Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101

Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

Starka zmátla reakce ministryně na tuto sice smutnou, ale politickou zprávu - očima doslova probodávala svého hosta, ředitele Školy čar a kouzel v Bradavicích.

Albus jí pohled upřeně oplácel.

Stark neměl tušení, co tahle výměna pohledů znamená, ale vycítil, že to bude něco, s čím si nemusí dělat starosti. Omluvně zakašlal a řekl: „Dobrá, myslím, že se vrátím ke své práci.“ Lehce se oběma uklonil a odešel.

„Amélie, moje kouzlo nikoho nezranilo. Pokud budeme předpokládat, že král Ludvík i Rakshasha Šáh se synem zemřeli následkem použití magie, jednalo se výhradně o jejich vlastní činy. Moje kouzlo úmyslu pouze odrazilo zpět to, co oni zamýšleli, když si najali vykonavatele. Henri Clovis se pokusil zabít Severuse Snapea tím, že mu daroval otrávené víno. Opravdu, když Severus řekl, že se o víno podělí se všemi dospělými účastníky kurzu paní Longbottomové, vedlo by to minimálně ke dvěma desítkám úmrtí, včetně mého. Pokud nebudeme Ludvíkovu smrt považovat za náhodnou shodu okolností, pak z toho vyplývá, že Henri jednal na jeho příkaz.“

Stará čarodějka ho stále upřeně pozorovala, ale podle Albusova názoru už to nebyl propalující pohled. Byla dost inteligentní na to, aby pochopila, že útoky na Severuse nebyly pouze něčím pokusem někoho zabít.

Albus pokračoval. „Jediné, co teď víme, je to, že šáh a jeho syn zemřeli. Nemusí to mít vůbec nic společného s tím, co se stalo tady na ministerstvu. Nicméně, pokud budeme předpokládat, že jejich smrt v právě tento okamžik není jen nešťastnou shodou okolností, pak tento „pan Smith“ nějak prolomil bezpečnostní kouzla Ministerstva, zabil jednoho z našich pracovníků a v místnosti plné lidí seslal smrtící kletbu, když tím mohl snadno zabít větší množství lidí, včetně tebe, a to všechno na základě jejich pokynů! Jak s nimi můžeš soucítit?“

Amélie se rozechvěle nadechla. „Ale Albusi, co politické důsledky toho, že britský občan bude spojován se smrtí vládnoucích monarchů!“

„Nesmysl,“ odporoval rozčileně Albus. „Ještě jednou, za předpokladu, že moje kouzlo úmyslu má něco společného s těmito úmrtími, nebylo to kouzlo britského kouzelníka, které přivodilo jejich smrt. Ta byla zapříčiněna jejich vlastními příkazy zabít britského občana, na britské půdě! Zemřeli proto, že moje kouzlo jim vrátilo jen to, co oni sami zamýšleli pro britského občana. Oni sami jsou zcela a výhradně zodpovědní za to, co se jim stalo.“

Albus začínal ztrácet trpělivost, když Amélie ihned nepochopila smysl násilných činů, jak by byl od britského Ministra kouzel očekával. Byla spíše orientovaná na činy, takže možná by pomohlo, kdyby jí navrhl ke zvážení několik dalších kroků. „Při bližší úvaze, jednoznačně bych byl raději, kdyby se nikdo nepokoušel Severuse zabít. Sama jsi viděla, co si Harry myslí o pokusech vzít mu život; není pro něj dobré používat bezhůlkovou magii. Jestli si myslíš, že kohokoliv z těch, co se Severuse pokoušejí zabít pro vlastní prospěch, by odradilo vědomí, že vysílání vrahů jen způsobí jejich vlastní smrt, můžeš to rozhlásit. Zpráva by ovšem musela být velice pečlivě promyšlená; konec konců nemáme žádný jednoznačný důkaz, že do toho bylo zapojené kouzlo úmyslu, a rozhodně bych nechtěl zničit mezinárodní vztahy podezřením, že Ludvík nebo šáhové byli zapleteni do spiknutí proti komukoliv.“

Amélie nyní začala věci vidět trochu jinak. Ne z Albusovy perspektivy, ale alespoň z té politické. Její vraždící pohled byl pryč a nahradil ho pohled chladně uvažujícího člověka.

„Chápu, kam tím míříš, Albusi,“ začala přemýšlet nahlas. „Útoky na britské kouzelníky, na britské půdě - ano, samozřejmě, kdo by mohl něco namítat? Samozřejmě se zúčastním pohřbu šáhů v Indii, stejně jako jsem byla na Ludvíkově pohřbu. Moje prohlášení o tom kouzlu - příliš by to naznačovalo. Nepíše Augusta stále články do Denního věštce? Nemohli bychom do nich zahrnout i užití ochranných kouzel a zmínit se o skupině kouzel, označovaných jako kouzla úmyslu?“

Albus se usmál. Byl rád, že jeho starý spojenec začal spolupracovat. „Vskutku ještě stále píše. To je vynikající nápad! Vlastně většinu těch článků napsala Hermiona Grangerová, velice dobrá kamarádka pana Pottera.“ Amélie měla zábavný zvyk vždycky našpicovat uši, když bylo zmíněno Harryho jméno. Proč by tedy Hermioně neudělal u ministryně malou reklamu tím, že ji zmíní spolu s Harrym? Nakonec to stejně byla pravda. „Požádám slečnu Grangerovou, aby téma pojala šířeji a zahrnula do něj různé typy ochranných kouzel. Později můžeme vypustit, že jsme podobné kouzlo umístili na některé obyvatele Bradavic.“

Ministryně vypadala konečně spokojená. „Je to nepříjemnost s těmi šáhy. Docela tragédie, řekla bych. Určitě se mi uleví, když se budeme muset zaobírat méně pokusy o vraždu lorda Snapea a když se nebudu muset zúčastňovat tolika pohřbů.“

- - - - -

Severus byl velice pobouřený, když se Harry k němu konečně dostal. Vypadalo to, že by se jednoho lékouzelníka pokusil proklít, kdyby měl po ruce hůlku. Zíral na něj, odkašlával si a vůbec se snažil nespolupracovat tak hodně, jak to šlo. Harryho nakonec napadlo, že když mu připomene jeho touhu dostat se z ošetřovny co nejdříve pryč, mohlo by ho to trochu uklidnit a přinutit ho tolik se nehádat.

Harry se posadil na kraj jeho postele, vzal jeho ruku do své a spiklenecky mu zašeptal do ucha: „Severusi, ředitel požádal madame Pomfreyovou, aby tě odtud co nejdřív převezla do Bradavic. Právě teď se vyrábí přenášedlo. Vezme tě s sebou, jakmile bude hotové.“

Nemělo to ale ten účinek, v jaký Harry doufal.

„Nepotřebuju přenášedlo. Jsem zcela schopný použít letaxovou síť,“ dostalo se mu nevrlé odpovědi. Madame Pomfreyová, která stála opodál, jeho poměrně hlasitou odpověď zaslechla.

„Tvoje magie byla téměř rozmetána, Severusi, takže ani náhodou tě nenechám cestovat jinak než pomocí lékouzelnického přenášedla. Za chvíli bude tady.“ Tón její řeči nenechal nikoho na pochybách, že tohle je konec jakékoli diskuze.

Přistoupila k němu blíže a sklonila se, aby si mohla lépe prohlédnout jeho obličej. „Jak se teď cítíš? Docela ses praštil do hlavy, když jsi upadl. Někdy po takovém zranění, i poté, co spravíme kosti a vyléčíme všechny podlitiny, může bolest stále přetrvávat. Potřebuješ lektvar proti bolesti? Mohl by ti také pomoci se trochu zklidnit.“

Severus stále vypadal ukřivděně, ale jak madame Pomfreyová, tak Harry si všimli, že její nabídku neodmítl. Poppy sáhla do kapsy a vytáhla malou lahvičku. Ověřila si, že je to ten správný lektvar - ve skutečnosti ho vyrobil sám Severus - a podala mu ji. Severus se nejdřív také ujistil, co je to za lektvar, a teprve potom lahvičku odzátkoval a její obsah vypil. Hlavu položil na polštář. Obličej měl pořád hrozně bledý v porovnání s černými rozcuchanými vlasy. Harry si uvědomil, že se Severus musel cítit velice nepohodlně, protože rysy v jeho obličeji se teď uvolnily. Seděl vedle něj a držel ho lehce za ruku, spíš pro vlastní uklidnění než kvůli čemukoliv jinému.

Konečně do místnosti přišel zkroušeně vypadající lékouzelník, pravděpodobně ten, který si předtím nevšiml fraktury lebky. V ruce nesl úředně vyhlížející pergamen. Předal ho madame Pomfreyové, která si ho za mrazivého mlčení vzala a přečetla.

„Děkuji vám, pane Ecclesi, tohle bude stačit,“ řekla a propustila ho mávnutím rukou. Obrátila se ke dvěma lékouzelníkům u postele a pokračovala: „Doprovodím profesora Snapea při přemístění pomocí přenášedla, a vy, pane Pottere, pocestujete Letaxem. Předpokládám správně, že se můžete odsud odletaxovat přímo do ředitelny?“ zeptala se Harryho.

„Ano, madame. Přenášedla mi stejně nedělají dobře. Letax v Remově kanceláři je přímo propojen s ředitelnou v Bradavicích. Budu v pořádku.“

Ale madame Pomfreyová s ním ještě neskončila. „A až budete zpátky, chci vás hned vidět na ošetřovně, mladý muži. Zaslechla jsem něco o další demonstraci bezhůlkové magie! Ve vašem věku! Začínáte ji používat nějak moc často. Musím vás zkontrolovat a ujistit se, že jste si nezpůsobil žádné zdravotní problémy.“

Lékouzelník Eccles vyklouzl ze dveří s poněkud lepším pocitem. Jestli s králem kouzelnického světa mluvila takhle, pak bylo mnohem jednodušší strávit to vynadání, kterého se mu od ní dostalo.

Ještě než madame Pomfreyová aktivovala přenášedlo, kterým byl onen pergamen, ujistila se, že Harryho do Removy kanceláře doprovodí nějaký bystrozor, protože, jak vysvětlila, „se všemi těmi chuligány okolo chci, aby se do Bradavic vrátil v jednom kuse.“

Harry se do Bradavic přeletaxoval jen chvíli poté, co se vrátil i Albus. Ředitel právě přenesl svou vzpomínku do myslánky.

„Omlouvám se, pane,“ řekl Harry, když vystoupil z krbu a klopýtl na koberci. „Madame Pomfreyová právě vzala Severuse zpátky do Bradavic a požádala mě, abych tam přišel hned po svém návratu.“ Na chvíli zaváhal. Zvažoval, jestli by se měl zeptat. Nakonec se zhluboka nadechl. „Jestli se smím zeptat, pane, jak dopadl rozhovor s ministryní? O tom kouzlu úmyslu?“

Albus ho objal kolem ramen a odvedl ho k jednomu z křesílek před svým pracovním stolem. „Máme chvíli čas na krátký rozhovor, Harry. Pak se můžeme na ošetřovnu přeletaxovat. Rád bych se na Severuse také podíval.“

Když se Harry posadil a odmítl citrónový drops, ředitel ho poinformoval o své návštěvě u ministryně. „Vůbec netušila o kouzlu úmyslu. Nikdy ji nenapadlo spojit si smrt Ludvíka XXIII. a pokus o otrávení lidí tady na hradě. Samozřejmě nemáme žádné důkazy, že tyto události spolu souvisí, a tak musíme být opatrní. Dohodli jsme se, že požádáme slečnu Grangerovou, aby do těch článků, jež píše spolu s paní Longbottomovou pro Denního věštce, zahrnula i pojednání o ochranných kouzlech a v jejich rámci zmínila i kouzla úmyslu. Potom, někdy v budoucnosti, najdeme vhodnou příležitost a oznámíme, že takové kouzlo jsme použili na ochranu lidí tady v Bradavicích. Ministryně se velmi obávala, že by mohlo dojít k nějakému mezinárodnímu konfliktu, kdybychom naznačili, že použité kouzlo souvisí se smrtí zahraničních hodnostářů. Tak jako tak pro to ale nemáme žádné důkazy.“

Harry si hned všiml, že ředitel použil množné číslo. „Stalo se to znovu?“

Albus byl ohromen a zároveň potěšen, že to Harry tak rychle postřehl. Pokrčil ramenem a řekl: „Nevíme. Bystrozoři stále vyšetřují dnešní události. Už vědí, jak se dostal na recepci, ale netuší, kdo to je nebo jestli si ho někdo najal. Nicméně dnes jsme se dozvěděli, že vládce Indie a jeho syn zemřeli. Nic víc není známo.“

Harry mlčel. Jeho seznam mrtvých zahrnoval mnoho z těch, kteří se postavili proti němu. Zahrnul do něj i mnoho Smrtijedů, když uvažoval o lidech, za jejichž smrt je zodpovědný. Teď ho napadlo, že ani jednou nepřemýšlel o úmrtí Ludvíka XXIII. jako o takovém, za něž by nesl odpovědnost. Nikdy se nezeptal, jestli někdo přišel o život potom, co předvedl bezhůlkovou magii při všech těch soubojích na ministerstvu. Ani ho až do této chvíle nenapadlo přemýšlet o osudu vraha nebo o tom, že by za jeho dnešním útokem mohl stát někdo jiný, kdo by teď mohl být také mrtvý. Dělalo ho to snad špatným člověkem? Odsunul své obavy stranou. Později se zeptá Severuse. Ten byl k němu vždycky upřímný.

S malým povzdechem přestal přemýšlet a znovu se soustředil na ředitele, jenž, jak se zdálo, určitým způsobem chápal vnitřní konflikt, který se v něm právě odehrával. Ředitel pokýval hlavou moudrým, vědoucím způsobem, zatímco odsunul křeslo a přešel k velkému krbu. Pokynul Harrymu, aby se k němu připojil.

„Pojď, Harry, zkontrolujeme Severuse. Jestli má pořád stejnou náladu, jakou měl na ministerstvu, myslím, že Poppy bude za naši přítomnost vděčná.“

Harry se usmál. Byl si jistý, že ředitel má ohledně jeho manžela pravdu.

Severus opravdu zkoušel hranice trpělivosti madame Pomfreyové. Oba dva stáli po stranách jedné postele a hádali se. Na lůžku mezi nimi byly dva lektvary. I když bylo jasné, že se madame Pomfreyová snaží, aby nerušila ostatní pacienty, její hlas byl přesto slyšet na dálku.

„Severusi Snape, ať tě ani nenapadne odcházet! Ještě jsem tě nepropustila! Tvoje tělo a magie byly dnes vystaveny velkému šoku a je důležité, aby ses z toho zotavil!“

Než mohl Severus odpovědět, zasáhl Albus.

„No tak, Severusi, Poppy, myslím, že bychom měli pokračovat někde jinde,“ navrhl a ukázal na malou kancelář madame Pomfreyové. Severus s Poppy si vyměňovali zarputilé pohledy, zatímco je Albus jemně postrkoval směrem ke kanceláři. Cestou ještě stihl sebrat z postele obě lahvičky s lektvary. Harry je následoval.

Když se všichni posadili, Albus se na ně přísně podíval.

„Máme toho hodně na práci, než abychom ztráceli čas hloupým hašteřením. Jak jsem pochopil, Severusi, nechceš už dále zůstávat na ošetřovně. Opravdu tě potřebujeme někde jinde, ale musíš být zdravý. Poppy, vzhledem k dnešním událostem mám obavy, jak by lidé zareagovali na jeho nepřítomnost. Nechci dát vzniknout žádným fámám, to jistě pochopíš.“

Položil před sebe na stůl obě lahvičky.

„Poznávám Bezbolestné tonikum, to jsi mi vařil, Severusi. Nedokážu pochopit, proč si ho nechceš vzít. Vypadáš napjatě, takže předpokládám, že stále cítíš nějakou bolest.“ S očekáváním odpovědi se podíval na Severuse.

„Nemám nic proti užití Bezbolestného tonika,“ zazněla úsečná odpověď. „Mám námitky vůči tomu druhému lektvaru.“

Albus si přečetl štítek na lahvičce. Byl to Hluboký spánek a podle písma poznal, že ho Severus vyráběl. Albus zdvihl obočí a podíval se na lektvaristu.

„To je to nejsilnější sedativum, které jsem uvařil, samozřejmě kromě Doušku živé smrti. S dávkou, kterou madame Pomfreyová navrhuje, budu spát nejmíň dvacet čtyři hodiny. Necítím se tak špatně, abych nemohl zůstat vzhůru. Navrhl jsem jí, že si ho vezmu před spaním, ale nepovažuji za nutné se uvést do bezvědomí na celý den.“

I když nerad, Albus musel se Severusem souhlasit. Jestliže byl schopný vyvinout takovýhle vzdor, byl už pravděpodobně dost silný, aby se plně zotavil během nerušeného nočního spánku, a ne během komatu navozeného lektvarem. Nechtěl ale také podrýt autoritu lékouzelnice.

„Poppy, obávám se, že je tu několik neodkladných věcí, jež nutně potřebuji probrat se Severusem. Mohu navrhnout kompromis? Severus si teď vezme Bezbolestné tonikum a bude se řídit tvými pokyny ohledně tohoto lektvaru.“ Severus podle očekávání přikývl; řídit se podle instrukcí madame Pomfreyové pro něj nebude žádný problém.

„Teď doprovodím Severuse do své kanceláře, zatímco ty vyšetříš Harryho. Až skončíš, Harry se k nám přidá a společně odejdeme na večeři. Po jídle odvede Harry Severuse do jejich pokojů a ujistí se, že půjde brzy spát a že si vezme plnou dávku Hlubokého spánku, aby prospal potřebných deset hodin. Pokud to bude nezbytné, bude se tímto rozvrhem řídit i další dny, dokud nebude zcela zdravý. Pokud bude mít jakékoliv problémy, hned se bude hlásit u tebe na vyšetření, a pokud jeho stav bude vyžadovat pobyt na ošetřovně, zůstane tu.“

Všichni s jeho návrhem souhlasili. Harry byl šťastný, že se bude moci o Severuse starat. Severus byl rád, že konečně vypadne z ošetřovny a byl ochotný vyměnit okamžitou svobodu za slib, že se podrobí případné péči lékouzelnice v budoucnosti, bude-li to nutné. Poppy si uvědomila, že její šance na to, aby Severus vypil lektvar hned, jsou mizivé, a když slíbil, že dnes bude spát plných deset hodin, byla spokojená.

Severus hned na místě vypil Bezbolestné tonikum a postavil se vedle ředitele, aby ho doprovodil do ředitelny. Domníval se, že půjdou pěšky, ale ředitel se dotkl jeho rukávu a řekl: „Letaxem, Severusi.“

Severus svraštil obočí, ale poslušně přešel ke krbu. Za chvíli on i ředitel zmizeli v zelených plamenech.

Madame Pomfreyová zahnala Harryho k jedné z postelí, uložila ho na ni a začala nad ním mávat hůlkou. Touto procedurou už oba mnohokrát v minulosti prošli, tentokrát ale obličej lékouzelnice neopouštěl výraz znepokojení. Něco nebylo v pořádku, ale bylo obtížné určit co.

- - - - -

Severus s Albusem se zatím v ředitelně posadili do dvou křesílek. Na stolku mezi nimi ležela myslánka. Ředitel chvíli mlčel, když se rozmýšlel, jak začít.

„Severusi, dnes odpoledne málem došlo v souvislosti s Harrym ke katastrofě.“

Mladší kouzelník se na něj polekaně podíval. „Ohrozila ho smrtící kletba?“

„Ne, ne, neletěla vůbec jeho směrem. A i když mám obavy ohledně jeho bezhůlkové magie, oba dva víme, že existují lektvary, jež dokážou v jeho těle napravit jakoukoliv škodu; Poppy se o to postará. Byla to Harryho magie. Když vyslal ten proud bezhůlkové magie, nebyl schopný ji kontrolovat - pulsovala a ovíjela se kolem jeho těla, vypadala jako záblesky procházející jeho kůží. Bylo to děsivé. Myslím, že kdyby se ho v tu chvíli někdo dotkl, zemřel by. Naštěstí to netrvalo déle než pár vteřin a věřím, že jsem byl jediný, kdo si toho všiml. Mluvil jsem na něj, přitáhl jeho pozornost k tobě, a on pak byl konečně schopný se znovu kontrolovat.“

Severus byl zděšený, ale ne kvůli tomu, co mu právě Albus popsal. Vzpomněl si na rozhovor s Harrym, který vedl krátce poté, co odstranil z jeho paměti vzpomínku na dávného démona. Harry ho tenkrát prosil: „Nesmíš dovolit, abych ublížil komukoliv, koho miluju.“ Harry se bál, že zešílí stejně jako se to pravděpodobně stalo Voldemortovi. Bylo by možné, aby se jeho síla stala destruktivní pouhou ztrátou kontroly nad jeho magií? A co čekal, že s tím Severus udělá?

Albus pokračoval. „Vytáhl jsem vzpomínku na dnešní odpoledne do myslánky. Rád bych, aby ses na ni také podíval. Doufám, že existuje něco, jak můžeme Harrymu pomoci kontrolovat jeho magii, ať už to bude lektvar nebo nějaká speciální cvičení. Pár věcí mě napadlo, ale chtěl bych nejdřív slyšet tvůj názor, Severusi.“

Severus ztěžka polkl. Prohlížení vzpomínek v myslánce nebylo něco, co by rád nebo ochotně dělal. Pocit, kdy se propadal do vzpomínky, mu způsoboval závratě a zvedal se mu žaludek, dokonce i předtím, než zjistil, že obrazy v myslánce jsou rozčilující samy o sobě.

Jenže tohle dělá pro Harryho.

Postavil se a naklonil nad nádobu, lehce promíchal vzpomínku, jež se blyštěla hned pod povrchem, a nechal magii myslánky, aby ho vtáhla dovnitř. Jeho mysl tvrdě narazila na mramorovou podlahu v místnosti. Krátce pohlédl na své ležící tělo, bledé a nehybné. Viděl Albusův zděšený pohled a podíval se tím směrem.

Pro Merlina!

Harry působil opravdu děsivě. Nebyly to jeho divoké vlasy - to nebylo zase tak neobvyklé. Byla to jeho magie. Jako kdyby byl v jeho těle uvězněn blesk a svítil v něm, jiskřil, dokonce přeskakoval mezi jeho prsty. Nikdy nic takového neviděl, a i když byl vyděšený, nedokázal odvrátit pohled. Slyšel Albusův hlas, když se snažil upoutat Harryho pozornost. Zvolna přešel na místo, kde on, Severus Snape, ležel bezvládně na podlaze. Harry se začal pohybovat, nejprve pomalu, ale jakmile znovu získal díky Albusovi nad sebou kontrolu, stále rychlejšími kroky, a jiskření jeho magie začalo mizet.

Severus sledoval, jak velmi zděšený ředitel natáhl svou ruku k Harrymu. Nikdy ho nenapadlo, že by byl tak statečný, jak naznačovalo toto gesto - starý muž vůbec nezaváhal. Podle pohledu Harryho očí poznal přesně ten okamžik, kdy už opět kontroloval svou magii - jeho oči se změnily, jiskření přestalo a Harry pevně uchopil Albusovu ruku a pak si klekl vedle ležícího Severuse.

Teprve potom byly slyšet zvuky pohybu ostatních v místnosti, rozhlížejících se kolem, co se vlastně stalo. Severus viděl dva bystrozory, jeden zamířil k vrahovi a druhý zabezpečoval místnost. Ani jeden se nepodíval Harryho, Severusovým nebo Albusovým směrem.

Vzpomínka skončila a Severus byl vržen zpět do reality. Klopýtl a musel se chytit okraje ředitelova stolu.

Výraz zděšení a strachu v jeho tváři Albusovi potvrdil, že věci pochopil stejně jako on. Pomohl Severusovi posadit se do křesla, aby se vzpamatoval, zatímco mu připravil mátový čaj, jenž bude určitě potřebovat na uklidnění žaludku.

Konečně Severus cítil, že se mu přestaly třást ruce dost na to, aby se mohl napít čaje.

„Nikdy jsem nic podobného neviděl, Albusi. Napadá tě něco?“

Všiml si, že ředitel vypadá velice smutně, a to vzbudilo jeho zájem.

„Já už to ve skutečnosti viděl. Moje sestra Ariana ztratila kontrolu nad svou magií, když jí bylo šest let, po velmi nešťastné příhodě s mladými mudly ze sousedství. Kdykoliv pak byla rozrušená, její magie začala pulsovat a jiskřit jako Harryho. Moji rodiče ji nechtěli dát ke Sv. Mungovi, takže jsme ji drželi stranou doma. Starali se o ni především moje matka a bratr, protože já už jsem chodil do školy. Když matka zemřela, zkoušel jsem se o ni starat, aby Aberforth mohl studovat. Jedno léto jsme já s bratrem bojovali s Gellertem Grindelwaldem. Ariana se rozrušila a vyslala puls nekontrolované magie. Nikdy jsme se nedozvěděli, co se vlastně stalo, ale během toho boje byla zabita. Bylo jí čtrnáct let.“

Při tomto vyprávění chladný výraz, jež obvykle „nosil“ na tváři, povolil. Příběh a jeho možný význam pro Harryho rozbouřil Severusovy emoce.

„Nemusíš se ničeho obávat, alespoň ne tak hodně, chlapče. Desetiletý věkový rozdíl mezi Arianou a Harrym hodně znamená. Harry je plně vycvičený kouzelník a bude schopný spolupracovat při učení se, jak ovládat svou magii, zatímco Ariana byla vydána své magii napospas, když to u ní začalo. A když pak dorostla do věku, kdy by mohla pochopit, co se děje a co musí udělat, aby svou magii mohla kontrolovat, bylo už příliš pozdě.“

Albus vstal a začal se procházet po kanceláři, aby se zbavil nervozity, již začal pociťovat.

„Co mi dělá starosti, je to, jaký vliv by mohla mít na Harryho skutečnost, kdyby se to dozvěděli ostatní, a strach, který by to mohlo vyvolat. Množství magie, jímž Harry disponuje, je samo o sobě děsivé, dokonce i když ji plně kontroluje a využívá jen pro dobré účely. Kdyby se obrázek, který jsi právě viděl, objevil na titulní stránce Denního věštce… Kdo ví, co by se stalo?“

Zatímco mluvil, vytáhl z rukávu svou hůlku a jedním mávnutím odstranil vzpomínku z myslánky.

„Je to zničené. Jen ty a já jsme to viděli. Nemyslím, že by se Darmut nebo Stark dívali na Harryho zrovna v té chvíli. Oba dva měli dost starostí s ochranou lidí před vrahem. Také portréty neměly určitě na Harryho dobrý výhled, spíš je podezírám, že se vrhly k zemi, tak jako všichni přítomní kouzelníci a čarodějky. Zbývají tedy pouze domácí skřítci, kteří na recepci obsluhovali, a protože Harry a já jsme jediní, kdo si s nimi kdy povídal, je velice nepravděpodobné, že by se jich někdo ptal na to, co viděli. Všichni ostatní šli k zemi hned, jakmile Harry vykřikl.“

S velice vážným pohledem se podíval na Severuse, až se mladší muž zachvěl, a pokračoval ve svých úvahách: „Musíme Harrymu okamžitě pomoct s kontrolou jeho magie. Jeho bezhůlkové výbuchy jsou známé a reakce veřejnosti na ten poslední bude nejspíš stejná, jako na ten předchozí, vzhledem k tomu, že se jednalo o reakci na útok na jeho manžela. Pokud by si ale začali lidé myslet, že taková ztráta kontroly může zranit kohokoliv, nejenom útočníka, místo soucitu by měli strach. Kdyby se na veřejnost dostalo to, co jsme právě viděli, Harry by musel odejít - pro svou vlastní bezpečnost i bezpečnost ostatních. My ho ale potřebujeme - jeho vedení, sílu, statečnost, abychom vyhráli válku proti Voldemortovi. Jestliže se bude muset stáhnout do ústraní, jsme ztraceni.“

Severus se spolehl na své mnohaleté zkušenosti s Temným pánem: potlačil vlastní emoce a přinutil svou mysl soustředit se na aktuální problém. Zhluboka se nadechl a začal se probírat svými znalostmi o lektvarech, posilujících kontrolu nad magickým jádrem.

Nedostal se ale daleko, protože byli vyrušeni příchodem madame Pomfreyové a Harryho. Lékouzelnice vypadala rozčileně, ale na druhou stranu, když se hádala se Severusem, byla rozčilenější mnohem víc. Harry byl zakřiknutý a v rozpacích.

„Řediteli, profesore Snape, dokončila jsem kontrolu pana Pottera a potřebuji s vámi probrat svoje nálezy. Normálně bych to řekla pouze panu Potterovi, ale on mě ujistil, že mu nevadí, když do toho zahrnu i vás dva, protože mu to pak ušetří čas, až by vám to musel převyprávět.“

Postrčila Harryho ke křeslu, sama se do jednoho posadila a počkala, až je Severus s ředitelem napodobí.

„Fyzicky je na tom pan Potter velmi dobře. Všechny jeho problémy jsou magického rázu.“

Madame Pomfreyová se podívala na dva starší kouzelníky, aby se ujistila, že ji pochopili, a všimla si, že oba podobné prohlášení očekávali.

„Jeho magické dráhy jsou ve skutečnosti již vyvinuté, v tomto ohledu je pan Potter již dospělý. Nejsou tedy tím hlavním důvodem, proč pan Potter potřebuje dospět. Nicméně konce oněch drah jsou jakoby roztřepené. To je jednoznačně důsledek výbuchů magie. Také jsem ještě nikdy nepotkala nikoho tak magicky silného. Je magií přímo přeplněn - má jí víc, než kolik jí může protékat drahami. Předpokládám, že chceme tuto informaci držet v tajnosti, takže jsem nic nekonzultovala s odborníky u Sv. Munga ani jinde. Ale musíme najít způsob, jak zvýšit jeho schopnost kontrolovat magii. Ujistit se, že bude procházet výhradně magickými drahami, a posílit konce drah, aby nedošlo k jejich dalšímu poškozování.“

Severus Poppy zamyšleně pozoroval. Vždy ji považoval za vysoce kompetentní, ale podle jeho názoru teď přesně odhadla, co se děje s Harrym. Roztřepení konců jeho magických drah se dalo očekávat, byl to důsledek bezhůlkové magie, a existovaly na to léčivé lektvary, takže to nepovažoval za velký problém.

Samozřejmě, mladý muž, jenž byl tak mocný, aby se v šestnácti letech stal králem celého kouzelnického světa, musel mít hodně silné magické jádro. Pojem „přeplněný magií“ byl dost zvláštní, ale přesně tohle viděl v Albusově vzpomínce. Magie z Harryho vycházela, ale ne tak, jak by měla. Vytékala z celého jeho těla, nikoliv pouze z konců magických drah. Tohle nevyřeší žádný lektvar, ale mohla by pomoci cvičení a možná i jedno nebo dvě kouzla. A kdyby bylo možné zvýšit kapacitu jeho drah…

Albus přemýšlel nad těmi samými věcmi. Přeplnění - to je přesně to slovo. Byl si jistý, že spolu se Severusem na něco přijdou. Opřel se v křesle a spokojeně se usmál.

„Poppy, řekla jsi nám přesně to, co jsme potřebovali slyšet. Očekávali jsme nějaké poškození. Nekontrolované výbuchy bezhůlkové magie tak téměř vždy končí. Harry, začneme spolu procvičovat používání bezhůlkové magie. Normálně to není něco, o čem by se uvažovalo u osob mladších třiceti nebo čtyřiceti let, ale ty jsi prostě zvláštní případ. Myslím, že pro tebe ale v dlouhodobém výhledu bude lepší, když se teď naučíš, jak svou magii spoutat a použít bez hůlky, než kdybychom čekali, až budeš starší. Ještě to proberu se Severusem, ale myslím, že až pro tebe bude příjemné pravidelně kouzlit bez hůlky, bude i mnohem jednodušší vést magii jejími drahami.“

Harry se nervózně podíval na Severuse a ulevilo se mu, když ho viděl souhlasně přikyvovat. Vlastně se bál, že bude muset úplně přestat s bezhůlkovou magií, což by nebylo vůbec jednoduché, protože neměl ani ponětí, jak to dělá.

Ředitel pokračoval. „Samozřejmě jsme ti, Poppy, vděční, že ses nespojila se Sv. Mungem. Cokoliv, co má něco společného s Harrym, musí být udržováno v tajnosti, to jest, nesmí se to dostat mimo zdi Bradavic, pokud se nevyskytne nějaký mimořádně přesvědčivý důvod pro to, aby ses zeptala na radu jinde.“

Severus na to navázal. „Lahvičky s lektvarem, který léčí poškozené konce magických drah, už máš.“ Vždycky se našli jeden nebo dva prváci, kteří měli problémy při používání hůlky a vedli svou magii jinudy, a bylo třeba je léčit, než by se z toho vyklubal velký problém. „Dala jsi ho už Harrymu vypít?“

Lékouzelnice přikývla. „Dala, a za několik dní ho znovu zkontroluji a dám mu další dávku, bude-li to nutné.“

Severus se obrátil k Harrymu. „Harry, ředitel tě naučí, jak používat bezhůlkovou magii. Já bych ti rád ukázal nějaká cvičení, jak kontrolovat prvotní nápor magie.“

Harry vydechl úlevou. Severus s ředitelem mu pomůžou. Předtím mu to dělalo docela starosti. Netušil, jak k tomu došlo, ale dneska se po tom, co se to stalo, cítil několik minut dost zvláštně. Neuměl to popsat, ale nedokázal zapomenout na výraz zděšení v ředitelových očích. Zahlédl ho sice jen koutkem oka, ale bylo to jednoznačně zděšení a jeho příčinou byl on - on ředitele vyděsil! A také si vzpomínal na něco, co vypadalo jako elektřina přeskakující mezi jeho prsty. Nebolelo to, ale určitě to nebylo normální.

Jemným tlesknutím k sobě Albus přitáhl pozornost ostatních. „Dobrá! Poppy, pomohla jsi nám vyřešit hádanku ohledně Harryho stavu. Severusi, Harry, vy si potřebujete odpočinout. Zítra ráno se Severusem probereme různá cvičení a cokoliv dalšího, co by mohlo pomoci s kontrolou nad tokem magie, a vypracujeme rozvrh, kdy tě budeme učit. A teď nás čeká večeře a ze spolehlivého zdroje jsem se dozvěděl, že jako dezert bude vynikající melasový koláč!“

Tři profesoři vešli do Velké síně dveřmi nedaleko profesorského stolu. Když studenti zahlédli, že vedle ředitele kráčí Severus, začali si mezi sebou šuškat. Harry vstoupil vchodem pro studenty a podařilo se mu posadit se na své místo mezi Ronem a Hermionou, aniž by k sobě přitáhl pozornost, jelikož každý byl zaměstnán pozorováním Severuse.

Podél stolů kolovaly výtisky speciálního odpoledního vydání Denního věštce. Titulek na přední stránce vysvětloval nebývalý zájem o učitele lektvarů: „Útok na Ministerstvu - vražda manžela Harryho Pottera?“

Hermiona zareagovala okamžitě, jakmile ji Harry uchopil za rameno, aby si udělal místo k sezení. „Ach, Harry! Jsem tak ráda, že vidím profesora Snapea!“ Jakmile to dořekla, otočily se k ní šokované a zhnusené pohledy, ale když její spolužáci zahlédli Harryho, okamžitě přesunuli svou pozornost k němu.

Ron ho pořádně bouchl do zad, když Harry přelézal lavici. „Jsem rád, že jsi v pořádku, kámo. Číst ten článek bylo docela děsný. Co se vlastně stalo? Draco tam byl, ale nebyl si moc jistý, jestli to Věštec napsal správně.“

„Nejsem ta správná osoba, které by ses měl zeptat. Hádám, že ti Draco vyprávěl o proslovu svého otce před Starostolcem. To šlo dobře. Pak bylo udílení řádu a to šlo taky dobře. Ale při recepci, která byla potom, někdo seslal na Severuse smrtící kletbu. Nějak jsem ji vychýlil, ale i tak se od něj odrazila a způsobila, že upadl do bezvědomí. Pak jsem se od něj vůbec nehnul, když jsem se mu pokoušel pomoct. Vím, že tam byli nějací bystrozoři, ale to je asi tak všechno. Nakonec se ukázalo, že se Severus praštil do hlavy, když upadl na zem, a proto byl chvíli mimo, ale myslím, že teď je už on i jeho magie v pořádku.“

Hermiona se na něj obdivně podívala. Samozřejmě že si přečetla celé noviny. Byl v nich dlouhý a velice příznivý článek o proslovu Luciuse před Starostolcem. Udělal přesně to, co si myslela, že udělá, když ho Harry zaúkoloval, ačkoliv doufala, že nějaký dobrý právník jeho návrhy ještě pro jistotu prostuduje. Další článek se zmiňoval o udělení Merlinova řádu prvního stupně profesoru Snapeovi, autor ale zřejmě vycházel z tiskové zprávy, než že by se předávání účastnil osobně. To ostatně nebylo překvapující vzhledem k tomu, že se jednalo o poměrně soukromou událost.

Zpráva o následné oslavě už očividně vycházela z méně seriózního zdroje, většinou z rozhovorů s lidmi nebo portréty. Informace byly kusé. Článek se zmiňoval o zabití zaměstnance Ministerstva kouzel a o nějakém nezvaném hostu, ale už ne o jejich spojení s útokem. Dále se v článku psalo o smrtící kletbě, ale vůbec nic o tom, komu byla určena, jestli dotyčný zemřel, ani jestli v tom hrál nějakou roli Harry.

Když si Harry naložil na talíř jídlo, všiml si, že Ronova tvář a tváře několika jeho kamarádů vypadají jako spálené od sluníčka. „Vypadá to, že jste si dneska pěkně zalétali,“ začal, aby odvrátil pozornost od událostí na ministerstvu.

„Máma se vrátila z oslavy a madame Pomfreyová jí přikázala ležet celý den v posteli, jen aby se ujistila, že ona i miminko budou v pořádku,“ odpověděl Ron, ignoruje Harryho pokus o změnu tématu. „Řekla mi, že jsi měl další výbuch bezhůlkové magie a žes rozmáznul chlapíka, co seslal smrtící kletbu, o zeď.“

Hermiona a Ginny i několik dalších dívek se zatvářily znechuceně, když to řekl, ačkoliv Seamus tím vypadal docela nadšený.

„No tak, Harry, řekni tady Seamusovi - udělal jsi to? Bez hůlky?“

„Jo, myslím, že jsem udělal nějakou bezhůlkovou magii. Nemám ani ponětí, jak se mi to podařilo. Když vidím něco, co mě opravdu naštve, jako smrtící kletbu letící na Severuse, tak se to prostě stane. Jak jsem už říkal, většinu z toho, co se dělo potom, si nepamatuju. Očividně jsem tu kletbu odchýlil stranou, a pak jsem se soustředil jen na Severuse. Vím jenom to, co mi pak vyprávěl ředitel. Tvoje mamka viděla víc než já, Rone.“

Harry nebyl zrovna tím správným člověkem na informace, o nichž doufali, že dostanou, ale Nebelvírští to přijali a znovu se soustředili na Denního věštce a pokračovali ve svých vlastních spekulacích.

Hermiona přirozeně předpokládala, že se toho stalo víc, ale svoje podezření si nechala pro sebe. Jestli Harry ví víc, poslední místo, kde by to chtěl říkat, je ve Velké síni před svými spolužáky. Sama mu chtěla nicméně něco říct, a byla si docela jistá, že jejich kamarádi nebudou odposlouchávat.

„Harry, uhodl jsi, jak Ron a ostatní strávili odpoledne. Já jsem byla samozřejmě v knihovně.“ Při této zmínce bylo jasné, že kdokoliv, kdo by ji chtěl poslouchat, s tím okamžitě už z principu přestane - školní rok skončil a průměrný Nebelvír nechtěl o knihovně ani slyšet.

„Začala jsem s výzkumem přenosu magie. Našla jsem toho trochu víc, než jsem očekávala. Magický přenos není úplně neznámý, ale je těžké ho zdokumentovat, protože většina lidí má magii podobnou magii ostatních. Není toho tedy moc, co by svědčilo o tom, že se to vůbec někdy stalo. Ale v několika případech se přihodily velice zajímavé věci, a o těch lidech je toho známo víc. Způsobu, jakým k přenosu dochází, se moc nerozumí, ale jestli chceš, řeknu ti, co jsem zatím zjistila,“ navrhla Hermiona a povzbudivě se usmála.

Harry si v hlavě probíral to, co se dozvěděl od madame Pomfreyové. Samo o sobě to nemělo nic společného s útokem na Severuse, takže si nemyslel, že by svým kamarádům lhal, když se ho ptali na události na ministerstvu. Ale jeho magie byla nějak neuspořádaná. Bylo možné, že by mohla být souvislost mezi tím, že do sebe přebírá magii jiných, a jejím přebytkem?

„No, víš, Miono, když jsem se vrátil z ministerstva, madame Pomfreyová mě kontrolovala,“ začal zdráhavě. Protože se zdálo, že to Hermionu zajímá, pokračoval: „Severus a ředitel měli starosti, že se mi konečky magických drah roztřepávají, nebo tak nějak. Přišli byste s Ronem dneska večer dolů do mých pokojů? Jen na chvíli. Chtěl bych vám vysvětlit, co se děje, jak nejlíp budu umět. Mohla bys přijít na něco během svého výzkumu a taky si chci být jistý, že víš přesně, co hledáš. A taky bych chtěl, aby Severus věděl, na co jsi přišla.“

„Jasně, Harry,“ odpověděla Hermiona, překvapená jeho pozváním. Ještě nikdy v jeho pokojích nebyla a už jenom kvůli tomu ji to zaujalo. Proč ale jeho pokoje? Na hradě bylo hodně míst, kde mohli mít soukromí. Tohle bylo divné. Dokonce si uvědomila, že ani neví, kde jeho pokoje jsou.

Na stole se objevil melasový koláč a jiné, méně sladké dezerty, a zatímco si nakládali na talíř, Hermiona přemýšlela, jak odtrhnout Rona od jeho kamarádů, aby mohli jít společně na tuhle důležitou návštěvu. Harry její problém vyřešil, když se Rona po večeři zeptal, jestli by šel s ním. Ron svým přátelům zamával, slíbil jim, že se uvidí později, a bez řečí následoval Harryho.

Teprve když sešli schody vedoucí do sklepení, Harry mu vysvětlil, o co se jedná. „Rone, Hermiona pro mě hledala informace o magickém přenosu.“ Podle jejich výrazů poznal, že mu o tom dívka řekla, a že Ron má minimálně hrubou představu, že něco zkoumá. Raději to nekomentoval, jinak by se oba stali předmětem jejího domlouvání, pravděpodobně o tom, že Ron vůbec neposlouchá, co mu říká.

„Myslím, že mám větší problém než jenom výbuchy bezhůlkové magie, ale nejsem si jistý, že o tom mám dost informací. Nemám před vámi žádné tajnosti. Madame Pomfreyová to už řekla Severusovi a řediteli, a já chci, abyste to taky věděli. Doufám, že by Hermionin výzkum mohl odhalit nějaké další informace, takže to říkám hlavně kvůli ní. Nebude vám vadit, když teď půjdeme do mých pokojů a počkáme na Severuse? Měl by sem přijít hned po večeři, takže nebudeme asi muset dlouho čekat. Může doplnit to, co já nevím. A Hermiona nám řekne, co objevila.“

Byla jedna věc, být v Harryho pokojích jenom s Harrym, ale bylo něco úplně jiného, tam být i s profesorem Snapem. Hermiona, vždy bažící po vědomostech, by snesla i mnohem víc než přítomnost Severuse Snapea, když se jednalo o nové informace, takže ona s tím byla v pohodě. Na druhou stranu Ron byl mnohem víc sklíčený. Na útěk už bylo pozdě - a určitě nechtěl nechat Hermionu samotnou na zmijozelském území, takže byl (a vypadal) jako v pasti.

Harry se usmál, když si všiml, jak se tváří. Vedl své dva přátele chodbami, které teď tak dobře znal a jež pro ně dva byly naprosto cizím územím. Sdělil heslo portrétu střežícímu vstup do jejich pokojů a raději přikývl Salazarovi na pozdrav, místo aby mu odpověděl v hadím jazyce. I když ho jím už Hermiona i Ron slyšeli mluvit, vždy se snažil tomu vyhnout, pokud mohl; prostě nesnášel pohledy, jichž se mu obvykle od ostatních dostávalo, když tak promluvil na veřejnosti.

Podle tmy a chladu Harry poznal, že Severus se ještě nevrátil - obvykle totiž zapálil malý oheň v krbu a svíčky na svícnu v obývacím pokoji. Tentokrát to udělal Harry a pak požádal domácího skřítka, aby přinesl čaj.

Hermiona vypadala, že praskne zvědavostí. Harry si byl jistý, že si ráda jejich pokoje prohlédne, obzvlášť knihovnu. Ron vypadal příliš vyděšený na to, aby se vůbec pohnul. Harry si zahrál na hostitele a pozval je na malou prohlídku. „Když jsem sem přišel poprvé, tak mě tyhle místnosti překvapily. Chci říct, vždycky jsem si představoval, že to tu dole musí vypadat jako ve vězení nebo tak. Tenhle pokoj je docela pěkný, ne? Většinou je nutné nechat přes noc zapálený oheň, aby se zahnal chlad, ale jinak je to tu velmi pohodlné. Máme tu malou kuchyňku, knihovnu a lektvarovou laboratoř, a samozřejmě i ložnici a koupelnu.“

Kuchyň vypadala bezpečně, takže začal s prohlídkou u ní. Hermiona s Ronem se zastavili ve dveřích a nahlíželi do ní, jako by to byla expozice v nějakém mudlovském muzeu. Další zastávkou byla knihovna. Harry otevřel dveře do malé místnosti a Hermiona podle očekávání do ní strčila hlavu, očividně ovlivněná Ronem, který chtěl být co nejméně vlezlý. Harry vstoupil a gestem je pozval dál.

„Severus vždycky říkal, že tyhle pokoje jsou moje stejně tak jako jeho. Musím uznat, že nejsem moc společenský typ, ale stejně, bydlím tady a vy jste moji hosté. Pojďte se podívat,“ přemlouval je. Hermiona zdráhavě vstoupila. „Většina knih patří samozřejmě Severusovi, takže jsou o lektvarech, ale je to pěkná místnost.“

Hermiona se krátce rozhlédla a rychle se vrátila do obývacího pokoje. „Je to pěkné a útulné, Harry, ale nevypadá, že byste ji často používali.“

Mladík přemýšlel, jak na to přišla, protože měla pravdu. „Obvykle sedíme tady, když si Severus čte nebo známkuje. Máme tu stoly a navíc tu máme společnost.“ Ron se zděšeně rozhlédl při popisu tichého společně stráveného večera. „Když musí Severus vařit nějaký lektvar, tak mám v jeho laboratoři pracovní stůl, za ochranami, takže když chci, můžu být s ním a dělat si svoje věci, zatímco on pracuje.“

Když se usadili do křesílek u krbu a nalili si čaj, otevřely se dveře a Severusovi se naskytl pohled, o kterém doufal, že nikdy neuvidí: Ron Weasley a Hermiona Grangerová pohodlně usazení na jeho pohovce.

 Síla svazku - 110. kapitola

Dozvuky útoku - 112. kapitola

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat