Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Autor: Snegurochka
Překlad: Rozárka
Beta: Nifredil
Přístupnost: nevhodné pro mladší 18-ti let
Páry: Severus Snape/Remus Lupin; zmiňován Remus Lupin/Sirius Black
Varování: srdceryvné rozhovory o tom, co je to pravá láska
Shrnutí: Napsáno po vydání HP a fénixův řád. Snape musí vařit vlkodlačí lektvar pro truchlícího Lupina, což v něm znovu probouzí dlouho potlačované emoce. Ale může jeho city Lupin opětovat? Dokáží se přestat hádat kvůli Siriusovi na dostatečně dlouhou dobu, aby si vše vyjasnili?
Poznámka: K této povídce existuje ještě šestikapitolový sequel Zvyk, který ji kvalitou značně převyšuje a který máme také v plánu přeložit ;-). Povídka byla původně umístěna na UtC.
Odkaz na anglický originál povídky: Not Love

 

 

Místnost byla plná stínů, když vysoký muž ve vlajícím hábitu opatrně nakoukl skrz pootevřené dveře. Chvíli váhal, ale pak si odkašlal.

„Lupine?“ zavolal.

Žádná odpověď.

„Ředitel mi řekl, že tě najdu tady nahoře. Přinesl jsem ti vlkodlačí lektvar.“ Něco velkého v rohu místnosti se pohnulo. Muž se k tomu rychle obrátil s hůlkou v ruce.

„To bych schoval, Severusi, a hodně rychle bych se uklonil. Klofan má poslední dobou ještě horší náladu než já, jestli je to vůbec možné. Jsem si jistý, že nebude moc dlouho váhat, než tě sežere.“

Snape si popuzeně povzdechl, otočil se k hipogryfí hromadě masa, která teď byla zřetelně vidět v rohu místnosti, a hluboce se uklonil. Cítil na sobě hodnotící pohledy dvou párů očí – stvoření před sebou a pak ještě jedněch – ty patřily osobě, která, jak teď už veděl, seděla v houpacím křesle na vzdálenějším konci místnosti nedaleko od okna. Po několika vteřinách Klofan opětoval úklonu a Snape vstal a otočil se k Lupinovi.

„Tvůj lektvar,“ řekl nevrle a podal mu lahvičku.

Lupin se nepohnul. Jen se dál houpal na vrzajícím křesle, pomaleji, než by si Snape myslel, že je vůbec možné, a zíral do prázdna.

Bože, pomyslel si Snape. Dnes nemám čas sledovat další výstup téhle drama queen(*). Proč se z toho ten chlap ještě nedostal? Samozřejmě slyšel všechno o bitvě na ministerstvu a podle všeho to vypadalo jako to nejhorší, co se stalo od konce první války. Přirozeně slyšel i o Blackovi – bylo nemožné být členem Řádu a neslyšet, jak pořád někdo probírá „ohromnou ztrátu“ Siriuse Blacka. Snape se nad tou frází v duchu ušklíbl. Jako kdyby snad ztráta Blacka byla nějaká velká tragédie.

Lupin vzhlédl, jako kdyby vycítil Snapeovy myšlenky. „Řekni mi, Severusi,“ promluvil tím prázdným hlasem, který si navykl v poslední době používat, „proč bych si dnes ten lektvar měl brát?“

Ach, takže nakonec je to tady. Zítra bude první úplněk od doby, co Black tak neokázale opustil své druhy ve zbrani (pravděpodobně zkoušel Potterovi předvést nějakou nebezpečnou soubojovou finesu, podezříval ho Snape potají). Brumbál Snapea požádal, jestli by protentokrát nedonesl vlkodlačí lektvar na Grimmauldovo náměstí – říkal něco o tom, že je Lupin příliš zdrcený žalem na to, aby si pro něj přišel do hradu sám, jak to obvykle dělával. Ředitel naznačil, že má podezření, že by ten zatracený vlkodlak mohl dělat problémy, že by mohl vyhrožovat, že obětuje sebe a každého, koho by mohl stáhnout s sebou ve snaze – jak že byl ten výraz? – otupit bolest.

„Popravdě, Lupine, dnes na tvé existenciální výlevy nemám čas. Musím se vrátit do hradu, abych dohlédl na pravidelné kolečko mrzimorských školních trestů.“ Snape zlostně hleděl kamsi za houpací křeslo a lahvičku svíral v ruce. Proč bych si dnes ten lektvar měl brát? V duchu protočil panenky. Proč ten chlap předvádí takové divadlo kvůli ztrátě proklatého milence, to Snape nikdy nepochopí. Choval se, jako by to snad pro něj byla skutečná ztráta. Na to neměl Snape čas. On věděl, jak vypadá skutečná ztráta. Viděl, jak byli jeho přátelé a lidé, které miloval, mučeni a zabíjeni. Co o tom věděl tenhle vlkodlak? Nic. Předváděl tu to své velkolepé představení o tom, jak truchlí po Blackovi. Ze všech lidí zrovna kvůli němu. To je prostě směšně.

Lupin se rychle obrátil, aby vyhlédl z okna na stmívající se červenec, a když stočil pohled zpátky na Snapea, pocítil učitel lektvarů bodnutí výčitek svědomí kvůli svým tvrdým slovům. Lupinovy šedé oči, které měly obyčejně zláštní, ale podmanivý odstín mlhy za časného rána, byly mrtvé jako náhrobní kameny. Ne že by snad někdy jiskřily jako Brumbálovy nebo oči jiných věčně šťastných lidí. Ale kdyby někdo Snapea přinutil vypít veritasérum a pak se ho zeptal, jestli má pro Lupina nějakou slabost, přiznal by, že by se dokázal utopit v Lupinových očích. Vždy byly klidné a rozvážné, ale také tajemné – jako kdyby znal smysl všech věcí a nikomu o tom nehodlal říct. Byly to oči plné pečlivosti a soustředění – kvalit, které Snape obdivoval u jiných stejně jako u sebe. Lupin, osamocený v houfu svých bezcenných přátel, byl učenec, byl myslitel.

Na chvíli nechal myšlenky zabloudit zpět do školních dní, kdy několikrát týdně vídával Lupina samotného v knihovně. Black, Potter a Pettigrew by samozřejmě nezůstali v knihovně , ani minutu, ale Lupin měl ve zvyku se tam učit. Stejně jako Snape. Nikdy si spolu nepovídali. Ale ani se nehádali. Prostě jen… seděli, obvykle u sousedních stolů, v klidu a míru. Snape často druhého chlapce pokradmu pozoroval, vzpomněl si s nostalgií. Vždycky mu do očí padal zbloudilý pramen zlatavě hnědých vlasů. Tenkrát by Snape udělal cokoli proto, aby se mohl natáhnout a odhrnout ten pramen ke straně. To bylo pochopitelně před tím Blackovým nestydatým pokusem nechat Lupina, aby ho roztrhal na kousky. Nepřekvapilo ho, že tahle událost ukončila jejich společné sedánky v knihovně stejně jako jakoukoli náklonnost, kterou mohl Snape chovat k vlkodlakovým zatraceným vlasům. Alespoň na pár let.

