řidiči i pasažéři z nabouraných aut vylézali a vypadalo to, že jsou v pořádku. Každému, kdo se ho zeptal, co se stalo, poradil, aby si zapnul televizi a poslechl si vysílanou zprávu. Nic jiného než to, co princové řekli, stejně nevěděl, a navíc vysvětlení bylo natolik bizarní, že ho ani nedokázal převyprávět ostatním. Několik lidí se k němu připojilo a společně procházeli vesnici. V časech podobných dnešnímu dni byla nejlepším místem na setkání se s dalšími lidmi a získání novinek hospoda, a ta U rozbité radlice byla jen kousek odtud.

Hostinský se probudil chvíli předtím, než tam přišli, a zděsil se, když zjistil, že usnul přímo za výčepním pultem. Z  podlahy hostince se opatrně zvedalo několik stálých hostí, kteří na ni spadli ze svých židlí. Všichni byli očividně zdraví, a tak hostinský zapnul televizi, aby zjistil, jestli není něco ve zprávách. Ve chvíli, kdy do hospody přišli Bradley a ostatní, se v ní už shromáždil docela velký dav, a všichni probírali udivující novinky.

Jak to vypadalo, Helena nebyla jedinou zmizelou osobou. Několik lidí s úzkostí hledalo své rodinné příslušníky a přátele. Když Bradley vjel do místnosti s kočárkem, okamžitě k němu přiskočil mladý pár a plakal úlevou. „Našel jste také paní Gallagherovou? Hlídala Amandu a obvykle ji brala na procházku těsně předtím, než jsme z práce přišli domů. Byli jsme zoufalí, když jsme se probudili a ani jednu jsme nenašli,“ zeptala se žena.

Bradley pokrčil rameny. Miminko, Amanda, byla sama. „Ne, paní. Malá spala pod převráceným kočárkem. Nikoho dalšího jsem tam neviděl.“

V tu chvíli k vesnici přilétla velká sova pálená.

Britské Ministerstvo kouzel pečlivě vedlo záznamy o všech mudlech, které týmy jeho pracovníků a dobrovolníci přemístili, buď protože spali na nebezpečných místech, nebo byli zraněni a potřebovali ošetřit, nebo protože následkem kouzla spánku zemřeli. V některých případech byli ministerští úředníci schopni zjistit jejich jména. V mnoha dalších případech znali jen místo a podmínky, za nichž byli nalezeni. Zatímco kouzelníci čekali, až budou moci pomoci lidem ve velkých městech, o obyvatele menších městeček a vesnic mělo být postaráno jinak. Ministerstvo očarovalo pergameny, aby se na nich objevil seznam všech mudlů - ať už jmenovitě nebo jejich popis - setříděný podle jednotlivých míst, z nichž byli přemístěni, a sovy právě teď tyto pergameny roznášely do všech hospod a kostelů v každé vesnici.

Lidi v hostinci U rozbité radlice přílet sovy překvapil i malinko vyděsil, ale zdálo se, že pták ví, co dělá. Sova přistála na výčepním pultě před rozklepaným hostinským a natáhla k němu nožku, na níž byl připevněn starobyle vyhlížející pergamen. Výčepní opatrně pergamen odvázal, načež se pták ihned vznesl a zmizel tak náhle, jako se objevil.

Všechny oči byly upřené na hostinského, který rozroloval pergamen a v tichu, jež následovalo, přerušovaném pouze monotónní řečí z televize, začal číst.

Všem nemagickým obyvatelům Malého Visánku:

Po hrozných událostech způsobených sesláním kouzla spánku, o kterém jste se již dozvěděli, představitelé britského Ministerstva kouzel navštívili vaši vesnici. Většina z vás spala na místech dostatečně bezpečných, takže jsme vás nechali ležet tam, kde jste byli.

Někteří z vašich spoluobčanů byli zraněni a potřebovali ošetření. Byli proto přesunuti na místo, kde se jim mohlo dostat odpovídající pomoci. Jakmile to jejich zdravotní stav dovolil, přemístili jsme všechny z vašeho obvodu do hlavní lodi kostela Sv. Barnabáše. Do stejného místa jsme přemístili i ty, kteří usnuli na nebezpečných nebo rizikových místech.

Bohužel vám musíme také sdělit, že několik vašich spoluobčanů nepřežilo a byli pohřbeni.

Níže naleznete jména nebo popis těch, kteří byli umístěni v kostele, a těch, již zemřeli.

Hostinský se rozhlédl. „Není tu moc jmen. Přečtu je všechny a začnu lidma, kteří jsou v kostele.“

Během čtení se ozývaly vzlyky štěstí a dokonce i několik radostných výkřiků. Jakmile lidé zaslechli jméno svých milovaných, opustili hospodu a rozeběhli se do nedalekého kostela je vyhledat. Když hostinský četl seznam těch, jež zemřeli, místností se rozlehl pláč.

Bradleym tato zkušenost hluboce otřásla. Bylo to opravdu hrozné, ale tady nemohl nijak pomoci. Odešel proto z hospody a zamířil zpět domů ke své rodině, která se zrovna začala připravovat k večeři.

- - - - -

Na ošetřovně Ministerstva magie leželo několik mudlů, většinou čelních představitelů vlády a několik členů královské rodiny, kteří začali vykazovat známky probouzení.

Lékouzelníky, jež se o ně starali, už madame Pomfreyová informovala, že i ona pozoruje podobné známky, takže nebylo překvapení, když se ve středu začali budit.

Princové už týden předtím vyjádřili před Albusem Brumbálem své obavy, jak bude královna, jejich babička, reagovat na neznámé prostředí a z mudlovského hlediska velmi podivné uspořádání ošetřovny. Albus se o tom zmínil ministryni ještě to samé odpoledne.

„Opravdu se, Albusi, obávají o tu ženu? Vždyť je ještě mladá, nemůže jí být víc než sedmdesát! No dobrá, jestliže to těm mladým mužům dělá opravdu takové starosti, musí ji znát líp než my. Přeju si, abychom pořád měli u královské rodiny kouzelnického atašé, který by je dobře znal a byl by schopný takovéhle věci potvrdit. Ale po té velké válce s bombami jsme to vzdali. Je to škoda - teď máme jen někoho, kdo pracuje v kanceláři ministerského předsedy. Promluvím si s vedoucím ošetřovny a uvidím, jestli můžeme něco udělat.“

„Můžu připravit nějaké pokoje v Bradavicích, pokud budou lékouzelníci souhlasit, abychom tam královnu a jejího manžela přemístili pomocí přenášedla. Naše madame Pomfreyová si je jistá, že dva další pacienty ještě zvládne. Nebo tam může ministerstvo poslat na výpomoc jednoho ze svých zaměstnanců. Oba mladí muži jsou opravdu znepokojeni tím, že by se jejich babička mohla rozrušit. Není to úžasné, že ji chtějí takového stresu ušetřit?“

Na to dostal Albus poněkud nezúčastněnou odpověď, protože ministryně již zaměřila svou pozornost na další bod z dlouhého seznamu věcí, které s ním chtěla probrat.

Druhý den proběhl krátký konzultační rozhovor mezi madame Pomfreyovou a ministerskými lékouzelníky a hned poté bradavičtí skřítkové vytvořili malé apartmá nedaleko ošetřovny. Přenosu obou monarchů asistoval jeden bystrozor. Kingsley Pastorek souhlasil s tím, že bude zodpovědný za bezpečnost obou pacientů, a pomohl madame Pomfreyové uložit je do jejich nových pokojů. Pak informoval oba prince, kteří se chystali své prarodiče navštívit hned druhý den.

Když madame Pomfreyová zjistila, že mudlové jsou těsně před probuzením, poslala za oběma mladíky domácího skřítka. Oba princové přišli do apartmá svých prarodičů asi hodinu předtím, než se probudili. Domácí skřítek jim vedle jejich lůžek připravil dvě pohodlná křesla, v nichž oba dva seděli, když jejich babička otevřela oči.

Královna si byla okamžitě vědomá toho, že není ve svém domově; její vnukové si nikdy nedovolili vstoupit do její ložnice, když spala. Kde je její komorná? Dřív, než se mohla začít znepokojovat, promluvil starší z chlapců.

„Uvolni se, babičko. Všecko je v pořádku. Jsme ve speciální škole ve Skotsku a ty a děda jste tady v bezpečí. Harry a já tu jsme už dva měsíce a požádali jsme ředitele, jestli vás sem mohou přemístit, než se probudíte. Jen jste hodně dlouho spali. Je to dlouhý příběh, takže počkáme, až se probudí i děda a pak vám to oběma vysvětlíme.“

Jako na zavolanou se královnin manžel ve své posteli pohnul. Královna se podívala na svého manžela a výrazně se jí ulevilo, že její milovaný Philip je v pořádku. William pomohl své babičce se posadit na kraj postele. Nebyl si jistý, jestli jí může dovolit vstát a chodit hned po tak dlouhém spánku, ale ona chtěla jít ke svému manželovi, takže ji jemně, ale pevně, uchopil pod paží. Královna vůbec nezakolísala, uhladila si šaty a pak pomalu přešla k posteli u okna. Byla v pořádku - sice tolerovala starostlivost svého vnuka, ale byla schopná se pohybovat sama.

Chlapci přesunuli jedno z křesel k posteli dědečka, ale královna zůstala stát, protože tak lépe viděla na obličej svého manžela. Ten se ještě jednou zavrtěl a začal se probouzet.

Než mohli začít něco vysvětlovat, do pokoje vstoupila žena, již princové znali jako vedoucí ošetřovny. Královna byla napjatá - od svého dětství neviděla nikoho nosit podobné oblečení - naškrobený čepec a dlouhé šaty s přepásanou zástěrou. I tehdy byla ona žena, ošetřovatelka z malé velšské nemocnice, považována za někoho staromódního. Tato žena nenesla ani obvyklé lékařské přístroje, ani lékařské záznamy, které byly v moderních léčebných zařízeních všudypřítomné, zato se chovala jako vážný rodinný lékař. Opravdu zvláštní.

„Ach ano,“ řekla malá žena královně, „můj alarm mi řekl, že jste se probudili. Cítíte se dobře? Vyšetření ukázalo, že váš zdravotní stav je dobrý, ale je vždycky moudřejší být opatrný, nemyslíte? A tento gentleman je také v pořádku, i když trochu artritický a má zúžené cévy, že? Zdá se, že mužům trvá déle, než se probudí, takže mu dáme ještě pár minut. Pokud bude váš děda chtít vstát,“ obrátila se na prince, „pokuste se mu v tom zabránit. Může se cítit trochu mdle a ne tak jistě na vlastních nohách jako vaše babička.“ s těmito slovy odešla.

Královna byla překvapená. Žádné úklony ani oslovení „Výsosti“. Jako kdyby ta malá žena netušila, kdo jsou! A ty nervy, nechat ji a Philipa v péči jejich vnuků, místo aby zavolala kvalifikované lékaře!

Harry uhodl, jakým směrem se ubírají myšlenky jeho babičky, a rychle zasáhl.

„Jak William zmínil, máme pro vás úžasný příběh. Počkáme na dědu, až se úplně probudí, a pak vám to všechno povíme. Možná tomu nebudete moci uvěřit, ale je vysoce pravděpodobné, že madame Pomfreyová, ta malá dáma, co tu před chvílí byla, nemá vůbec tušení, kdo jste, kromě toho, že jste pacienty na její ošetřovně.“

- - - - -

Ve středu ráno se hradem nesly zprávy, že dnes se už možná probudí mudlové.

Profesorka Prýtová předchozí den mluvila s Petunií a dalšími motáky, kteří měli na hradě svou rodinu. „Profesor Brumbál sehnal stany, ve kterých můžete bydlet se svými rodinami, dokud nebude bezpečné, abyste se vrátili domů. Doporučuji, abyste tu zůstali aspoň jeden týden, protože nevíme, jak rychle se podaří mudlovský svět uvést do původního stavu. Vaše obchody potřebují doplnit zásoby jídla, bude potřeba palivo, vaše policie se musí znovu zprovoznit, takové věci. Jelikož tady jste v bezpečí a je tu dostatek jídla i všeho ostatního, jste pozváni, abyste zůstali, jak dlouho budete chtít. Stany jsou k vyzvednutí za skleníky. Většina z nich má dvě nebo tři ložnice a některé i čtyři nebo pět ložnic, pro opravdu velké rodiny. Jsou zařízené a dá se v nich velmi pohodlně bydlet týden nebo i dva. Jeden z domácích skřítků vám je pomůže postavit kdekoliv na trávníku před hradem. Obávám se, že vnitřní nádvoří je již plně obsazené.“

Petunie strávila ráno vybíráním pěkného dvouložnicového stanu se dvěma koupelnami, malou kuchyní a velikánským obývacím pokojem, všechno s obrovskými okny. Profesorka Prýtová musela zasáhnout, aby jí ho domácí skřítek neochotně pomohl postavit a aktivoval kouzelný prostor. Z  venku stan vypadal jako obyčejný mudlovský stan, ale uvnitř byl prostorný a pohodlný jako velký dům na předměstí (samozřejmě kromě elektriky). Nebyla si jistá, jak dlouho tu budou chtít Vernon a Dudley zůstat a jestli se nebudou chtít vrátit domů hned, jak se probudí. Kdyby tu nakonec strávili několik dnů, aspoň budou mít pohodlné bydlení.

Hned po obědě odešla na ošetřovnu a nervózně se posadila na dřevěnou židli, kterou postavila mezi Vernonovu a Dudleyho postel. Bylo to zvláštní - tohle byla velká místnost, a přesto prostor kolem lůžek poskytoval větší soukromí, než co by člověk u obyčejných bílých závěsů, oddělujících jednotlivé postele, očekával.

Ještě před týdnem tu žádné dělící závěsy nebyly. Možná bylo jednodušší starat se o pacienty v otevřené místnosti. A k čemu soukromí, když všichni hluboce spali? Ale aspoň teď mají oddělený prostor hned pod velkým oknem, z něhož byla vidět modrá obloha. Nikdy si nezvykne na pocit stísněnosti a temnoty, který v ní hrad vyvolával - jediná věc, která ho dělala aspoň trochu obyvatelným, byla obrovská okna.

Vstoupily jí slzy do očí, když přemýšlela o tom, jak moc jí její manžel a syn chyběli a jak to bude zase krásné, až se probudí.

Zdálo se, že ostatní pacienti se už probouzejí. Petunie si byla jistá, že slyšela lidi procházet uličkou mezi postelemi, a začala být znepokojená. Když už si dělala opravdové starosti, závěsy kolem postelí se roztáhly a objevila se ošetřovatelka. Nejprve mávla hůlkou nad Vernonem a pak nad Dudleym. „Vaši příbuzní jsou poslední, kteří ještě spí, ale nebude to trvat dlouho a probudí se. Domnívám se, že jejich váha ovlivnila to, jak rychle z nich vyprchává kouzlo spánku. Nemělo by to trvat déle než půl hodiny. Mimochodem, porovnala jsem záznamy z vyšetření, jež jsem udělala hned po jejich příchodu sem, a záznamy z dnešního rána. Jsou na tom teď zdravotně mnohem lépe. Naneštěstí kouzlo, které je chránilo před smrtí, je také zaštiťovalo před potřebou přijímat kalorie. Bylo by ideální, kdyby se začali postit, dokud jejich tělo nespotřebuje nějaký ten tuk. Dokonce i když neubrali na váze, jejich tělo nebylo nuceno neustále zpracovávat všechno to nezdravé jídlo, kterým se předtím očividně živili. Jejich játra, žlučník, ledviny, dokonce i krev a srdce vašeho muže jsou v lepším stavu, než v jakém byly.“

Nato ošetřovatelka odešla a zanechala Petunii samotnou. Petunie zuřila, že byla nařčená z toho, že své rodině vařila nezdravá jídla! Jak se mohla opovážit! Vernon měl maso i brambory rád, občas si k nim dal i zeleninu, a samozřejmě, koláč nebo buchtu jako zákusek a k tomu kávu nebo trochu brandy. Ale většina mužů takhle jedla. A Dudley byl chlapec ve vývinu! Jakmile se trochu vytáhne, jeho váha se upraví sama. Ta ženská vůbec nevěděla, o čem mluví!

Než se dostala do opravdu špatné nálady, chrápání Vernona a Dudleyho se změnilo. Pomalu sláblo, až se nakonec oba Dursleyové probudili.

Petunie si všimla, že se oba zatvářili zpanikařeně. Okamžitě si stoupla, aby na ni oba viděli, a začala je uklidňovat.

„Ach, moji drahouškové! Jsem tak ráda, že jste vzhůru! Tak moc se mi po vás stýskalo!“ zvolala a oba rychle políbila na tváře.

Dudley se s podezřením v očích díval na plátěné závěsy. „Jsme v nemocnici, mami? Jsme v pořádku?“ zeptal se s rostoucí panikou.

„Ne, ne, drahoušku. Všichni jsme v pořádku, není důvod se ničeho obávat. Na celém světě se stalo něco hrozného, všichni lidé na hodně dlouhou dobu usnuli. Už je začátek července, víš? Hned po tom, co se to stalo, přišly obavy, že by spící lidé mohli zemřít na dehydrataci, takže někteří byli přemístěni sem, aby o ně mohlo být postaráno, dokud se neprobudí. Ale pak našli způsob, jak udržet naživu každého spícího člověka, dokonce aniž by se o ně museli starat, takže to byla jen záležitost trpělivosti.“

Petunie se usmívala, šťastná, že má svou rodinu konečně zpátky.

Vernon se snažil pochopit její slova. Petunie věděla, že nesnáší, když nemá informace nebo když se cítí být mimo.

„Kde přesně je to tady, Petunie?“ zeptal se obezřetně.

„Nejsem si zcela jistá, kde na mapě to je, ale jsme v Harryho škole, Bradavicích.“

Vernon si posměšně odfrkl. Petunie se na něj smutně usmála a pokračovala ve výkladu.

„Když se stala ta strašná věc, jen kouzelníci a několik dalších lidí byli schopni se probudit. Lidé tady v Bradavicích si nebyli jistí, jestli budou moci pomoct všem lidem, takže sem přivezli spící rodiny studentů, aby je mohli udržovat naživu, dokud se neprobudí. Byla jsem jedním z nekouzelníků, kteří se probudili. Byla jsem tak vyděšená - zkoušela jsem volat policii, hasiče, armádu, ale vůbec nikdo nebral telefon! Samozřejmě že jsem byla odhodlaná o vás pečovat u nás doma, ale pár hodin po té katastrofě přišli nějací lidé a řekli, že bez lékařské pomoci zemřete. Byla jsem tak vyděšená a musela jsem udělat všechno pro to, abyste přežili!“

Petunii se zlomil hlas a musela si kapesníkem otřít slzy z očí.

„Každopádně teď jste oba v pořádku a vzhůru. To je tak báječné! Jsme zase rodina!“

Dudley se přetočil na bok, aby se mohl posadit. Nohy si položil na zem a podíval se na okno z olovnatého skla.

„Co je tohle za místo? Vypadá hrozně starobyle!“

„Je to starý hrad, myslím, že je starý asi tisíc let. Je to zajímavé místo, dokonce i když si nepřejete stýkat se některými lidmi, kteří tu žijí.“ Petunie si trochu říhla - malé připomenutí, že si musí dávat pozor na jazyk nebo bude muset strpět následky. Vernon nikdy neviděl Petunii vydávat takové… neženské zvuky a docela zvláštně se na ni podíval. Petunii jeho nesouhlas dost sklíčil.

„Nebylo to tady jednoduché, ale měla jsem co jíst, kde spát, měla jsem co dělat a samozřejmě, mohla jsem vás oba navštěvovat, zatímco jste spali. Někoho jsem urazila svou negativní poznámkou o kouzelnících, a od té doby pokaždé, když o nich něco špatného řeknu, mám záchvaty plynatosti. Musím si dávat pozor na to, co říkám.“

Vernon se zatvářil uraženě kvůli tomu, jak se k jeho ženě zachovali. Dudley tím byl spíš pobaven - že zrovna jeho matka je schopná vydávat zvuky, které on a jeho kamarádi považovali za tak legrační.

„Pojďte - za chvíli bude večeře,“ změnila Petunie téma, zatímco pomáhala svému manželovi se posadit. Takhle z blízka musela uznat, že jeho začervenalá pleť vypadá mnohem zdravěji než předtím, a také že už tolik nesípe.

„Sehnala jsem pro nás stan, ve kterém můžeme bydlet. Předtím jsem spala ve společné ložnici ještě s jinými ženami, ale pro ty, kteří chtěli bydlet se svou rodinou, sehnali stany. Neboj se, Dudlánku, není jako ten strašný stan, který jsi měl u skautů! Zvenčí vypadá podobně, ale uvnitř má dvě ložnice, dvě koupelny a krásný obývací pokoj s velkými okny. A všechny pokoje jsou plně zařízené. Třikrát denně se ve Velké síni podává jídlo. Hodně jídla, i když musím přiznat, že moje chuťové pohárky pořád nefungují. Učitelé navrhli, abychom tu zůstali ještě aspoň jeden týden, protože v obchodech nebude žádné jídlo, a policie se potřebuje zorganizovat, a tak podobně. Jakmile bude zase všechno fungovat, můžeme se vrátit do Zobí ulice. Ale zatím se o nás postarají.“

Vernon se opatrně postavil a ujistil se, že se mu nemotá hlava a že dokáže stát rovně. Když Dudley viděl svého otce bez problémů stát, postavil se také. „Tohle se mi nelíbí, Petunie! Jsou to všechno zrůdy! Nepoctivé, záludné zrůdy! Co když něco plánují? Vyrabují náš dům, zatímco tady budeme? Zničili moje podnikání? Nevěřím jim, všechno to jsou zvrhlíci!“

„No tak, drahý. Chovali se ke mně pěkně, a o tebe se také postarali. To, co říkají, dává smysl, když o tom přemýšlíš. Všichni se probudili teprve dneska, a jak jsem slyšela, je to tak na celém světě. Když tu zůstaneme týden nebo tak, budeme v pořádku, a až se vrátíme, v obchodech bude dost jídla, v čerpacích stanicích bude palivo, a všude to bude bezpečné. Náš život se vrátí zase do normálu. Ale právě teď by to tam bylo dost složité a byli bychom tam odkázáni sami na sebe.“

Poslední větou udeřila na správnou strunu. Vernon neměl rád věci, které byly zbytečně složité; jeho heslem byla jednoduchost a pohodlí.

Petunie mateřsky odhrnula Dudleymu vlasy z čela, pak vzala oba svoje muže pod paží a odváděla je pryč.

„Tohle je ošetřovna. Tady umístili všechny spící lidi a monitorovali je. Vezmu vás dolů do Velké síně a po večeři půjdeme do našeho stanu. Je to hned venku na trávníku, na místě s krásným výhledem na jezero.“

Sotva ušli pár kroků po chodbě, Dudley vyjekl a popadl svou matku za ruku. „Tamten obraz se hýbe, mami,“ zašeptal vyděšeně.

„Ach, ano, na to si budeš muset zvyknout. Obrazy se hýbou a také mluví. Můžeš je ignorovat, jestli tě to bude obtěžovat, ale můžeš si s nimi i popovídat, když budeš chtít.“

Vernon se na svou ženu podíval, jako kdyby zešílela. Mluvit s obrazy? Co jí to udělali?

Cestou ke schodišti minuli asi tucet obrazů, jejichž obyvatelé se velmi zajímali o všechny mudly v Bradavicích. Naneštěstí pro mudly, kteří nikdy neviděli mluvící a pohybující se olejové obrazy, byli také dychtiví si s nimi popovídat a dozvědět se tak něco o jejich světě.

Kouzelník v turbanu, vyobrazený s knihou v ruce, sledoval Vernona, jak těžkopádně kráčí kolem, a zavolal na něj: „Dobrý den, pane! Vítejte v Bradavicích! Přicestoval jste z daleka, abyste se k nám dnes připojil? Je to vaše první návštěva Bradavic?“

Vernon se oběma rukama chytil těžkého zábradlí, když se snažil dostat od portrétu co nejdál. Byl to opravdu zdvořilý pozdrav, podobný těm, které dostával ve svém klubu a na obchodních jednáních, ale tenhle byl pronesen obrazem, a ještě hůře, nějakým šílencem s prostěradlem omotaným kolem hlavy! Místo odpovědi potichu vykvikl.

Petunie se do toho vložila. „Děkuji vám, pane. Moje rodina je tu poprvé. Ještě nikdy neviděli mluvící portréty.“

Kouzelník přívětivě přikývl a Petunie odvedla Vernona i Dudleyho pryč. Naštěstí, kromě několika zamávání a úklon, na ně už žádný portrét nepromluvil.

Konečně sešli schody a chystali se projít vstupní halou, když si Vernon i Dudley všimli Vikingů. Tři rozložití mužové, každý z nich vysoký minimálně dva metry, stáli u dveří do Velké síně, jako kdyby je hlídali. Měli na sobě kilty a tenké košile, ale jejich palcáty a meče vypadaly velice nebezpečně.

„Petunie, kdo jsou ti lidé u těch dveří?“ zeptal se potichu Vernon.

„Prý to jsou válečníci ze Zimních zemí, ale ve skutečnosti to jsou Vikingové. Byli tu, už když jsem sem přišla, aby chránili obyvatele hradu. Neměj strach. Pojď.“

Petunie je vedla ke dveřím a mužům přikývla na pozdrav, když se přiblížili. Jeden z nich jim otevřel dveře a Vernon a Dudley poprvé vstoupili do Velké síně.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ 

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat