/ 6
Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101
Překlad: larkinh
Beta-reader: angie77 a Nixerwil
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+
Ministerská sova přiletěla, když se Harry se Severusem chystali odejít na snídani. Byl to obrovský pták, který měl k noze přivázanou velkou obálku. Jakmile byl osvobozen od zásilky, vzal si od Harryho několik sovích pochoutek a se zaskřehotáním odletěl.
Obálka byla pokryta kousky pečetního vosku a převázána provázkem a Severus se na ni díval s podezřením. Harry tak opatrný nebyl. „No tak, otevři ji! Vypadá to na oficiální dopis. Co to je?“ naléhal.
Severus ji s pochybnostmi několikrát otočil, než konečně přelomil pečetě. Vyndal z ní pergamen, ovázaný snad ještě více páskami a opatřený dalšími pečetěmi, a opatrně ho otevřel. Harry se mu nakláněl přes rameno, aby si dopis mohl také přečíst. „Merlinův řád - to je úžasný! Gratuluju!“ Když viděl kyselý výraz Severusova obličeje, pokračoval tišším hlasem: „A očividně to není dobrá věc. V čem je problém?“
„V ničem konkrétním. Jen si nejsem jistý tím, že je to kvůli lektvaru na léčení vampyrismu. Neumím si představit, že by už o něm vědělo oficiálně dost lidí, aby mi tak rychle udělili řád.“
„Možná už dokončili testování lektvaru na lykantropii? Mohli to udělat, aniž by tě pozvali?“ zeptal se Harry. Chápal Severusovy starosti, i když si nebyl zcela jistý, co je špatně. Je to Merlinův řád a Harry si neuměl představit někoho jiného, kdo by si ho zasloužil více.
„Proberu to s ředitelem. Opravdu si nejsem jistý tím, co to má znamenat.“
Harry pokrčil rameny, přesvědčený o tom, že nikdy nepochopí postoj Zmijozelů, kteří vidí spiknutí a postranní úmysly úplně ve všem. „Dobře, v každém případě ti gratuluju. Zasloužíš si to.“
U snídaně nikdo nemluvil o ničem jiném než o řádu, který byl udělen bradavickému učiteli lektvarů, jelikož Denní věštec se to dozvěděl mnohem dříve než samotný Severus. Kolem nebelvírského stolu koloval jeden výtisk, který si Harry na chvíli vypůjčil. Na jeho přední straně byla fotografie jeho a Severuse, když se vrátili ze Zimních zemí a na níž jeho manžel vypadal tak úžasně. Titulek zněl „Merlinův řád pro manžela Harryho Pottera“ a Harrymu najednou došly Severusovy obavy. Rychle pročetl celý článek a ulevilo se mu, že se v něm psalo o Severusově přínosu kouzelnické společnosti; bál se toho, že by mu Ministerstvo mohlo udělit Merlinův řád jen proto, že je jeho manželem. Jak se zdálo, lektvar na lykantropii byl předchozího dne otestován a Merik Volpine už není vlkodlakem, ale magickým zvěromágem.
Harry se podíval na Hermionu, aby zjistil, co si o tom článku myslí. Vždycky viděla pod povrch a dokázala mu vysvětlit širší souvislosti.
„Článek ve Věštci vlastně probírá lektvar na lykantropii podrobněji a uvádí ho jako hlavní důvod pro udělení řádu. Na konci se zmiňují,“ - tady se Harry musel usmát, protože byla zřejmě jediným člověkem, který dočetl až tak daleko -, „že test byl proveden před mnoha členy Cechu výrobců lektvarů a za účasti svědků pánů Siria Blacka, Rema Lupina a Edwarda Aventina, a také se zmiňují, že lord Aventine už nevypadá jako upír. Uvádějí, že dokonce pil čaj a jedl sušenky. Nic o tom, jak k tomu došlo, ale čtenáři si z toho udělají vlastní závěry,“ poučila nejen Harryho, ale i Rona, Nevilla a Seamuse, kteří také poslouchali její výklad.
„Proč potom nazývají Severuse „Manželem Harryho Pottera“, místo aby uvedli jeho jméno?“ zeptal se Harry. „Já s tím nemám nic společného. Proč vůbec zmiňují moje jméno?“
Na tohle uměl odpovědět i Ron. „Protože tvoje jméno prodá víc výtisků, Harry! Jasně, hodně lidí pozná Snapeovo jméno, ale tebe zná úplně každý.“
Harryho to uchlácholilo jen částečně. Znovu se podíval na Hermionu, potřeboval od ní další ujištění. „Nic v tom článku nenaznačuje, že Severus ten řád dostal jen kvůli mně, že ne? Zuřil by nebo něco ještě hůř, pokud tam něco takového je.“
Hermiona s úsměvem zavrtěla hlavou. „Ne, Denní věštec se vlastně o jeho lektvaru vyjádřil velmi pochvalně a zdůraznil, že umožní mnoha postiženým lykantropií se znovu plně zapojit do společnosti. Není tam ani náznak toho, že by to bylo kvůli tobě.“
Naštěstí se Harry díval na Hermionu a nevšiml si pohledu, který si vyměnili Ron s Nevillem, když se jí na to ptal. Nikdy si nezvyknou na to, že jsou manželi, ale to, jak Harry dokáže odhadnout reakce jejich učitele lektvarů, jimi otřáslo.
Zmijozelští studenti naopak okamžitě usoudili, že Potter využil svůj vliv k tomu, aby Snape dostal Merlinův řád, i když jako Zmijozelové byli tímto faktem potěšeni. Draco, podobně jako Hermiona, si přečetl celý článek a poukazoval na to, že jejich ředitel koleje připravil lektvar, jenž Cech výrobců lektvarů označil jako potenciální léčbu na lykantropii, což by samo o sobě stačilo na udělení řádu. Obrátil se na některé ze svých přátel, kteří měli vyvinuté určité sociální cítění. „Pansy, všimla sis narážky na lorda Aventina? Včetně toho, že popíjel čaj a jedl sušenky? Nenapadá tě nic? Proč by to uváděli zrovna v tomto článku? Protože vědí, že Snape uvařil lektvar i na vampyrismus.“
Pansy patřila mezi ty, kteří článek nedočetli (a ani neměli v úmyslu dočíst) až do konce. O přítomnosti lorda Aventina na testování uslyšela poprvé až od Draca. Samozřejmě věděla, že ten muž je upír, takže bylo docela udivující, že teď mohl jíst a pít jako člověk. Přesto teorii, že se vampyrismus dá léčit, nepřijala.
„Parkinsonová, upřímně! Copak neumíš číst mezi řádky?“ odpověděl Draco. Takové prohlášení platilo ve Zmijozelu za jednoznačnou výzvu a garantovalo, že mu získá plnou pozornost všech v doslechu. Draco využil příležitosti. „Aventine je znám jako upír, takže to, že byl vyléčený, musí být každému naprosto zřejmé. Nebyli jste náhodou v poslední době pozváni na podezřele velké množství oslav, které pořádají různé rodiny na uvítanou svých členů, navrátivších se z dlouhodobých pobytů v zahraničí? U Merlina, někteří z těch lidí byli v zahraničí, kam náhle odjeli bez jakýchkoliv příprav, roky! Copak jste nikdy nepřemýšleli, co bylo za těmi náhlými zmizeními? Copak nevidíte spojení mezi tím, co se stalo Aventinovi a jejich návratem domů? A všechno se to událo ve stejnou dobu!“
Draco se netrpělivě díval na Pansy i ostatní spolužáky. „Proč si vůbec myslíte, že se obtěžovali zmínit v stejném článku Aventina? Jen to potvrzuje to, že Snape měl něco společného s jejich vyléčením! Není to něco, co by udělal veřejně, takže to Ministerstvo pro udělení řádu nemohlo použít, ale vsadím se, že za jejich rozhodováním stojí i tenhle další Snapeův úspěch.“
Jeho spolužáci začali pomalu přikyvovat. Když zvážili všechna fakta, zdálo se, že Dracovo vysvětlení je jediné správné. Někteří z nich si byli vědomi toho, že Draco mívá obvykle neveřejné informace, obzvláště teď, když je jeho otec členem Starostolce. Dracova slova prostě dávala smysl.
Severus se u učitelského stolu tvářil dost kysele. Ráno na něj čekal Albus před učitelským vchodem do Velké síně. „Neozvalo se ti dnes Ministerstvo, Severusi?“
„Před chvílí poslali sovu. Musím přiznat, že mi to ocenění dělá určité starosti, protože si nejsem vědom žádných veřejných zásluh, na základě kterých by mi mohl být udělen řád,“ odpověděl Severus.
„Včera v noci mi poslal zprávu Remus. Jakmile jeden z mistrů, již vařili kontrolní várku tvého protivlkodlačího lektvaru, usoudil, že jeho lektvar je již hotov, Cech výrobců lektvarů okamžitě přistoupil k jeho otestování, aniž by o tom kohokoliv informovali.“ Severus se musel zatvářit znepokojeně, protože hned pokračoval: „Ano, bylo hloupé, že nečekali celou dobu, po kterou měl lektvar zrát. Ty víš, že jejich předpisy vyžadují, aby testování probíhalo za nepřítomnosti mistra, který lektvar přihlásil, takže šlo jen o to, aby přišel Merik Volpine. Také přizvali Denního věštce. Naštěstí Sirius a Remus byli včera večer na ministerstvu. Merik byl v přeměňování vždycky dobrý, a se Siriovou pomocí zvěromágskou transformaci zvládl dobře. Vzal si lektvar a prošel všemi přeměnami, a teď je vyléčený. Věštec o tom píše na titulní stránce. Náhoda tomu chtěla, že se Edward Aventine rozhodl zúčastnit zasedání Starostolce, a když slyšel o testování protivlkodlačího lektvaru, požádal, zda by se ho mohl účastnit jako svědek. Neřekl ani slovo o svém současném stavu, ale kdokoliv se na něj podíval, musel vědět, že už to není upír. Způsobil trochu pozdvižení, když si vzal šálek čaje a několik sušenek a přede všemi to zkonzumoval, i když myslím, že jenom ministryni se svěřil s tím, jak to bylo s jeho vyléčením. V každém případě se ministerstvo rozhodlo jednat dříve, než vypukne skandál, a madame Bonesová oznámila, že ti bude udělen Merlinův řád. Denní věštec z toho udělal svůj titulní článek.“
Severus si to všechno vyslechl za nastupující bolesti hlavy a pak si ztěžka povzdechl. „Děkuji, že jsi mě varoval, Albusi. Opravdu bych si přál, aby dali přednost úspěšnosti antivlkodlačího lektvaru a počkali s tím na mě.“
Albus ho vlídně poplácal po zádech. „Všechno je v pořádku, Severusi. Gratuluji ti, jak k úspěšnému lektvaru, tak k Merlinovu řádu. Tak pojď - myslím, že domácí skřítkové připravili k snídani čokoládové palačinky!“
- - - - -
Voldemorta také začala bolet hlava, když znovu plánoval svou strategii na Raddle Manor. Cítil se trochu vyčerpaně ze svých věrných služebníků, kterými se sám obklopil a kteří, i přes jejich oddanost a neustálé pochlebování, nedokázali udělat nic správně.
Mrzutě si povzdechl a znovu začal přemýšlet o svém původním plánu. Bylo to tak jednoduché. Kouzlo, které skrze ley lines, tak přesně popsané Salazarem Zmijozelem, vyslal do celého světa, mělo ukončit boj ještě předtím, než vůbec začal. Každý, komu by se nedostalo jeho přízně, měl být už dávno mrtvý, dokonce i ti nejzdravější a nejsilnější z nich by už zemřeli na dehydrataci.
Místo toho ten zatracený Potter všechny kouzelníky a motáky vzbudil a všetečný Brumbál měl určitě prsty v kouzlu, které udrželo mudly naživu, zatímco byli pod vlivem kletby spánku. Všechny přípravy přišly vniveč. Dneska se měl těšit z příchodu nové éry, a místo toho tu musí plánovat tradiční, špinavou válku proti těm, jimiž opovrhuje, pokud se chce někdy nové éry dožít.
Nejhorší na tom všem bylo, že toho už nemůže dosáhnout sám. Jakmile se rozhodl použít kouzlo spánku, už nepotřeboval mít své Smrtijedy neustále kolem sebe; byli pro něj jen přítěží. Bylo tu riziko, že kdyby někdo přišel na to, co plánoval, prozradil by to v návalu chlubivosti ostatním. To, že je tenkrát od sebe odehnal, teď jen způsobovalo problémy, když je potřeboval kolem sebe zase shromáždit. Něco také způsobovalo neúčinnost Znamení zla. Zaslechl, že Potter udělal něco, čím odstranil všechna Znamení nedlouho poté, co seslal kouzlo spánku, ale to byla jen nepříjemnost. Dokázal dost velké procento svých služebníků přesvědčit, aby je znovu přijali. Jenže to prokladé Znamení nechtělo držet - pokaždé během několika dní zmizelo!
A k tomu všemu samotní Smrtijedi nikdy nevytvoří dostatečně velkou armádu, pokud by tuhle válku musel vést tradičním způsobem. Nikdy nepředpokládal, že by si musel vyjednávat spojenectví, ať už mezi podobně smýšlejícími kouzelníky a čarodějkami nebo mezi jinými kouzelnými bytostmi. Udělal si seznam všech tvorů, se kterými kouzelníci nezacházeli zrovna v rukavičkách, a vysílal k nim své loajální následovníky, aby navázali první kontakt a začali projednávat případné spojenectví.
Jako první oslovil obry a byl si dost jistý, že budou bojovat na jeho straně, i když si myslel, že mu nevěří o nic víc než kouzelníkům. Trollové jsou manipulovatelní. Nicméně u těchto tak žalostně hloupých stvoření samotný princip „loajality“, nemluvě o složitých bojových taktikách, byl mimo jejich chápání.
Ačkoliv se to jeho čisté krvi nelíbilo, věděl, že potřebuje upíry. Tato skupina byla z kouzelnické společnosti zcela vyloučena a podrobena nejhoršímu opovržení a zacházení, a on si byl jistý, že nebudou váhat se k němu přidat. Vyslal několik Smrtijedů k různým klanům, ale k jeho překvapení je ani jeden z nich nenašel! V samotné Británii bylo několik tisíc upírů, kteří nebyli v kouzelnické společnosti vítáni, a většina z nich se připojila k jednomu z tuctu klanů.
Voldemort dokonce sám navštívil několik jejich sídel, aby se na vlastní oči přesvědčil o tom, co mu hlásili jeho vyslanci. Našel prázdné domy, nikde ani nebylo rozbité okno nebo děravá střecha, vnitřek byl uklizený a čistý. Nikde nebyla ani známka nějakého boje nebo útoku. Ale nebyli tam ani upíři.
Voldemorta nikdy nenapadlo, že nepřítomnost jakýchkoliv osobních věcí hodně napovídá. Nikdy se nezajímal o to, jak upíři žijí, a předpokládal, že po kousnutí a uvedení do nového stavu prostě toužili po tom, zbavit se jakýchkoliv vzpomínek na svůj předchozí život. Nevěděl, že většina z nich se naopak obklopovala vším, co jim jejich předchozí lidství připomínalo. Netušil, že upíři si svoje věci odnesli s sebou, když se vrátili k rodinám z dlouhých „zahraničních“ cest. Voldemort nebyl součástí kouzelnické společnosti, chystající se uvítat tyto cestovatele zpátky doma, a nekupily se mu pozvánky jako Dracu Malfoyovi, aby mu napověděly, že se něco děje. Také se nezajímal o dění v kouzelnickém světě, takže se nikdy neobtěžoval předplatit si Denního věštce. Nedozvěděl se proto, že většina známých upírů se teď účastní setkání, na kterých pijí čaj a pochutnávají si na sušenkách.
Voldemort se jednoduše vrátil na Raddle Manor a přemýšlel, jaké jiné skupiny byly kouzelníky vyloučeny ze společnosti a které by mohly chtít bojovat po jeho boku.
- - - - -
O volné hodině dopoledne pozval Neville Harryho do skledníků a on velmi rád přijal. Už ho rozčilovaly všechny sarkastické poznámky nebo komentáře o Merlinově řádu, které náhodou vyslechl na chodbách hradu a které ukazovaly, že většina jeho spolužáků o tom neví víc, než co si přečetli v titulcích Denního věštce. Nemálo z nich bylo přesvědčeno, že udělení řádu Snapeovi zařídil Harry. Všichni ovšem věděli, že Severus uvařil lektvar, který Rema Lupina vyléčil z lykantropie, protože o této události se psalo ve všech novinách. Hradem se také už pár týdnů nesly řeči, že Snape uvařil také lektvar na vampyrismus a bylo by jen logické, kdyby nyní jeho spolužáci usoudili, že to nebyly drby, ale pravda. Když tedy všichni vědí, že Severus zbavil kouzelnický svět dvou nejhorších pohrom, jak se, u Salazara, můžou divit, že Severusovi udělili Merlinův řád? A když to rozčilovalo jeho, jak se na to asi tvářil Severus?
Po příchodu do skleníku si Neville oblékl zástěru z dračí kůže, do jejích kapes zastrčil zahradnické nůžky a rukavice a do ruky si vzal svůj poznámkový blok. Harryho jeho vzhled rozesmál. „Vypadáš, jako kdybys šel do boje! A já jsem oblečený jen do studentského hábitu!“
Neville se cítil trapně a mumlal něco o tom, že jen chtěl být připravený, kdyby musel někde něco prořezat nebo odplevelit. Harry se na něj povzbudivě usmál a následoval ho na obchůzku skleníků. Obchůzka sestávala z úmorného procházení dlouhých řad rostlin sem a tam, zaznamenávání toho, co se musí udělat a často také z opatrného (někdy i z velmi zásadního) prostřihu různě vyčuhujících kořenů nebo větví. Harry si dával pozor, aby nestál příliš blízko k rostlinám, které Neville stříhal; bylo mu jasné, že zástěra a rukavice nebyly vyrobeny z dračí kůže jen tak pro nic za nic.
Aby nestála řeč, zeptal se Harry svého kamaráda, jestli nemá nějaké zprávy o Nitocris. Nevillovi přeběhl přes rty sice plachý, ale přesto vřelý úsměv. No tedy!
„Včera mi od ní přišel dopis. Období smutku po smrti jejího strýce a bratrance skončilo a ona má teď spoustu práce. Psala, že chtěla celou rodinu odstěhovat pryč, někam nedaleko Káhiry, aby ji ani vládu nemohli ovlivňovat, ale její poradce ji přesvědčil, ať si je radši nechá v Thébách na očích, kde proti ní nebudou moci strojit pikle. Není to hrozné, že její vlastní rodina by se takhle zachovala?“
Hned, jak to řekl, si uvědomil, že vůči Harrymu to bylo poněkud necitlivé, když jeho vlastní strýc, teta i bratranec se chovali stejně hrozně, ne-li hůř. Zděšeně se začal omlouvat: „Promiň!“
Harry ho poplácal po rameni. „Je to hrozné, ale není to vůbec nic neobvyklého.“
„Jinak se zbavuje lidí, které do vlády dosadili její strýcové, a jmenuje do ní nové. Má úžasné plány, víš? Je skoro tak chytrá jako Hermiona, přemýšlí o věcech a vidí souvislosti úplně jako ona. Hodně psala o čase v Bradavicích a je moc vděčná za to, žes ji sem pozval.“
„A já jsem rád, že přijela,“ odpověděl Harry. V duchu se zaobíral myšlenkou, že tohle vypadá na docela čilou korespondenci mezi Nevillem a Nitocris. „Nepřijde tolik do kontaktu s lidmi mimo svou rodinu, a jak jsi říkal, oni o ní nesmýšlí zrovna dobře. Jsem rád, že se tu mohla s pár lidmi seznámit.“ Přátelsky šťouchl Nevilla loktem do žeber a dodal: „Obzvlášť s tebou, jak se zdá.“
Neville se rozpačitě usmál, ale Harry si všiml, že se začervenal. A najednou pochopil význam stezky, kterou předtím viděl ležet před Nevillem, tu, která končila někde daleko a v písku.
To jsou ale věci!
Pokračovali v pochůzce, dokud v dalším skleníku nepotkali Petunii, která se tam starala o „své“ rostliny. Nevillovi to setkání bylo velmi nepříjemné, ale kývl jí na pozdrav a chtěl kolem ní rychle projít. Harry se však zastavil a pokynul Nevillovi, aby dál pokračoval bez něj. „Uvidíme se na obědě, Neville. Díky za rozhovor.“
Petunie si sundala rukavice a otřela si ruce do zástěry. Dívala se na Harryho s podezřením, ale nic neřekla.
„Už jsem tě docela dlouho neviděl, teto Petunie. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli je všechno v pořádku,“ začal Harry. Petunie se na něj stále dívala podezřívavě a s nechutí, ale to otevřené nepřátelství, které dávala najevo, kdykoliv s ní předtím mluvil, bylo pryč. Nebyl to zrovna velký pokrok, ale lepší něco než nic.
„No, nebyla to zrovna procházka růžovou zahradou, ale nějak jsem to zvládla. Těšila jsem se, že se vrátím domů, a tak mě trochu zklamalo, když ředitel oznámil, že škola zůstane otevřená i přes prázdniny. Předpokládám, že to znamená, že tu musíme zůstat.“
Harry se nenechal vyprovokovat, protože si nebyl úplně jistý, jestli ho opravdu chtěla popichovat. „Ředitel se na Ministerstvu kouzel dozvěděl, že mudlové zřejmě ještě měsíc budou spát, podle výsledků testů doktorů od Sv. Munga. Někteří bradavičtí studenti se narodili u mudlů a mají tu rodiny. Nemají kam jinam jít. Dokonce i v kouzelnickém světě panuje napětí. Rozhodl se proto, že nechá školu otevřenou.“ Pokrčil ramenem a dodal: „Opravdu by bylo lepší, kdybys tu zůstala, než se strýc Vernon a Dudley probudí - do té doby budou v pořádku a nepotřebují tolik péče. Ale když je vezmeš s sebou do Zobí ulice, budeš na všechno sama. Předpokládám, že to nebude nijak nebezpečné, ale kdyby nastal nějaký problém, nebudeš mít koho zavolat, a také těžko někde seženeš jídlo pro sebe. Měla bys jen to, co zůstalo v kredenci. Ale nechceme tě tu držet proti tvé vůli. Pokud si opravdu přeješ odejít, zařídím, aby tě někdo vzal domů.“
To malé připomenutí, že Harry má v kouzelnickém světě nějakou moc, Petunii zarazilo. Představila si, co by se stalo, kdyby se vrátila. Jídlo by nebyl problém, ale to, že by byla na všechno sama, jí dělalo starosti. „Možná bude opravdu nejlepší, když tu zůstanu, dokud se nebudeme moci vrátit všichni tři.“
Když Harry zmínil jejího manžela a syna, připomnělo jí to ještě něco. „Mimochodem, nedávno jsem byla navštívit Vernona a Dudleyho. Bylo opravdu rozčilující vidět je tam spát, bez monitorů nebo kapaček! Tohle přece není lékařská péče - jak může ošetřovatelka vědět, že jsou v pořádku, když tam není nic, čím by je mohla kontrolovat, a jak je vůbec vyživují? Bojím se, co z nich bude, až se probudí! Je to kryto veřejným zdravotním pojištěním? Jestli Vernonovi pošlou za tohle účet, můžu ti garantovat, že se mu to nebude líbit!“
Harry měl co dělat, aby se nerozesmál kvůli tomu, co jeho tetě dělá starosti. „Jenom spí, teto, nejsou nemocní. Magie, která je do spánku uvrhla, je teď také udržuje zdravé - nehrozí jim vyhladovění nebo dehydratace. Až se probudí, budou úplně stejní jako předtím. Po celém světě spí statisíce mudlů, většina z nich ve svých domovech, v obchodech nebo v kancelářích, a někteří dokonce i v autech. Až se probudí, všichni budou také v pořádku.“
„Tak proč jsme tedy tady?“ zeptala se Petunie méně panovačně než obvykle.
„Protože těsně po tom, co všichni usnuli, jsme nevěděli, jestli spící mudly dokážeme ve spánku také ochránit. To původní kouzlo totiž způsobilo, že jenom usnuli, a kdyby nedostali vodu, zemřeli by. Tak jsme sem začali přivážet rodiny všech studentů. Kdyby se nám nepodařilo přijít na způsob, jak zachránit všechny, mohli jsme aspoň pomoci našim rodinám.“
Petunie byla zmatená. „Ty jsi požádal ty dva chuligány, aby přišli k nám a přivedli nás sem?“ Uniklo jí při tom malé říhnutí - slovo „chuligáni“ bylo zřejmě dost negativní, aby aktivovalo Severusovo kouzlo.
„Vlastně jsem byl v bezvědomí po tom, co jsem všechny kouzlem probudil. Ale moji přátelé začali okamžitě vymýšlet záchranné plány. Jak jsem pochopil, trochu se pohádali ohledně toho, co udělat s vámi, ale nakonec dospěli k závěru, že bych chtěl, aby vás sem vzali. A tak jste tu. A ne, bradavická ošetřovna nespadá pod veřejné zdravotní pojištění. A jsem si jistý, že strýčkovi Vernonovi nikdo nepošle žádnou fakturu ani za jeho a Dudleyho pobyt na ošetřovně, ani za tvůj pokoj a stravu. My stejně nepoužíváme mudlovskou měnu. A pokud tu nějaký účet bude, já ho zaplatím.“
Harry měl, podle svého názoru, hodně peněz a mohl si dovolit nabídnout, že za někoho zaplatí. Nemělo to nic společného s tím, jestli si to Dursleyovi zaslouží. Bylo to spíš o tom, že byl v situaci, kdy mohl pomáhat. Na druhou stranu, Petunii jeho nabídka velmi zmátla, protože podle ní to bylo obráceně. Nezáleželo na tom, jestli byla schopná poskytnout to, co bylo potřeba, ale na tom, jestli si to dotyčný zasloužil. Harry zvědavě sledoval, jak jeho slova zpracovává, zatímco se na něj se zvláštním výrazem ve tváři dívala. Zdálo se mu, že zahlédl náznak viny. Ona i Vernon mu upírali i ty nejmenší věci; vedlo to až k tomu, že k loňským vánocům mu jako dárek poslali padesát pencí.
Petunie dumala nad tím, že tu už jsou dva měsíce, a teď to vypadá, že tu stráví ještě jeden další. Ať už ty poplatky budou jakékoliv, nebudou v žádném případě malé. Kde mohl Harry získat tolik peněz? A co měl za lubem, když se nabídl, že za ně zaplatí? Přemýšlení o zdroji Harryho financí a jeho překvapivé štědrosti odsunula stranou, protože slovo „peníze“ jí připomnělo ještě jednu věc. „Je tu někde banka, kde mi proplatí šek, nebo bankovní automat, kde bych si mohla něco vybrat? Chtěla bych jít s několika dalšími ženami do městečka tady nedaleko, ale uvědomila jsem si, že nemám žádnou hotovost.“
„Ne, nejsou tu žádné bankovní automaty. Magie a technika se nemají moc rády. Ale přece víš, že kouzelníci nepoužívají mudlovské peníze. Kouzelnická banka v Příčné ulici může mudlovské peníze směnit na kouzelnické, ale tady nemají pobočku. Jestli něco potřebuješ, postarám se, aby sis mohla ve městě nakoupit - máme způsoby, jak platit za zboží přímo z účtu v kouzelnické bance. Nebo ti dám nějaké naše peníze, pokud dáváš přednost hotovosti.“
Petunie utrpěla šok, když jí Harry nabídl to, co mu ona a její rodina roky odpírali, a cítila až nechutnou zvědavost, jak se ten kluk dostal k tolika penězům. Harry poznal její mazaný výraz ve tváři a uvědomil si, že roky strávené s Vernonem pod jednou střechou se na ní musely podepsat; nejspíš právě teď počítala, jestli by nemohli nějak vydělat na tom, co Harry v kouzelnickém světě vlastní, ať už to bylo cokoliv. Některé věci se očividně nezměnily.
„Řeknu jednomu z domácích skřítků, aby ti do nočního stolku dal několik galeonů. Pokud bys potřebovala něco dražšího, dej mi vědět, co je to za obchod, a já u nich vyjednám platební podmínky,“ řekl Harry, než se otočil k odchodu.
V Petunii se svářelo mnoho emocí. Vernon by byl celý pryč kvůli financím - měl ten kluk nějaké peníze, a pokud ano, proč k nim neměli přístup, když ho vychovávali? Bohové vědí, že Vernonův podnik prošel několika těžkými obdobími a poplatky za Dudleyho soukromou školu také nebyly malé; věděli by, jak je použít!
Ale Harry jí svobodně nabídl, že jí bez jakýchkoliv výhrad finančně vypomůže. Ani ona, ani Vernon by něco takového určitě neudělali. Nezdálo se, že by to Harry nemyslel vážně. Muselo za tím být víc, než co se dalo poznat na první pohled, ale nemohla na to přijít. Byla ráda, že se její pobyt tady chýlí ke konci - říkal, že už jenom měsíc. Opravdu jí její předchozí život chyběl. To musí být tím. Musí se vrátit co nejdřív do Zobí ulice, a pak se bude cítit mnohem lépe.
Znovu si oblékla kožené rukavice a rozhodla se, že dosbírá listy z téhle řady, než půjde na oběd.
Harry si cestou zpátky do hradu uvědomil, že ho havrani chválí za způsob, jakým se choval k tetě Petunii. Jednoho z nich dokonce pobavilo, že čím lépe a velkoryseji se k ní chová, tím více ji znepokojuje, než když se s ní hádal. Potom mu začali šeptat do ucha svá tajemství.