Někdy – ne moc často, samozřejmě, jen někdy, když se zrovna cítil nakloněn tomu odpustit – se Snape přistihl, že přemýšlí nad tím, jaké by to asi bylo – mluvit s Lupinem. Sednout si do křesel potažených černou kůží, která měl ve svém podzemním kabinetě, se sklenicí brandy s ním rozmlouvat o filozofii, náboženství nebo politice. Přeci jen musel uznat, že Lupin byl velice inteligentní. Jaké by bylo zaujmout ty vědoucí oči, pozorovat ten obličej a poslouchat ten jemný hlas. Nebo se dokonce dotknout těch rukou.

Koho se to snaží oklamat! Snape chtěl s Lupinem dělat o dost víc věcí než jen mluvit. Nejdřív to přičítal pošetilé zamilovanosti malého školáka. Ale o pár let později, když když ho to pořád nepřecházelo… když jen při pouhé zmínce Lupinova jména během první války, kdy spolu byli v Řádu, musel zoufale vyhledat studenou sprchu… Snape lehce zavrtěl hlavou a snažil se udržet vzpomínky v patřičných mezích. Kdyby se jen věci nezvrátily zrovna takhle, kdyby jen Black a Potter nevtáhli Lupina do své školní tlupy idiotů… Všechno mohlo být jinak.

Dnes byly situace opravdu jiná, ale ne taková, v jakou Snape doufal. Vše, co na Lupinovi obdivoval, bylo v jeho očích – jeho moudrost, jeho humor, jeho touhy. Ale teď, bez Blacka, to všechno zmizelo. Jeho oči byly mrtvé. Snape svraštil obočí a snažil se přijít na to, proč proboha Lupin snáší Blackovu smrt tak těžce.

Lupin se pomalu zvedl z křesla a vytrhl Snapeovi lahvičku z ruky. „Tak si běž, když jsi tak zaneprázdněný,“ vyplivl jedovatě a praštil s lahvičkou na malý stolek pod oknem. „Splnil jsi svou povinnost, Brumbál se dozví, že jsi mi ten lektvar doručil. Jestli si ho vezmu nebo ne, to už teď není tvůj problém. Tak abys snad šel, Severusi. Klofan tě možná nesežere, ale já bych mohl.“

Snape znovu vzdychl a protočil panenky, tentokrát mnohem zřetelněji. Pastorek se zmínil o tom, že Lupinovi všichni takové výlevy raději trpěli, takže se zdálo, že tohle byl hlavní způsob, jak po bitvě s lidmi komunikoval. Většinu času byl Lupin nesnesitelně přitažlivý, to je pravda, ale jindy byl jednoduše nesnesitelný. Snape na rozdíl od ostatních nehodlal držet jazyk za zuby. „Nejsme přátelé, Lupine, a oba to víme. Ale přesto ti musím dát moudrou radu: přestaň si hrát na mučedníka a dostaň se z toho. Válka pokračuje, jestli sis toho nevšiml. Války přinášejí oběti. Všichni bojujeme. Všichni trpíme. Lidé umírají.“ Pokrčil rameny a mávl rukou. „Najdeš si někoho nového, život jde dál atd. atd.“ Zavířil hábitem a zamířil ke dveřím.

Tak, pomyslel si. Bylo to tvrdé, ale řekl to. Zastavil se, aby se znovu uklonil Klofanovi na rozloučenou, a natáhl se po klice.

„Najdu si někoho nového?“ Lupinův přiškrcený hlas ho zastavil. Byl to hlas, jaký Snape nikdy předtím neslyšel. Zlomený hlas, ne úplně lidský. Snape se ohlédl přes rameno. „Najdu si někoho nového,“ zamumlal Lupin znovu, zachumlal se do šedého pláště a usadil se zpátky do křesla. „Víš, Severusi, máš pravdu. Nejsme přátelé. Velice se omlouvám, že ti ředitel uložil povinnost připravovat pro mě každý měsíc ten lektvar, když je jasné, že bys se mnou nejraději vůbec nepřišel do styku a já bych zpravidla nerad přišel do styku s tebou. Ale já se ti nesnažím nabízet rady, jak bys měl žít nebo truchlit nad tím, co jsi ztratil.“ Odmlčel se a zvedl své srdceryvně bezbarvé oči ke Snapeovi, jako by potřeboval veškerou sílu na to, aby mohl mluvit. „Měl jsem vědět, že nejsi schopný milovat,“ pokračoval. Snape zúžil oči. „Vím, co jsi ve svém životě udělal. Ve skutečnosti vím mnohem víc, než si myslíš, že vím. Vím, že jsi poznal ztrátu a bolest. Ale nikdy nepoznáš takovou bolest jako já, s tím svým srdcem z kamene.“ Obrátil mrtvý pohled k oknu. „Láska, Severusi, je pravá bolest. A ta nikdy neodezní.“

Snape ztuhl ve dveřích a myšlenky se mu rozeběhly šílenou rychlostí. Láska? pomyslel si nedůvěřivě. Tihle dva? Samozřejmě věděl, že spolu šukali jako králíci hned od té doby, co se Řád nastěhoval na Grimmauldovo náměstí. Všichni to věděli; Tonksová a Pastorek o tom pořád tlachali. Ale Snapea by ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo, že to bylo vážné. Domníval se, že Lupin a Black – obzvlášť Black – nejsou schopni vážného vztahu. Vždyť to jsou zvířata, proboha! Mají své potřeby, potřebují šukat víc než normální lidé. To Snape dokázal pochopit. Ale láska? Nemožné.

Otočil se čelem k Lupinovi. Ne, došlo mu najednou. Ne nemožné. Mrtvé oči. Prázdný hlas. Rozedraný plášť. Zatuchlá místnost. Zatracený hipogryf – ano, to by jednoznačně vysvětlovalo, proč si Lupin vybral na přemýšlení zrovna tuhle místnost. On a Black byli milenci. On a Black spolu byli svázáni. Snape ucítil, jak se mu zvedá žaludek, pomalu si rukou prohrábl dlouhé černé vlasy a vydechl. Lupin a Black se milovali. A teď, pomyslel si zkroušeně, jsem ze sebe udělal naprostého pitomce.

Pomalu se vrátil do místnosti a sedl si do křesla naproti Lupinovi. Dlouze se zahleděl na muže před sebou a cítil, jak mu to láme srdce. „Viděl jsem smrt a ztrátu,“ promluvil tichým hlasem, „v tom máš pravdu. A poznal jsem bolest.“ Lupin se k němu obrátil. „A také jsem, věř tomu nebo ne, poznal lásku.“ Černé oči se zabodávaly do Lupinových, který jeho pohled neochvějně opětoval. „Řekni mi,“ začal, když konečně sklopil oči. Skoro se mu nepodařilo zadržet příval emocí, které k Lupinovi cítil a které v něm vřely už dvacet let. „Myslíš si, že láska končí jen proto, že se spolu už nevidíte?“

Když znovu vzhlédl, zíral Lupin na strop s rukama za hlavou. „Ano, Severusi,“ jednoduše odpověděl, „myslím. Truchlím pro Siriuse, to je pravda, ale také truchlím nad sebou, protože pro mě už láska skončila. Můžu žít dál, můžu klidně dál s někým spát, když budu chtít, to je ta jednodušší část.“ Přidušeně se zasmál. Hořce. „Ale láska už je pryč.“

Pramen prošedivělých hnědých vlasů spadl Lupinovi do očí, když dal ruce zpátky na opěradla křesla a začal se znovu houpat. Snape potlačil nutkání natáhnout se dopředu a odhrnout ten pramen ke straně. Znechuceně se zamračil. Jak jen se ten vlkodlak opovažuje dělat mu to znovu, pomyslel si naštvaně, znovu ho přinutit, aby mu na něm záleželo. Náhle ho zaplavily vzpomínky na osamělé noci v bradavickém sklepení, kdy nedokázal myslet na nic jiného než na to, jak zabíjí Blacka a Pottera a bere si Lupina k sobě do postele. Taková ironie, pomyslel si. Black a Potter jsou opravdu mrtví a už mu nestojí v cestě. Lupin by teď mohl být jeho. Snape rychle zavřel oči ve snaze potlačit své nechutné myšlenky. „Jak je to dlouho, co jsi naposledy spal?“ zeptal se.

„Tři týdny,“ odpověděl Lupin bezbarvě.

Snape vstal a vyndal z pláště malou fiálu. „Vypij to společně s vlkodlačím lektvarem,“ řekl, „pomůže to.“ Položil fiálu na stůl vedle lahvičky, ale nepohnul se ke dveřím.

Lupin na něj dlouho hleděl, než se smutně usmál. „Vyhrál’s, Severusi,“ řekl a natáhl se po lahvičce. Vypil ji do dna a zašklebil se, potom otevřel fiálu s lektvarem na spaní a vypil i tu. „Vyhrál’s.“

Vstal a odešel k posteli. Když ho míjel, položil mu Snape bez hlesu ruku na záda, chvíli ji tam nechal a pak se prudce otočil ke dveřím. „Dobrou noc, Lupine,“ řekl chraplavě, když za sebou zavíral dveře.

********************

„Už jsi tu zase, Lupine?“ ozval se líně Snape, když se vynořil z nejbližší uličky mezi knihovními regály a zastavil se za pilně studujícím nebelvírským studentem. „Black a Potter tě dnes pustili z dohledu?“

Lupin se otočil na židli a zabouchl učebnici přeměňování před sebou na stole. „Pustili,“ odpověděl, zatímco jeho oči hladově hltaly Snapeovo pružné tělo. „Řekl jsem jim, že se potřebuju učit.“ Ztišil hlas do hedvábného vrnění. „Doufal jsem, že tu budeš.“

Snape natáhl dlouhý ukazováček k Lupinovu čelu a odhrnul mu z očí pramen vlasů. „A to proč?“

Lupin prudce vstal a popadl Snapea za zápěstí. „Protože jsi tu nebyl celý týden a já se nemohl dočkat, až ti ho budu moct vykouřit.“

Snape zkřivil rty v divoký úšklebek, když sebou jeho penis škubnul. „Tišeji, Lupine,“ řekl jemně, „pokud tedy nechceš, aby se k nám Madame Pinceová přidala.“

„Co chci, Snape, je tvůj pták v mojí puse. Hned teď.“

„Ts ts ts, Lupine,“ vysvobodil se Snape z Lupinova sevření, nenuceně se opřel o nejbližší regál a zkřížil ruce na prsou. Sledoval Lupina s překvapeným úsměvem na tváři a hladovou touhou v očích. „Tak nadržený. Tím mi chceš jako říct, že Black nechal v peřinách nebelvírské věže tu tvoji nádhernou pusinku zahálet?“ V očích se mu majetnicky zablesklo.

„Kolikrát ti to mám ještě říkat?“Lupin zmenšil mezeru mezi nimi na minimum a přitiskl se ke Snapeovu silnému tělu, čímž shodil z regálu několik knih. „Black mě vůbec nezajímá. To tebe chci. To o tobě sním.“ Odhrnul Snapeovy vlasy na stranu a vyzývavě mu zašeptal do ucha: „A je to tvůj pták, tvrdý a tlustý, který potřebuju cítit až v krku. Hned teď.“

Snapeovi se zadrhl dech v hrdle, popadl Lupina za ramena a stáhl ho dolů na studenou kamennou podlahu školní knohovny. „Udělej to,“ zasyšel a vysvobodil svůj pulzující penis ze zajetí školního hábitu.

Lupin sevřel Snapeovy boky a uchvátil jeho tvrdost do úst. Snape sevřel v pěsti chomáč kaštanových vlasů a zaklonil hlavu. Ze rtů mu unikl tichý vzdech. „Přesně takhle, Lupine,“poručil. „Vykuř mi ho tak, jak chceš. Tvrdě!“

Lupin poslechl. Přejel jazykem po spodní straně Snapeova, potom ho sevřel u kořene a začal ho prsty masírovat, zatímco ústy pracoval na jeho špičce.

Snape prudce přirazil. Ruce měl zapletené do Lupinových vlasů, když šukal a prznil tu horlivou tvář, ty sladké rty. Udělal se prudce, Lupinovi přímo do krku. Ústa si zakryl rukávem, aby zadusil chlaplavý sten, který hrozil uniknout z jeho rtů. „Kurva, tohle ti jde, Lupine,“ zamumlal.

Lupin si olízl rty a vzhlédl ke Snapeovi. „Zítra touhle dobou?“ zeptal se nevinně.

Snape se s trhnutím probudil. Okny pronikaly paprsky měsíčního světla a z přilehlé pracovny sem pronikl závan zbylého vlkodlačího lektvaru. Jeho penis byl tvrdý a vlhký. Pomalu vstal a nahý přešel k oknu. Přitiskl čelo k chladnému sklu. Snažil se zpomalit tep a vymazat z paměti sen, který neměl s realitou bohužel nic společného. Dlouho si prohlížel ubývající měsíc a v duchu se nedobrovolně vracel ke scéně na Grimmauldově náměstí dříve toho večera.

„Remusi,“ zašeptal sám pro sebe, nepřítomně si přejel prsty po vystouplém břiše a sevřel je kolem penisu. Druhou rukou se opřel o okenní tabuli, lehce se předklonil a pomalu se laskal. „Remusi,“ vydechl znovu, i když kdesi hluboko v duši věděl, že je to pošetilé, že nemůže toužit po vlkodlakovi, nemůže toužit po nikom, koho kdy miloval Black. Věděl, že Lupin by jeho touhu nikdy neopětoval. „Remusi!“ křičel, neschopen přestat. Dvacet let touhy, frustrace, bolesti a osamělosti mu vytrysklo na ruku. V tu chvíli zavřel oči před měsíčním světlem a v duchu se rozhodl, že půjde za tím, co chce.

********************

Lupin chvátal Vstupní halou směrem ke sklepení a nervózně kontroloval hodinky. A sakra, pomyslel si, jdu o tři minuty později. Snape mi to pěkně vytmaví. Dorazil ke Snapeovu kabinetu a zaťukal na velké dřevěné dveře.

„Vstupte,“ odpověděl mu Snapeův tichý hlas.

Lupin si povzdechl. A je to tady. Od jejich posledního setkání v ložnici paní Blackové na Grimmauldově náměstí uběhl skoro měsíc a Lupin zrovna nedychtil po tom Snapea znovu vidět. Lektvar na spaní mu přivodil bezesnou letargii, která trvala osmnáct hodin. Což bylo skvělé, to určitě – skoro si nevšiml vlastní přeměny, protože lektvar zřejmě přivozoval hluboký spánek, i když byl ve vlčí podobě – ale kvůli tomu se ze vzpomínky na Snapeovu návštěvu stal jen mlhavý opar. Opravdu jsem rozebíral lásku, smrt a bolest... se Snapem? znovu se ptal sám sebe. Bože, byl jsem vážně mimo. Opravdu nechtěl o Siriusovi s nikým mluvit, a obzvlášt ne se Snapem. A pak tu byly ty sny. Sny, které začaly té noci a od té doby nepřestaly. Sny o nich dvou... jak dělají věci, o nichž by si nikdy nepomyslel, že by je mohl dělat se Snapem. Lupin zavřel oči a pevně stiskl víčka k sobě, snažil se zaplašit představy, které se mu zase vtíraly do mysli. O Snapeovi na kolenou, o tmavovlasé hlavě zakloněné v extázi, o hrdelních stenech a povzbuzeních pronášených hlubokým hlasem. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.

Lupin nikdy nevěděl, co si má o Snapeovi myslet. Samozřejmě mezi nimi byla zášť, tehdy ve škole, ale měla obvykle původ v tom, jak se Snape choval k Siriusovi, ne v něčem, co by Snape sám udělal. Snape a Sirius se k sobě chovali jako naprostí kreténi. Lupin při té vzpomínce lítostivě zavrtěl hlavou. Ano, tehdy ve škole byl Snape jako osina v zadku. Ale od té doby, od konce první války, musel Lupin přiznat, že... no, že si skoro začal Snapea vážit.

Díky své práci pro Řád, díky kontaktům se světem temných stvoření toho poměrně dost zjistil o Snapeově minulosti. Věci, o kterých se Brumbál nikdy nezmínil. Věci, které Snapea přetáhly zpět na jejich stranu. Nezáleží na tom, kdo jste, pomyslel si Lupin – nikdo by nemohl takové věci ignorovat, nikdo by nedokázal neobdivovat muže, který tím vším prošel a přesto se dokázal vrátit v pořádku. Nikdo by nedokázal neobdivovat muže, který změnil strany, aby zachraňoval životy – no, to je už dávno. A tak měl po tom všem právo být tak trochu kretén, pomyslel si Lupin s úsměvem. Stejně jako Sirius, po tom všem, čím si prošel. Úsměv mu pohasl. Sirius. Ten by byl asi pěkně vzteklý, kdyby věděl, že o něm teď Lupin přemýšlí jedním dechem se Snapem. A kdyby jen tušil, jak o Snapeovi nedávno přemýšlel. Sevřelo se mu srdce a zaplavil ho pocit viny. Ne, řekl si pevně. Je mrtvý. Musím žít dál. Teď už zbývá vymyslet, jak přesně to udělat.

„Hodláš tam venku stát celou noc, Lupine, nebo chceš ten zatracený lektvar?“ přerušil Lupinovy myšlenky Snapeův podrážděný hlas. Zhluboka se nadechl a zavrtěl hlavou, než otevřel těžké dveře.

„Dobrý večer, Severusi,“ řekl, když vkročil do tmavého sklepení.

Snape vzhlédl od hromady pergamenů na stole a Lupin by mohl přísahat, že viděl, jak se pohled jeho černých očí na chvíli zjemnil. „Je to tamhle,“ pokývl směrem ke stolu v rohu místnosti, kde stála jediná lahvička s vlkodlačím lektvarem, a pak se vrátil ke svému pergamenu. „Jak se – pomohl ten lektvar na spaní?“ zeptal se neohrabaně.

Lupin se usmál, když si šel pro lahvičku. Ale ale, Severusi, pomyslel si zlomyslně, můj žal obměkčil tvé černé srdce? „Ano, děkuji.“ Odšrouboval uzávěr a zhluboka se napil.

„Ještě pořád spíš s hipogryfy?“

Lupin se překvapeně otočil. Zaslechl v jeho hlase pokus o flirtování? Škádlení? Nemožné. Vždyť to byl Snape. Podíval se na učitele lektvarů sedícího za stolem: plášť nenuceně přehozený přes židli, dva horní knoflíčky rozepnuté, rukávy vyhrnuté k loktům. Lupin zlehka vydechl, když ucítil, jak se mu hrne krev do spodních částí těla. V mžiku si vzpomněl na dávné časy ve škole, samozřejmě před tím Siriovým „vtípkem“, kdy chodíval do knihovny, aby unikl před Siriusovými a Jamesovými nikdy nekončícími rošťárnami ve společenské místnosti. Snape tam pokaždé byl, seděl o samotě s hromadou knížek. Lupin měl ve zvyku ho pozorovat, když se tmavovlasý chlapec nedíval. Na Snapeovi vždycky bylo něco podmanivého. Možná to bylo tím pronikavým pohledem černých očí, který se ještě zintenzivnil, jak muž stárnul. Lupin se zachvěl. Ačkoli často prohlašoval opak, velmi si liboval, když byl cílem toho pohledu. Nuže dobrá, Severusi, pomyslel si. Já tu hru můžu hrát taky. A vyhraju.

Lupin odložil cestovní plášť a přešel zpátky ke stolu. „Už ne,“ odpověděl hedvábným hlasem, „ale můžu ti to jenom doporučit, Severusi, v krajní situaci. Až budeš mít v posteli volno.“

Snape ho dlouho pozoroval. V koutcích úst mu hrál náznak úsměvu. „Náhodou mám zrovna teď v posteli volno,“ zavrněl tichým hlasem. Lupinovi přeběhl mráz po zádech a nedokázal udělat nic se vzrůstající tvrdostí mezi nohama. „Ale ty se mnou přece nemůžeš flirtovat, že ne, Lupine? Někdo, kdo právě rezignoval na lásku, “ protáhl líně.

Boha jeho, pomyslel si Lupin frustrovaně. Tenhle chlap se nenechá svést zrovna lehce, že? „Řekl jsem, že jsem rezignoval na lásku, Severusi, ne na sex.“ Posadil se na kraj Snapeova stolu, přičemž pomačkal pár pergamenů. Usilovně se snažil vypadat nenuceně, i když mu srdce bušilo jako o závod. Co si pro všechno na světě myslí, že dělá? Říkat Snapeovi takovéhle věci. Truchlení ho už ale unavovalo. Byl to dobrý pocit říkat někomu zase jednou takové věci. Zadíval se na kousek odhalené klíční kosti vykukující zpod Severusova rozepnutého trička. Říkat je Snapeovi.

„Aha.“ Snape uznale pozvedl obočí. „Moje chyba.“ Zvedl se ze židle a obešel stůl. Postavil se před Lupina a přejížděl mu dlouhým ukazovákem po obličeji, zatímco říkal: „A řekni mi, Lupine, co by řekl Black, kdyby věděl, že tu u mě škemráš o sex ani ne dva měsíce po jeho... tragickém odchodu?“

Lupin zbledl. Ty parchante, pomyslel si. Chceš to tak moc jako já. Vždycky jsi chtěl. Vím, jak ses na mě díval. Vím, že to je důvod, proč jsi chtěl zjistit, kam jsem každý měsíc chodil se Siriusem, Jamesem a Petrem. Vím, že to je důvod, proč jsi vždycky tak moc nenáviděl Siriuse. Zhluboka se nadechl a seskočil ze stolu.

Vím, že já jsem ten důvod, proč jsi přeběhl zpátky na naši stranu.

Lupin popadl plášť a zamířil ke dveřím. „Dobrou noc, Severusi,“ řekl.

********************

Kurva, pomyslel si Snape. Zhluboka se nadechl, třikrát udeřil hlavou do stolu a potom vstal, popadl plášť a následoval Lupina ven ze dveří. Lupin už byl z dohledu, už prošel Vstupní síní a šinul si to přes trávník směrem k bráně. Snape se rozhlédl, jestli někde nezahlédne studenty-šmíráky, což se naštěstí nestalo, a tak otevřel těžké dubové dveře a vyklouzl ven. Skoro utíkal, jak se snažil dohonit Lupina dřív, než se dostane k bráně a přemístí se pryč.

„Lupine,“ zavolal podrážděně. „Lupine, proboha, počkej, prosím.“ Spěchal kupředu.

U brány se Lupin zastavil a otočil. Výraz v jeho tváři byl nečitelný. Předpokládám, že teď bych se asi měl omluvit, pomyslel si Snape. To tedy neudělám. Myslel jsem to vážně. Jak se jen opovažuje nabízet se mi ani ne měsíc potom, co mě poučoval o pravé lásce a bolesti z její ztráty? Snape stiskl rty a ušklíbl se na Lupina, když k němu došel. Nemá nejmenší tušení o tom, co je pravá láska.

Sny o Lupinovi ho pronásledovaly celé roky a od doby, co Black zemřel, se ještě zintenzivnily. Od doby, co byl najednou Lupin... k mání. Ale Snape měl svou hrdost. Nehodlá toho muže prosit. Nehodlá hrát druhé housle jeho vzpomínce. Nehodlá se dohodnout jenom na „šoustání“. Lupina by mohl svést s jednou rukou svázanou za zády, tím si byl jistý. Ale on chtěl víc než jen svádění. Chtěl, aby ho Lupin potřeboval tak moc, že... Dobře. Neomluvím se.

„Co?“ vyplivl na něj Lupin, ruce založené na prsou. Hruď se mu prudce zvedala hněvem a vypětím.

„Prostě... počkej,“ vykoktal Snape, než se uklidnil. „Neomluvím se za to, co jsem řekl, ale nechci, abys odešel.“

„Co tedy chceš?“ Lupin zněl pořád velmi, velmi nepřátelsky. Snape se znovu proklel. Takhle si jejich rozhovor opravdu nepředstavoval.

„Chci... chci s tebou mluvit,“ řekl pomalu a opatrně zkoumal Lupinovu reakci. Výraz v jeho tváři trochu zjemněl.

„Nebudu o něm mluvit,“ odpověděl Lupin stroze. „A hlavně jsem o něm nikdy mluvit neměl. Mělo mi být jasné, že jsi proti němu natolik zaujatý, že nikdy nebudeš schopný poslouchat, jak o něm mluví někdo, kdo ho miloval.“

„Miloval,“ zasyčel hořce Snape. „Oháníš se tím slovem nějak moc často, nemyslíš?“ Lupin lehce couvl před jedem ve Snapeově hlase. „Pravá láska není o tom dostat, co chceš, kdykoli to chceš, od osoby, po které nejvíc toužíš,“ řekl kousavě. „To by bylo příliš jednoduché. Láska není nikdy jednoduchá, Lupine.“

Lupin na Snapea tvrdě hleděl s nečitelným výrazem ve tváři a neproniknutelným pohledem. „Tak proč mi, Snape, neřekneš, o čem tedy pravá láska je?“ V hlase se mu objevil náznak posměchu. Snape to ignoroval.

„Pravá láska je o tom nedostat to, co chceš,“ pokračoval Snape hrobovým šepotem. „Je to o tom žít bez člověka, po kterém toužíš.“ Lupin před Snapeovým pohledem neuhnul, což Snapea najednou vykolejilo. Ale odhodlaně pokračoval. Krev mu bušila ve spáncích a zaplavily ho emoce. „Je to o tom, že pozoruješ člověka, po kterém toužíš že všech nejvíc, sleduješ, jak se zahazuje s někým jiným, s někým, kdo není ani z poloviny muž jako on... je to o tom, že to všechno pozoruješ, pozoruješ to celé zkurvené roky a nic s tím neuděláš.“

Lupin vybuchl vzteky. „Ani z poloviny-! Snape, ty zasraný parchante, nebudu tu stát a poslouchat tě, jak– “

Ale Snape zvedl ruku a umlčel ho. „Ne,“ řekl prostě a otočil se zpět k hradu. Zvedl bradu a přitáhl si hábit úžeji k tělu. Na okamžik se zastavil a pohlédl zpět na Lupina. „Láska, Lupine, není o radosti. Je o vytrvalosti.“ Odkráčel pryč a zmizel, a Lupin jen zíral na jeho vzdalující se záda.

********************

„Zase studuješ, Snape?“ zasmál se Lupin od srdce, když obešel roh regálu a našel známou černovlasou hlavu upřeně zírající do knih o zaříkadlech.

Snape vzhlédl. „Jdeš pozdě, Remusi,“ řekl jemně. „Skoro jsem na tebe nepočkal.“

„No tak, Snape,“ ušklíbl se Lupin, „vždycky na mě počkáš, víš to stejně dobře jako já. A navíc to nebyla moje vina,“ oči mu v mžiku potemněly, „zdrželi mě.“

Snape se zvedl ze židle a přešel k Lupinovi. Dvě náctiletá těla se bez námahy objala. Dělali to tak každý den, pomyslel si Lupin. Každý den, stejný čas, stejné místo. Ale každý den to bylo nové, jiné. Lepší. Snape instinktivně vjel rukou pod Lupinův hábit a rozepnul mu kalhoty.

„Snape, ty nadržený parchante,“ vydechl Lupin, když se mu dlouhé prsty obtočily kolem penisu a začaly ho rytmicky masírovat. Nahoru a dolů, dovnitř a ven.

Snape se nahnul blíž a jeho dlouhé černé vlasy přepadly Lupinovi přes úzké rameno. „Kdepak jsou tví zavšivení kamarádíčci, Remusi?“zašeptal zlomyslně Lupinovi do ucha. „Kde jsou Potter a Black? Nevyruší nás, doufám?“

Lupin se zády opřel o regál s knihami, když ho Snapeova ruka začala masírovat rychleji. „Ne,“ zašeptal, „nevyruší nás.“ Vykřikl a přirazil Snapeovi do ruky ještě jednou a pak vystříkl sperma na svůj hábit a zavřel oči. „Jsou mrtví, Snape. Teď už jsme jen ty a já.“

Zaslechl přicházet Madame Pinceovou, když mu Snape zašeptal do ucha: „Můžu ti dát všechno to, co oni nemohli, Remusi…“

Lupin se s trhnutím probudil. Byl zalitý studeným potem a nevěděl, kde je. Tiché zakrákání z rohu místnosti ho upozornilo, že vyplašil Klofana. „To je v pořádku, Klofe,“ řekl tiše, „to jsem jenom já.“

Pomalu se zvedl a oblékl si kalhoty od pyžama, které ležely nedaleko. Nepřítomně zaznamenal, že kdysi patřily Siriusovi. Tmavě modrý flanel, plandavé nohavice, pro Lupina příliš dlouhé. Jsou mrtví. Už léta neměl takhle podivné sny.

Posadil se do houpacího křesla, pohlédl na dorůstající měsíc a jako pokaždé se děsil následující noci, kdy bude úplněk. „Severusi,“ vydechl tiše a nedobrovolně si vzpomněl na scénu, která se odehrála dříve toho večera v Bradavicích. „Je to o tom žít bez člověka, po kterém toužíš.“ V tomhle měl Snape pravdu, pomyslel si smutně Lupin. Ale když teda žiju bez člověka, po kterém toužím ze všech nejvíc, tak proč se mi zdá o Snapeovi? Popuzeně si povzdechl, přejel si rukou po šedivějících zlatých vlasech a sepnul si je u krku. Upřel pohled na měsíc.

Miluje mě, pomalu si uvědomil. Miluje mě a já už milovat nedokážu. Vstal a přešel k oknu, jednu ruku natáhl k chladnému sklu. Co bychom to byli za pár, pomyslel si a teskně se usmál. Existuje jen jeden způsob, jak ty sny zastavit. „Severusi,“ zašeptal mlčenlivým stromům venku, „ani jsem nevěděl, že tě chci, a teď nedokážu myslet na nic jiného.“ Zavřel oči před měsíčním světlem a v duchu se rozhodl jít za tím, co chce.

********************

Snape už měsíc nespal. Ani neviděl Lupina. To druhé nebylo nijak těžké zařídit: navzdory současné kritické fázi své práce pro Řád, navzdory faktu, že kolem znovu zuřila regulérní válka, neměl nejmenší problémy s tím, aby se na Grimmauldově náměstí ani neukázal. Po té naprosté katastrofě, kterou způsobil Black, když neuposlechl rozkaz a opustil dům – neuvěřitelně stupidní akce, o tom není pochyb, ale Brumbál měl pocit, že to má velmi co do činění se Snapeovým slovním popichováním – tedy, po tomhle se Brumbál postaral o to, aby Snape měl jen minimální kontakt se zbývajícími kamarády ze školy. Snape si odfrknul nad komičností situace. Ale rozkazy jsou rozkazy a člověk ve Snapeově postavení ví lépe než kdokoli jiný, že zpochybňování rozkazů ve válce může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. A tak viděl Lupina jen jednou měsíčně, když mu předával vlkodlačí lektvar.

I když to Snape sám tak nezkušeně formuloval při jejich posledním setkání (při té vzpomínce zavřel oči hrůzou), nevídat někoho až tak úplně neznamená nic necítit – v situaci, jako je ta jeho. Něco tu je, cítí to, něco mezi nimi, jako vznášející se pochodeň vysoko u stropu sklepení, ne úplně rozsvícená, ale také ne úplně vyhaslá. Té noci na Grimmauldově náměstí: „Vyhrál’s, Severusi. Vyhrál’s.“ Té noci v jeho kabinetě: „Řekl jsem, že jsem rezignoval na lásku, Severusi, ne na sex.“ Snape si skousl spodní ret. Ano, pomyslel si zarputile. Něco tu mezi námi je a ani on to nemůže popřít. Čas čekání skončil. Black je mrtvý. Je na čase přestat ho trestat za to, že byl s Blackem, řekl si Snape, když popadl plášť a zamířil k přední hradní bráně, a na čase ukázat mu, o kolik lepší by to mohlo být se mnou.

Čekal u brány s lahvičkou vlkodlačího lektvaru, když se Lupin přemístil.

„Pane bože, Snape!“ zaječel Lupin a uskočil dozadu. Pak se uklidnil a podezřívavě se na Snapea zadíval. „Nevadilo by ti, kdybys nestál přesně na tom místě, kam se všichni přemisťují, v tu samou nanosekundu, kdy se na zmiňované místo zrovna někdo přemisťuje?“ Dýchal zhluboka a chytil se za hábit na hrudi. „Do hajzlu…“

„Omlouvám se, Lupine, ale obával jsem se, že jsi možná… že jsi nechtěl… dnes přijít. Připravoval jsem se na to, že ti přinesu lektvar na Grimmauldovo náměstí.“

Lupin se zasmál: „Děkuji, Severusi, ale nelibuju si v zášti. Aspoň ne v té, která by mě připravila o ten lektvar, který držíš,“ pokynul rukou k lahvičce. „Můžu?“

„Prosím,“ podal mu Snape lahvičku a lehce se u toho uklonil.

Lupin přelétl očima Snapeovu postavu se směsicí obav a podezření a převzal lahvičku. Snape nechal své prsty, aby se na setinku vteřiny otřely o Lupinovy. V duchu se usmál, když pozoroval Lupina, jak pije.

„Jsi si jistý, že bys nedokázal vynalézt verzi s cukrem?“ zeptal se Lupin sarkasticky, stiskl rty a lehce se otřásl. „Chutná to asi tak dobře, jak voní Klofan.“ Znovu zvážil svůj komentář. „Pochopitelně jestli mu někdy prozradíš, co jsem právě řekl, hodlám to vehementně popřít.“

Snape se mírně usmál. „Mám ústa na zámek,“ zašeptal. „A bohužel ne, dokud vlkodlačí lektvar funguje tak, jak funguje, nebudu si s ním hrát. Ačkoliv,“ dodal následně, „mě ani nenapadlo, že je to až tak přecpaných pokojů s hipogryfem…“ Hlas se mu vytratil a smích odumřel na rtech stejně rychle, jako přišel. Podíval se do země. Když potom znovu zvedl hlavu, ucítil Snape v hrudi známou prázdnotu, jakou dokázal probudit jen pohled nad Lupina se zlomeným srdcem. „Proč vždycky skončíme u toho, že mluvíme o tom proklatém hipogryfovi?“ zeptal se Lupin smutně.

Snape trochu nakročil dopředu a očima vyhledal Lupinův utrápený obličej. Zoufale se snažil přijít na to, jak bude Lupin reagovat na to, co hodlal vzápětí říct (a udělat): „Vím, že jsi ho miloval,“ řekl potichu po krátké chvíli. Lupin začal odpovídat, ale Snape zvedl ruku k jeho hrudi. „Prosím. Poslouchej. Vím, že jsi ho miloval. Ale teď už to není o něm.“ Lupin uhnul pohledem. Jestli to neřeknu teď, tak už nikdy. „Nikdy to nebylo o něm. Je to o tobě.“ Snapeovy oči našly Lupinovy a upřeně se zadívaly do šedé mlhy, která v nich byla, která stále byla známkou smrti a zahnívala hluboko v jeho očích. „Vždycky to bylo o tobě.“

Stál teď blízko u Lupina a lehce se nahnul. Nechal svá ústa váhat jen pár palců nad Lupinovými, když nejistě zvedl ruku k jeho čelisti a přejel po ní prsty.

Lupin zavřel oči. „Severusi,“ řekl, otevřel je a podíval se žalostně na Snapea. „Nemůžu ti dát to, co chceš, a ty to víš.“

„Lásku?“ zašeptal Snape. „Já vím.“ Jeho prsty pokračovaly dolů k důlku pod Lupinovým krkem a vyvolaly tak lehký vzdech. „Ale stejně tě chci. A stejně chceš ty mě.“ Naklonil se a přejel lehkým polibkem přes Lupinovy rozevřené rty. Srdce mu bilo jako splašené. „Že ano.“ Bylo to konstatování, ne otázka, a Snape se modlil, aby měl pravdu.

Lupin se lehce odtáhl a dlouho se díval na Snapea, než od něj odstoupil. „Do prdele,“ zamumlal a prohrábl si rukou šedivějící vlasy. Na moment se podíval zpátky na Snapea. „Do prdele,“ řekl znova, než se vydal dolů z kopce k hradu. Snape na něj nevěřícně zíral.

„Tak co, jdeš, nebo ne?“ zavolal za ním Lupin.

********************

Není to o něm, opakoval si Lupin, když znovu vstupoval do hradu a mířil do sklepení. Poslouchal, jak za ním jde Snape. Je to o mně. Sirius je pryč, to si uvědomoval. Už nikdy nebude nikoho milovat tak moc jako Siriuse, to si taky uvědomoval. Ale taky nemohl žít jako doposud, zavřít se s Klofanem, sedět v tom proklatém houpacím křesle celý den a zírat z okna. Žít minulostí. Potřeboval znovu cítit. Chtěl, aby mu Snape pomohl znovu cítit.

Jeho sny byly stále naléhavější, jako kdyby to byly neostré černobílé fotografie, které pomalu získávaly barvu a zaplňovaly jeho zorné pole. Od toho prvního úplňku po tom, co Sirius… po té noci, co Snape přišel na Grimmauldovo náměstí, se zostřovaly a vynořovaly z Lupinova podvědomí do reality. Bylo na čase, aby se staly realitou.

Snape ho dostihl ve dveřích do sklepení a přitiskl se k jeho zádům, když odstraňoval zamykací kouzla na dveřích. Lupin zavřel oči a opřel se o vyššího muže. Ano, pomyslel si blaženě, tohle potřebuju.

Sotva vstoupili do dveří, Lupin se otočil a přitiskl Snapea k chladnému dubovému dřevu. Drtil Snapeovy rty svými vlastními s vehemencí, o které nevěděl, že ji v sobě má. Snape lehce vzdychl, čehož Lupin využil, aby zapojil do polibku jazyk. Zatímco prozkoumával Snapeova ústa, natáhl ruce pod černý plášť a vyhledal knoflíčky jeho košile.

Jeho vlastní plášť se už válel na podlaze, když Snape sklonil hlavu a přejel jazykem po Lupinově klíční kosti. Na chvíli se zastavil u jizvy, aby ji jemně poškádlil jazykem. Lupin zaklonil hlavu a nestydatě zasténal. Pane bože, pomyslel si, tohle je opravdu úžasné.

„Zdálo se mi o tobě,“ řekl stropu nad sebou, zatímco Snape pokračoval v laskání jeho krku a ramen.

Snape se zastavil a zvedl hlavu. Upřeně se zadíval do Lupinových očí barvy matného chromu. „Nepovídej?“ zamumlal a vystrčil špičku jazyka, aby jím mohl přejet po měkkých rtech před sebou. „Jsme zpátky ve škole, v knihovně,“ zašeptal. „Mám pravdu?“

Lupin zíral a pak pomalu zatřásl hlavou. Po rtech se mu rozeběhl úsměv a on cítil, jak mu z těla mizí měsíce napětí. „Pokaždé knihovna,“ řekl a přikývl.

Snapeovy ruce bloumaly po Remusově hrudníku. „Remusi,“ vydechl, přitiskl čelo k Lupinovu a sevřel jeho košili. „Už nejsme teenageři. Oba jsme příliš staří a příliš zranění na to, abychom ještě hráli hry. Řekni mi, že mě chceš, tady a teď, nebo odejdi z těchto dveří.“

Lupinovi se zadrhl dech v krku při té pohrůžce a jeho penis ztvrdnul při tom rozkazu. Stáhl Snapeovu hlavu k sobě – černé vlasy mu spadly do obličeje – a zašeptal mu do ucha: „Chci tě, Severusi. Teď. Hned.“

A potom už jen cítil, jak ho někdo strká, hrubě a současně něžně, zpátky do přilehlé místnosti, do ložnice, kde zlaté světlo pochodní nad postelí osvětlovalo černé přikrývky. Pokrčením ramen ze sebe Lupin shodil košili, jedním škubnutím Snapeovi rozepnul zbývající knoflíčky a strhnul látku z ramen taky jemu. Jejich rty se znovu setkaly, když Snape dostrkal Lupina k posteli a sundal zbytek jejich oblečení jakoby jedním mrštným pohybem.

To nevypadá špatně, pomyslel si Lupin, když si prohlížel Snapeovo tělo, které se vypínalo nad ním, když už veškerý zbytek oblečení skončil na podlaze. Vždycky oceňoval Snapeovu tak trochu gotickou vizáž: černé oblečení, dlouhé, jako uhel černé vlasy, těžké kožené boty… ale teprve nedávno začal přemýšlet nad tím, jak asi vypadá pod tím vybraným oblečením. Opravdu se mu líbilo to, co viděl.

„Severusi,“ zavrčel, „myslím, že jsem jasně řekl ‚hned teď‘.“ Snape po něm střelil pohledem a nepatrně se usmál. Potom sklonil hlavu k Lupinovu tvrdému penisu a vzal ho celého do úst jediným polknutím.

Dobrý bože. Lupin měl v hlavě prázdno, když sledoval Snapea, jak se po jeho těle pohybuje, líže a saje, dokud mu nezačalo připadat, že se tím pocitem zalkne. Předpokládal, že Snape bude dobrý, ale tohle... tohle bylo lepší, než o čem vůbec mohl snít. Ten muž se zdá být prudérní a působí, jako že potlačuje svou vlastní sexualitu, pomyslel si Lupin, ale ví naprosto přesně, co dělá. Lupin zasténal a zvrátil hlavu dozadu, když se Snapeova ústa stala ještě neodbytnějšími, polykala ho celého a zase ho úplně pouštěla, znovu a znovu. „Severusi, ty mě zabiješ,“ zasupěl.

Severus naposledy přejel jazykem po celé délce Lupinova penisu a zvedl hlavu, aby se podíval na svého milence. „Tak to bych měl přestat,“ řekl šibalsky. Smyslnost jeho tichého hlasu Lupina celého rozechvěla.

Lupin se posadil a sevřel Snapeovu hruď. Sklonil hlavu, aby mohl Snapea kousnout do krku. „Ale to si nemyslím, Severusi. Copak ti nikdo neřekl, že sexuální frustrace potlačuje účinky vlkodlačího lektvaru?“

Snape se zostra nadechl, když Lupin sevřel jednu ruku kolem jeho penisu a začal ho hladit. „Můj první vlkodlak,“ zašeptal smyslně Lupinovi do ucha. Položil svou ruku na Lupinovu a zpomalil její pohyby. „Řekni mi, Remusi,“ vydechl a Lupinovi připadalo, že při zvuku Snapeova tichého barytonu, kterým vyslovoval jeho jméno, musí vybuchnout. „Jak to mají vlkodlaci rádi?“

Lupinovi při té otázce přeběhl mráz po zádech. V hrdle mu zabublal tichý sexy smích. „Hmm,“ řekl pomalu, „máme to rádi kluzké.“ Snape se naklonil a otevřel zásuvku po straně postele, aby vytáhl malou nádobku. Rty se mu lehce zvlnily, když pozoroval Lupina.

„A máme to rádi natvrdo,“ pokračoval Lupin, zahákl jednu ruku kolem Snapeova krku a přitáhl si ho k hlubokému polibku. Snažil se ignorovat pulzování ve svém opomíjeném penisu.

„A máme to rádi hluboko.“ Snapeovy ruce se teď začaly pohybovat a dech se mu zadrhával v hrdle. Položil Lupina zpátky na postel a přejel jedním prstem po délce jeho erekce. Lupin zakňoural a zvedl boky, aby dosáhl většího kontaktu. Prst teď směřoval za jeho kulky a opatrně prozkoumával jeho vstup.

„A co rychle, Remusi,“ zavrněl Snape. „Máte to rádi rychle?“

Lupin při těch slovech zasténal. Pronikl do něj kluzký prst. Hrubě. Stáhl se zpátky a připojil se k němu druhý. Pohyboval se hlouběji a rychleji. Když se v něm prsty otáčely a vysílaly mu do těla vlny horka, sevřel Snapeovo rameno. „Severusi,“ varoval ho. „Musí to být hned. Musíš mě ošukat. Hned.“

Snape vytáhl prsty a Lupin se podíval dolů na jeho penis, který se chvěl přímo před jeho tělem a byl připravený do něj vrazit. Snape se natáhl po nádobce a začal se potírat lubrikantem. V následující chvíli už Lupin cítil, jak do jeho vstupu šťouchá pulzující penis, a dělal všechno pro to, aby se udržel v klidu.

Nezdálo se, že by chtěl Snape spěchat, což Lupina dohánělo k šílenství. „Dovol mi ujistit se, že to dělám správně,“ prohodil Snape líně a začal pomalu zasunovat penis do Lupinova těla. Pomalu. „Chcete to kluzké,“ zasunul o trochu víc, „chcete to natvrdo,“ ještě trochu, „chcete to hluboko,“ pane bože. Snape se ponořil do Lupinova horka až po kořen. Na chvíli zastavil, aby se jeho milenec přizpůsobil tlusté délce, která ho vyplňovala.

Lupin se prohnul v zádech a vydechl v pocitu blaženého proniknutí, jak se jeho tělo přizpůsobovalo Snapeovu penisu a krátká bolest přešla v horko a touhu.

„A,“ zašeptal Snape, „chcete to rychle?“

Lupin omotal nohy kolem Snapeových boků a hlasitě sténal, když Snape začal přirážet. Sirius byl jiný, to věděl, ale neměl čas ani chuť srovnávat, jaké věci byly, způsob, jak spolu šukali. Tohle se nepodobalo ničemu, co doposud zažil. Snapeova slova a hlas ho už přivedly do takového stavu, že ho penis, který do něj bušil, přiváděl k naprostému šílenství. „Severusi!“ slyšel se křičet, znovu a znovu. „Ošukej mě, ošukej mě, tvrději, hlouběji, rychleji, teď, ošukej mě,“znělo nesouvisle, ale Lupinovi to bylo jedno.

Snape poslechl. Popadl Lupina za boky tak pevně, že mu udělal modřiny, a přirážel se vzrůstající naléhavostí do muže, na kterého čekal tak dlouho; čekal tak dlouho na to, aby mohl tohle dělat, aby ho mohl takhle šukat. Muže, který ho jediný nalákal zpátky do Řádu, před tolika lety. Teď také sténal, Lupinovo jméno na rtech. Natáhl se dolů a sevřel Lupinův naběhlý penis. Hladil mu ho v rytmu svých přírazů.

Lupin se natáhl dozadu za hlavu a chytil se železného čela postele, když ho zaplavila vlna emocí. Divoce se udělal Snapeovi do ruky, zalily ho vlny mdlob a rozkoše. Pevně stiskl víčka a otevřel ústa v závěrečném výkřiku. Cítil, jak se jeho svaly sevřely kolem penisu uvnitř jeho těla a Snape přirazil jednou dvakrát, než se s divokým výkřikem a škrábanci na Lupinových bocích udělal. Lupin cítil, jak se jeho tělem rozlévá teplo, cítil pulzování Snapeova penisu, když do něj vyvrcholil.

Snape se na něj svalil, opřel se čelem o Lupinovo a zaklesl se svým černým pohledem do očí svého milence. Překulil se na záda a ležel klidně několik minut.

„Zase máš svoje oči,“ zašeptal unaveně a otočil hlavu k Lupinovi.

„Moje co?“ zeptal se Lupin s jednou rukou přehozenou přes obličej.

„Tvoje oči,“ řekl Snape jemně. „Byly mrtvé a teď se vrátily.“

Lupin se otočil ke Snapeovi. „Když to říkáš,“ řekl a zdvihl obočí. „Ale není to láska, jestli máš tohle na mysli.“ Sám pro sebe se šibalsky usmál a dal si ruku zpátky na obličej. Byl tak vyčerpaný, že se skoro nemohl hýbat.

„Ne,“ souhlasil Snape jemně. „V žádném případě to není láska.“ Překulil se na jeden bok a odhrnul pramen šedivějících hnědých vlasů z milencových očí. Položil ruku Lupinovi na hrudník. Usmál se pro sebe. „V žádném případě ne.“

--konec--

(*) drama queen – ten, kdo dělá z komára velblouda. Často používáno v queer komunitě jako označení pro gaye, který je hysterický (a to bez zvláštního důvodu) a snaží se na sebe strhnout pozornost. (pozn. překl.)

Autorská poznámka: „Myslíš si, že láska končí jen proto, že se spolu už nevidíte?“ je nestydatě vypůjčeno z knihy Grahama Greena Konec dobrodružství.

 

 

 

Vyhledávání

Štítky

„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain